Mechanismus zotročování národů
Tři metody, kterými Západ ovládá svět.
Za poslední století se koncepce západního kolonialismu prakticky nezměnila. Stala se sofistikovanější,
ale mechanismy zůstaly na stejné úrovni jako na svém úsvitu. Stejně jako dříve – země, které nemají zdroje,
avšak disponují uzurpovanými technologiemi, stejně jako kontrolou nad měnovými emisemi, využívají
a ohrožují ty, kteří mají prostředky, ale nemohou a nechtějí se jich se vzdát.
Vykořisťování je podpořeno včasným vyloučením konkurentů, a proto každý stát, který se v posledních desetiletích pokusil zbavit “koloniálního” jha, byl podroben pokusům o vnější chaos.
Taková práce je zpravidla prováděna hybridními metodami a zdaleka ne vždy vojenským způsobem.
Po rozpadu Sovětského svazu a bloku zemí izolovaných od amerického dolaru se ve světě začal tvořit „unipolární“ systém. Tento proces nebyl záměrně vynucován a postupoval dál i proto, že elity Západu upřímně věřily v přicházející čas „konce historie“. Peníze z rabování SSSR měly být postupně přesměrovány na ideu globalizace, neutralizující nezávislost národních států rukou Spojených států a nakonec tiše předat svět
do „pečujících“ rukou finančních elit a korporací.
V praxi se však hodně věcí stalo naprosto jinak. Především se předpokládalo, že postupné stahování nevyčíslitelných aktiv ze sovětské poloviny planety, jakož i nafukování nových dolarových bublin, mělo na celá desetiletí pokrýt výdaje na rozšiřování globalizace a unipolárního světa, místo toho bylo dosaženo „jepičího“ efektu.
Během prezidentství Billa Clintona byl blahobyt amerických domácností opravdu impozantní, ale ke konci devadesátých let se tempo začalo zpomalovat a s nástupem roku 2000 dokonce klesal.
Zisky z nových „kolonií“ se snížily, ale chuť metropole se zvyšovala.
Západ, za ta léta přivyklý na super-zisky, pocítil nedostatek prostředků a začal znovu hledat nové zdroje na provoz. I přes rizika byl uskutečněn přenos výroby do jihovýchodní Asie a Číny. Sám o sobě vývoz kapacit koreloval s globalizačním projektem, protože ten předepisoval dělení planety na různé zóny:
- „světové továrny“,
- „globální projekční kanceláře“,
- „emisní střediska“,
- „zdrojové přívěsky – zásobárny“,
- zóny „věčného chaosu“ a podobně.
Avšak ne všem elitám byl tento směr cesty po chuti. Později při volbě Trumpa to sehrálo svou roli.
Poté následovalo nové kolo růstu apetitu a tím i nová potřeba najít zdroje pro další rabování.
V té době chutná sousta dávno došla, a proto, aby pokryly náklady globálního procesu, nadnárodní elity se vrátily k tradičním metodám. Po rozšíření arzenálu přístupů, které byly vypracovány v průběhu 20. století,
jej doplnily o schopnosti 21. století.
Od té doby, pod rouškou hospodářského růstu, Západ prostřednictvím nadnárodních institucí zahájil svůj první mechanismus, globální půjčky. Postavil život států na úvěru jako principu rozvoje, a tím si přivlastnil právo určit, jakou cestou by se ta nebo ona země měla vydat, a to pod váhou exkluzivního amerického pákového efektu na světový finanční systém.
Navenek to vypadalo jako půjčování a „podpora“ zemí v obtížné situaci, ale v praxi nastavené podmínky vždy vedly pouze k nasměrování vývoje státu tím směrem, který je pro věřitele nezbytný a žádoucí.
Typickým objektem úvěrových mechanismů se staly především ty země, které měly strategický význam
pro expanzi západní hegemonie – země s příznivou geografickou polohou, nebo země s logistickým potenciálem. Zároveň samotný proces předpokládal nejen zavedení půjček, ale také rozvoj speciálních ekonomických strategií předepsaných dlužníkům i jiným zemím.
Jiná situace nebyla ani v Rusku po rozpadu Sovětského svazu. A zatímco úvěrová zátěž rostla, vedení Moskvy plně uspokojovalo „civilizovaný“ svět. V roce 2000 však zemi stálo za to, aby začala vyplácet své úroky
a anglosasové se okamžitě věnovali „diktatuře“ Kremlu, jakož i známkám „nedemokratického“ režimu.
