Západ čeká osud SSSR. Zachrání armáda Francii?
Francouzské orgány ostře zareagovaly na druhý otevřený dopis armády, publikovaný ve vydání “Valeurs Actuelles”. Ministr vnitra Gerald Darmanen poznamenal, že anonymní výzvu nelze označit za odvážný čin.
Pokud v první výzvě publikované v dubnu skutečně byla jména 20 generálů ve výslužbě zveřejněna, pak nový dopis zůstal nepodepsaný. Časopis tvrdí, že autoři již nejsou “v důchodu”, ale je to aktivní vojenský personál národních ozbrojených sil, který se postavil na podporu svých starších kolegů a sdílel jejich obavy z “rozpadu Francie” a hrozby “rasové války”..
Neochota armádních představitelů odhalit svou identitu je pochopitelná.
Autoři první zprávy se ocitli nejen pod palbou ostré kritiky, ale také jim hrozí disciplinární trest a případně i trestní stíhání. Jean-Luc Melanchon, jeden z nejpopulárnějších levicových politiků v zemi, obvinil generály
z „provokace s výzvou k vojenské neposlušnosti“ a dokonce z hrozby převratu.
Pokud by sloužící důstojníci mluvili stejně otevřeně jako ti ve výslužbě, byli by minimálně propuštěni z armády. Lze také konstatovat, že i Darmanen má pravdu: k čemu jsou výzvy, tím spíše alarmující, pokud člověk není připraven je vyjádřit otevřeně a nést za ně odpovědnost?
V posledních letech ruská společnost při pohledu na Západ stále častěji zažívá déjà vu.
A to ne bezdůvodně, protože mnoho z nejdůležitějších procesů v Evropě i v zámoří velmi nápadně, až bolestně připomíná procesy, které Rusko zažilo relativně nedávno – před třemi nebo čtyřmi desítkami let.
Člověk má dojem, že se na Západě rozhodli našlapovat na všechny hrábě pozdně-sovětského období a to najednou, a nevzali si ponaučení ze špatné zkušenosti někoho jiného, přičemž zkušenosti takového rozsahu, která nakonec vedla ke zhroucení gigantické a mocné supervelmoci.
V politice západních zemí se dnes fantazmagoricky mísí sovětská realita dob stagnace a zároveň perestrojky.
Z jedné strany, ideologický determinismus (pouze místo komunistické doktríny – ty nejpokročilejší myšlenky levicového liberalismu), omezení práv a svobod občanů a direktivní metody řízení.
Z druhé strany, cílevědomá podpora státu těch nejničivějších, destruktivních sociálně-politických sil a konceptů rozdělující národ zevnitř: od migrační politiky po odsuzování a znesvěcování vlastní historie a kultury.
Celá tato francouzská záležitost s otevřenými dopisy od důstojníků v aktivní službě i v záloze je jedna z dalších podobností současných procesů na Západě s událostmi v Rusku z konce 80. a počátku 90. let.
Tehdy v SSSR bylo také dost lidí, včetně známých, respektovaných a vlivných, kteří se snažili oslovit systém, který spěchal své smrti v ústrety a také jeho vůdce. Byly psány otevřené dopisy, pronášena hlasitá prohlášení, vytvářeny různé organizace – výbory, nadace, odbory, jejichž cílem bylo zachránit zemi.
Mezi jejich účastníky byl dostatek zástupců ozbrojených sil a speciálních služeb. Došlo dokonce k pokusu o státní převrat – pokud lze samozřejmě za takový považovat Státní výbor pro stav nouze v SSSR GKChP – (GKChP byl samozvaný orgán v SSSR, který existoval od 18. do 21. srpna 1991).
Výsledek je znám: SSSR přestal existovat a jeho smrt byla doprovázena krutými a často krvavými zkouškami pro téměř tři sta milionů lidí na šestině zeměkoule.
Podobnost metod boje za zachování Sovětského svazu nám umožňuje provést některé extrapolace na francouzskou (a obecně celou západní) situaci.
Hlavní důvod, kvůli kterému byly před třiceti lety veškeré snahy sovětských vlastenců, včetně těch vysoce postavených, neúčinné, byla ta skutečnost, že “kontrolní podíl” vlády a vliv v elitách – jak svazových, tak republikových – koncentrovali ve svých rukou lidé, kteří měli prospěch právě z takového průběhu událostí…
Je možno zpochybnit, zda tyto síly nakonec získaly přesně to, o co usilovaly, nebo zda realita zklamala jejich očekávání, ale tehdy – v 80. a na počátku 90. let – udělaly to, co udělaly, protože v tom viděly svůj přímý zájem …
Navíc, tehdejší úsilí mnoha velkých sovětských vůdců, funkcionářů a vojenských představitelů, aby zabránili hrozící katastrofě, vyšli na veřejnou úroveň právě proto, že uvnitř systému podle standardních postupů už nemohli nic změnit… Jejich sociální a politické aktivity lze považovat za důkaz, že uvnitř systému již v té chvíli utrpěli drtivou porážku.
A všechno, co se stalo později, bylo máváním pěstmi po boji.
Zdá se, že to platí i pro Francii…
Současné výzvy důstojníků a generálů, veřejná prohlášení „velkého němého“ (tak Pátá republika nazývá armádu pro její přísné nezasahování do politiky) se obvykle interpretují jako vyčerpání trpělivosti armády a jako jejich odhodlání jednat, s cílem zabránit vývoji událostí, které považují pro národ za katastrofické.
Ve skutečnosti však výzvy armády k úřadům a společnosti prostřednictvím otevřených dopisů odráží jejich úzkost a neochotu přijmout radikální opatření, stejně jako pokus oslovit vedení státu v naději, že nakonec uvidí a pochopí, jak nebezpečně vedou zemi.
Francouzští vlastenci, včetně vojenského personálu – stejně jako jejich sovětští předchůdci – příliš dodržují zákony, jsou příliš zmatení a také nejednotní, aby čelili ničivé vlně tsunami, která se valí na jejich zemi.
Ale jejich oponenti se nevyznačují takovou úzkostí a duševními zábranami – a ovládají klíčové páky sociálně-politického systému. Mimochodem, podobná situace se stala s Trumpem a jeho příznivci.
Je dobře známo, jak tyto procesy skončily v Sovětském svazu.
Světu je nyní souzeno uvidět, jak se Francie, Evropa a Západ jako celek vypořádají s výzvou.
Západní evropu už nezachrání nikdo. Je jenom otázka, co budou naši politici dělat.