Padělky + «mírotvůrcovství» Vatikánu = hluboký plán «B»

Vladimir Pavlenko

Natahují se k nám dvě ruce, ovládané jednou hlavou; budeme muset useknout obě, ale postupně.

Zdá se, že po vítězství Donalda Trumpa v prezidentských volbách byl ve Spojených státech a v Evropě uveden do akce určitý plán “B”, který měl zaprvé situaci co nejvíce zmást a utopit v ní všechny naděje na zmírnění konfrontace mezi Západem a Ruskem.

Za druhé, zdiskreditovat Trumpa, dotlačit ho k chybným krokům.

Za třetí, na tomto pozadí vytvořit zdání koalice připravené pokračovat ve vojenských operacích, včetně přímého zásahu NATO do konfliktu na straně Ukrajiny.

A za čtvrté, provést velkou eskalaci vojenských operací, nejlépe takovou, ze které nebude návratu.

Proč takové závěry? Čeho jsme byli svědky?

Nejprve upozorním na prudké zintenzivnění západního informačního „fejkometu“. Upřímně řečeno, je těžké si vzpomenout na situaci, že by média, která slouží jako historické ztělesnění serióznosti, respektu a odpovědnosti, jako Washington Post a Reuters, zanedbala svou pověst natolik, že se oddala šíření báchorek. Příklad – Trumpův telefonát ruskému vůdci Vladimiru Putinovi, který, jak se vyjasnilo, se neuskutečnil. 

Do této hry navíc zatáhli i Kyjev, který podle jedné verze o falešném hovoru „nevěděl“ a byl „rozrušený“, že se „uskutečnil“ hned druhý den po rozhovoru Trumpa s führerem “po splatnosti”. A podle druhé verze se to Kyjev „dozvěděl“ a „nic nenamítal“.

Při pohledu na západní informační pole nikdo rozhovor, který se nikdy neuskutečnil, nezpochybňoval. Nikdo nebral v úvahu popírání Moskvy, že nedošlo k žádnému rozhovoru a žádné kontakty se zatím neplánují*.

(* Neexistují žádné skutečné přípravy na telefonický rozhovor mezi ruským vůdcem Vladimirem Putinem a nově zvoleným americkým prezidentem Donaldem Trumpem. Agentuře TASS to řekl tiskový tajemník ruské hlavy státu Dmitrij Peskov. Trump v rozhovoru s NBC 8. listopadu uvedl, že s ruským prezidentem po vítězství ve volbách ještě nemluvil, ale tuto možnost připustil. Poté se v západním tisku objevily zprávy o údajném rozhovoru mezi oběma politiky. Mluvčí Kremlu musel tvrzení listů The Washington Post a Reuters vyvrátit. Peskov to nazval „nejjasnějším příkladem kvality informací, které jsou nyní publikovány, někdy dokonce i v poměrně respektovaných publikacích“, https://tass.ru/politika/22395879, pozn.red.)

Západ jednotně konstruuje „paralelní realitu“. Proč?

To je vidět z druhého příkladu. Spolu s faktem hovoru se fabrikuje i téma rozhovoru. A jak se vyrábí? Trump údajně „vyzval“ Putina, aby konflikt neeskaloval, a upozornil ho, že Spojené státy mají v Evropě mnoho vojenských základen a vojenského personálu.

To je naprostá hloupost.

Za prvé, jediná možná odpověď na takové přímé vydírání je: „Máme všechny vaše základny v doletových zadáních“.  Za druhé, „mnoho“ je kvantitativní vyjádření. Čtyřicet tisíc personálu americké armády – celý evropský kontingent. Dvě nasazené motorizované pěší divize. Nehledě na to, že zhruba polovinu tvoří servisní pracovníci pro různé „činnosti“. Od vojenské techniky jednotek s dvojí základnou (vojenský personál ve Spojených státech, technika v Evropě, rozmístění prostřednictvím strategického přesunu vojsk) až po šest základen pro taktické skladování jaderných zbraní v pěti zemích NATO – Itálii, Německu, Belgii, Nizozemsku, Turecku. Zkrátka nejde o bojové jednotky, ale o poloviční – „technicky“ podpůrné skupiny.