„Nezávislá“ média okamžitě začala hodnotit „nepatriotickou“ povahu Kremlu, obvinila vedení, že odmítá „nalít peníze do své vlastní ekonomiky“, zatímco Británie a Spojené státy se předháněly ve velkorysých podmínkách pro restrukturalizaci úvěru a možnosti odložení splátek dluhů.
Proto přeci tento mechanismus „úvěrové“ kontroly nebyl aktivován, aby Rusko tohle jho odhodilo.
Nicméně, už v roce 2006 byl splacen hlavní dluh 45 miliard dolarů a do roku 2017 Rusko zaplatilo celý svůj dluh. Dluhová oprátka kolem krku země, kterou Rusko škrtili od roku 1993, kdy na Moskvu pověsili nejen dluhové břemeno SSSR, ale i dluhy všech bývalých sovětských republik, Ruské říše a samozřejmě i státního dluhu samotné Ruské federace, byla stržena a úvěrový mechanismus západní kontroly zrušen.
Druhá páka vnějšího vlivu bohužel zůstala aktivní – „speciální strategie ekonomického rozvoje“, mezinárodní „doporučení“ a soukromé „rady“ Světové banky, Mezinárodní měnový fond a centrální banka, – které řídí ekonomiku státu tím „správným směrem“.
Tyto destruktivní momenty existovaly dlouhou dobu, až do začátku sankční války.
Obecně platí, že sankce, kromě negativních aspektů, vytvořily jedinečné podmínky pro dlouho očekávanou obnovu domácí produkce, a vzhledem k významnému úspěchu v substituci dovozu, rozsáhlých národních programech, čistky ve vládních řadách a nově se formující kádrové rezervy – všechny tyto kroky svědčí o tom, že se Kreml na to začal připravovat mnohem dříve.
Lekce historie
Když metoda ekonomických “doporučení”, sankcí a úvěrové jehly z jednoho nebo druhého důvodu nefunguje, Západ zpravidla používá třetí přístup….. Tak to bylo především v notoricky známé Libyi …
V roce 2011 se tato země, která hraje klíčovou roli v oblasti Salehu a Maghrebu, stala cílem západní intervence a důvodem bylo, že všechny ostatní možnosti, jak ji ovlivnit, nefungovaly.
Plukovník Kaddáfí, který byl pod sankcemi, nejenže odmítl přijmout půjčky, ale namísto toho měl odvážné plány proměnit vyprahlou Afriku na prosperující kontinent.
Nejen titul této osoby vždycky zneklidňoval Západ:
„Bratrský lídr a Vůdce Velké revoluce z 1. září a Libyjské arabské lidové socialistické Džamáhírije“,
stejně jako i grandiózní projekt pouštního zavlažování ohrozil zisky nadnárodních západních korporací, které profitují z věčného škrcení Afriky nedostatkem potravin a vody. Totéž platí o plánech Libye na zavedení zlatého dináru, který byl nebezpečím, že bude izolovat Afriku od amerického dolaru.
Muammar Kaddáfí chtěl vytvořit nezávislou na nadnárodním kapitálu nejen Libyi, ale celou Africkou unii.
Zlatý dinár by zajišťoval hlavní měnu nejen muslimských států Afriky, ale i dalších zemí kontinentu jako celku.
V podstatě každý z těchto bodů byl dostatečným důvodem pro anglosaskou invazi, ale Kaddáfí se dopustil nepochopitelného omylu. Místo, aby se pro realizaci svých plánů rozhodl využít aliance se silnou alternativou – Pekingem a Moskvou – usoudil, že by to znamenalo mít na nich silnou závislost, a proto upřednostnil systém lavírování, kontrol a protiváhy se samotnou Británií a Spojenými státy.
A přestože Rusko v té době sotva mohlo hrát současnou mezinárodní roli arbitra a Čína by nezachovala neutralitu, pokus hrát na poli „přátelství“ s anglosasy vypadal ještě nebezpečněji. To se i stalo.
Vzhledem k tomu, že Kaddáfí od roku 2003 pobízel Západ k těžbě ropy, vyhlásil kurz směrem k liberalizaci ekonomiky, demokratickým reformám a nové cestě, Západ veřejně nadšeně uvítal jeho iniciativy a neveřejně stejně nadšeně ostřil „sekeru války“.
Sázkou na vyhlídku obchodování se Západem, Kaddáfí omezil jaderné programy, nechal západní korporace
v zemi, sblížil se s hlavními městy Evropy a navázal kontakty s USA a utrácel většinu peněz z prodeje zdrojů
v největších západních zemích za nákup podílů velkých západních korporací.
