Jan Schneider si klepe na čelo: Šílené, co Jourová vykládala

Jan Schneider si klepe na čelo: Šílené, co Jourová vykládala.
EU v době korona-krize vypisuje výběrová řízení?!

31.03.2020 20:36

Nenazývejme koronavirovou krizi válkou nebo bitvou, varuje bezpečnostní expert, bývalý zpravodajec BIS a chartista Jan Schneider. Ve své analýze se rozepsal o tom, jak by se nyní lidé měli chovat, proč nepodléhat strachu a jmenuje i to, co se v době po koronaviru změní, nebo musí změnit.

Bezpečnostní analytik Jan Schneider vyzývá, aby se krize s šířením koronaviru a její řešení neoznačovalo jako válka a boj a podrobně vysvětluje důvody, které ho k takovému přesvědčení vedou.

Podle Schneidera je potřeba zachovat chladnou hlavu a do nejvyšší možné míry si udržet standardní životní návyky a rutinu, protože obava, strach a obecně zeslabaná psychika v organismu vede ke snižování imunity a tedy v současném případě k větší náchylnosti nakazit se koronavirem.

Podle jeho slov se také během koronavirové krize ukázalo, které profese jsou skutečně potřebné a nezbytné.

“Můžeme jen doufat, že se nejen lékařům, ale všem příslušníkům Integrovaného záchranného systému dostane patřičného společenského ocenění, které nebude mít pouze chvilkové trvání. Můžeme si jen přát, a je to z velké míry i na učitelích, aby mladí lidé v těchto společensky nezbytných profesích našli své vzory, které by právem a trvale vytěsnily nejen všechny ty nuly a nýmandy a hvězdičky, ale i takzvané celebrity. Nikdo po nich v době krize ani nevzdechl, protože lidé mají reálné starosti,” píše Schneider.

Kromě toho prý krize oddělila tzv. zrno od plev. Vláda bude muset, jak Schneider dále uvádí, přehodnotit do budoucna své priority a na přetřes by měla přijít i role Evropské unie.

“Svět po koronaviru bude jiný,” dodává a vysvětluje, co všechno snad lidstvo pochopí a co se změní.

Jan Schneider: NEJSME VE VÁLCE

Někdo říká, že jsme ve válce. Tu by však musel někdo vyhlásit někomu, koho lze porazit. My ale čelíme viru, který nemůžeme porazit: vyhýbáme se mu, chráníme se před ním, utíkáme před ním, posilujeme se před ním, snažíme se mu ztížit rozšiřování a zmenšit příležitosti k uplatnění. Prostě se snažíme odolat s co nejmenšími škodami, abychom se mohli co nejdříve dát zase do kupy (odborníci v této souvislosti hovoří o schopnosti resilience).

Ve válce bychom mohli uplatnit všechny drahé vojenské akvizice – od chladných dýk průzkumníků přes kanóny až po nadzvukové stíhačky. Proti virům však můžeme použít pouze skvělé vojenské lékaře a neméně výtečné útvary ochrany proti účinkům zbraní hromadného ničení, k souvisejícím opatřením pak dílčím způsobem i některé další armádní jednotky.

Ve válce se těžko můžeme vystříhat válečných emocí. Ty však mohou být až fatálně kontraproduktivní v případě, kdy jde o imunitní odolnost, na niž má velký vliv psychická vyrovnanost. Lepším vzorem chování je pro nás velmi atypický případ obyvatel bombardovaného Londýna, kteří – seč to šlo – dodržovali své zvyky, včetně čaje o páté, Hitlerovi navzdory, a nenechali si vnutit válečnou psychózu.

Z tohoto pohledu pak lze jako velmi státnický a moudrý hodnotit projev prezidenta Zemana, který vyzval obyvatele, aby se vyhnuli extrémům, tedy jak zlehčování epidemie, tak na druhé straně panice a strachu, který oslabuje.

CO BY SE TOTIŽ MOHLO STÁT

Každá činnost vyžaduje přesnost, a to i ve slovním vyjádření. Používají-li se pro vyjádření určitých činností pojmy příslušné jiným kontextům, pak se jedná o smíšené, zaměněné neboli hybridní vyjadřování, a to už v dnešní době poučenému čtenáři leccos naznačuje.

