„Teď úkoly pro Fica.“ Po volbách: Jde i o nás a Ukrajinu

08.04.2024 10:43 | Analýza

Teď je na Robertu Ficovi, aby očistil slovenskou politiku od tlaků některých organizací, uvádí po vítězství Petera Pellegriniho v prezidentských volbách analytik Štěpán Kotrba. A uvádí jména. „Bude na Ficovi, aby přiměl slovenská média ke korektní žurnalistice,“ dodává. Když ale přehlíží mezinárodní situaci, varuje před naivitou, kterou přinášejí některé „chcimírové koncepty“.

Sdílej

Foto: Repro Youtube
Popisek: Tisková konference k vyhraným volbám

Slovenská politika byla od počátku samostatného slovenského státu vždy levicovější, ale byla také iliberálnější, autoritativnější a emocionálnější, než ta pražská. Zatímco v Praze vládl uhlazený a úlisný Klaus a jeho privatizátoři na úvěr poměrně klidně až do chvíle, než nad „otcem české privatizace“ Klausem vyhrál heslem o spálené zemi mluvčí „dolních deseti milionů“, předseda ČSSD Miloš Zeman, nejpopulárnějším slovenským politikem byl po Dubčekovi zakladatel samostatného slovenského státu, právník a boxer Vladimír Mečiar a jeho HZDS. Mečiara přitom VPN doporučili Alexandr Dubček a jeho Klub za socialistickú prestavbu Obroda a „tribún revolúcie“ Milan Kňažko. S Mečiarem se hladce domluvil i předseda tehdejší KSS Peter Weiss.

Pozn. autora: Termínem levicovější myslím to, čemu mainstreamová politologie říká populismus. Důraz na priority přerozdělovacích procesů státu odvislých od výběru daní – sociální témata: zaměstnanost a důstojnou mzdu, solidární sociální a bezplatnou zdravotní péči státu či obcí, péči o znevýhodněné, handicapované, seniory a rodiny s dětmi, důraz na rovný přístup ke vzdělání a uplatnění, práva žen a svobodu rozhodovat o interrupcích.

Slovenská politika byla nicméně daleko bezohlednější a krutější, poznamenaná „východňárskými“ manýry místních kápů, hajzlů z tajné služby a soudních a policejních mafiánů. Už od doby privatizace Nafta Gbely a dalších státních podniků. Od doby, kdy tehdejší prezident Michal Kováč kritizoval Mečiarovu vládu, a tak mu v roce 1995 SIS pod vedením Ivana Lexy údajně na přímý rozkaz tehdejšího slovenského premiéra Vladimíra Mečiara unesla syna do rakouského Hainburgu a stíhání únosců znemožnila amnestie. Korunního svědka, policistu Remiáše, zabili. Zemřel v dubnu 1996 po výbuchu automobilu značky BMW. Další Imrich Oláh byl zavražděn několik měsíců poté, třetí obviněný Jozef Roháč, vyšetřovaný i pro podezření z dalších vražd, byl zadržen v Česku a později převezen do Maďarska. Mečiar tyto činy amnestoval v roce 1998.

Z Weissovy Komunistické strany Slovenska se stala Strana demokratickej ľavice a následně se rozptýlila v nově vzniklé straně SMER Roberta Fica, která se stala dominantní levicovou politickou stranou na Slovensku a dvakrát nejsilnější vládní stranou. Bývalý vědecký tajemník Ústavu marxismu-leninismu ústředního výboru Komunistické strany Slovenska Weiss dostal vejminek jako velvyslanec v Maďarsku a později v Praze. Z Weisse se v poslední době stala karikatura sama sebe. Člověk, který se představoval jako kandidát na prezidenta, sám sebe zhlíží v zrcadle a vidí se jinak, než jak ho vidí ostatní.

V podobném duchu jako předchozí čtvrtstoletí se nesl i současný rozvrat slovenské politiky po spektakulární kriminálně mediální inscenaci – vraždě novináře Kuciaka. Do politického diskurzu se podařilo propašovat politický oslí můstek v podobě hypotetického propojení kalábrijské mafie ‘Ndrangheta s okolím premiéra Fica, zatímco nikdo neprokázal vinu ani hypotetickému objednavateli vražd, slovenskému podnikateli Kočnerovi.