Za třetí, totální převaha Ruska v Evropě v jaderných zbraních, které budou s největší pravděpodobností použity v případě střetu s NATO. Navíc je převaha kvalitativní: máme celou řadu munice na všech nosičích – pozemní, vzdušné, námořní. Američané mají pouze letectvo, protože jediným typem taktické jaderné munice zůstává letecká bomba B-61B. A s přihlédnutím k faktoru protivzdušné obrany/raketové obrany je její doručení na cíle problematické. Trump tedy nemá argument „mnoho vojáků a základen“, který je mu připisován.

Ještě jedna věc.

Padělky neomezují na pseudofakta, ale snaží se je také interpretovat. „Demilitarizovaná zóna“, o které, ano, hovořil nově zvolený viceprezident J. D. Vance, ale nikoli sám Trump – jednalo by se o evropské jednotky na linii bojového kontaktu.

Z ruské strany již dávno bylo sděleno (a je uváděno do praxe): „Vojenský personál NATO na Ukrajině je legitimním cílem ruských úderů“. Žádná Evropa se tam nepřesune, pokud vyvstane otázka přechodu od slov k činům. Ani tam nejsou úplní blázni. Jedinou rozumnou motivací pro Trumpa je povzbudit Evropu, když ne odmítnout, tak, aby se tomu se vyhnula, a pak jí to předhazovat, aby se vyrovnala s některými nepříjemnými věcmi.

Ale to je ještě daleko, takže realizovat tuto motivaci teď – je v podstatě předčasný start. A Trump to samozřejmě chápe. Spekulují však jeho jménem, spekulují o vymyšlených či ledabyle vyslovených slovech členů jeho týmu, včetně bývalých.

Takže v souhrnu, o čem mluvíme? S pomocí padělků, spekulací a „analytických“ smyšlenek, které věci poslouží, je Trump zahnán do prokrustovského lože* umělé reality, o které všichni mluví jako o skutečné, zatímco skutečně naléhavé problémy zůstávají mimo pozornost veřejnosti.

(* V řecké mytologii Prokrústés (Procrustes, Prokroustes, také známý jako Prokoptas, Damastes, nebo Polypemon) byl darebák, lupič a bandita z Attiky, který napadal lidi tak, že jim natahoval nebo usekl nohy, aby se vešli do železné postele. Prokrústés podvodem lákal pocestné do svého domu. Tam měl postel, do které zval každého kolemjdoucího, aby přenocoval. Jestliže mu nohy přečnívaly, usekl je. Jestliže nedosahovaly až k okraji, natahoval je nemilosrdně bez ohledu na klouby nebo kosti; nikdo nikdy přesně do postele nepasoval.

Výraz „prokrustovské lože“ zlidověl a znamená přísné hranice, mantinely, do kterých chtějí něco nacpat, obětovat nebo donutit, aby bylo pro určitý účel něco významného obětováno.

Slovo prokrustovský se tedy analogicky používá k popisu situací, kdy se k měření úspěchu používá libovolná metoda, přičemž se zcela ignoruje zjevná újma, která z vynaloženého úsilí vyplývá, pozn.red.)

Například Trumpovo odmítnutí začlenit do nové administrativy bývalého ředitele CIA a bývalého ministra zahraničí Mika Pompea, který podle zvěstí aspiroval na vedení Pentagonu. Hodně se říká, že tento „jestřáb“ se hluboce angažoval v ukrajinském tématu, dokonce se stal akcionářem Kyivstaru, tedy dostal na Ukrajině svou vlastní „peněženku“.