Nejsme tedy ve válce, ale čelíme ohrožení. Nebojujeme s nemocí, ale snažíme se jí odolat. Nebojujeme ani o zrno, ale pečlivě obděláváme půdu. Se zubními kazy též nebojujeme, ale necháme si je ošetřit. A jistě by bylo podivné, kdyby se náš dentista připravil na odborný zásah způsobem, jako by šel do vojenské akce. Mohl by totiž přijít pozdě, kdyby se mu stalo něco podobného, jako vojínu Jonsonovi. 

Vy ale asi nevíte, co se stalo vojínu Jonsonovi, příslušníkovi speciální jednotky Mořští kocouři. Ta jednou startovala na bojovou misi. Velitel vyhlásil poplach a za několik minut byla celá jednotka nastoupena v plné zbroji, jen vojín Jonson chyběl. Když přišel, seržant ho seřval: „Jonsone, všichni naši chlapci jsou dávno připraveni natrhnout prdel těm grázlům a ty jdeš pozdě!“ „Seržante,“ vysvětloval Jonson, „dostal jsem signál o poplachu, když jsem byl v posteli. Vyskočil jsem, rychle jsem si oblékl maskáče, nasadil přilbu a nabarvil si tváře maskovacími barvami. Opásal jsem se řemenem, na něj dozadu připevnil granáty, vlevo zavěsil tesák a napravo pistoli. Navlékl jsem si neprůstřelnou vestu a nasadil ochranné brýle. Do kapsiček u vesty jsem si nacpal náhradní zásobníky s náboji, do podpažních pouzder zasunul finský nůž a Beretu a na záda přehodil batoh s minami. Na pravé rameno jsem si pověsil samopal a na levé bazuku. Na levé předloktí upevnil minivysílačku, na pravé škrtící struny a bombičku s paralyzujícím plynem. Do zubů jsem vzal dýku, do pravé ruky M-16, do levé kulomet. Už jsem byl na odchodu, když jsem uviděl něco strašného. Pak mi sice došlo, že jsem to byl já v zrcadle, ale tak jsem se vylekal, že jsem se musel obléci celý znova.“

BLAHODÁRNÉ ROUŠKY

Většina svobodymilovných lidí se sice kroutí jak staré šlapky, když si musí přes hubatou natáhnout handru, sám to znám. Ale budiž, jestli to ostatní lidé berou jako výraz ohleduplnosti vůči nim.
Není to sice nic příjemného, dýchat z roušky vydýchaný vzduch, ale právě tato okolnost má jeden nečekaně velmi pozitivní aspekt! 

Zdravotníci totiž radí osobám, které mají hysterický záchvat, omezit přístup kyslíku. „Roušky a respirátory mají jednu zásadní vadu. Zhruba 30 % vydechnutého CO2 z plic si vdechujete zpátky do plic spolu s novým nádechem. To jistě víte a není to příjemné. Musíme si ale popsat, co se děje v plicích. Při vdechování CO2 namixovaného s čerstvým vzduchem vzniká ochuzená kyslíková směs, která v plicních sklípcích přechází do krve. Přítomnost takto rozpuštěného CO2 v krvi způsobuje hypoxii, ale nikoliv ve fatálním měřítku, pouze se vám do mozku dostává méně kyslíku. Zpomalují se reflexy, reakce, přesnost a bystrost, otupují se tzv. smysly. Klesá rovněž agresivita a produkce testosteronu. Při jízdě v autě byste měli roušku a respirátor sundat, protože se jinak prodlužují reflexní a reakční doby.“

No, a jestli se vám zazdálo, že se poslanci chovají vcelku klidněji, pak je to těmi rouškami!

Potlesk na otevřené scéně naší vládě a ministerstvu zdravotnictví! Nebudu ale asi sám, kdo bude spekulovat nad novelizací jednacího řádu obou parlamentních komor, která by přikázala jejich členům jednat setrvale v rouškách, zvláště některým!

