Šanghajská organizace pro spolupráci vítá Írán a čeká na Afghánistán
Šanghajská organizace pro spolupráci (zkráceně ŠOS) vítá Írán a chystá se přijmout Afghánistán.
Očekává se, že bezpečnost sousedních zemí bude v centru pozornosti nové vlády v Kábulu, včetně stability a ekonomických záležitostí.
Bezprostředně po skončení americké okupace Afghánistánu, Tádžikistán a Uzbekistán stáhly své námitky a přijaly Írán za řádného člena Šanghajské organizace pro spolupráci (ŠOS).
Írán je člen pozorovatel od roku 2005 a těší se na větší spolupráci v oblasti bezpečnosti, zpravodajských služeb a ekonomiky mezi členy ŠOS.
Potenciál Íránu je výhodný pro všechny členy ŠOS, zvláště když se otevírá přístav Chabahar: staví se jako brána na východ a na západ od Kaspického moře jako součást mezinárodního severojižního dopravního koridoru (INSTC). Chabahar na jedné straně spojuje Turkmenistán, Uzbekistán a Tádžikistán. Na druhé straně spojuje tyto země na západě s Ázerbájdžánem, Tureckem a Evropou a prostřednictvím íránského přístavu – s Afrikou a Indií.
To umožňuje Střední Asii najít efektivnější a produktivnější prodejní trhy, zejména proto, že hedvábná stezka “Silk Road” do Afghánistánu prochází střední Asií až k Černému moři a Blízkému východu.
Právě tato spojení Afghánistán potřebuje; přestavba a výměna svého potenciálního bohatství elektřiny, plynu a ropy, jakož i obrovského nerostného bohatství, díky čemuž se stane méně závislým na pomoci a podmínkách Západu, zejména na USA.
Tento hustě osídlený a propojený euroasijský region je považován za přímou hrozbu pro hegemonii USA, která se začala hroutit poté, co USA neuspěly ve válkách, které rozpoutaly v Afghánistánu, Iráku a Sýrii. Tyto americké války ukázaly jejich marnost a nemožnost dosáhnout cílů Spojených států v kterékoli z těchto zemí.
USA již nejsou popisovány jako supervelmoc, ale pouze jako „velká mocnost“, která nevěnuje velkou pozornost svým západním strategickým spojencům, kteří se zdají být unavení z placení účtů za americkou intervenci ve druhé světové válce.
Evropské státy reagují silně, protože USA se neptají na jejich názor na strategické a partnerské záležitosti, jako je stažení z Afghánistánu. Úlohou většiny evropských států bylo být loajálními podporovateli a po desetiletí se přizpůsobovaly politickým a vojenským programům USA, a to i na úkor vlastních politických, ekonomických a bezpečnostních zájmů.
I když nepředstavují hrozbu pro Evropu, evropské státy jsou tlačeny k tomu, aby se postavily proti Číně a Rusku a dodržovaly americké sankce vůči Íránu, aby byly v souladu s agendou prezidenta USA.
Nejnověji byly evropské a mimoevropské členské státy Severoatlantické aliance (NATO) zapojené do Afghánistánu vrženy do chaotické a krvavé dezorganizace letiště v Kábulu jen proto, že se USA rozhodly ve spěchu odletět.
Bezprostředně poté, co Taliban převzal kontrolu nad všemi 34 afghánskými provinciemi, oznámil generální tajemník Rady pro národní bezpečnost Ruské federace Nikolaj Patrušev svému íránskému protějšku admirálovi Ali Shamkhanimu, že „islámská republika se v první řadě stane řádným členem ŠOS prvního září.” To naznačuje, že ŠOS se připravuje na významnější roli v budoucnosti ve střední a západní Asii.
„Šanghajská pětka“ (Kazachstán, Kyrgyzstán, Tádžikistán, Rusko a Čína) byla založena 15. června 2001 v čínské Šanghaji, zatímco Pákistán a Indie se připojily v roce 2017. Cílem organizace je posílit důvěru a spolupráci v oblasti obchodu, ekonomiky, kultury, cestovního ruchu, dopravy, energetiky, zahraniční politiky a ochrany životního prostředí, za účelem zachování bezpečnosti, míru a rozvoje Asie.
Írán poskytuje podporu a různé trasy na jiné kontinenty prostřednictvím přístavu Chabahar s výhledem na Ománský záliv. Na jeho území je přístav Bandar-e-Anzali, což je jediná svobodná zóna v Kaspickém moři. Kromě toho má Írán námořní spojení s kaspickou pánví, včetně ázerbájdžánského přístavu Baku, turkmenského přístavu Turkmenbashi a kazašského přístavu Aktau. Kromě toho Írán vybudoval železniční trať směřující na sever a poté směrem k jižnímu přístavu Chabahar, ze kterého jsou přímé nákladní spoje do indického přístavu v Bombaji.
