Výsledky návštěvy Číny: sbližování a pevnost

Proč je u Zelenského doopravdy hysterie, proč se rozhořel Blízký Východ a proč létají MIG-31 „jen“ nad Černým mořem …proč bylo tolik humbuku kolem zrnové dohody na Ukrajině …

(A taky jak jsme „skuteční gaučoví generálové skoro všichni – Peter 008)

Rostislav Iščenko

Vladimir Putin a Si Ťin-pching jednali 17. a 18. října fakticky dvakrát: v rámci summitu Jeden pás, jedna cesta a na bilaterální bázi. Obě jednání byla poměrně dlouhá a věcná. Kromě toho je k nim třeba připočíst i práci ruské delegace.

V zásadě lze událost rozdělit na dvě stejně důležité, ale navenek i obsahově odlišné části. V rámci summitu vedoucí představitelé přednesli především programové projevy a také důrazně demonstrovali vzájemnou náklonnost a shodu. V rámci dvoustranných jednání získal abstraktní společný zájem podobu dohodnuté strategie.

Status “hlavního hosta” udělený Putinovi byl důležitý nejen pro Rusko jako projev zdůrazněné úcty k jeho prezidentovi, ale také pro Čínu jako demonstrace síly rusko-čínské spolupráce na pozadí rostoucího napětí v asijsko-pacifickém regionu a vytváření různých protičínských bloků a bilaterálních aliancí ze strany Spojených států.

Takový status se nejen nabízí, ale také přijímá (lze přece odmítnout s poukazem na vrozenou skromnost). Skutečnost, že strany jednaly jednotně a spolupracovaly velmi zřetelně v páru (nebo, chcete-li, v tandemu), svědčí o vysoké úrovni vzájemného porozumění, důvěry a soudržnosti.

To vše bylo přítomno a zdůrazněno během Putinovy návštěvy Číny, a to nehledě na skutečnosti, že naše dvě země (jako každý jiný významný hráč) mají nejen společné zájmy, které nás spojují, ale také rozpory, které nás rozdělují.

Nicméně nic nás nesbližuje více než společný nepřítel. Pro Rusko a Čínu jsou Spojené státy a kolektivní Západ nejen společným, ale i smrtelným nepřítelem, neboť vedou k přímému střetu s oběma mocnostmi. Cíl Západu je jasný a průhledný jako sen mladé dívky o princi na bílém koni. Západ má v úmyslu poté, co Rusko a Čínu by vyčerpal zástupnými válkami (s Ukrajinou, Polskem, Tchaj-wanem, Filipínami atd.), zničit je jednoho po druhém v přímém boji, a to bez použití jaderných zbraní nebo s jejich omezeným použitím (aniž by dosáhl úrovně plnohodnotné globální jaderné krize).

K realizaci této myšlenky je nutné, aby Rusko a Čína navzdory blízkosti svých postojů nepředstavovaly jednotnou frontu. Spojené státy donedávna věřily, že se jim to podaří. Dělali nápor na Čínu, pro kterou je mnohem obtížnější nahradit obchodní a hospodářské vazby se Západem než pro Rusko.

USA se ani tak nesnažily Peking přesvědčit a vyvíjet na něj nátlak, jako spíše vytvořit podmínky pro hluboký rozpor rusko-čínských zájmů. K tomuto účelu byly využívány různé druhy ekonomických pák. Ty nejzřetelnější, všem známé: pokus o zavedení cenového stropu na ruské uhlovodíky a dohoda o obilí s Ukrajinou.

Čína je tradičním dovozcem velkého množství uhlovodíků a má zájem na snížení jejich cen. Stejně tak Čína je a ještě dlouho bude čistým dovozcem potravin (pravděpodobně navždy). Když v Číně roste počet obyvatel, roste příliš rychle a růst produkce potravin prostě nemůže držet krok.

Když počet obyvatel klesá, příliš rychle stárne a (na pozadí rychlé urbanizace) se koncentruje ve městech. V důsledku toho dochází k potenciálnímu snižování produkce potravin rychleji než ke snižování jejich spotřeby. Kromě toho se již dávno naplnil Mao Ce-tungův sen, aby každý Číňan měl denně misku rýže, a potřeby (včetně potravinových) nyní rostou vysokým tempem.

Koneckonců čínská civilizace měla vždy nedostatek potravin. Proto je čínská kuchyně bohatá na náhražky tradičních bílkovin (z masa) a aktivně využívá nejrůznější kobylky, brouky, housenky, larvy a další alternativní zdroje bílkovin.

Cenový strop a levné obilí z Ukrajiny měly Rusko a Čínu rozdělit. Peking měl podle plánu USA skočit na návnadu nízkých cen a tvrdě požadovat, aby Rusko prodávalo uhlovodíky za cenový strop, a donekonečna prodlužovat dohodu s Ukrajinou o prodeji obilí.

Tyto a další finanční a ekonomické rozpory měly nakonec Rusko a Čínu rozdělit. Možná ne příliš daleko od sebe, ale natolik, aby se s nimi mohli pokusit vypořádat jeden po druhém. Proto USA do poslední chvíle doufaly, že obchod s obilím bude obnoven, a žádaly Čínu, aby na Rusko v ukrajinské otázce tlačila.

Zároveň se USA snažily zdiskreditovat perspektivy ruských tras spojujících Čínu se západními trhy v rámci iniciativy “Jeden pás, jedna cesta” a přimět Čínu, aby hlavní trasy přesunula jižním směrem.