LEGISLATIVA A PARAZITI

Vláda dělá, co umí, situace je to nová nejen pro ni, ale i pro zákonodárce. Ti by se místo rozčilování nad tím, že vláda snad nejedná úplně přesně podle litery zákona, měli zamyslet nad tím, že by tu literu zákona pro příště změnili, aby odpovídala duchu zákona. Ten bezpochyby vládě ukládá konat tak, aby chránila život, zdraví a majetek občanů, v tomto pořadí. Takže řada není na vládě, ale na zákonodárcích, kteří by si měli uvědomit, že v zákonech nemohou předzvědět všechny možné budoucí situace, a měli by v nich stanovit velmi stručně zásady, jimiž se vláda má v krizových situacích řídit.

Pokud ovšem ta podrobná kazuistika není v zákonech schválně, aby se pak v tom mohli babrat právníci a snažit se na zdevastovaném státě vysoudit pro své klienty odškodnění. Současný stav legislativy, bohužel, tyto budoucí morální a nesolidární excesy může způsobit. Bude pak na soudech, aby jednaly podle zákona, přiznaly státu pochybení a uznaly nároky žalobců. Odškodněním by ale mohla být jedna koruna, která by spravedlivě vyjadřovala, co si o takovém počínání společnost myslí.

POŠUCI

Někteří politici se definitivně pomátli na rozumu, o charakteru nemůže být řeč. Například zastánci ořezávání státu na minimum nyní vyzývají k demisi ministryni financí, protože stát se musí postarat o podnikatele. Stát se podle nich nechoval jako dobrý hospodář, protože se zadlužoval a rozhazoval peníze – říkají dokonce veřejně, spoléhajíce zřejmě na to, že se lidé i na televizi koukají v rouškách, a mají tudíž snížený přísun kyslíku, čímž se jim zpomalují reflexy, reakce, přesnost, bystrost a otupují se jim smysly a všeobecně poněkud blbnou. Jako ti politici.

Na příjemně nekorektní otázku moderátorky, zda krize nevytřídí ty slabší, údajně liberálně-konzervativní, politik řekl, že se stát o všechny musí postarat. Měl zřejmě příliš neprodyšnou roušku.

ZÁTĚŽOVÁ ZKOUŠKA

Prezident Zeman kdysi prohlásil na konto nečekaných charakterových změn politiků, že kaz v materiálu se teprve pozná při zátěži. Zajímavě se mi tento výrok vynořil v hlavě při sledování šéfa sociální demokracie Jana Hamáčka. Jindy vcelku nevýrazný politik vyrostl, jako by mu zátěžová situace v krizi šla k duhu! Nadto zaujal tím, že poslal kamsi jednoho blbečka. Na to už musí mít politik koule, aby napsal:

„‚Veřejně prohlašuji, že autor je blb, a jsem připraven čelit následkům,‘ reagoval jsem na Twitteru na článek sinologa Martina Hály, v němž autor tvrdí, že zásilky ochranných prostředků z Číny jsou ve skutečnosti pokus Pekingu udělat z Česka svou kolonii, a jako čínské agenty označuje mě a lidi, kteří už přes týden tvrdě dřou, aby bylo dost respirátorů, roušek a dalších věcí a nehrozilo, že budou lidé umírat na Covid-19.“

Opět potlesk na otevřené scéně.

NATO

Prezident Atlantické rady Frederick Kempe myslí, že by NATO v konfrontaci s koronavirem, který zabíjí občany členských zemí, mohlo aktivovat článek 5 Severoatlantické smlouvy.

Ono ale jako by se stalo, protože se nic nestalo. Každý gramotný člověk totiž ví, že v článku 5 není žádný závazek něco udělat! To je jen hybridními politiky rozšiřovaný fejk, proti němuž by měla zasáhnout jak protifejková eurokomisařka Jourová, tak i protifejkový útvar Ministerstva vnitra. Fejk je to navíc nebezpečný, protože dává obyvatelům falešné zdání nějaké jistoty a bezpečnostní záruky. 

Ve skutečnosti je v článku 5 napsáno, že každá ze smluvních stran pomůže napadené zemi tím, že neprodleně podnikne „takovou akci, jakou bude považovat za nutnou“. No, a tady členské státy nepovažovaly za nutné učinit zhola nic. Z jejich strany tak byly spojenecké „závazky“ vyřízeny!