Je ale také přímým zosobněním potenciálního skandálu s Čínou. Vždyť kdo jiný než Pompeo za ta léta nejméně dvakrát navštívil Tchaj-wan a pronesl tam projevy s provokativními výzvami k „nezávislosti“, což se samozřejmě setkalo s extrémně negativní reakcí oficiálního Pekingu.

To znamená, že zatímco skutečný Trump se vzdaluje od nejkonfliktnějších témat (zvěsti o „černé listině“, která zahrnuje Nancy Pelosiovou – jsou ze stejné kolekce), „virtuální“ Trump, který je zjevně formován médii sní jak rozpoutat světovou válku. To (zatím) neodpovídá realitě ani takticky – na úrovni faktů, ani strategicky – v trendech, které se ale stále pokoušejí formovat.

Jdeme dál.

Pozoruhodná také byla bující aktivita v Evropě. Francouzský prezident Emmanuel Macron se v Paříži setkal s britským premiérem Keirem Starmerem. Téma: přesvědčit „chromou kachnu“ Joe Bidena, aby dal Kyjevu povolení k eskalaci: zasáhnout Rusko západními raketami.

Ve stejné dny proběhly aktivní kontakty za účasti Macrona a Starmera s polským premiérem Donaldem Tuskem a generálním tajemníkem NATO Markem Ruttem; ten dokonce děsí Trumpa „vyhoštěním“ Spojených států z NATO, pokud Trump „vzdá“ Ukrajinu. Zároveň nový impuls dostal další, již „otřepaný“ fejk o (paní Columbové) – armádě KLDR údajně na frontě v Kurské oblasti.

To poslední naznačuje, kam tato trať vede. Navíc ve světle informací o pozvání Trumpa do Bílého domu k projednání otázek spojených s předáním moci. Zdá se, že se Biden pokusil dotlačit Trumpa, aby souhlasil s údery na Rusko západními zbraněmi, tedy s eskalací konfliktu, proti kterému se staví.

Při váhání Trumpa demokraté rozehrávají „severokorejskou stopu“ – pomoc Kyjevu a Starmer s Macronem dostanou od Washingtonu dlouho očekávané povolení k úderům hluboko na ruské území raketami Storm Shadow a SCALP, za což Washington převezme odpovědnost.

Tuto verzi, která žene Trumpa do konfrontace jako veverku do kola, z níž bude cesta ven velmi obtížná, ne-li nemožná, podporuje jasně „ukázkový“ útok Ozbrojených sil Ukrajiny na Moskevskou oblast.

Je lepší mluvit o tom, jakou protihru hraje Trump, který nepochybně chápe, kam ho tahají. Povolal k sobě na Floridu hlavy Maďarska a Polska Viktora Orbana a Andrzeje Dudu (a pokud je Orbán člověk stejně smýšlející, pak kartu Dudy Trump jasně rozehrává proti premiérovi Tuskovi). O tom nejlépe hovoří tato publikace v britském The Independent.

Pointa je extrémně krátká: není vyloučeno „konzervativní“ spojenectví mezi Trumpem a Vatikánem na poli porušování plánů „udržování míru“, o kterém hovořil maďarský velvyslanec s příznačným příjmením Habsbursko-Lotrinský u Svatého stolce.

(Překvapivé spojenectví mezi Trumpem, Orbánem a papežem Františkem by mohlo podkopat podporu Ukrajině – The Independent. Novináři publikace hovořili s maďarským velvyslancem ve Vatikánu Edwardem of Habsburg-Lorraine, který sehrál rozhodující roli v pokusech o vytvoření mezinárodní koalice s cílem nalézt „mírovou dohodu“ k ukončení války. Papež podle něj podpořil rozhodnutí, které by Trumpovi umožnilo tlačit na Zelenského, aby předal území Rusku. Všechny ostatní země NATO jsou zároveň proti takové dohodě, pozn.red.)

Připomeňme: právě tato „nejvznešenější“ rodina svého času plně stála za projektem „ukrajinismu“. Stejně jako za triky Gorbačova. 

