Záchrana Evropy přijde od vás
Rozhovor: Nicolai Sennels
Dánský psycholog, který se zabýval péčí o mladé zločince, navštívil Prahu.
Nicolai Sennels je psycholog, který v letech 2005-2008 pracoval v kodaňské věznici pro mladistvé Sønderbro.
O svých zážitcích a závěrech napsal knihu „Svatý hněv: Mezi muslimskými zločinci„, která zatím česky nevyšla.
Dnes je politicky aktivní, je členem Dánské lidové strany (Dansk Folkeparti), která usiluje o další restrikci imigrace z nezápadních kultur, a byl spoluzakladatelem hnutí For Frihed, které je dánskou pobočkou hnutí Pegida.
Nedávno Nicolai Sennels navštívil Prahu, poskytl rozhovor i televizi Prima a odpověděl mi na několik otázek, které jsem mu zaslal e-mailem. Zajímala mne jeho perspektiva, protože vězeňský psycholog je poměrně specifické povolání, které vidí společnost z jejího horšího konce a každodenně pracuje s některými problémy, které širší společnost ani nemusí příliš vnímat.
Zde jsou tedy jeho odpovědi přeložené do češtiny.
Pane Sennelsi, jste psycholog. Mohl byste čtenářům krátce popsat svoje předešlé zaměstnání?
Co vás vedlo k tomu, že jste napsal svoji knihu „Svatý hněv“?
Když jsem jako naivní levicový Západoevropan začal pracovat ve vězení, byl to pro mě docela šok.
Sedm z deseti vězňů v dánských vězeních pro mladistvé jsou muslimové, i když muslimů je jinak méně než 10 procent obyvatelstva. Mým úkolem bylo pomoci jim najít smysluplnější způsob života, ale brzy jsem zjistil, že západní psychologie v jejich případě terapeuticky selhává. Abych našel lepší postupy, začal jsem studovat jejich náboženství a kulturu, vyptával jsem se svých muslimských klientů na podrobnosti jejich rodinného uspořádání, denního života, života a tradic v zemích jejich původu.
Jako psycholog ve vězení jsem tím pádem měl jedinečnou příležitost hovořit se skupinou lidí, na které si mnoho z nás utvořilo názor, ale jen málokdo se k nim dostal skutečně blízko. Tato kniha je způsobem, jak získat psychologickou perspektivu k jedné z nejdůležitějších otázek současnosti: co je muslimská kultura a jakým způsobem bychom k ní měli přistupovat na Západě.
Ve svém odborném životě jste potkal mnoho zločinců, kteří byli muslimové, jelikož je jich v dánských věznicích statisticky nadprůměrné množství. Říkáte, že součástí jejich motivace je i jejich víra.
Mohl byste to rozvést?
Náboženství hraje ústřední roli nejen u islámských teroristů, ale i zločinců. Na základě analýzy tohoto náboženství a kultury, a na základě stovek rozhovorů s muslimy, jsem dospěl k názoru, že jsou vychováváni s určitými mentálními vzorci, které je činí náchylnějšími ubližovat ostatním a představují nebezpečí pro neislámské společnosti.
Jeden takový psychologický rys je dominance. Mnoho zločinů páchaných muslimy vůči nemuslimům není motivováno primárně peněžním ziskem, ale touhou dominovat ostatním. Je to částečně proto, že muslimové mají svým náboženstvím uloženu povinnost ovládat a dobývat, a částečně proto, že žijí v extrémně dualistickém světonázoru.
Tam, kde se západní myšlení snaží o širší pochopení, je muslimská kultura zvyklá uvažovat ve vzorci „buď a nebo“, „černá a bílá“. Širší pochopení vede k větší harmonii, kdežto vzorec „buď a nebo“ rozděluje svět do antagonistických párů: muslimové jsou lepší než nemuslimové, muži mají více práv než ženy, většina denních záležitostí je rozdělena na čisté (halal) a nečisté (haram) atd. Silně dualistické kultury jsou vesměs také silně neharmonické, protože vynášejí velmi tvrdé soudy.
