Největší bezpečnostní hrozbou ČR je Fialova vláda

Datum příspěvku 14. března 2024

Jan Schneider

Rozhovor vedla Monika HOŘENÍ, byl zveřejněn 13. března 2024, Naše Pravda

Dvanáctého března tomu bylo 25 let od vstupu ČR do Severoatlantického paktu, bez referenda. Příznačné je, že nadšeně o NATO hovoří především vládní politici. Co vy a čtvrtstoletí od vstupu do NATO? Jak alianci vnímáte?

Je to aliance adolescentních válečných štváčů, jejichž mysl je bizarní směsicí nadměrného sebevědomí a hluboké skleslosti, což se postupně může vyvinout v maniodepresivní psychózu, která ovšem nemívá dobrou prognózu. NATO je totiž organizace, která zcela nepokrytě dělá něco úplně jiného, než deklaruje. Stačí porovnat počet agresí, které od roku 1949 podnikly státy NATO. Dobře o tom vypovídá kniha Daniele Gansera: Nezákonné války (Jak země NATO sabotují OSN), Grada 2017.

Na nedávné Debatě v podzemí ve Slovenském domě v Praze na téma bezpečnostních hrozeb jste zdůraznil, že jediný bod zakládací listiny NATO, který je pro členské státy povinný, je článek 1, což zdůrazňoval za svého života nestor vašeho oboru Miroslav Polreich (na 15. března připadá páté výročí jeho skonu). My slyšíme, že se všichni členové NATO ohánějí zásadně jen článkem 5, co vy na to?

Ano, Miroslav Polreich neúnavně zdůrazňoval, že každý členský stát při svém vstupu do NATO podepisuje Washingtonskou smlouvu, v níž je jediný závazek v článku 1, který stojí za to neustále opakovat: »Smluvní strany se zavazují, jak je uvedeno v Chartě OSN, urovnávat veškeré mezinárodní spory, v nichž mohou být účastny, mírovými prostředky tak, aby nebyl ohrožen mezinárodní mír, bezpečnost a spravedlnost, a zdržet se ve svých mezinárodních vztazích hrozby silou nebo použití síly jakýmkoli způsobem neslučitelným s cíli OSN.«

To, že různí pomatenci vykládají text článku 5 Washingtonské smlouvy jako »závazek«, a někteří dokonce blouzní, že to je »závazek vojenské pomoci«, vypovídá pouze o jejich – v lepším případě – hlouposti, anebo o bezostyšném lhaní a překrucování faktů v přímém přenosu a za bílého dne. Takoví lidé by měli být okamžitě propuštěni ze státních služeb.

Jak čtete výrok Emmanuela Macrona, že nevylučuje vyslání vojáků své země na ukrajinské bojiště? Je s podivem, že v minulosti se právě Macron choval konstruktivně ve vztazích Rusko-EU.

Myslím, že Macron má osobní problémy, a ani politicky se mu nedaří, a tak mele, co ho zrovna napadne. Bohužel, v dnešní době, kdy lidé obtížně chápou smysl sděleného či přečteného, a navíc rychle zapomínají, to v podstatě pro politický úspěch stačí. Lidé si totiž zapamatují pouze to, že o Macronovi neustále mluví celá Evropa – a tak nabudou dojmu, že to je asi důležitý člověk, a tak mu to ve volbách hodí.

Ukrajina a její spojenci stále opakují, že nikdo nebude rozhodovat o tom, jaké má být její zahraničněpolitické a bezpečnostní směřování. Ale ono to tak jednoduché není, i o tom jste na zmíněné debatě hovořil. Můžete to vysvětlit?

Ano, mnoho demagogů vytrubuje, že každý má přece právo zajistit svou bezpečnost způsobem, jaký uzná za vhodné – a tečka. Tento jejich žvást je lehce vyvratitelný – a už jsem to mnohokrát četl, ten protiargument se šíří – pouhým převrácením rolí. Například jestli by tato zkrácená teze platila třeba i v případě sousedů USA, tedy Mexika či Kanady, kdyby si svou bezpečnost chtěli zajistit aliancí s Čínou? Platilo by to podle těch demagogů i v tomto případě? V případě Kuby před 62 lety to neplatilo, to už víme. (Viz Karibská krize v roce 1962 – pozn. aut.)

