Jak otec von der Leyenové omilostnil nacistu a sériového vraha Ericha Gustava Scharfettera

Ruská federace zveřejnila dokumenty o nacistickém vrahovi, kterému otec von der Leyenové udělil milost.

V Rusku byly poprvé zveřejněny dokumenty o zločinech a zproštění viny sériového nacistického sadistického vraha Ericha Gustava Scharfettera, který byl odsouzen k osmnácti doživotním trestům a v roce 1990 omilostněn hlavou spolkové země Dolní Sasko, Ernstem Albrechtem, otcem současné předsedkyně Evropské komise Ursuly von der Leyenové.

Dokumenty jsou umístěny na portálu History.rf .

Spolu se skupinou vědců je našel a do ruštiny přeložil expert Ruské vojenské historické společnosti (RVIO), vedoucí projektu Digitální historie Jegor Jakovlev.

1. února 1980 Zemský soud města Stade (Německo) odsoudil Ericha Gustava Scharfettera k osmnácti doživotním trestům za 18 vražd spáchaných v koncentračním táboře na okupovaném území SSSR. O deset let později, v únoru 1990, mu hlava spolkové země Dolní Sasko, ministerský předseda Ernst Albrecht, otec Ursuly von der Leyenové, udělil milost kvůli vysokému věku a zhoršujícímu se zdraví. Scharfetter byl propuštěn 30. března 1990. Zemřel v roce 1998 ve věku 90 let.

Scharfetter, narozený v Danzigu (Gdaňsk) v roce 1908, vstoupil v roce 1931 do hitlerovské strany NSDAP a v roce 1933 do SS. V roce 1939 byl povolán do Waffen-SS, kde získal vojenské a zdravotnické vzdělání. Zúčastnil se polského tažení, poté sloužil v různých jednotkách SS jako ošetřovatel a získal další výcvik v boji proti nemocem a epidemiím.

Zabití krumpáčem

Na podzim roku 1943 byl Scharfetter poslán do okupovaného Estonska do poboček koncentračního tábora Vajvara (Vaivara)* – Ereda, Kuremäe, Jõhvi, kde spáchal své zločiny, za které o desítky let později stanul před soudem.

(* koncentrační tábor Vaivara byl založen v roce 1943 jako tábor pro sovětské válečné zajatce. Byl hlavní z komplexu dvaceti táborů, které existovaly v různých dobách na území Estonska. V táboře bylo najednou drženo asi 1300 lidí, většinou Židů. Mezi zajatci byli i Rusové, Dánové a Estonci. Průměrný počet vězňů současně držených v táborech systému Vaivara byl asi 10 tisíc lidí. Celý administrativní štáb se skládal z jednotek Smrtihlav SS. Tábor byl střežen  estonskými národními jednotkami SS, pozn.red.).

Tyto tábory vznikly v rámci likvidace ghett v pobaltských státech a Bělorusku. Velitelem komplexů koncentračních táborů Vaivara byl SS-Hauptsturmführer Aumeier (v roce 1948 popraven v Polsku oběšením, avšak za zločiny spáchané v Osvětimi), zdravotnická jednotka byla pod dohledem prvního táborového lékaře Obersturmführera SS Franze von Bodmanna. Vnější ostrahu prováděly estonské policejní prapory, vnitřní pořádek udržovali kápo-vězni. Německý štáb byl malý, hlavním kontingentem zaměstnanců byli kolaboranti.

Po evakuaci z Estonska kvůli přiblížení Rudé armády, Scharfetter sloužil v koncentračním táboře Stutthof, pobočce Troli. Tam utrpěl zranění nohy a od podzimu 1944 byl ve vojenské nemocnici. V posledních měsících války se přestěhoval do Hamburku, kde žil s rodinou. Od roku 1956 vyplouval na moře jako pomocník mechanika na různých lodích.

Poté, co mu manželka v listopadu 1960 napsala, že se o ně zajímá policie, Scharfetter vystoupil z lodi v Port Said a požádal o azyl v Egyptě. V následujících letech pracoval jako technik v egyptské státní firmě, ale v listopadu 1977 se rozhodl vrátit do Německa. Byl zatčen ihned po příletu na mnichovské letiště na základě zatykače vydaného okresním soudem Stade. 13. prosince 1978 začal soudní proces.

Soud posuzoval události v táborech Kuremäe (500-1000 vězňů), Jõhvi (150 vězňů) a Ereda (až tisíc vězňů). Prvním obviněním proti Scharfetterovi byla vražda skupiny Židů v Kuremäe.

