O revoluční situaci v Kolumbii
28. dubna v Bogotě, hlavním městě Kolumbie, a v několika dalších velkých městech země začala národní akce spojená s generální stávkou proti daňové reformě vlády Ivána Duqueho, která rychle přerostla v lidové povstání chudé mládeže proti proamerickému fašistickému režimu.
Centrem protestů bylo město Cali, třetí největší město s více než dvěma miliony obyvatel. Je rodištěm kolumbijské nezávislosti, kde začala válka proti španělské nadvládě.
Až donedávna se město umisťovalo na prvním místě, pokud jde o zaměstnanost a ekonomickou aktivitu v pěti hlavních městech země. Bylo tomu tak před začátkem pandemie.
Míra chudoby v Cali se zhruba zdvojnásobila i ve srovnání s jinými městy. V okolí dochází k agroindustriálním posunům: kapitalisté se snaží nahradit tradiční produkci kávy pěstováním cukrové třtiny, což znamená, že rolníci budou vyhnáni ze země a přeměněni na otroky plantážníků. Tisíce venkovských uprchlíků zaplavily Cali.
Krize zvlášť silně zasáhla mladé lidi, kteří se stali hlavním hnacím motorem protestů, které ve skutečnosti v Cali získaly charakter lidového povstání. Továrny byly zcela zastaveny, vchody a východy z města byly zablokovány, současně byla zřízena síť lidových výborů, které ve skutečnosti na několik dní vzaly moc do vlastních rukou.
Povstání v Cali mělo politický charakter, jeho účastníci požadovali rezignaci místní vlády a poté prezidenta Duqueho. Fašistický režim vrhl veškerou svou represivní moc na vzpurnou Cali. Do města byla přesunuta mobilní policejní eskadra kvůli-v jazyce buržoazní politologie – „porušení lidských práv“.
Eskadra zahrnovala obrněná vozidla, včetně obrněnců vybavených zbraněmi pro střelbu plynovými granáty a dalšími zbraněmi, a také armádní helikoptéry. V Cali byla odpojena elektřina a internet.
Střelba byla vedena za účelem zabití. Policie také střílela po doktorech zdravotnické služby organizované lidovými výbory. Nejkrvavější byl 3. květen, na černošském předměstí Cali vypukl pouliční masakr mezi policií a demonstranty, kteří se shromáždili, aby uctili památku zabitých.
9. května v Cali a dalších povstaleckých městech podle prezidentského dekretu přešla moc do rukou vojenské správy. Útok na Cali vedl vrchní velitel armády generál Sabatero, známý v Kolumbii jako organizátor nejhorších represivních operací proti povstalcům, včetně náletu na území Ekvádoru v roce 2008, kdy byl zabit druhý nejvyšší velitel FARC (Revoluční ozbrojené síly Kolumbie) Raul Reis, klíčová postava mírových jednání.
Domorodí indiáni, s celkovým počtem obyvatel více než dva miliony, hrají aktivní roli v růstu protestního hnutí. Hned první den stávky vstoupili indiáni do města Cali a svrhli z podstavce pomník jejich nenáviděného dobyvatele Sebastiána de Belalcázara. A Regionální indiánská rada zahájila mírový pochod do Bogoty. Pokud jde o ozbrojené povstalecké organizace, jako je FARC, dodržují podmínky příměří a dávají iniciativu mírovým protestům.
Zrušení daňové reformy už nemohlo lidi uklidnit. Demonstranti šli dále a začali požadovat revizi podmínek sanitární nouze, zrušení důchodové reformy, reformu zdravotnictví, pracovní legislativu a ukončení privatizace školství. A také rozpuštění krvavých speciálních policejních jednotek v boji proti nepokojům, demilitarizace měst, potrestání osob vinných z vražd demonstrantů, jejichž počet je podle oficiálních údajů 25 lidí a podle neoficiálních údajů – přes 80. Kromě tisíce zraněných jsou nezvěstné i stovky lidí, kteří byli ve skutečnosti s největší pravděpodobností uneseni policií a buď zabiti, nebo tajně drženi ve vězení.
Protesty pokračují dodnes.
