Sedm příznaků rozkladu režimu. Jak je na tom Česko?

18. října 2024

Na snímku z října 1918 je ničení znaků předchozího režimu

Na rozdíl od mnohých západních demokracií má Česká republika se změnami poměrů ve společnosti více než bohatou zkušenost. Byla přímým svědkem vzniku dvou nejstrašnějších válek v dějinách lidstva a od svého vzniku v roce 1918 prošla poměrně dynamickým vývojem, od závěrečné fáze upadající monarchie přes nově vzniklou samostatnou republiku až k rozpadu státu a vnucenému protektorátu. Následně pak poválečnému vypořádání a odsunu, socialistické revoluci, stalinismu a fázi uvolnění na konci 60. let. Tu vystřídala bratrská pomoc spřátelených armád, normalizace, prakticky nerealizovaná perestrojka a listopadová revoluce. Následovala fáze budování kapitalismu bez přívlastků, završená vstupem do evropského dotačního hospodářství, aby Ústavou zaručenou svobodu a pluralitní demokracii tiše vystřídala ta liberální, se zeleným údělem, kde už se některé věci říkat opět nesmí.

Nesmí, ale dokud je možné alespoň naznačovat a srovnávat, byla by chyba nad některými jevy zavírat oči. Žijeme v zemi, kde se společenské klima měnilo co dvacet let, a bylo by iluzí myslet si, že je zde současný režim ve své současné podobě natrvalo. Není. A o jeho stabilitě, perspektivách a budoucím vývoji si tak můžeme udělat obrázek čistě na základě srovnání postřehů z minulosti, kde vývoj sice nikdy nejde znovu tou samou cestou, ale kam se pohybujeme po dějinné spirále, lze zpravidla poměrně dobře odhadovat.

1) Ekonomický úpadek

Režimy v České republice, ale i jinde na světě, nikdy nekončí ve fázi rozkvětu a prosperity, vyjma přírodních katastrof. Ekonomický úpadek je nutnou podmínkou změny, protože zasahuje do komfortní zóny většiny obyvatel a nabourává jejich loajalitu. Ta je v České republice vyšší, než leckde v zahraničí, ale stále nesnese srovnání se sousedním Německem. Nespokojenost a protesty v Německu tak mají potenciál přelévat se do dalších zemí, protože přichází typicky v okamžiku, kdy už je situace kritická úplně všude. Krásně to ilustruje rozpad bývalého Východního bloku v roce 1989, kdy stačilo pár stovek trabantů a problém byl rázem i v ČSSR. Ukrajinská krize a Zelený úděl nás pak této eventualitě přibližují úplně stejně, jako ztráta třetiny úspor většiny obyvatel a pokračující inflace za přihlížení Fialovy vlády. Tuto podmínku tedy považuji za když už ne splněnou, tak neochvějně k splnění směřující.

2) Scházející vize

Kam se má směřovat, by měla určovat nějaká celospolečenská vize, ale ta se vytratila. Nefungovalo to u Tisícileté říše, které se nacisté ve své propagandě zbavili ještě před vypuknutím druhé světové války, a nefungovalo to ani u světlých zítřků, které vyvanuly hned s koncem stalinismu 50. let, protože se z nich staly nenaplněné včerejšky. Současný režim se svými vizemi také nikoho nepřesvědčil, Zelený úděl ani boj proti dezinformacím nemohou u voličů uspět, protože jsou prázdné a nic kromě bídy a cenzury nenabízí. Proto v podstatě mizí, zatímco jsou občany vysmívány úplně stejně, jako jejich historické předobrazy. Žádné vize dalšího rozvoje tak už od vládnoucí moci nepřichází, a kde není vize, nejsou ani její následovatelé. Přichází tak změna a otěže přeberou ti, kdo vizi mají, ať už je to návrat k tržnímu hospodářství před pětatřiceti lety nebo k identitární suverénní politice bez progresivistických globalistických nesmyslů dnes. Podmínka je splněna.

3) Války minulosti

Kde chybí vize za co bojovat, nastupuje její náhrada, a sice boj umělý. Jako malého mne vždy udivovalo, jaký důraz kladlo husákovské školství na boj s fašismem, jakkoli u nás tou dobou žádný neexistoval, a to ani náznakem. Vést boj proti několik dekád poraženému nepříteli je snadné propagandistické vítězství, ale funguje. Od pádu komunismu to budou brzy čtyři dekády, ale přesto je i dnes laciný antikomunismus stále hratelnou politickou kartou v domácí i zahraniční politice. A navíc kartou cinknutou, protože virtuální boj můžete vést podle potřeby, když se to zrovna hodí. Příkladem je osoba současného prezidenta, generála Petra Pavla, který by měl být optikou antikomunismu doslova etalonem veřejného nepřítele, ale je prezentován jako vzor. U válek minulosti rozpory a nekonzistence nevadí, protože se nebojují, pouze předstírají. Podmínka tak platí.