Scénář tak trochu připomíná český pokus o diskreditaci ministra zahraničí Jana Kavana jeho propletením s kauzou Srba a „rozkrýváním penězovodů“ kolem Českého domu v Moskvě, ve které se vyskytoval pověstný Karel Rziepel řečený Citron a tlustá Tomšovicová, která disponovala semtexem i rozbuškami. Přitom zrzavé „novinářce“ Slonkové ublížit nechtěl nikdo. Ve skutečnosti šlo o pomstu Srbovi za selhání při nelegálním financování vojenské rozvědky.

Mediální hysterie, rozdmýchávána slovenskou opozicí za vášnivého kvikotu českých novinářů a politiků, vedla k protestním shromážděním pod názvem „Postavme sa za slušné Slovensko“ proti premiérovi Ficovi a ministrovi vnitra Robertu Kaliňákovi a nakonec k pádu třetí vlády nenáviděného Roberta Fica. Vražda novináře Kuciaka má přesah i do Česka, tvrdil médiím slovenský policejní prezident. Ficovi ani Kaliňákovi se neprokázalo nikdy nic. Přesah do Česka se nepotvrdil, pokus o kriminalizaci politiků populárního Smeru mafii NAKA a SIS nevyšel. Fico se smíchem podal demisi. Kiska sestavením vlády pověřil „slušného“ Pellegriniho. Liberální převrat se povedl. V roce 2020 v parlamentních volbách zvítězilo hnutí „obyčejných lidí“ Igora Matoviče OĽaNO s 25,03 % hlasů, ovšem Ficova strana SMER-SD dostala 18,29 % a hnutí Sme rodina Borise Kolára, který má 13 dětí s 11 ženami, 8,24 %. Vše vedlo k rozpadu SMER-SD, kdy odešel Pellegrini a jeho křídlo ze strany, aby založil „slušnou“ stranu HLAS-SD. Vše vedlo k  volbě „slušné“ prezidentky Čaputové. V parlamentních volbách v roce 2023 OĽaNO v koalici s KÚ a ZA ĽUDÍ získalo už jen 8,89 % hlasů. Jeho prezidentský kandidát Igor Matovič nyní v prvním kole obdržel 2,18 %, skončil až na pátém místě a nepostoupil ani do druhého kola.

Tolik slovenská politika luďáckého sentimentu, přerostlého národního sebevědomí, nabubřelých frází a nevyzpytatelného pohybu v zákulisí v kostce. V zemi, kde byla tak sledovaná a oblíbená obskurní reality show Mojsejovci (1,680 mil./36,7 %/65,2 %), není rozdíl mezi persifláží a realitou. Vše je Trafená hus.

V současnosti je hlavním dělicím tématem slovenské politiky vztah k ukrajinskému neonacismu a banderovskému sentimentu, ruské „speciální operaci“ na Ukrajině, protiruský sentiment Bratislavy, který je oslím můstkem k antisovětismu, ačkoliv Putin není Brežněv. Příčinou je válkychtivá politika NATO a progresivistická politika elit EU, s níž se velká část katolických věřících na Slovensku neumí ztotožnit. To je onen „faktor války a míru“ v současných prezidentských volbách, který hrál opravdu tak klíčovou roli, jak poražený kandidát Korčok tvrdí. Prozápadní a proamerické vítězství po porážce Fica způsobilo, že Slovensko souhlasilo s expanzivními snahami NATO přiblížit se hranicím Ruska.

Plivání na účastníky SNP je součástí rétoriky těch, kterým bylo nejlépe za Tisa.

Slovensko je příkladem společnosti, která kombinuje nedůvěru v instituce s náchylností věřit – v tomto případě ne Bohu a kazatelně, ale silným politickým aktérům, kteří umějí využít emocí, frustrace a obavy společnosti ve svůj prospěch. Zatímco česká společnost je výrazně sekulárně skeptická až podezíravá, Slováky ovládá katolicismus: víra, zázraky a autority. V roce 2023 byla na Slovensku historicky nejnižší míra důvěry v instituce, stejně jako v Česku: Vládě důvěřovalo jen 18 % respondentů (GLOBSEC 2023). S vládním narativem o nutnosti vyzbrojování Ukrajiny na obranu proti Rusku souhlasilo: 93 % Poláků, 84 % Litevců, 80 % Čechů, ale jen 57 % Slováků. Opozičnímu narativu – provokaci Ruska vyzbrojováním Ukrajiny a přibližování se k válce s Ruskem prodlužováním konfliktu věří jen 34 % Poláků, 37 % Litevců, 38 % Čechů, ale 69 % Slováků.