Pomoc však přišla odjinud! Budou muset legislativci z NATO asi článek 5 základní smlouvy o NATO příslušně aktualizovat, že když nepomohou členské státy, a vzhledem k tomu, že Amerika je až na prvním místě, pak pomoc přijde nejspíše z Číny, Ruska a Kuby.

Korona-krize naštěstí znamenala zmenšení, odložení či snad zrušení vojenského cvičení NATO, které mělo začít v den Hitlerových narozenin a mělo dokázat, jak rychle dokáže NATO provést „Drang nach Osten“, s tím, že by se zastavilo pouze u ruských hranic. 

Ta hnusná časová symbolika bohužel není náhodná.

Již v roce 2015 tehdejší německá ministryně obrany Ursula von der Leyenová, dnes předsedkyně Evropské komise, v rozhovoru pro noviny Bild řekla, že „je lepší mluvit s Moskvou z pozice síly“.

Řekla to zrovna 21. června, v předvečer výročí nacistického přepadení Sovětského svazu. 

Dochází našim politikům, jak odporné provokace se tak i naším jménem dějí? Takováto symbolika je současně i nejen popřením, ale přímo výsměchem holokaustu. Dojde to těm tupým hlavám? Zastydí se někdo? Nebo jsou už zase všichni tak zhovadile přimknuti k řiti Velkého bratra, podobně jako kdysi k jiné? Nedovedu dostatečně vyjádřit své opovržení k těmto kreaturám!

EVROPSKÁ UNIE

I kdyby se eurokomisařka Jourová snažila sebevíc a kromě „po srsti“ publikujících médií miliony eur podporovala i výstavbu rušiček, jako kdysi, stejně nezabrání tomu, aby se lidé v Evropské unii dozvěděli pravdu.

Ideologické euro brojení proti zprávám o čínské, ruské a kubánské pomoci připomíná nebohého sportovního novináře Dalibora Janka, který ve vrcholné fázi normalizace napsal, že přes výfuky vozů formule jedna k nám proniká ideologický vliv Západu. EU jedná stupidně jako každý, komu ujede vlak, tak se snaží své selhání ideologicky odvysvětlit působením ďáblovým, tu přioděným nábožensky, tu politicky, či jinak.

A pro nás zůstane veliké poučení, k čemu nám byla celá Evropská unie.

Šílené například bylo, když eurokomisařka Věra Jourová vykládala, jak se Evropská komise snaží:

„Já tady mám před sebou, není to asi vidět na kameru, ale dlouhé seznamy věcí, které Evropská unie dělá a dělat bude, včetně centrálních nákupů, běží nám výběrová řízení, můžu vám o tom dát informace…“
(20. března, ČT24, U&k).

Člověk by tomu nevěřil, kdyby mu to někdo vykládal, kdyby to neslyšel na vlastní uši.
V době korona-krize EU vypisuje výběrová řízení!

Namísto praktického starání, které Bruselu opravdu nejde, Evropský parlament vyzval Evropskou komisi k vyhlášení „Evropského dne optimismu“, jehož hlavním účelem by měla být „propagace optimismu jakožto prostředku, který napomáhá vytvářet příznivější společenské klima, zdravější životní podmínky a celkovou prosperitu a pohodu“.

To už připomíná ty nejtrapnější chvíle minulého režimu!

Není asi náhodou, že tyto děsivé euro figurky dávno předvídal český národ (smějících se bestií), když si vyprávěl o tom, jak nějaký takový papaláš vdával svoji jedinou dceru, a na konci hostiny řekl:

„Drazí přátelé. Jaký je dnes nádherný den! A šťastný! Vidím kolem sebe samé radostné tváře. Ale ve vší té pozemské nádheře a blaženosti nesmíme zapomínat ani na to, že ne všem se daří takto jako právem nám. Vzpomeňme, prosím, krátce i na všechny ty chudé a nešťastné, nébichy, šlemajzly a pechfógly. Prosím proto všechny přítomné, aby povstali a krátce jim vzdali hold.
Zvolejte se mnou a třikrát: Ať žijí chudí! Ať žijí chudí! Ať žijí chudí!“

Nu, jaká je pointa? Ursula van der Leyen se trochu freudovsky podřekla. Když kvůli epidemii některé státy přirozeně omezily migraci, tak zanaříkala, jak to škodí byznysu.