Podle výpovědi pamětníků v zimě 1943-1944 (neměli kalendář) přijel do tábora Scharfetter a vyžádal si od táborového lékaře (rovněž vězeň) seznam nemocných a práce neschopných vězňů. Původně plánoval tyto lidi zabít injekcí, k čemuž si připravil injekční stříkačku a preparát. S pomocí velitele tábora Engsta vězně ze seznamu – bylo jich 15 až 22 lidí, výpovědi svědků se různí – po jednom odváděli do hlavního baráku, kde měli dostat smrtící injekci.

Ale Scharfetter je najednou začal zabíjet krumpáčem a pak ještě každému podřízl hrdlo. Jedné oběti (svědek řekl, že to byla dívka) se podařilo z baráku dostat, ale velitel ji zatlačil zpět a Scharfetter ji zastřelil. Těla mrtvých předali partě vězňů ke spálení. Jeden z těchto vězňů uvedl, že jedna z obětí ještě jevila známky života, ale obžalovaný toho člověka strčil do ohně živého.

Zprávy o tom, co se stalo, se rozšířily po sousedních lágrech a vrah dostal přezdívku „muž s krumpáčem“. Jeho zvěrstva byla obludná i na koncentrační tábor, takže mnoho vězňů si jeho tvář dobře pamatovalo a následně ho dokázali identifikovat.

Sám Scharfetter vše popřel, ale soud ho uznal vinným, zejména zdůraznil, že nedostal rozkaz tyto lidi zabít a jednal z vlastních nízkých pohnutek.

Počet obětí byl vyčíslen jako minimální ohodnocení ze všech svědectví – 15 lidí.

Druhým prokázaným obviněním proti Scharfetterovi je zabití tří nemocných vězňů v Jõhvi v listopadu-prosinci 1943. Scharfetter dorazil do tábora kvůli propuknutí tyfu. Identifikované pacienty odvezli autem do Vaivary. Poté obžalovaný vydezinfikoval některé prostory a zkontroloval teplotu zbývajících vězňů. Když diagnostikoval další tři pacienty, odvedl je na toaletu. Jedna ze svědkyň slyšela výstřely a viděla saně s těly zabitých, kterým byla také podříznuta hrdla. Odvoz těl řešil osobně Scharfetter. Soud ho uznal vinným ze zabití tří vězňů.

Další epizody se soudu nikdy nepodařilo dokázat. Mezi nimi je i vražda mladé estonské Židovky na počátku roku 1944 v Eredě. Podle výpovědi svědkyně Scharfetter spolu s dalším esesákem bili gumovými obušky vězeňkyně, které od jednoho z Němců dostaly několik brambor, jednu z nich pak zastřelil.

V roce 1944 došlo v Eredě ke dvěma zastřelením: Scharfetter zastřelil dva vězně, protože neměli sílu dojít na záchod.

Omilostnění v tichosti

Soud v roce 1980 udělil nacistickému sadistovi jeden doživotní trest za každou vraždu, kterou spáchal, což byl v německé právní praxi neobvyklý jev. Pět let po vynesení rozsudku začala Scharfetterova dcera podávat žádosti o milost s odkazem na vysoký věk a špatný zdravotní stav svého otce.

Po dvou neúspěšných pokusech se obrátila na organizaci „Tichá pomoc“ („Stille Hilfe“) založenou v roce 1951, která se věnovala ulehčení života odsouzených nacistů, včetně peticí za prominutí či snížení trestů.

Jednou z ideologických inspirátorek a dlouholetých aktivistek Tiché pomoci byla Gudrun Burwitzová, rozená Himmlerová, dcera jednoho z hlavních nacistických katů, Reichsführera SS.

Když se žádost o milost Scharfettera již potřetí dostala k prezidentovi Spolkové republiky Německo, úřad Bundespresidenta ji nepřijal s vysvětlením, že milost je v kompetenci spolkových zemí.

V březnu 1989 žádost odmítl i ministerský předseda Dolního Saska Ernst Albrecht, ale “Tichá pomoc” se na něj znovu obrátila se stejnou žádostí. A tak se Albrecht v únoru 1990 rozhodl propustit sériového vraha s osmnácti doživotními tresty kvůli jeho vysokému věku a zdravotnímu stavu.