A když se pozorně podíváme na skutečnost, že zástupce této rodiny je používán jako „mluvící hlava“, pak téma „zmrazení“ konfliktu, o kterém se mluví v souvislosti s vlnou zvednutou Trumpem, nabývá rysů rozdělení Ukrajiny s dalšími souběžnými kroky – obnovení v jižní Evropě Rakouska-Uherska, které upadlo v zapomnění – unie Habsburků s Vatikánem.

Podíváme-li se na to z ruské „zvonice“, pak nás staví před volbou mezi eskalací, se kterou se kolem řítí demokraté-labouristé a Macron, který se k nim přidal, a „sjednáním míru“ podle vznikajícího republikánsko-katolického svazku – přeformátování jižní Evropy s předpokládaným (to je důležité!) začleněním pozůstatků Ukrajiny.

Co na to říct?

Takticky, jako nástroj předvídání eskalace konfliktu s rozšířením intervence NATO, nám to vyhovuje. Strategicky – v žádném případě, alespoň dokud existuje riziko proniknutí tohoto útvaru do hlubin území bývalého SSSR a odtržení těchto území ve prospěch někoho jiného.

Vzpomínám si, jak při diskusi s J.V. Stalinem o osudu Lvova Winston Churchill najednou zvolal: 

“Ale vždyť Lvov nikdy nebyl součástí Ruské říše!”

“Lvov nebyl, – nevzrušeně namítl sovětský vůdce, – zato, ale Varšava byla”. 

Churchill proti tomuto argumentu nenašel žádný „protitah“. Kousl se do jazyka, svěsil nos a změnil téma.

Tuto stalinistickou zásadu je třeba dodržovat, mít na mysli, že takticky „Jihoněmecká země“ (termín ze směrnice Harryho Trumana z května 1945, zablokovanou v Postupimi Stalinem), je jako léno (rodové, dědičné vlastnictví půdy) Vatikánu – samozřejmě, určitá protiváha anglosaskému vlivu.

Ale strategicky se v posledních letech mezi Svatým stolcem a Londýnem/Washingtonem vyvinula unie, která se odráží v hierarchii „Rady pro inkluzivní kapitalismus ve Vatikánu“ s dvouhlavou chobotnicí – papežem Františkem  a Lynne de Rothschild – v jejím čele. Spěchali a šlápli vedle, ale unii světu ukázali.

Jinými slovy, dnes jsou protiklady „protestantského“ severu Evropy a „katolického“ jihu domnělé kvůli konvenci samotného tohoto rozdělení v už dávno postkřesťanské Evropě. Proto takto zkonstruovaná „dichotomie“, určená k oklamání Ruska, je systémem dvou rukou ovládaných jednou hlavou „hlubokého státu“.

Chystají se bít nás tou rukou, která dosáhne dále.

Neprojde silová varianta s dalekonosnými údery – spustí projekt Habsburků; je jim jedno, kdo nám střelí gól, jde jim o skóre na výsledkové tabuli – v jejich prospěch. To je vše.

Zatímco se tyto ruce, poháněné hlavou smějící se pod vousy, teprve objevují poblíž postsovětských hranic, naše záruka úspěchu je v maximální rozhodnosti na frontě.

Samozřejmě, před námi ještě není rok 1945 a vetovat americké rozhodnutí svým vlastním vetem Moskva ještě nemůže. Ale co nejvíce zkomplikovat a znehodnotit jeho realizaci a minimalizovat jeho konečné výsledky maximálním posunem co nejdále na Západ při zachování historických sovětských/ruských území, je zcela možné.

Musíme vycházet z tohoto rámcového vzorce a pro tyto účely musíme manipulovat oponenty a jejich rozpory – skutečnými i imaginárními –, stejně jako se oni snaží manipulovat námi. 

„Válka – jak učil klasik vojenské literatury – není o tom, kdo koho postřílí. Válka je o tom, kdo změní čí názor.”

Vladimir Pavlenko

https://iarex.ru/articles/141393.html

sdílet na