20. července se tedy v hlavním městě a v dalších 26 departementech země konalo téměř 200 protestů. Vedoucí kolumbijských odborů vyzvali občany, aby 21. července znovu vyšli do ulic. Na tento den byla v Kongresu naplánována prezentace návrhů zákonů připravených demonstranty na základě nouzového dokumentu sepsaného po protestech v roce 2019, který nedostal pozornost vlády.
Kolumbie má pro Spojené státy velký strategický význam; ne nadarmo byly učiněny pokusy začlenit tuto zemi do NATO, nehledě na její ústavu. Důležitost je dána sousedstvím Kolumbie s Venezuelou, Panamou, kterou prochází mezioceánský kanál, brazilskou Amazonií s největšími zásobami sladké vody a Nikaraguou, s níž se Kolumbie dělí o potenciálně roponosný šelf a s níž má územní spory.
To vše umožňuje použít Kolumbii s jejím silným (ve srovnání s latinskoamerickými zeměmi) vojenským strojem jako základnu amerického imperialismu v regionu.
Kolumbijská fašistická vláda je loutkovou vládou Spojených států.
Je pochopitelné, proč se světová „nezávislá“ média pokusila umlčet protesty v Kolumbii.
Ministr zahraničí kolumbijského režimu Claudio Blu řekl, že se v zemi nic neděje, kromě dalšího projevu teroristů a extremistů. Ale situace se změnila.
Republikána Trumpa, kterého kolumbijský režim otevřeně podporoval, nahradil demokrat Biden a v řadách Demokratické strany je mnoho těch, kteří považují za účelné nahradit otevřeně fašistický režim v Kolumbii něčím slušnějším. Jistě v tom sehrály důležitou roli americké protesty BLM. Pro americké imperialisty se stalo poněkud nepohodlným podporovat policejní teror v jiných zemích, zatímco samotné Spojené státy se otřásají vlnami pobouření a požadavků na zrušení policejního aparátu.
Existuje však také další nejdůležitější odstrašující prostředek pro amerického predátora – Čína.
Kolumbie je druhým největším partnerem ČLR, čínské podniky se aktivně podílejí na výstavbě ve všech oblastech v této jihoamerické zemi. Poselství Si Ťin-pchinga kolumbijskému lidu v souvislosti s bojem proti koronaviru byl 21. března 2021 vysílán po celé zemi. Je jasné, že hrubé zasahování USA do vnitřních záležitostí Kolumbie by znamenalo střet s Čínou.
Podle Světové banky pro rok 2018 žije 28% obyvatel země pod hranicí chudoby. Na pozadí globální hospodářské krize, zhoršené pandemií, se kolumbijský režim pokusil přesunout veškerou zátěž na ramena pracujících mas, ale neočekával, jak silný bude protest.
„Hrozny hněvu“ dlouho zrály a přinesly ovoce. Kolumbijští pracující prokázali politickou vyspělost.
Ale my, bohužel, v protestech nevidíme vůdčí a řídící ruku komunistů. O kolumbijské komunistické straně není nic slyšet, účast FARC také není patrná. Komunisté se nemohli stát organizační silou rebelujících pracujících mas, protože jednají spontánně, bez jasné organizace a plánu. A to je hlavní problém.
Buď bude fašistický režim svrhnut nebo nahrazen washingtonskou administrativou za civilizovanější, to ulehčí utrpení kolumbijských dělníků, ale neosvobodí je to, protože kapitalismus nikam neodejde spolu se všemi svými „kouzly“ – jako je např. obchod s drogami (kterým je Kolumbie „proslulá“), korupce, chudoba a ignorování mas, celková degradace.
V Kolumbii je nyní ideální revoluční situace: masy nechtějí žít starým způsobem a vůdci nemohou vládnout novým způsobem. V případě úspěšné revoluce země izolována nebude: bude jí pomáhat prosocialistická Venezuela a Kuba a také Čína.
Revoluční situace je, ale žádná bolševická strana neexistuje.
Nyní je zřejmé, že mírová dohoda s vládou podepsaná FARC v Havaně byla chyba. Organizace se odzbrojila, legalizovala, ztratila jistou autoritu a nebyla schopna vést ani celonárodní lidový protest, ani povstání v Cali.