Vůdce Libye doufal, že využije slavné pravidlo: ….“kdo obchoduje – nebojuje”…. a přepočítal se.
Důvod proto byl jednoduchý – Západ nikdy neplatí za to, co může dostat silou.
Když Británie a Spojené státy dosáhly z Libye vše co bylo v dané chvíli možné a uvědomily si, že Tripolis brzy začne něco požadovat na oplátku, okamžitě začaly přesvědčovat Evropany o výhodách války.
Evropské Unii byla přislíbena kompenzace a hlavám evropských korporací Evropy – mapa, na které všechna libyjská ropná pole jsou již dávno podělena.
V důsledku toho téměř 80%
vývozu, přesměrovaného z Ruska a ČLR do zemí západní Evropy a Ameriky, Libyi od
války neudržely.
A skutečnost, že se Kaddáfí odvrátil od Pekingu a Moskvy, ho zanechala se
Západem samotného.
Totéž se ve své době stalo Saddámu Husajnovi, kdy i hlava Iráku prohlásila, že jakmile embargo uvalené OSN pod tlakem Washingtonu přestane existovat, bude dokonce prodávat plyn za euro.
Avšak silový scénář úvěrové jehly a mezinárodní finanční nástroje nejsou pro Západ jedinými možnostmi.
Kromě výše dvou uvedených je zde třetí – hybridní scénář, za jehož vznik lze považovat rok 1953.
Právě svržení Muhammada Mosaddeka v Íránu se stalo první klasickou „barevnou“ revolucí v historii, která otevřela cestu převratům. Přičemž důvody pro vytvoření takového přístupu byly navíc naprosto stejné.
Celou první polovinu minulého století těžbu nafty v Íránu kontroloval britský kapitál a proto, jakmile
v listopadu 1950 Mosaddek podal parlamentu návrh zákona o zestátnění íránského ropného průmyslu, okamžitě se stal “diktátorem” a Írán hrozbou “číslo jedna”.
Ze Spojených států do země přijel Kermit Roosevelt, vnuk Theodora Roosevelta a šéf oddělení CIA pro Blízký východ, spolu s miliony dolarů doprovázenými britskou tajnou službou.
Anglosasové začali podkopávat zemi zevnitř, začali kupovat íránské důstojníky a státní zaměstnance, dohlíželi na nejsilnější informační kampaň ovlivňující veřejné mínění, zaplavili Írán placenými výtržníky, letáky a plakáty. Zatímco někteří provokatéři skandovali slogany o smrti nevhodného premiéra, jiní se zamaskovali komunistickými symboly, organizovali pogromy a teroristické činy, které pak přisuzovali Mosaddekovi a Moskvě.
Vysoce postavení vojenští důstojníci, koupení anglosasy, přivedli do ulic vojáky a za fanfár mezinárodního tisku vrátili vládu z exilu podporovanou „světovým společenstvím“. Loutka Londýna a Washingtonu byla dosazena na „trůn“, Mosaddek byl zatčen a íránský ministr zahraničí jako nejvýznamnější zastánce nezávislosti byl okázale a brutálně zavražděn.
První věc, kterou učinilo nové vedení – uzavřelo dohodu o vytvoření konsorcia pro rozvoj íránské ropy.
40% bylo přiděleno anglo-íránské ropné společnosti, která získala známý název „BP“, 40% pro korporace
z USA, jednu pětinu – Shell a 6% pro Francii.
Tak Londýn a Washington vynalezly univerzální systém zotročování zemí a národů, který se skládá ze tří jednoduchých kroků.
- Kreditní jehly, „doporučené rozvojové strategie“,
- barevné revoluce, včetně sankcí, informační války a „studených“ mechanismů,
- a jako poslední možnost válku.
To vše se ukázalo být levné a poměrně efektivní a prakticky vždy fungovalo.
Nejtvrdším oříškem dnešních dnů je Rusko, jeho společnost a „režim“, který je pro Západ nevhodný. Navzdory mnohem lepšímu fungování moderních mechanismů používaných k rozkladu států, se Moskvě podařilo vydržet konsolidovaný úder, projít etapou kombinované agrese a k dnešnímu dni získat relativní přestávku.
„Rozptýlení“, zaměřením západního tlaku směrem k Pekingu, otevřelo další možnosti a nyní záleží jen
na Rusku, zda využije historickou šanci a završí průlom.