Nebezpečná analogie
Přiznám se, že až do letoška mě nenapadlo, že vztah ke dvěma historickým událostem, které dělí skoro čtyři staletí, může v povědomí našeho národa přecházet od kladného k zápornému hodnocení.
Možná je to tím, že si jsou v kalendáři tak blízké. Minulý týden jsme si připomínali čtyřsetleté výročí bitvy na Bílé hoře, příští týden pak 31 let od 17. listopadu 1989. Letos asi poprvé tak otevřeně zaznívaly hlasy o tom, že porážka na Bílé hoře nebyla tragédie, ale naopak požehnání. Zachránila nás před germanizací, a možná snad i před poturčením.
Pominu to, že část publicistů, kteří o tom psali, obvykle považuje národ za překonaný sociální konstrukt, který v nové Evropě již nemá budoucnost.
Zaujala mě více pozvolná změna hodnocení důsledků 17. listopadu a Sametové revoluce. Ta se možná opírá o skutečnost, že změna majetkových poměrů v neprospěch domácích vlastníků má jedinou historickou analogii ve Třicetileté válce.
Také dnes po třech desetiletích se jasně ukazuje, že listopadový sametový étos návratu ke svobodě a demokracii poněkud vyvětral. Svoboda vyjadřování pod dohledem různých elfů a eurokomisařek skomírá, lidé jsou nejen na sociálních sítích, ale také v zaměstnáních trestáni za své vyjadřování.
Verbální trestné činy orgány činné v trestní řízení stíhají často a rády.
Dokonce si kvůli tomu vymyslely nový gumový pojem „předsudečná nenávist“.
Zásadně ho posuzují dvojím metrem. Skoro bych řekl, že totalitně třídně.
Některé entity jsou nedotknutelné, u jiných projde i výzva k jejich podřezání.
Evropa, do které jsme se s takovým nadšením vraceli, začíná v posledním desetiletí pamětníkům připomínat poměry v Brežněvově Sovětském svazu. Stále více rozhodování přechází do rukou nikým nevoleného Politbyra, pardon, Evropské komise.
Ta má jen jeden recept na každou krizi (ekonomickou, migrační, energetickou, bezpečnostní a nakonec i pandemickou) – více Evropy. Tedy více pravomocí pro ty, kdo o problémech dovedou pouze bezobsažně žvanit, nanejvýš se v případech terorismu semknout.
A pak připomenout, že příliv nových teroristů v migrační vlně se nesmí zastavit.
Obávám se, že ta blízkost obou historických událostí nespočívá jen listopadovém kalendáři. Spojuje je ještě jeden moment, který se jak před čtyřmi sty lety, tak dnes dotýká většiny obyvatel naší země.
Dějiny se tehdy vrátily a zase dnes vracejí k novému feudalismu a nevolnictví. Po roce 1620 to doprovodilo ještě dalších 28 let války. Tu nám ostatně slibují také dnes, jak vyplývá z právě publikované výroční zprávy Vojenského zpravodajství:
V průběhu roku 2019 se svět přiblížil konfliktu jako důsledku narůstající polarizace zájmů, názorů a rozdílných postojů, pokračující proměny dosavadního velmocenského uspořádání, prohlubující se multipolarity a úpadku principů mezinárodního práva. Chyběl standardní dialog a posilovala konfrontace jako způsob řešení narůstajících problémů a rozporů. Došlo ke zpochybňování role mezinárodních institucí, vojenských aliancí, odzbrojovacích dohod resp. záruk a jistot, které deklarovaly a poskytovaly. Byly zpochybněny i samotné jistoty dosavadního uspořádání světa. Zmanipulované myšlení, chybná východiska, neobjektivní závěry a z nich plynoucí jednání, spolu s absencí vědomí odpovědnosti, vyústily k nárůstu napětí mezi globálními rivaly: Spojenými státy americkými, Čínou a Ruskem. Vedly ale také k rozporům i mezi až dosud deklarovanými blízkými spojenci.
Abychom pochopili motivaci autorů nápadu na rozpoutání Třetí světové války (a tím je částečně identifikovali), VZ nás informuje, že vlastně jde o svérázný podnikatelský záměr:
Otevřená konfrontace není chápána jako hrozba, ale je vnímána jako příležitost – těmi, kdo se domnívají, že by v konfliktu mohli být úspěšnější. S tím je spojena ideologizace a další polarizace postojů a názorů, a to jak mezi jednotlivými státy (jejich bloky), tak mezi společenskými skupinami.
Na rozdíl od našich předků ještě máme na výběr – do nového feudalismu a nevolnictví můžeme jít i bez války. O eventualitě, že bychom si tohle všechno neměli nechat líbit a zvolili si jiné politiky a jinou budoucnost, zatím jen sním.
Jaroslav Bašta,…dobře ?