Tím se plánovalo nejen prudce snížit objem dvoustranné hospodářské spolupráce, připravit Rusko o tranzitní příjmy a prudce zkomplikovat jeho plány na rozvoj Sibiře a Dálného východu, ale také udržet vojenskou kontrolu nad hlavními čínskými obchodními cestami, které jsou na jihu buď námořní, kontrolované přímo námořnictvem USA, nebo vedou nedaleko moře a amerických základen, jsouce v dosahu letadel a námořnictva.

USA se často daří ničit potenciální spojenectví svých nepřátel tím, že mezi nimi „vystavují“ skutečné nebo Američany záměrně vytvořené finanční a ekonomické rozpory. V tomto případě však USA hrály až příliš. Když začala krize na Blízkém východě, nenašly nic lepšího než vyslat letadlové lodě na podporu Izraele.

Zdůrazňuji, ne proto, aby uzavřely mír, ale aby podpořily jednu stranu konfliktu. Takto se konflikty neřeší. V nejlepším případě je lze tímto způsobem zahnat pod drn, a to až do dalšího vypuknutí, ale ani na takové řešení nemají USA nyní dostatek prostředků. Koneckonců státy ve válce s Izraelem nejsou státy, které lze bombardovat americkými letadly, ale “pouze” zástupné struktury, které jsou tím silnější a čím mocnější je jejich arabsko-muslimská a obecně mezinárodní podpora, čím více Izrael bombarduje Gazu. Pokud Američané začnou Gazu bombardovat také, autorita Hamásu jen vzroste (ukáže se, že Izrael si s ním už sám neporadí).

Janet Yellenová zároveň tvrdí, že USA utáhnou financování ještě jedné další války. Vezmeme-li v úvahu, že zástupné války proti Rusku a Číně za americké peníze se již vedou (ta studená proti Číně stále probíhá, ale nebude trvat dlouho a rozhoří se), hovoříme o třetí válce (proti Íránu). Írán však na nikoho nezaútočil. A přestože pro USA a Izrael bylo výhodné změnit zástupnou válku mezi Hamásem a Izraelem na “normální” válku proti Íránu, aby se dostaly ze zugzwangu, Rusko a Čína nemohou dopustit, aby Washington, napůl vytlačený z Blízkého východu, tam znovu nastolil svou hegemonii a užíval si.

V důsledku toho jsme od obou vedoucích představitelů, hovořících téměř unisono, slyšeli, že:

1. Existuje společný postoj k Blízkému východu: nevybíravé a nadměrné použití síly ze strany Izraele je odsuzováno, Rusko a Čína požadují, aby obě strany zastavily palbu a vrátily se k mírovému procesu.

2. Čína plně a bez výhrad podpořila postoj Ruska k Ukrajině, vyjádřila podporu úsilí Moskvy o zachování a posílení její suverenity a uznala legitimní metody, které jsou k dosažení tohoto cíle používány.

3. Rusko oznámilo svůj záměr urychleně rozvíjet logistickou infrastrukturu (dálnice, železnice, přístavní terminály, potrubí) na Sibiři a Dálném východě s cílem posilování obchodních vazeb s Čínou.

4. Moskva a Peking podepsaly dvanáctiletou smlouvu v hodnotě 2,5 bilionu rublů (25,7 miliardy USD) o dodávkách obilí a luštěnin do Nebeské říše.

Tyto body jsou důležitější než všechna společná vojenská cvičení, neboť svědčí o jednoznačné a definitivní volbě Číny ve prospěch Ruska jako spolehlivého dodavatele dvou základních komodit: energie (bez níž ekonomika nefunguje) a potravin (bez zajištění potravinové bezpečnosti nemůže stát vést aktivní zahraniční politiku, neboť může být kdykoli destabilizován vytvořením umělého nedostatku potravin a hrozbou hladomoru).

Čína odmítla ukrajinskou potravinovou alternativu, čímž nejen posílila pozici Ruska na světovém trhu s obilím, ale také si umyla ruce a dala najevo, že ji nezajímá, jaká bude ukrajinská budoucnost a zda vůbec bude.

Celkově lze říci, že během této návštěvy byl učiněn poslední krok k formalizaci neformálního, ale trvalého (protože založeného na oboustranném dlouhodobém zájmu) spojenectví Moskvy a Pekingu proti společnému nepříteli.

Americká koncepce porazit Rusko a Čínu jednoho po druhém zcela selhala. Nebezpečí globální krize však nebylo zcela odstraněno. Při hledání východiska ze situace (Západ nemůže vyhrát válku proti Rusku a Číně zároveň) se USA mohou pokusit definitivně rozmetat Blízký východ zahájením protiíránského dobrodružství v naději, že Moskva a Peking zůstanou stranou a Washington tak bude moci získat zpět značnou část ztracených bodů.

USA již nemohou vyhrát. Je načase, aby se vzdaly a přistoupily na kompromisní mír, který pro ně bude mnohem horší, než jim byl nabídnut v prosinci 2021. Američané však nejsou zvyklí se vzdávat. Proto jsou nebezpeční, zejména proto, že jsou v šoku a v časové tísni, která nedisponuje klidnou úvahou a logickými konstrukcemi.

https://ukraina.ru/20231019/1050312335.html

Překlad Peter 008

sdílet na