Nechtěně tak připomněla heslo protagonistů „manažerské revoluce“ z dob druhé světové války, kteří tvrdili, že i mezi válčícími státy musí zůstat hranice pro obchod průchodné. Prostě obchod na prvním místě a America First. To je svět, v němž žijeme, ale BISka si myslí stále své. Hned je jasné, kde se dá taky něco ušetřit.

SELHAL STÁT?

Byli jsme dobře připraveni? Procesy krizového řízení i vymezení kritické infrastruktury podobně jako stav státních hmotných rezerv odvisí od analýzy hrozeb a stanovení rizikových priorit.

Můžeme se ptát, zda stát může být stejně dobře připraven na povodně i sucha, které se rychle a nečekaně střídají, stejně jako na Rusy, hraboše, kybernetické útoky, tornáda, Číňany, hybridní válku, epidemie, krachy na burze, embarga, ropné šoky, energetický dumping, obchodní válku, migrační krizi, nedostatek pracovních sil, hloupost politiků, chamtivost nadnárodních řetězců, korupci, ekologické havárie, odliv kapitálu, dezinformační válku proti dezinformacím a případné podrazy údajných spojenců?

Vzhledem k této škále hrozeb a ideologicky deformovaným kritériím některých zpravodajců, kteří nyní slavně bojují a nepochybně i vítězí v minulých válkách, dá se říci, že republika byla připravena ještě docela dobře.

Bylo to díky odborné a morální menšině, která se nenechala novodobými svazáky ideologicky zviklat a pracovala podle zdravého rozumu. A ke všemu ještě drze a politicky nekorektně odvozovala skutečné hrozby od toků peněz, nehledě na rádoby libé úsměvy různých chamtivců a válečných štváčů, protože ti jimi zůstanou a v ten nejnevhodnější okamžik se zahryznou i do nás. Tolik historické paměti jsme si totiž ještě uchovali.

ARMÁDA ČI OBRANYSCHOPNOST?

Ano, takto stojí otázka. Lobbisté vojenskoprůmyslového komplexu lžou o jakémsi závazku dávat dvě procenta na zbrojení. Nota bene za americké zbraně, které jsou zčásti již šrotem, což by nás každopádně dostávalo do fatální závislosti. Ta prý, když šlo o „SSSR First“, byla špatně – u America First tomu prý tak není. Stejně ovšem kdysi mluvili zastánci „SSSR First“. Jsou holt z jednoho vrhu.

Další otázka je, jak souvisí výdaje na zbrojení se zvyšováním obranyschopnosti?

Jsou výdaje na zbrojení investovány žádoucím směrem, odpovídajícím reálnému, nikoliv ideologickému vyhodnocení bezpečnostních rizik? Jsou vojenské akvizice nepředražené? Nedostává z nich oklikou provize zprostředkující politická strana? 

Další otázkou je, proč do těch dvou procent nezapočítat náklady na zmírnění škod po korona-krizi?
To má zdevastovaná ekonomika vyhazovat miliardy, místo aby se snažila co nejdříve uzdravit?
Vždyť i to jsou výdaje na obranu!

A poslední otázkou je, proč ausgerechnet dvě procenta mají jít na zbrojení?

To je jak v tom starém vtipu, kdy se důstojník ptá vojína: „Nováčku, proč má voják položit život za císaře pána?“

Načež vojín Nováček odpoví: „Ano, pane veliteli, také se ptám proč.“

SPOLEČENSKÁ PRESTIŽ

Korona-krize již zcela nepochybně ukazuje, kdo je pro společnost důležitý a kdo je více než zbytný (i když se třeba křečovitě připomíná). Můžeme jen doufat, že se nejen lékařům, ale všem příslušníkům Integrovaného záchranného systému dostane patřičného společenského ocenění, které nebude mít pouze chvilkové trvání. Můžeme si jen přát, a je to z velké míry i na učitelích, aby mladí lidé v těchto společensky nezbytných profesích našli své vzory, které by právem a trvale vytěsnily nejen všechny ty nuly a nýmandy a hvězdičky, ale i takzvané celebrity. Nikdo po nich v době krize ani nevzdechl, protože lidé mají reálné starosti.