USA však i nadále uvalují tvrdé sankce na Írán, Čínu a Rusko, aby zpomalily jejich ekonomický rozvoj a vazby, které by Čína mohla rozvíjet se střední a západní Asií.
Americký prezident Joe Biden se obává expanze šanghajské organizace – hlavně Číny a Íránu – která by se v blízké budoucnosti měla přiblížit Afghánistánu a navázat adekvátní spolupráci ke zmírnění složitých ekonomických problémů v této zemi. V tuto chvíli je Afghánistán nadále závislý především na západní humanitární pomoci.
Sousedé Afghánistánu již učinili první kroky ke splnění potřeb země: Írán obnovil vývoz benzínu a nafty do Afghánistánu. Navíc, ačkoli Čína řekla, že se a priori rozhodne o typu vztahu s novým Afghánistánem, setkala se s Talibanem, aby prozkoumala a investovala do drahých kovů a minerálů v Afghánistánu.
Afghánistán má největší zásoby kovů a nerostů a také energetické zdroje, včetně mědi, uhlí, železa, kobaltu, (tekutých kovů) rtuti, zlata, uranu, zinku, drahokamů, mastku, síry, lithia, thoria, ropy a plynu.
Bývalý ministr afghánských dolů Wahidullah Shahranihodnota odhaduje hodnotu ložisek nerostných surovin mezi 1 až 3 biliony dolarů. Kromě toho chtějí členové ŠOS zahrnout Afghánistán do projektu „Silk Road“ (na který bylo alokováno 900 miliard dolarů), když USA ukončily svou okupaci.
Afghánistán v minulosti s Čínou podepsal smlouvu na těžbu mědi z „Mis Aynak“ (což znamená ložiska mědi v jazyce Dari, jedním z úředních jazyků Afghánistánu).
Odhaduje se, že měděný důl obsahuje asi 450 milionů tun mědi v hodnotě zhruba 50 miliard amerických dolarů. Práce v tomto dole však byla opakovaně přerušena kvůli nestabilitě zabezpečení.
Poté, co Taliban převzal kontrolu nad všemi provinciemi, je to jeden z nejdůležitějších kroků: nová vláda bude čelit ekonomickým problémům a obnoví dohodu s Čínou o zajištění ekonomických, finančních a rozvojových zdrojů pro Afghánistán.
Očekává se, že hnutí Taliban bude odpovědné za bezpečnost hranic s Čínou.
Čínská oblast Sin -ťiang, kde se nacházejí ujgurští muslimové, představuje 76 kilometrů hranic s Afghánistánem. Peking chce zajistit, aby hnutí Taliban zabránilo pohybu východního pákistánského hnutí a muslimských Ujgurů. Bojovali s Talibanem a Al-Kajdou v Afghánistánu a Sýrii.
Pozitivní signály nepřicházejí jen z Íránu a Číny: Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov vyjádřil první příznivou pozici a uvedl, že „Rusko nepodporuje provincii Panjshir, která se odmítla podřídit nové realitě“.
Zdá se, že existuje malá ochota podpořit Panjshirský odpor, který se zhroutil kvůli odhodlání Talibanu začít vládnout celé zemi se všemi jejími kmeny a etnickými skupinami.
Írán, Čína a Rusko chtějí zajistit, aby se Afghánistán nestal platformou pro zahájení džihádistických povstaleckých útoků na pohraniční země. Očekává se, že bezpečnost sousedních zemí bude v centru pozornosti nové vlády v Kábulu, včetně stability a ekonomických otázek. Taliban poskytl zemím dostatečné záruky, aby se rozhodly udržet své diplomatické mise v provozuschopném stavu (Čína, Rusko a Írán) v Kábulu a své konzuláty v jiných provinciích.
Čína, Rusko a Írán nedovolí žádné říši vrátit se k okupaci Afghánistánu ani žádný pokus o jeho destabilizaci na dálku. Spojené státy utrpěly vojenskou porážku; mají však jiné prostředky – nevládní organizace – k opětovnému vstupu do Afghánistánu z humanitárních důvodů za účelem podpory „potřeb Afghánistánu“.
Sousední země Afghánistánu proto nechají minulost za sebou a budou podporovat novou afghánskou vládu při budování státu. Tato zásadní podpora poskytne ŠOS další sílu, která sníží roli USA ve Střední Asii výrazně pod současnou úroveň.
Elijah J. Magnier zkušený válečný korespondent a hlavní analytik politických rizik