Scott Ritter: NATO si vážně myslí, že mu jen tak projde pokus o kastraci ruského medvěda?

Názor Scotta Rittera (Russia Today)

Od konce studené války se NATO snaží ospravedlnit svou existenci. Aliance, která však nedokázala najít důvod k existenci, se rozhodla vytvořit nekonečné krize s Ruskem, v naději, že podnítí novou studenou válku, upozorňuje bývalý zpravodajský důstojník americké námořní pěchoty a zbrojní inspektor OSN Scott Ritter.

Začátkem tohoto měsíce NATO vyhostilo osm členů ruské mise při alianci, přičemž je obvinilo z toho, že jsou „nedeklarovanými ruskými zpravodajskými důstojníky“, řekl pro média představitel NATO. 

„Politika NATO vůči Rusku zůstává konzistentní. V reakci na agresivní akce Ruska jsme posílili naše odstrašování a obranu, přičemž jsme zároveň otevřeni smysluplnému dialogu.”

NATO dialog nikdy nechtělo

Přehled historie vzniku této mise a cíle NATO týkající se této mise však naznačují, že vytvoření podmínek pro smysluplný dialog s Ruskem nikdy nebyl v plánu.

Kdysi skupina západních národů, založená na principu sdílených hodnot a společné obrany, vytvořila alianci s cílem “udržet Rusy mimo, Američany uvnitř a Němce dole”.

Po čtyři desetiletí dělala Severoatlantická aliance právě toto.

Zachováním poválečného status quo v Evropě organizace sloužila jako odstrašující prostředek pro sen o sovětské expanzi, který při zpětném pohledu, žil pouze v myslích politiků a generálů NATO, přinutila Američany udržovat masivní vojenskou přítomnost na evropském kontinentu a zablokovala znovusjednocení Německa.

Varšavská smlouva se rozpadla, NATO stále existuje

Změny uvnitř sovětského bloku, vyvolané spíše politikou glasnosti a perestrojky podporované sovětským generálním tajemníkem Michailem Gorbačovem, bez jakýchkoli vztahů příčin a následků s NATO, způsobily zhroucení poválečné konstrukce. Varšavská smlouva se rozpadla, Německo se znovu sjednotilo a Sovětský svaz se zhroutil. To vše během dvou let. 

V roce 1992 již bylo jasné, že Sověti už neexistují, Německo bylo nahoře a Američané ven ze hry. Raison d’etre pro NATO, aby zvážilo svou existenci. 

O téměř 30 let později NATO nadále existuje. Lež o zdánlivé „obranné“ povaze byla odhalena, když aliance spustila útočnou agresivní válku proti Srbsku, použila vojenskou sílu k usnadnění změny režimu v Libyi a strávila 20 let v neúspěšném cvičení budování státu v Afghánistánu. 

Ve válce sama se sebou

Dnes, s očima vrhajícími kradmé pohledy na Tichomoří, je aliance NATO organizací ve válce sama se sebou. Není schopna žádným smysluplným způsobem formulovat, jaký je nebo by dokonce měl být její účel. NATO, uvězněné logikou své vlastní neschopnosti a irelevantnosti, se rozhodlo vrátit ke svému původu tím, že vzkřísilo dvě ze svých tří zakládajících zásad: udržet Rusy mimo a Američany ve hře.

Každému, kdo má byť sebemenší představu o historickém přehledu, je jasné, že Rusko, ať už ve své minulé konfiguraci jako dominantní republika v rámci SSSR, nebo ve své současné federativní podobě, nikdy nechtělo být součástí Evropy. Ani fyzicky, ani politicky. 

Podobně se protoizolacionistická genetika Spojených států spikla, aby zabránila tomu, aby byly americké síly natrvalo přiděleny na evropskou půdu v ​​takovém rozsahu, jaký existoval v 80. letech, na vrcholu studené války. 

Vykonstruovaná hrozba ruské agrese

A přece jediné, co může Ameriku vojensky vrátit do Evropy, je hrozba bezprostřední ruské agrese.  NATO postrádalo jakékoli casus belli (důvod k válce, pozn. red.) založeného na realitě a na faktech a strávilo poslední tři desetiletí jeho výrobou.

Za prvé, pokud Rusko nechtělo přijít, NATO se rozhodlo přijít do Ruska. Přičemž se zapojilo do zdlouhavé politiky rozšiřování, která postavila hranice aliance přímo proti Rusku. Porušila přitom záruky, které byly poskytnuty Sovětskému svazu na konci studené války, že expanze není plánována (vždy to tak bylo  – NATO a USA jednoduše lhaly). 

Když Rusko v souvislosti s tímto rozšířením oslovilo NATO a uvažovalo, zda je v této nové celoevropské alianci prostor pro Rusko, lhalo se. Clintonova administrativa řekla tehdejšímu ruskému prezidentovi Borisi Jelcinovi, v době, kdy se Rusko v roce 1994 připojilo k programu NATO v rámci „partnerství za mír“, že se to netýká členství v alianci NATO. 