Přitom stále platí premisa evropského ekonomického růstu, že „tlustá roura“ s levnými surovinami a energiemi (ropou i plynem) stále do Evropy vede z Východu a naopak že bez řady západních technologií se Rusko neobejde ještě dlouho. Potácení ekonomik EU a růst ekonomiky Ruska ukazuje, že víc závislá je Evropa než Rusko, které dokáže mobilizovat rezervy, podpořit masivně investice státními prostředky a když chce, za cenu pro Evropany nepředstavitelného úsilí je schopno během několika málo let obrátit tok exportu na Východ, do Asie, do Číny a Indie.

Slovensko je jeden z tradičních koridorů dopravy zboží z Číny a surovin z Ruska do Evropy a vývozu evropského zboží do Ruska i Číny. Stále existuje ropovod Družba i železniční spojení s Transsibiřskou magistrálou.

Analytika fascinuje, že prezidentský kandidát Korčok nevzal tento průzkum lobbistické kanceláře Washingtonu – globálního think-tanku pod taktovkou Atlantic Council, Rady pro globální budoucnost Světového ekonomického fóra pro národní bezpečnost USA, Rady pro zahraniční vztahy USA, Woodrow Wilson Center USA, Truman Center for National Policy USA, který má přitom sídlo v Bratislavě, na vědomí. Smutné je, že jeho představitelé, kteří mají úkol „provádění prvotřídního výzkumu a politického vhledu do hlavních hrozeb a rizik pro naši společnost“ mu nebyli schopni objektivně vysvětlit nálady slovenské společnosti. Přitom součástí nejvyšších struktur GLOBSECU jsou bývalý americký ministr Esper, generál armády USA Allen, bývalí slovenští ministři Káčer, Lajčák i premiér Dzurinda. Členem mezinárodního poradního sboru GLOBSECU je i český prezident Pavel. Podceňování vědy se v politice nevyplácí. Ne všichni se dají zastrašit autoritami a hanlivým nálepkováním „Putinovými košťaty“. Korčok si nechal Pellegrinim a Ficem určit agendu i svoji roli. Této metodě se v mediální teorii říká agenda setting. Prohrát na tomto hřišti musel.
To, že prohru neunesl a pronesl opravdu ostudný „hodnoticí“ projev, už jen dokresluje naivitu, s jakou do klání šel. „Šířili jste lži, že jsem kandidátem války. Toto vám nezapomenu. Opakuji, toto vám nezapomenu!“

Tak jak sílí tlak na vyprazdňování skladů zbraní a střeliva z dob bývalé Varšavské smlouvy a tlak na stále větší prostředky na pomoc ukrajinské armádě a ekonomice, téma „války“ ovlivňuje i jiné volby. Rusko zvolilo po neúspěchu psychologie strachu z prvních dnů invaze na Ukrajinu ekonomicky opotřebovávací strategii. Tomu podřídilo průběh války, který ani Ukrajina, ani „sjednocený“ Západ nebyly schopné změnit.

Rusko má jednoznačnou převahu ve výrobě střeliva, jednoznačnou převahu v množství a kapacitách výroby standardní obrněné techniky a má jednoznačnou převahu ve vývoji a možnostech výroby prostředků elektronického boje. Dokázalo velmi rychle vyvinout kapacity výroby levných sebevražedných dronů i přesného navádění bomb. Má vlastní vesmírný polohovací systém, obtížně rušitelný. Má dostatečnou kapacitu vycvičeného a zkušeného profesionálního vojenského personálu i kapacity výcviku a vybavení rekrutů. Má dostatek surovin pro pancíře, motory i trupy letadel – znárodnilo či státním potřebám podřídilo většinu velkého průmyslu. Má potravinovou soběstačnost. Má zdroje ropy a plynu, stejně jako surovin pro metalurgii. Má jednotné nekonkurenční konstrukční zázemí – výrobní výkresy zbraní a střeliva vyzkoušených standardních ráží, zpětně kompatibilních až po výrobky pamatující Stalina.

Evropa má nestandardizované vybavení desítek navzájem si konkurujících výrobců, komplikující dodávky náhradních dílů i logistiku v týlu, s nutností firemních opraven v „tajném“ režimu. Evropa má omezené zdroje bavlny pro výrobu nitrocelulózy, omezené zdroje nitrátů i kapacit výroby kyseliny dusičné. Země Evropy dávno neudržují funkční a naplněné obrovské arzenály jako za studené války, protože několik desítek let se nechaly uchlácholit mírem a nyní si nedovedou představit převod firem na válečnou výrobu ani existenci statisíců vojáků základní služby.

