Štefec: Jak připravit státní převrat, aneb návod pro pučisty — amatéry
Podplukovník Otakar Foltýn, důstojník Generálního štábu Armády ČR, se na svém facebookovém profilu vyjádřil k ukončení války a k roli SSSR k vítězství nad německým nacismem.
Dovolím si zde citovat v plném znění, píše Jaroslav Štefec.
„SSSR byl stejně děsivá totalita jako Třetí říše. Začal válku jako spojenec nácků a od začátku (přesněji již dávno předtím) se choval úplně stejně zhovadile. Včetně masového vraždění a koncentráků. Na rozdíl od nácků ale neměl v plánu likvidaci Čechů jako národa. Jen si z nich chtěl udělat slouhy, aniž by je nezbytně musel vraždit. Pro český zájem byl méně nebezpečnou, ale neméně zvrhlou totalitní diktaturou. Jsem vděčný těm ruským, ukrajinským, běloruským, kazašským, tatarským, arménským a dalším klukům, že odsud vykopali nácky. Nejsem ale vděčný SSSR, který se tu ani náhodou nechoval jako nezištný osvoboditel. Ten neodvléká “osvobozené” občany na Sibiř, nenechá své tajné služby řádit na cizím území a hlavně o pár let později neposílá tisíce tanků, aby dosadili jím určené kolaboranty do vlády.“
Musím říci, že s mnoha dříve vyjádřenými názory pana podplukovníka souhlasím. Ať už se jedná o terorismus, o tristní stav české armády, nebo o pohled na tzv. „evropskou armádu“.
Nikdy se však nemohu ztotožnit s jeho názory na historickou úlohu SSSR ve druhé světové válce, na Rusko a jeho roli v současném světě.
Nemohu s ním souhlasit z pohledu člověka, jehož dědeček padl právě před 75 lety, 6. 5. 1945, v boji s jednotkami SS, postupujícími k Praze, jehož tatínka s těžkým zraněním schovávali dva dny ve stodole pod slámou, dokud nepřijely sovětské jednotky, jejichž lékaři mu zachránili život, jehož 5 strýců padlo ve válce na západní i východní frontě a jehož dvě větve rodiny kompletně zahynuly v Mauthausenu, Gollnovu a na drážďanském popravišti rukama našich dnešních „spojenců v NATO“.
V této souvislosti nemohu souhlasit ani s jeho názorem, že „česká armáda je tak malá, že by se bez spojenců nedokázala ubránit útoku“.
Proč? Naši tzv. „spojenci“, jsou na tom jeden vedle druhého úplně stejně, jako naše miniarmádka.
Nedokáží ubránit své země. Jediné, k čemu jsou jejich armádky použitelné, je stát se součástí jedné velké útočné armády … proti komu?!
V dějinách Evropy počínaje 16. stoletím tím hlavním cílem bylo prakticky vždy především Rusko s jeho obrovským územím a nesmírným surovinovým bohatstvím. Útočník pokaždé nakonec odtáhl s obrovskými ztrátami a nenaplněnými ambicemi, bez ohledu na to, jakou podporu si vytvořil v tamní páté koloně. Naposledy na přelomu 20. a 21. století.
Přiznám se, že mi z podobných konformních vojenských figur běhá mráz po zádech. Z jednoduchého důvodu. Přibližně před dvěma roky jsem zde zveřejnil stručnou stať, nazvanou „Jak připravit státní převrat, aneb návod pro pučisty — amatéry“. V ní jsem varoval před procesem, jímž se národní armáda postupně transformuje v něco úplně jiného. V něco, co už nemá s vlastní zemí mnoho společného, je od ní izolováno a je vůči ní v podstatě nepřátelské. Dovolím si připomenout.
„Vyházej všechny, kdo se domnívají, že armáda má sloužit svému státu a jeho občanům, a ne zájmům nadnárodních korporací a ambiciózních politiků. Začni vytvářet skupiny „elitních vojáků“ a posílat je systematicky do různých válek a „misí“ s cílem zbavit je zábran a naučit je na rozkaz bez přemýšlení zabíjet kohokoliv a kdekoliv, včetně vlastní země.
Dlouhodobými pobyty v zahraničí tyto vojáky důsledně izoluj od občanů vlastního státu a jejich problémů. Zajisti jim výcvik zahraničních instruktorů, špičkovou výstroj a výzbroj a výjimečné finanční zdroje, aby měli za co bojovat.
Nauč je, že účast v misích je odměnou za bezpodmínečnou poslušnost. Pěstuj v nich soustavně pocit výjimečnosti a nadřazenosti nad doma cvičícími a po světě se nepromenujícími zbytky původní armády, které systematicky a důsledně zbavuj akceschopnosti.
Vytvoř skupinu ambiciózních, snadno ovladatelných, nepříliš inteligentních generálů a plukovníků, a zajisti jim podmínky pro jejich seberealizaci; pošli je na stáže do ciziny, do zahraničních škol, izoluj je od zbytku armády a dej jim pocit výjimečnosti a beztrestnosti za sebevětší blbosti, kterých se mohou dopustit.
Pěstuj v nich pocit pohrdání politiky, kteří nerozumí jejich řemeslu a nenechají je dělat jejich práci.
Nabídni jim možnost přiživovat se ekonomicky i věcně na předražených nákupech výzbroje a výstroje pro elitní jednotky.
Tohle všechno vezmi, smíchej, a pokud věci půjdou jinak, než si představuješ ty, nebo lidé, kteří to vše platí, použij to rázně a bez zbytečného prodlení proti nepohodlným politikům, remcalům a všem, kdo by se ti pokusili postavit na odpor. Pamatuj, že už po prvních pár stovkách mrtvých není cesty zpátky, ale pamatuj také, že ti, kteří tě platí a drží nad tebou ochrannou ruku, tě neopustí ani po skončení tvé mise.
Buď krutý, nemilosrdný a důsledný.
Měj připravený důkladný plán a stále aktualizované seznamy „objektů“. Na nikoho nezapomeň. Jak říkal soudruh Stalin: „Nět čelověka, nět probléma“, čili zmizí-li člověk, zmizí i problém. Tví generálové tě určitě podpoří, a po první tisícovce mrtvých, až bude jasné, že to myslíš vážně, to máš v kapse.“
Tak tohohle bych se opravdu nerad dožil. Řecký scénář 1967 je víc než varující, a pochybuji, že by k nám, na rozdíl od Řecka, na které se úplně vykašlali, naši „spojenci“ vtrhli „udělat pořádek“.
Máme přece demokracii, a v té je úplně jedno, že se vraždí. Jen musí vraždit ti správní kluci.
První zprávy
https://bit.ly/3bvL2dZ