4) Vnitřní nepřátelé

Virtuální války ale mají jednu nevýhodu. Nejsou v nich žádné autentické střety, a tudíž ani žádné reálné oběti. V určité fázi tak režimu začne scházet příklad exemplárně trestaných odpůrců, a začne vhodné veřejné nepřátele systematicky hledat. Mezi původně vytyčenými -ismy jich zpravidla moc nenajde, a ani to nemůže dost dobře předstírat, protože by pak celý předchozí boj vypadal jako fraška. Proto označí skupinu občanů, jejichž kritické názory a hlasy považuje za nejvíce ohrožující, za nové, dosud nepodchycené nebezpečí, a vyrazí proti nim. Je jedno, zda jsou to kulaci, páskové, zaprodanci nebo revanšisté. Současní dezoláti a proruští dezinformátoři, nově zvaní už toliko „svině“, sem spadají zcela jistě. Tato fáze je ohyzdná v tom, že na dané represe a osekávání občanských svobod přispívá i postižená skupina ze svých daní, a podmínka je tím splněna.

5) Absurdní cenzura

Jakmile zesílí represe, zesílí i kritické hlasy postižených, kteří si svou roli občanů druhé kategorie odmítají nechat líbit. A protože boj režimu s občanem je již zcela reálný a prokazatelný, a mají tak ve svých výhradách zřejmou a doložitelnou pravdu, nastupuje cenzura. Zpravidla pod záminkou boje proti lžím, štvavým vysílačkám, případně dezinformacím, ale princip zůstává stejný. Se lží se dá bojovat jednoduše. Pravdou. Ale pravda samotná se dá umlčet pouze cenzurou, a to ještě jen dočasně. Proto nastupuje její mladší sestra, autocenzura. Co není vyřčeno ani napsáno, cenzurovat se nemusí. Ale na tu je potřeba ve společnosti vytvořit atmosféru strachu a obav, což se, bohužel, zejména díky nejvyššímu státnímu zástupci JUDr. Igoru Střížovi, před dvěma lety cíleným ohnutím některých zákonů podařilo. Podmínku proto považuji za již delší dobu splněnou.

6) Věrní netleskají

V atmosféře strachu, represí a cenzury se pak musí dané vychýlení společnosti, které bývá dočasné, něčím pojistit. Opatření dostávají jména, vznikají nové odbory, nové úřady a nové agendy. O žádné vize ale nejde, nesměřují k vývoji kupředu, ani nic neslibují. Jen konzervují daný stav. A protože postižených přibývá, začínají se objevovat i případy, kdy dopadne represe do tábora podporovatelů věrných režimu. A ti cítí, stejně jako na konci 50. let, že mohou být poměrně lehce na řadě také, a stačí k tomu jen malý přešlap. Cítí to, ale nic neříkají, aby na sebe neupozornili. Vlastně je tak jedinou indicií to, že daným opatřením přestanou postupně tleskat a jásavě je podporovat. Režim ztratí momentum. A toho si všímám už nějaký čas. Nejpozději od nástupu pana Foltýna to pak začalo být zcela zjevné. Tleskají už jen ti nejhloupější, ze setrvačnosti, protože netuší, co může následovat. Podmínku máme splněnou.

7) Zahraniční autority

Režim tak přichází o oporu vlastních občanů, kdy se k již etablovanému táboru odpůrců přidává mizející loajalita podporovatelů. Ve strachu žít trvale nelze, bez ohledu na politický názor, a občané se ptají, proč. Zde pak nastupují externí vysvětlení, zejména ve formě požadavků zahraničních autorit. Patříme na Západ nebo Jsme součástí EU jsou podobné teze, jako se Sovětským svazem na věčné časy nebo o spojování proletářů všech zemí. Vytváří falešnou iluzi, že jsme pod drobnohledem světového veřejného mínění, které by nás za jakoukoli herezi a třetí cestu okamžitě káralo. Občas tomu napomohou i různé vhleduplné články ze západních médií, za kterými lze ale často vystopovat přispívajícího domácího autora. Svět se dívá, zda stále patříme, kam patřit máme, tak tu moc nezlobte, říká režim, ale říká to ve chvíli, když už se doma nemá o koho a o co opřít. Podmínka je tím také beze zbytku splněna.

Suma sumárum, režim, který nám vládne, splňuje všech sedm atributů rozkladu známých z dávné i nedávné minulosti. Padne tedy? Sám od sebe nikoliv. Jde o podmínky nutné, nikoli postačující, řečeno matematicky. Ale je ve stavu, kdy jej jakýkoli externí podnět, zpravidla neočekávaný, může celkem rychle položit. Tak na to buďme připravení.

Protože, kdo je připraven, není překvapen.

*

Pavel Cimbál, Deník TO 

.

sdílet na