Nejsou mundury, boty ani samopaly, ani střelivo pro statisíce vojáků z donucení. Nejsou granáty. Armádní vozidla Západu neumějí bojovat v zimě či v bahně. Obrněné transportéry neplavou, nepotápějí se a neumějí střílet za jízdy ručními zbraněmi výsadku, jako uměly OT-64 či BVP. Pro boje ve městě jsou to nepoužitelné rakve. Evropa nemá ani peníze na investice do výstavby nových kapacit.

Země EU (a NATO) si musejí uvědomit, zda chtějí obětovat kapitalismus zisku a relativního sociálního smíru válečné výrobě „ve mzdě“ či investicím do zbraní vyrobených v USA. V obou případech to bude znamenat zchudnutí evropských kapitalistů i středních tříd bez záruky vítězství po neznámou dobu. Zvykli jsme si na relativní „západní“ spotřební luxus a nebudeme chtít si zvykat na „ruský“ komisárek, pohankovou kaši anebo hladomor. Ani na absenci topení v paneláku či nutnost chovat na balkoně slepice nebo prase.

To všechno si uvědomil Pellegriniho a Ficův tým, když narýsoval parlamentní i následné prezidentské volby jako referendum o Picassově mírové holubici. O obhajobě výsostných slovenských zájmů před zájmem „cizáků“. O lidem srozumitelné budoucnosti. Budoucnosti, ve které budou chtít žít. Zvláště, když předchozí vláda a předchozí prezidentka zaprodali slovenské území pro vojenské základny NATO, zároveň zbavili Slovensko funkčních ruských stíhaček Mig-29 a vyvezli na Ukrajinu nejen slovenské obrněnce, dělostřelectvo a zásoby střeliva, ale i funkční ruské PVO S-300. Bratislava nemá jak a čím nyní bránit hranici, jadernou elektrárnu ani klíčové podniky chemického průmyslu a další „měkké“ cíle. Nyní lze Slovensko bránit týden. Déle ne. Bratislava je tudíž odsouzena předem. K míru.

S „chciválkovými“ idejemi EU a NATO se přitom ztotožnili možná tak někteří humanitně vzdělaní občané Bratislavy či na západní turisty se poléhající personál hotelů ve Vysokých Tatrách, kde volili masivně Korčoka, ne ale „obyčejní lidé“ Slovenska, kde většinově volili sociální i zahraniční politiku Fica a nyní Pellegriniho.

Ti vědí, že válka, se kterou nesouhlasí a kterou odmítnou aktivně podporovat, stejně přinese strádání jim. Nevidí nebezpečí v Rusku, ale v ukrajinském primitivním a krutém neonacismu, adorujícím Banderu a další nacisty. Nevidí problém v Maďarsku a potichu obdivují Orbánovu odvahu a schopnost čelit EU při obraně maďarských zájmů před protiruskými sankcemi i před migranty z Afriky a islámských zemí. Nevidí jako Západ problém ani v kaczynsky katolickém Polsku, které přijalo statisíce ukrajinských uprchlíků. Rozumí tomu, proč sami Ukrajinci nechtějí válčit. Není to jejich válka. Mají ale problém se současnou polskou touhou rozdat si to „na férovku“ s Ruskem.

Na druhou stranu, některé slovenské „chcimírové“ koncepty jsou dětinské jako snahy Jana Kavana v Česku a nerespektují mocenskou realitu.

Za prvé: Putin není Brežněv. Rusko není SSSR. Neexistuje žádný proletářský internacionalismus ani panslovanská či křesťanská vzájemnost (jak ukázal nedávný vývoj v Arménii, kterou Rusko ponechalo napospas EU, Azerům a Turecku). Rusko je přes pravoslavná prohlášení tvrdě mocensko logicky a ekonomicky uvažující země. Uvažující imperiálně. Uvažující geopoliticky. Dvacet let dopředu.