Správně celá teze zní tak, že každý má právo zajistit svou bezpečnost, ale způsobem, který by jeho sousedi nepovažovali pro sebe za ohrožující. – A najednou je celá ta situace mnohem pochopitelnější. Vždyť od starověku zná každá civilizace, hodná toho jména, zlaté pravidlo, nedělat druhým to, co by člověk sám nerad strpěl.

Můžete připomenout, jakou funkci jste zastával po listopadu 1989 v našich zpravodajských službách?

V roce 1990 jsem nastoupil do Úřadu na ochranu ústavy a demokracie (ÚOÚD), který se posléze změnil na Federální informační službu (FIS), pak se z něj stala Federální bezpečnostní informační služba (FBIS), po rozpadu federace Bezpečnostní informační služba ČR (BIS ČR), a nakonec jen Bezpečnostní informační služba (BIS). Důvodem byly reorganizace, nejoblíbenější sport všech byrokratů a kádrováků, s patřičnými negativními důsledky na výkonnost a na personální složení služby. V roce 1996 jsem nastoupil na Úřad vlády jako ředitel Kanceláře Rady vlády pro zpravodajskou činnost, kterou měl na starost ministr Pavel Bratinka. V roce 2000 jsem přešel na policejní prezidium do kanceláře náměstka policejního prezidenta Václava Jakubíka. Po jeho odchodu jsem sloužil na cizinecké policii a v roce 2005 jsem odešel do civilu. Začal jsem se horkotěžko živit psaním na bezpečnostní témata, nicméně prostor pro takové hubaté autory jako já se postupně uzavíral, a důchod přišel právě včas, jinak bych asi skončil tak, jak jsem za normalizace začínal, jako manuálos.

Není vám líto, že jste tyto zpravodajské sféry opustil a že nemůžete mít do života zpravodajců vhled, zkrátka »držet prst na tepu doby«?

Bylo to nejzajímavější zaměstnání, které jsem kdy mohl dělat. Je to s ním ale tak, že čím je člověk životně zkušenější, když tam nastupuje, tím více z té branže může získat a naučit se a také na takové úrovni i odvést práci. Měl jsem štěstí, že jsem se mohl doma i v zahraničí setkat s mnoha vynikajícími profesionály. Bylo to ale všechno dost překotné, nicméně přece jenom se mi podařilo nahlédnout pod pokličku tohoto řemesla, a dovedu si proto i v současnosti – s menší či větší mírou pravděpodobnosti – leccos dovodit. A to mi stačí, protože se do této branže zase čím dál více vracejí leckdy dost příšerné věci, myšleno co do zákonnosti a důstojnosti profese. Ony z ní nikdy nezmizely, ale počátkem 90. let se zdálo, že by zpravodajské služby mohly více plnit to Polreichovo krédo být v předpolí diplomacie a pomáhat snižovat napětí a budovat důvěru. Vstřícnost Ruska si ale američtí jestřábi vyložili jako slabost a zatroubili k útoku (Drang nach Osten), a to přesto, že i ve Spojených státech pár vzdělanců varovalo, že si zase nabijí čuňu.

Vyděsil jste se také, když náčelník GŠ začal veřejnosti vykládat o mobilizaci? Je takové strašení, které je evidentně promyšlené a dávkované, korektní?

Manipulace se strachem je velmi účinná metoda, jak ovládat obyvatelstvo. Podstatou je, aby postrašení lidé volili postrašené poslance, a ti aby schvalovali vysoké zbrojní rozpočty, které ale obranyschopnost země nezlepšují – spíše naopak! Jak pravil americký generál a prezident Dwight Eisenhower, bohužel ale až když končil svou prezidentskou funkci: Dávejte si pozor na vojensko-průmyslový komplex, aby vám nepřerostl přes hlavu.

Nicméně větší strach budí samo personální obsazení resortu obrany a vedení armády.

Co mají dělat ti mladí muži, kteří mají s touhle válkou a tímhle válčením morální problém?

