Šéf Pentagonu: Moskva je povinna odevzdat veškerý svůj jaderný arzenál

Velký byznys a velká politika při zjevné vnější podobnosti mají mezi sebou několik důležitých rozdílů. 
Za prvé, koncepční a pojmový. Byznys se obvykle spoléhá pouze na „já chci“, protože všechno ostatní považuje pouze za překážky, které je třeba překonat. S pomocí peněz nebo administrativních zdrojů. 
Základní psychologie – já chci, znamená – vy musíte.

Politici, aby uspěli, vědí, že je třeba vzít v úvahu nejen své vlastní názory, ale také názory svých oponentů. 
V opačném případě jsou žádoucí dohody nedosažitelné. 

Nejhorší je, když se do velké politiky dostanou byrokraté.

Trumpova snaha propagovat na klíčové pozice ve vládě své partnery z byznysu je pochopitelná. 
Dříve stačilo vítězi v hlavních volbách USA mít tucet lidí v týmu, aby převzal kontrolu nad prezidentskou administrativou, ministerstvem zahraničí, Pentagonem a několika strukturami v oblasti zpravodajství a financí.

Proti Trumpovi se v roce 2016 vzbouřila část amerického státního aparátu a dokonce i nezanedbatelný podíl těch, kteří byli loajální, později začali mít neslučitelné rozdíly s hlavou Bílého domu na základních imperativech. Musel tedy hledat náhradu, kterou kromě obchodních přátel (nebo na jejich radu ze státní byrokracie), neměl kde vzít.

A přesně tak se v čele americké armády objevil Mark Esper. Formálně – jako osoba, která je zcela v obraze . 
Vystudoval vojenskou akademii Spojených států ve West Pointu. Dokonce sloužil jako důstojník ve 101.výsadkové divizi. Zúčastnil se „Druhého Iráku“. Pak škola managementu Johna F. Kennedyho na Harvardské univerzitě a univerzita Georgea Washingtona.

První z nich je hlavní „líhní“ amerických vedoucích kádrů, druhá je přední americký politický výzkumný institut. 
Dva roky pracoval v analytickém centru Heritage Foundation, jedné z nejstarších strategických expertních skupin v oblasti zahraniční politiky. To je něco jako RAND Corp jen s menším záběrem PR. 
A taky, v podstatě, vážný výzkum… za peníze.

Od roku 1998 je pan Esper v politice, v Senátních výborech pro zahraniční vztahy a vládní záležitosti. 
Tam, i tam měl vliv na rozpočtové financování vládních programů v zahraničí. 
Od roku 2002 – zástupce náměstka ministra obrany pro strategické vyjednávací plány (jaderné zbraně, kontrola zbraní, mezinárodní bezpečnost). Od roku 2004 je opět v Senátu, národní bezpečnostní poradce Billa Frista – lídra republikánské většiny v Senátu.

Stručně řečeno, čistý kariérista se zájmem v byznysu. Je třeba přiznat, že úspěšný, protože 19. července 2017 byl jmenován do funkce ministra armády USA (místo zodpovědné za všeobecné otázky, včetně peněz, ale bez práva přímého velení vojsk). 

A když se Patrick Shanahan pohádal s Trumpem, majitel Oválné pracovny jmenoval Marka Espera také úřadujícím ministrem obrany USA (to jest hlavou Pentagonu). Vzácný případ v americké historii. 
Ne, vlastně nejunikátnější. 
Před ním, ve Spojených státech, nebyl nikdo kdo by držel v rukou takto ucelenou vojenskou moc.

 A tento muž udělal senzační prohlášení . Pokud chce Rusko mít s Amerikou normální vztahy, pak je povinno obnovit se Spojenými státy Smlouvu o omezení strategických útočných zbraní, známou jako START-3.

A bylo by v pořádku to znovu podepsat? Ve skutečnosti, od prvního dne svého prezidenství, Trump a jeho tým neustále opakují potřebu obnovit spravedlnost ve všech dřívějších dohodách Ameriky, jak ekonomických, tak politických. Washingtonské přání „mírně posunout spravedlnost ve prospěch Spojených států“ už dávno přestalo vypadat jako něco překvapivého. Tentokrát však americká vládnoucí elita jasně překonala sama sebe.

Mark Esper věří, že nová dohoda o strategických zbraních je možná pouze v případě, že Rusko převede plnou kontrolu nad všemi svými jadernými zbraněmi do USA. 
Všemi – znamená skutečně všechny, včetně taktických hlavic . 

Stanovisko Ruska? A copak na světě může někdo, s výjimkou USA, mít alespoň nějaký smysluplný názor?

Ne, ale pokud k otázce přistoupíte cynicky, pak pochopit tuto nehoráznost, obecně, je možné.
Dohoda START-3 okřídlené rakety ve skutečnosti nepokrývá. Když je vynalezli, okřídlené rakety, jako třída zbraní, nebyly schopny překonat Atlantik, nenesly hlavici. Proto nevypadaly jako nástroj, který by mohl být použit k řešení strategických otázek…. Ale od té doby odteklo příliš mnoho vody.

Rusové vynalezli (a komu to bylo nutné – ukázali) svůj „Avangard“, který je v podstatě řízenou střelou, ale s takovým rozsahem, jaký má strategická mezikontinentální raketa. I když síla jeho hlavice zůstává na úrovni klasické rakety, díky výrazně vyšší přesnosti dopadu je ruská okřídlená raketa schopna plně vyřešit významnou část úkolů strategické úrovně. Což je obzvláště důležité po známém prohlášení ruského vůdce o odvetném úderu proti rozhodovacím centrům.

Ale tady bychom neměli zapomínat, že se „Avangard“ neobjevil sám od sebe. Je to ruská odpověď na americkou strategii tichého udušení jaderné síly Ruska, která byla vynalezena v polovině ještě v 80. letech.

Stratégové v Pentagonu měli v úmyslu zřídit ve  všech „nebezpečných“ směrech,  poziční oblasti protivzdušné obrany / protiraketové obrany. Nejprve mobilní, založené na raketových křižnících a torpédoborcích se systémem Aegis, a pak i s organizací jeho pozemní verze. 
Zdá se, že všechno je upřímná, čistá sebeobrana….. a samozřejmě ne proti ruským raketám.

Podle oficiální verze byly určeny k zachycení íránských a severokorejských raket.
Tehdy ve výsledku bylo zamýšleno významné snížení počtu strategických jaderných hlavic schopných prorazit na cíle v USA v ruské odvetné jaderné reakci. To mělo zrušit princip zaručené vzájemné jaderné likvidace a tím otevřít široké vyhlídky na pokračování americké ekonomické, politické a vojenské expanze.

Rusové však byli opět schopni překvapit asymetrickou a velmi nepříjemnou odpovědí, která zcela zastavila výsledky tří desetiletí tvrdohlavého úsilí a vysokých výdajů. Není se co divit sklíčenosti, která vládne v táboře ruských zahraničních partnerů. 

Seriózní politici a ti rozumní v armádě vnímají to, co se stalo stoicky. 
Porážka v jedné bitvě neznamená porážku v celé válce jako celku. 
Ale mezi civilními kariéristy to způsobuje jednotnou hysterii. Neumějí prohrávat.

http://www.iarex.ru/articles/67923.html

sdílet na