Místo prognózy na letošní rok
Pavel Rjabov (pod nickem Spydell) napsal výborný text, který velmi dobře ladí se „Vzpomínkami na budoucnost“ (autorova nedávno vydaná kniha – pozn.překl.), a v jistém smyslu ji k dnešku aktualizuje.
Přece jen ale je třeba něco doplnit…
Především připomínám, že krize let 1929-32 sestávala ze tří etap.
První etapa – prasknutí bubliny na fondovém trhu, ke kterému došlo koncem října 1929. To vyvolalo paniku ve finančním sektoru (který byl tehdy v poměru k celé ekonomice malý), ale v celku, v reálném sektoru (a tehdy se kolem 80 % HDP vytvářelo díky poptávce domácností, a v odvětvové struktuře činil 70 % průmysl) se nic zvláštního nestalo.
Od října do března 1930 se zdálo, že vše skončilo, to byla druhá etapa krize. Fondový trh začal růst a vše se uklidnilo. Ale v březnu 1930 začala etapa třetí – deflační šok – prudký propad celkové poptávky.
Její ekonomický mechanizmus souvisel se samovolným vyrovnáním strukturální nerovnováhy, převisem výdajů domácností nad jejich reálnými příjmy, odpovídajícími rozsahu reprodukčního obrysu ekonomiky té doby.
Hospodářský, jak jsme si vysvětlili v procesu modelování v rámci práce Fondu ekonomických výzkumů Michaila Chazina, spočíval v tom, že v důsledku propadu fondového trhu se prudce propadla hodnota záručních aktiv. A následkem toho mechanizmus úvěrové stimulace zbytné poptávky přestal fungovat.
Pavel Rjabov píše o inflačním šoku a má pravdu, protože na rozdíl od situace roku 1929, dnes Fed intenzívně tiskne peníze, a to ve dříve naprosto nepředstavitelném měřítku.
Jinými slovy, hospodářský mechanizmus krize zůstává stejný (v rámci obecné struktury ekonomiky relativní pokles soukromé poptávky a tomu odpovídající snížení HDP), ale probíhá podle jiného scénáře – namísto likvidace finančních toků, které vytvářely nadbytečnou poptávku, dochází k jejich inflačnímu snížení.
Můžeme jen doplnit, že na rozdíl od situace roku 1929 představuje dnes strukturální disproporce mezi výdaji a příjmy domácností nikoli 15 %, ale 25 %. Připomínám, že se nejedná o nominální příjmy, ale o objem příjmů, které domácnosti mohou dostávat v rámci normálního fungování ekonomiky; nebo, jinými slovy, obrátíme-li zpět směr peněz obdržených domácnostmi (obrátit finanční toky), pak 25 % z nich nabývá čistě emisní původ.
Hospodářská krize bude tedy velmi, silná, 2,5 krát silnější než krize v období březen 1929 – prosinec 1932. Tedy krize, která vedla k „Velké“ depresi.
Vycházíme-li z analogie s onou situací (ve „Vzpomínkách na budoucnost“ se podrobně popisuje, proč je tato analogie naprosto adekvátní), tak musíme očekávat, kdy začne vlastně krize, která bude trvat přibližně 50 měsíců s měsíčním tempem poklesu HDP o 1 % jako tehdy.
Ale to, co se děje dnes, to je analog situace roku 1929, změněný díky emisi, určené k podpoře fondového trhu.
Zbývají týdny…
Vzniká otázka, zda by tehdy zachránila situaci emise – pokud by existovala? Jistěže ne, protože v takovém případě (a tehdy byl, mimochodem, dolar navázán na zlato) by začaly fungovat inflační mechanismy znehodnocení záručních aktiv. Ale vstup do krize by byl plynulejší a možná by se roztáhl na delší období.
Jinak řečeno, nebýt koronaviru, byla by obrázek zhruba takovýto: Emise by vedla k tomu, že by se trh prakticky obnovil, ale inflační mechanismy (nejrůznější, včetně zvýšení cen pojištění prakticky všech kontraktů, včetně finančních) by stejně odstartovaly někdy k podzimu začátek skutečné krize, už inflačního šoku.
Dnes soukromá poptávka prudce poklesla kvůli karanténě mnoha podniků po celém světě a byly obavy, že se dočasný odstup mezi propadem na trhu (který v letech 1929-30 činil kolem 5 měsíců), se může podstatně zkrátit a hospodářská krize začne už teď.
Trump svou podporou toto nebezpečí částečně upravil, ale růst fondového trhu (který může být kdykoli vystřídán propadem, protože všichni reální vlastníci aktiv čekají jen na to, kdy finance států začnou vstupovat na trh, aby začali prodávat) je natolik nestabilní, že je úplně rozložen mechanismus úvěrové podpory poptávky.
Vcelku je už mechanismus podpory reálného sektoru ze strany sektoru finančního (a ne deflačního, jak tomu bylo ve 30. letech minulého století) úplně rozložen.
Z toho důvodu se mi zdá, že nejpravděpodobnějším mechanizmem vývoje situace je dost rychlý (ještě na jaře) přechod ke skutečné hospodářské krizi podle inflačního scénáře (a nikoli deflačního jako ve 30. letech).
Emisní mechanizmy přitom budou poněkud zkreslovat typický obrázek, který nám ukázala krize let 1929-32, konkrétně se někdy tempo poklesu může zrychlovat, ale někdy, naopak, zpomalovat.
Model je mrtev, ať žije model…
Pochopitelně mohou být i nějaké okolnosti z titulu vyšší moci (něco jako epidemie koronaviru), ale podle situace je budeme průběžně vyhodnocovat.
Zdroj: Chazin.ru
Překlad: st.hroch 200331
https://bit.ly/3bH9MAo