Myslím, že takových lidí bude přibývat, a je povinností zákonodárných sborů pro takové lidi najít legální řešení i v době, kdy by byla třeba opět zavedena povinná vojenská služba. Absence alternativy ke službě ve zbrani by byla jednoznačným projevem totality.

Všiml jste si, že premiér Fiala vzal zpátečku? Bylo to patrné na tiskovce V4 v Praze, kdy se novináři ptali, zdali země V4 vyšlou vojáky na ukrajinské bojiště. Jsou to všechno pokusné balónky, které vláda a její loutkovodiči vysílají do společnosti?

Určitě to tak lze vidět a předpokládat u politických rutinérů. Nejsem si ovšem jist, zda je to Fialův případ, který spíše zavání zabedněností a vyprázdněností, čili totálním ideovým vakuem. Pokud ovšem jde o ty loutkovodiče, tam se jedná o činnost bezskrupulózních gaunerů.

Ochota bránit tuto zemi klesá. Osobně si myslím, že lidé nechtějí cedit krev za lidi typu Pekarové, Fialy či Černochové. Jaký vliv má charakter vlády na vztah k branné povinnosti?

Ano, tato vláda skutečně působí velmi odstředivě, co se ochoty bránit vlast týče. Oslabuje odhodlání občanů této země bránit vlast, které vládnou takoví pomatenci. Taková vláda je pro stát bezpečnostním rizikem.

Je zde výročí potupného 15. března. V roce 1939 se naši muži i ženy chtěli bránit proti německému nacismu, ale nebylo jim to umožněno. Dnes je situace odlišná. O čem to vypovídá, kam se tahle společnost úpadku hodnot dostala?

Výpověď je to tragická, což je vidět i z velmi slabé ozvěny, kterou má toto výročí v médiích. Ostatně celá Evropa hnědne a zločiny nacismu se relativizují – tím je ovšem z větší či menší míry popírán holokaust, což je trestný čin!

Ještě jednu zmínku k 15. březnu 1939 je třeba udělat. Toho dne, kdy nacisté obsadili Prahu, byla v Düsseldorfu podepsána »Německo-anglická průmyslová smlouva« mezi říšskou skupinou »Průmysl« a Federací britského průmyslu o prohloubení přátelských vztahů a spolupráce, která by zajistila jejich monopolní postavení a vyloučila jakoukoliv světovou konkurenci. Za tím účelem byl vytvořen společný výbor, který měl následně zasedat zase v Anglii. Docela příznačné, že?

Jsou stále ještě platné zákony na ochranu míru? I o tom jste hovořil na Debatě v podzemí.

Myslím, že by činnost této vlády zasluhovala zhodnotit z hlediska skutkové podstaty trestného činu přípravy útočné války, protože extrémně předraženým nákupem stíhaček F-35, které jsou z hlediska obrany státu téměř k ničemu (jejich schopnosti jsou podle expertů v tomto směru využitelné zhruba z jedné třetiny), se stáváme předsunutou americkou bází k dalšímu dílu již přes sto let trvajícího záměru největších zlosynů historie, tažení na Východ (Drang nach Osten). Člověku by se chtělo zoufat nad nepoučitelností z dějin a ze současně vše opanovávající chamtivosti a fanatismu (to jsou ostatně hlavní činitele nacistické realizace holokaustu). Proto je třeba zaujmout aktivní postoj a bránit se této vládě všemi legálními prostředky. Včetně toho hnoje – ale to je, jak doufám, jen začátek!

A na závěr z jiného soudku: Co říkáte tomu, že dosti krátce od smrti svého manžela byla vdova Julie Navalná přítomna na Mnichovské bezpečnostní konferenci, a upravená, nalíčená… Nebylo to divadlo, jak se vyslovil jeden německý poslanec?

Divadlo mám staromilsky spojeno s důstojností. Toto byla šmíra, nicméně velmi prokomponovaná. Objevují se náznaky, že úmrtí Navalného bylo načasováno. Kým? Tím, kdo z něj nejvíc profituje, to je pro kriminalisty »stará vesta«, jak se říká. Ostatně Navalnyj sám tvrdil, že Putin by z jeho smrti neměl žádný prospěch.

Sdílet

sdílet na