ZÁVĚR

Mnoho užitečného nám při všem tom smutku a starostech nabízí tato krize!

Odděluje se totiž zrno od plev, jak odborných, tak morálních.

Nejprve vláda:
musí zcela překalibrovat svá hodnocení hrozeb a rizikových priorit. Musí postupovat ryze odborně a nepoliticky, přestože na ní budou (zejména ze zahraničí) vyvíjeny obrovské politické tlaky.

Politické čachry však obyvatelstvo neochrání, což však má vláda za povinnost.

Musí ustát vydírání, zejména fejky o nějakých závazcích výdajů na zbrojení. Žádné závazky neexistují, pouze neurčité sliby – a ty ať si plní ze své kapsy ti, co je učinili. S bezpečností státu to definitivně nesouvisí, vojenskoprůmyslový komplex holt utře.

To však neznamená, že bychom měli dále trpět onu manipulaci strachem, kterou je obyvatelstvo ždímáno a přímo vydíráno. Mohlo by se totiž stát, že když skončí nesmyslné vojenské strašení, nastane strašení zdravotnické a kapsy si bude nyní futrovat kapsy komplex farmaceutický. Protože pak by se do toho všeho mohl ještě vložit komplex ajťácký (informačně-technologický), který by mohl vojáky i farmaceuty vypnout a ždímat si obyvatele sám.

Jedinou obranou proto je nenechat se manipulovat strachem. Ano, ony zájmové průmyslové komplexy jsou mocné a mohou velmi škodit. Rozhodnutí je ale na nás, podobně jako na těch vesničanech v „Sedmi statečných“.

Co se armádních akvizic a dalšího rozvoje týče, pravidlo do budoucnosti je jasné. Zachovat a rozvíjet činnost těch útvarů, které byly s prospěchem aktivizovány v této krizi! Ostatní zredukovat, či přímo zrušit.

U Evropské unie je tomu stejně! Zachovat jenom její ty části, které byly členským státům v době korona-krize prospěšné (marně přemýšlím, které).

Dobře, těžko by ji bylo rušit celou, ale rozhodně by měla radikálně zeštíhlit a zachovat pouze ty funkce, které od ní subsidiárně očekáváme. Tedy takové, které jednotlivé státy mohou těžko efektivněji vykonávat samy. Například koordinaci zdravotní péče a dalších opatření jako při této epidemii. Ochranu vnějších hranic schengenského prostoru jako při migrační tsunami. 

Rozhodně by pak ke zrušení přišly ideologické a propagandistické útvary, jejichž činnost k české hanbě zaštiťuje komisařka Jourová. 

A na závěr něco pro mudrlanty.

Svět po koronaviru bude jiný. Ne nadarmo se nám připomíná, že možná nadchází nová „osová doba“ (ta původní, před zhruba 22 až 28 stoletími, položila základy civilizace, která to dopracovala až sem, a proto je asi čas na změnu). Nikdo neví, kdy a v jaké podobě přijde, a nedá se vyloučit, že právě klepe na dveře, abychom se vzpamatovali, protože takto to už dál nejde.

Koronavirus jako by byl odpovědí přírody na „turbokapitalismus“. 

Virus nám připomíná skutečné fungování přírody a světa. Na to narazili všichni protagonisté „poroučení větru a dešti“, jak ti staří komunističtí, tak ti noví, kteří se jim coby antikomunisté smáli, poučit se však nedali a postupovali k uzoufání stejným způsobem; ostatně ono původní heslo nebylo komunistické, ta arogance vůči přírodě je mnohem staršího data.

Jak pěkně říká Jaroslav Bašta, poprvé je svět konfrontován s tím, že rizika globalizace mohou převýšit její přínos. Takže – při vší té hrůze a hrůzné masáži – je to výzva a velmi důstojná šance. Musíme se ale smířit s tím, že je konec pohodlnému životu. Zazvonil zvonec.

Parlamentní listy
https://bit.ly/2Uy9aqV

sdílet na