Partnerství za mír

Pouze alternativy ke členství v NATO, která měla za cíl přitáhnout širokou koalici evropských národů.  Rusku by samozřejmě nikdy nebylo umožněno vstoupit do NATO, zatímco těm ostatním evropským národům přičleněným do „partnerství za mír“ se zlatá vstupenka členství v NATO poskytla.

Cenou útěchy za lež byl zakládající akt NATO-Rusko, schválený Severoatlantickou radou 16. května 1997. Tento akt nikdy neměl za cíl postavit Rusko jako spojence NATO, ale spíše jako prostředek ke zlepšení vztahů za podmínek diktovaných vojenským blokem. 

Jedním z klíčových prvků zákona byl důraz na „demokracii a právní stát“, jakož i zásady společného závazku včetně „respektování suverenity, nezávislosti a územní celistvosti všech států a jejich přirozeného práva vybrat si prostředky k zajištění jejich vlastní bezpečnosti.” 

Stručně řečeno, dokument konkrétně stanovil dva hlavní hnací cíle, pokud jde o vztahy mezi NATO a Ruskem – potřebu Ruska přizpůsobit svůj domácí politický charakter požadavkům Západu a ruskou kapitulaci v čemkoli, co nazývá „blízkým“ a v „zahraničí.“ 

Abdikace ruské suverenity

Očekávanou cenou, kterou Rusko zaplatí za privilegium „přátelství“ NATO, byla úplná abdikace jeho suverenity ohledně domácích politických záležitostí a národní bezpečnosti. 

Zakládající akt byl o něco víc než prostředek ke kastraci ruského medvěda.

Během následujících 21 let tento akt podpořil ruskou poslušnost tím, že přinutil Rusko zapojit se v té či oné formě do podrobení Srbska, zničení Libye a okupace Afghánistánu. Kromě toho se NATO otevřeně dvořilo bývalým sovětským republikám Ukrajině a Gruzii, aby se připojily k jeho expanzivní alianci. 

V roce 2014 NATO stálo stranou, když se Spojené státy a Evropská unie spřáhly, aby svrhly legitimně zvoleného prezidenta Ukrajiny Viktora Janukovyče a nahradily ho týmem ukrajinských nacionalistů.

Když Rusko zareagovalo na tuto akci reabsorbcí Krymu a podporou proruských prvků na východní Ukrajině, NATO pozastavilo to, co nazvalo „praktickou spoluprací“ s Ruskem. Zastavilo fungování toho, co bylo známo jako Rada NATO-Rusko. 

Nicméně, ruská mise při NATO, založená v roce 1998, zůstala otevřena až donedávna. V jejím čele stál zástupce v hodnosti velvyslance a tvořili ji vysoký vojenský představitel a štáb asi 20 důstojníků. Ti byli součástí mise za účelem podpory vojenské spolupráce s NATO. 

Mise nabízela NATO příležitost neformálně komunikovat s Ruskem na nižší úrovni, a tím získat určitý přehled o ruském myšlení, přičemž poskytla Moskvě stejný přístup na nízké úrovni k hodnocení motivů a záměrů aliance. Tento druh neformálního spojení během celé historie vztahů NATO-Rusko, které se datují od studené války, poskytl tvůrcům politiky na obou stranách neocenitelné poznatky o myšlení druhé strany, což pomohlo snížit možnost konfliktu v dobách velkého napětí. 

NATO by raději žilo ve světě bez Ruska

Rozhodnutí NATO vyhostit osm ruských vojenských důstojníků z mise na základě nepodložených obvinění ze „zpravodajské práce“ podnítilo ruskou vládu k uzavření celé mise a zároveň k uzavření zájmové sekce NATO v Moskvě.

Zdá se, že NATO by raději žilo ve světě bez Ruska, ale řízeném výlučně iluzí fiktivního Ruska vytvořeného politiky NATO, kteří se zoufale snaží vyrobit nepřítele hodného obranného rozpočtu velikosti NATO.

Německý ministr zahraničí Heiko Maas poznamenal, že „toto rozhodnutí přijaté v Moskvě ještě více prodlouží složitou situaci, ve které se nacházíme, toto mrazivé období, které už nějakou dobu trvá“.

NATO je mozkově mrtvé

V roce 2019 francouzský prezident Emmanuel Macron označil alianci NATO za „mozkově mrtvou“  a zpochybnil přístup aliance k Rusku, přičemž vybízel ke smírnějšímu postoji ke konfrontačnímu postoji, který definoval vztahy mezi NATO a Ruskem. Bohužel, od chvíle, kdy Macron učinil své prohlášení, se nic nezměnilo, což znamená, že jeho diagnóza zůstává platná. 

NATO prohlašuje, že má plán, který alianci povede k trvalé relevanci. 

Mrtvý a slepý mozek nicméně, nejsou žádoucí vlastnosti pro žádnou organizaci, která se snaží realizovat vizi svého budoucího úspěchu. Jsou to bohužel vlastnosti, které povedou ke katastrofě a zkáze. Zda to bylo po celou dobu cílem NATO, nelze zpochybnit, vzhledem k absolutní prázdnotě jeho rozhodnutí v průběhu let ohledně Ruska.

https://bit.ly/3nxRadE

sdílet na