Oscar Silva-Valladares: Konečná volba Evropy ohledně Ukrajiny

Oscar SILVA-VALLADARES, OrientalReview

Jak konflikt na Ukrajině pokračuje, vyvstala základní otázka s etickými rozměry, na kterou budou muset evropští politici brzy odpovědět: jak morální je podporovat Ukrajinu „tak dlouho, jak to bude potřeba“, navzdory nutnosti chránit blaho vlastních občanů a ústavní povinnosti řídit se mandátem svého lidu, což je základní pravidlo demokracie?

Bezuzdná a slepá podpora Evropy politiky USA v ukrajinském konfliktu a strašlivé ekonomické a politické důsledky, které to způsobilo, přibližuje politickou architekturu kontinentu k rozhodujícímu okamžiku, který lze vyřešit pouze koncem režimu Evropské unie (EU) a vznikem nového a dosud nedefinovaného politického urovnání.

EU vsadila na porážku Ruska a konec Vladimira Putina a následovala ekonomickou válku proti Rusku vedenou USA prostřednictvím sankcí, které sice nyní výrazně převyšují sankce proti jakékoli jiné zemi na světě, ale přesto selhaly. 

Na druhou stranu, kromě negativního dopadu na spotřebitele a malé/střední podniky způsobeného rostoucími účty za energie, všeobecnou inflací a vyhlídkou na vážný nedostatek vytápění letos v zimě, způsobují sankce EU vůči Rusku nenapravitelné škody ekonomice kontinentu.

Energeticky náročné výrobní společnosti krachují nebo se stěhují do zámoří, lákají je nižší náklady na energii, což vede k uzavírání podniků, zhoršení obchodní bilance, prudkému oslabení měny euro, ztrátě pracovních míst, zničení výrobní konkurenční výhody kontinentu budované po desetiletí a nevyhnutelné a závažné recesi v nadcházejících měsících. 

Celkový politický a sociální dopad těchto událostí na budoucnost kontinentu je stále nejasný, protože nedostatku přírodních zdrojů nelze uniknout.

Rozhodnutí EU na podporu Ukrajiny byla údajně přijata ve jménu demokracie, právního státu a západních hodnot a proti vojenským akcím Ruska považované za nevyprovokované a nezákonné. 

Zdá se, že EU byla rovněž znepokojena nestálými hranicemi po druhé světové válce – nebo spíše národními hranicemi, které následovaly po konci studené války – a vyvolaly neopodstatněné obavy, že akce Ruska na Ukrajině jsou předehrou k další agresi v Evropě.

Hluboko uvnitř se zdá, že díky svým akcím proti Rusku se psychika evropského vedení katarzně osvobodila a rozpoutala starou rusofobii projevující se v Evropě po desetiletí, ne-li staletí, spojující carské Rusko, Sovětský svaz a Ruskou federaci ve snaze vykreslit a přesvědčit průměrného Evropana o vrozené ruské zlomyslnosti, o špatnosti, která je Rusku vlastní a musí být jednou provždy vymýcena.

Ve své jednostranné obraně Ukrajiny není EU ochotna uznat a akceptovat charakter občanské války v ukrajinském konfliktu, legitimní obavy Ruska o bezpečnost a jeho neustálá varování před tím v průběhu let.

EU ignorovala historické pozadí konfliktu založeného na špatném zacházení s rusky mluvícím obyvatelstvem Ukrajiny, který se vyostřil poté, co USA sponzorovaly převrat na Ukrajině v roce 2014 a v roce 2015 nepodpořily diplomatické urovnání – tj. dohody z Minsku –, ve kterém hrály důležitou roli. 

EU ignoruje hluboké nedostatky současné ukrajinské vlády a společnosti, kterou se snažila vytvořit a která se dnes vyznačuje nehoráznou korupcí, politickým pronásledováním opozice a ultranacionalistickou ideologií, to vše jen stěží odráží takzvané evropské hodnoty.

Bohužel EU nedokázala vyvinout autonomní a spravedlivě samoúčelnou evropskou alternativu ke konfliktu a stala se rukojmím hegemonické agendy USA. 

Tím, že EU odmítá zaujmout vyvážený přístup, se diskvalifikuje jako čestný prostředník v mírových jednáních, která musí dříve či později začít. Vedení se nyní ujímají země mimo EU, jako je Turecko a Saúdská Arábie, což se odráží například v nedávné výměně zajatců mezi Ruskem a Ukrajinou, což ještě před několika měsíci byla nemyslitelná role, která je pro Evropu vzhledem k jejímu tradičnímu postavení v diplomacii ostudná.

Kapitulace Evropy před americkou agendou rozhodně není nová a měla do očí bijící precedens v podpoře bombardování Srbska silami NATO v roce 1999 a jeho rozkouskování za účelem vytvoření kosovské enklávy. 

Nomenklatura EU dnes pošlapává základní principy demokracie a suverenity svými pokusy opustit princip jednomyslnosti v rozhodovacím procesu EU. Vedení EU navíc oportunisticky využívá konflikt na Ukrajině k udržení své existence a dokonce se snaží přeměnit ve faktickou vojenskou alianci, což je odchylka od jejích původních cílů.

Chování EU odráží politický a vojenský marasmus, který má kořeny ve výsledku druhé světové války.  Spojené království mělo podobnou trajektorii v mezinárodních vztazích, ale alespoň se drželo svých starých proatlantických názorů a projevilo o něco větší zájem o svou nezávislost a suverenitu, alespoň pokud jde o kontinentální Evropu.

Pouze existenční šok v Evropě, který může přijít nadcházející zimu a který bude následkem energetického blackoutu, umožní její společnosti a politikům pochopit, kde leží jejich skutečné zájmy a jak správně jednat.

Pro Pokec24 přeložila Janinna

OrientalReview
https://bit.ly/3fmDl1z

sdílet na