Za druhé: K míru může dojít, až když si Západ přizná, že Rusko zvítězilo a jako s vítězem s ním začne jednat. Ne jako s poraženým. To nebude dialog podle Zelenského not. To nebude ani podle not Pentagonu nebo britské rozvědky. Dnes už nikdo soudný nepředpokládá, že se Ukrajině vrátí Krym, východní a nyní už ani jižní regiony. Ty jsou nebo budou a zůstanou ruské. Uznat to budou nuceni všichni včetně Ukrajiny samotné. Ukrajina musí vojensky i ekonomicky padnout, dohnaná k tomu absencí západní podpory, aby přestala bojovat. Padnout může a musí, jestliže ztratí přístup k moři a ztratí vyplácení svých vojáků a své administrativy ze západních zdrojů. Ty částky jsou obrovské a dlouhodobě neudržitelné. To znamená, že de facto přestane existovat jako stát, hřivna přestane mít jakoukoliv cenu a Západ uzná, že jeho investice už nikdy nedostane zpět. Pak teprve může začít jednání s Ruskem.

Za třetí: Území zbytkové Ukrajiny se nestane členem NATO a nebude mít kapacity na vedení války – těžké zbraně a kapacity k jejich výrobě, nebude mít rozmístěné vojenské jednotky Západu. Členem EU se klidně stát může – schválně, bude-li souhlasit s bezcelním dovozem ukrajinské zemědělské produkce Polsko, Maďarsko a Francie. Rusko jinak nyní na zastavení palby a zastavení tlaku na Ukrajinu nepřistoupí. Ví, že konec se neodvratně blíží. Ví, že o Ukrajinu už dávno nejde. Jde o peníze – o ekonomickou výkonnost Západu a zejména EU, která si svými embargy a sankcemi podvázala růst a pomalu, ale jistě, se dostává do neřešitelné situace.

Za čtvrté: Západ musí přestat financovat pokračování války, protože tak nečiní z přebytků ekonomik, ale na dluh. A musí si přiznat, že tento střet prohrál stejně, jako Američané válku v Afghánistánu, Sýrii či Iráku.

Ukázalo se na těchto volbách naprosto přesně, že Bratislava a slovenská emigrace v Brně a v Praze není Slovensko. Prezidentské volby na Slovensku vyhrál Peter Pellegrini. Přes masovou nepřízeň a neobjektivitu slovenských a zprostředkovaně i českých médií. Přes nepokryté fandovství „liberální naději“ Korčokovi. Čaputová verze 2.0 se nicméně nekonala.

Bude nyní na Ficovi, aby očistil slovenskou politiku od tlaků GLOBSECU, CEELI Institutu, které bez uzardění školí vyšetřovatele, státní zástupce a soudce a podobných „think-tanků“ a špionážních výsadků, i když se nemůže spolehnout na slovenskou kontrarozvědku, mající vlastní agendu či pracující, jsa příslušně vyškolena, pod americkým vlivem. Nejlépe kopií amerického a izraelského zákona o zahraničních agentech.

Bude na Ficovi, aby přiměl slovenská média ke korektní žurnalistice. I za cenu zpřísnění vynucování mediálního a tiskového zákona. Klidně, ale s buldočí vytrvalostí. Bohužel má Fico tendenci k příliš silovému a nesmiřitelnému postupu, takže na některé křivdy může odpovědět nikoliv tlakem na dodržování zákona, ale mstou, která nebude v proporcích a zavdá příležitost k falešné obhajobě „mediální demokracie“ (čti nekontrolovatelné nadvládě tajných služeb a politických aktivistů v médiích).

Ukázalo se na těchto volbách, že je tatam doba silných médií. Ukázalo se ale také, že až na výjimky už ani není dostatek silných a charismatických politiků. První kolo prezidentských voleb byla cirkusová přehlídka šašků, kteří si na prezidenta jen chtějí hrát. Že byli nominováni, je tragikomický fakt stejně, jako když v českých volbách byla zcela vážně nominována Nerudová nebo stahovač králíků Drahoš.

Jediné pozitivum vidím v tom, kdo nakonec zvítězil. Slovensko bude mít dobrého prezidenta. Nemá smysl, aby smiřoval nesmiřitelné, protože to nejde. Zemi dál bude dělit spor Západu a Východu, daný tím, že jde o zemi na hranicích Západu a Východu. Má cenu, aby dělal dál politiku umírněného sociálního demokrata, která mu jde. Aby myslel na lidi. Ne na pochvalu od mocných. Protože v nespokojených občanech, kteří do něj teď vložili své naděje, má největší základnu budoucích voličů autentické národní levice, protože zde má politickou podporu, a protože „ti druzí“ ho stejně nikdy znovu volit nebudou. Doufejme. Kdyby ano, dělá to špatně.

sdílet na