Abych to něčím ilustroval, rád bych upozornil na arabské slovo pro nemuslima, káfir. „Káfir“ má mnoho extrémně negativních konotací, protože podle islámských svatých textů se „káfirům“ nedá věřit, jsou předurčeni k tomu, hořet v pekle, mohou být zotročeni a sexuálně zneužíváni, mají být zabiti atd.
Tyto islámské popisy nevěřících fungují podobně jako válečná propaganda mezi vojáky. Tak, jako generálové dehumanizují a démonizují nepřítele, aby vojákům psychologicky ulehčili jejich zabíjení, muslimská víra a kultura dehumanizuje nemuslimy způsobem, kvůli kterému je snazší nestarat se o jejich city, majetek nebo život.
Kromě těchto dvou věcí jsem identifikoval čtyři specifické psychologické rysy rozšířené mezi muslimy, které zvyšují riziko anti-sociálního nebo kriminálního chování.
Tím prvním je hněv.
V západní kultuře víme, že hněv je projevem slabosti. „Jenom malí psi štěkají,“ říká se v Dánsku. Zachovat klid, nebo dokonce odbýt kritiku či frustraci vtipnou poznámkou, to u nás považujeme za sílu.
V muslimských zemích je jako síla vnímán hněv. Dokonce mají „dny svatého hněvu“ (podle nichž jsem pojmenoval svoji knihu) – typicky v pátek – kdy poskakují, střílejí do vzduchu a křičí. A to, že na Západě neprojevujeme hněv a ochotu k fyzické agresi, vnímají jako slabost. Slabost zdvořilých a empatických osob, kterou lze snadno využít.
Dalším psychologickým rysem je to, čemu západní psychologie říká sebevědomí.
Pokud se dokážete vypořádat s kritikou klidně a dokonce vyjádřit vděčnost v případě že ten, kdo vás kritizuje, má pravdu, vnímáme to jako silné sebevědomí. Pokud se rozzuříte a útočíte, je to pro nás slabé sebevědomí. Mezi muslimy je to obvykle naopak. Výsledkem jsou křehká, skleněná ega a těla naplněná adrenalinem. Když v Dánsku vyšly karikatury Mohameda, zástupy muslimů v různých zemích světa křičely výhrůžky a zapalovaly vlajky, což mělo dokázat, že islám je mírumilovný – to je asi nejzřetelnější příklad.
Třetí psychologický rozdíl je v tom, čemu v psychologii říkáme locus of control, místo výkonu kontroly.
Na západě jsme vesměs vychováni v tom, že svůj život kontrolujeme sami. To znamená, že sami sebe považujeme za zodpovědné za to, jak náš život bude vypadat. Jeho výsledek záleží na tom, jak se rozhodujeme, reagujeme atd.
Zjistil jsem, že muslimové mají primárně vnější „locus of control“. To je přirozené v kultuře, kde je osobní svobody málo a kde se nelze moc odlišit od společenských norem. Všechno je „ins’hallah” (vůle Alláhova), nebo o tom rozhoduje mužský člen rodiny nebo imám. Věci se dějí z vnějších důvodů.
To je také důvod, proč je v islámském světě tak rozšířená mentalita „obětí“. Za všechno může někdo jiný, což je velmi špatný základ pro řešení problémů a pohyb vpřed.
Čtvrtým psychologickým faktorem je otevřenost ostatním.
V západním světě definujeme otevřenost a toleranci jako dobrou. Snažíme se být otevření ostatním, i když mají jiné názory, včetně těch politických a náboženských. Mezi muslimy je považováno za dobré být uzavřený a netolerantní. Obvykle se vdávají a žení jen mezi sebou a děti – zejména dívky – žijí v neustálé hrozbě násilí (a hůř), pokud by se moc „pozápadnily“.
Není těžké si představit, co se stane, když se dvě civilizace s takto odlišnými psychologickými vzorci potkají.
Otevřená a tolerantní společnost se otevře a toleruje tu zavřenou a netolerantní, což vedlo k všudypřítomné islamizaci západoevropských společností:
oddělené návštěvní hodiny v bazénech podle pohlaví, halal jídlo ve školkách, školách a nemocnicích, noviny nechtějí otisknout karikatury Mohameda, v centrech měst vznikají dominantní islámské budovy atd.
Tyto psychologické rysy, včetně nábožensky založené démonizace nevěřících a výzev k dominanci, ubližování a zabíjení – jsou důvod, proč tolik muslimů skončí jako násilní zločinci nebezpeční společnosti. A skutečnost, že naše vlastní kultura je tak neagresivní, odpouštějící a tolerantní, vede k jejímu vlastnímu ohrožení.
Je vaše kniha “Svatý hněv” v Dánsku stale kontroverzní? Jaká byla reakce čtenářů?
Najdete ji v knihkupectvích, nebo s ní mají problém?
Kniha vzbudila v době svého uveřejnění ohromný zájem. I když její ústřední sdělení – že lidé z jiných kultur mají jiné mentality – je logické a samozřejmé, stejně to pro řadu lidí byla novinka.
Kniha odstartovala v Dánsku velmi důležitou debatu ohledně kulturních a psychologických rozdílů.
Myslím si, že tato debata byla velmi konstruktivní.
Zdá se, že pro mnoho lidí je psychologická perspektiva celé záležitosti osvěžující a snáze pochopitelná.
První dvě vydání se vyprodala velmi rychle, ale vydavatel z neznámých důvodů nechce vydat knihu potřetí.
Od té doby byla kniha vydána také švédsky a anglicky, německé vydání se právě chystá.
Jste členem Dánské lidové strany. Jste spokojen se současným stavem azylové a migrační politiky?
Co byste doporučil jiným zemím?
Záleží na tom, co chcete.
- Chcete-li žít v míru a záleží-li vám na vlastní kultuře, doporučil bych vám nezvat do své země muslimy.
- Pokud chcete hrát hazardní hru s bezpečností budoucích generací ve jménu vyšších principů, jako jsou směrnice EU nebo konvence OSN, můžete učinit jinou volbu.
Jelikož jsem psycholog a humanista, více si cením lidí než principů. A myslím si, že sociální kapitál – důvěra a solidarita – je pro blahobyt lidí velmi důležitý. Sociální kapitál je velmi vysoký v monokulturách a upadá v multikulturních společnostech, kde lidé s velmi odlišnými či navzájem rozpornými hodnotami nenacházejí společný základ pro své soužití.
Na závěr: máte nějaký vzkaz pro české čtenáře?
Ano, hned tři.
Za prvé doufám, že Česká republika a zbytek východní Evropy se poučí z odstrašujícího příkladu západní Evropy a nezopakují naši historickou katastrofální chybu, která už stála tolik krve, potu a slz.
Za druhé byste měli opravdu doufat, že západní část kontinentu to přežije. Protože pokud nepřežijeme, budete muset někdy za padesát let vynaložit ohromné prostředky k ochraně svých hranic, a to se slabší ekonomikou, protože oslábne vzájemný obchod.
To mne vede ke třetí radě: Když Čechům nabídnou práci v „v uniformě“ například Němci nebo Francouzi, tak doufám, že ji mnoho Čechů vezme. Když se objeví takové nabídky práce, je to proto, že jsou nutné – a jak jsem říkal, týká se to také stability vaší vlastní situace.
Dívám-li se do své vlastní křišťálové koule, myslím si, že záchrana Evropy tentokrát nepřijde primárně od nás, ale od vás. Zní to hodně dramaticky, ale jako všechno ostatní je to hlavně psychologie.
Podívám-li se na demografické složení obyvatelstva, je mi to jasné:
střet mezi otevřenějším a černobílým myšlením je teprve na samém začátku.
Hudební epilog
Dánská metalová skupina Wuthering Heights, která často zpracovává tolkienovská témata.
„Bad Hobbits Die Hard“ je dokonalé jméno skladby, což?