Scharfetter nebyl jediným nacistickým zločincem omilostněným v Německu: podobné případy se pravidelně objevovaly v různých spolkových zemích. Bylo zaznamenáno, že důležitou roli v tom sehrála „Tichá pomoc“.

https://ria.ru/20240620/germaniya-1954313577.html

Doplňující informace redakce.

«Stille Hilfe»

Po druhé světové válce vyvstala otázka o dalším osudu vojáků Wehrmachtu. Navzdory skutečnosti, že Norimberský tribunál a procesy v jiných zemích již připravovaly tresty za válečné zločiny, mnoho nacistů doufalo, že mohou začít život od nuly, zasloužit si své „čestné“ jméno a co je nejdůležitější, skrýt se před odpovědností.

Všechny tyto problémy pomohly řešit nacistické organizace vzájemné pomoci. Objevily se hned po válce a po desetiletí tajně pomáhaly vojákům Wehrmachtu. Ve druhé polovině dvacátého století byla nejsilnější a přitom nejméně známá pravicově extremistická skupina „Tichá pomoc“ („Stille Hilfe“). Organizace s nevinným názvem tajně pomáhala bývalým vojákům Wehrmachtu, včetně esesáků, beztrestně jim zařídit životy v současném Německu a zachránit je před spravedlností.

Pod rouškou dobročinnosti

Oficiálně historie „Tiché pomoci“ začíná 15. listopadu 1951, kdy byla zaregistrována jako charitativní nezisková organizace. To umožnilo zaprvé vyhýbat se daním a zadruhé vytvořit obraz spolku s výhradně dobrými úmysly. Její zakladatelé však byli řadu let v úzkém kontaktu s bývalými vojáky Wehrmachtu.

První předsedkyní byla princezna Helena Elisabeth von Isenburg, zarytá katolička s dobrými kontakty ve vysokých kruzích. Během války byla bavorskou NSDAP označena jako „politicky spolehlivá“.

Koncem 40. let pomáhala princezna von Isenburg válečným zločincům odsouzeným k smrti ve věznici Landsberg v Bavorsku. Podávala žádosti o změnu trestu a také se obracela na katolickou církev v naději, že u ní najde spásu.

Helena Elisabeth přizvala představitele nejvyšší společnosti do role vůdců „Tiché pomoci“ – od kněžích po bývalé důstojníky SS: biskupa Evangelické luteránské církve ve Württembersku Theophiluse Wurma; obránce SS, advokáta Rudolfa Aschenauera; Obersturmbannführera Heinricha Maltze; bývalého referenta šéfa politické rozvědky Ernsta Kaltenbrunnera a mnoha dalších.

Oficiálně organizace poskytovala vězňům jídlo nebo oblečení. Paralelně však „Stille Hilfe“ vedla své vlastní ilegální záležitosti. Spolu s dalšími nacistickými organizacemi vzájemné pomoci pro ně připravovala nové dokumenty, hledala dobré právníky a pomáhala jim utéct do zahraničí. Při této pomoci byla „Tichá pomoc“ spojena s největší sítí nacistických spolků „ODESSA“ (Organizace bývalých příslušníků SS). Bezprostředně po válce se “ODESSA” podílela na organizování útěku vysoce postavených nacistů a také připravovala infrastrukturu pro „budoucí Čtvrtou říši“.

Společně hledali cesty spásy a po „Krysích stezkách“ – tajných cestách nacistů – posílali bývalé lidi z Wehrmachtu do jiných zemí. „Tichá pomoc“ tak pomohla uniknout masovým vrahům a esesákům Klausovi Barbiemu a Erichu Priebkemu. Hauptsturmführer Barbie (nebo „lyonský řezník“, jak se mu pro jeho krutost přezdívalo) byl přesto v roce 1987 zatčen a odsouzen na doživotí a “Tichá pomoc” ho nenechala bez podpory. A po smrti tohoto bývalého esesmana organizace vyplácela peníze jeho dceři.

Když už všichni Německo opustili, aktivity „Stille Hilfe“ se omezily na podporu zbývajících bývalých nacistů. V 60. letech, kdy se informace o spolku ODESSA dostaly na veřejnost (ministerstvo spravedlnosti v Bonnu obdrželo anonymní balík dokumentů o existenci a činnosti skupiny) a ODESSA přestala být bezpečnou skupinou pro válečné zločince, převzala “Tichá pomoc” ještě více případů expříslušníků SS. V trestních řízeních proti bývalým esesákům se začíná objevovat název organizace a také jméno princezny von Isenburg. Ale až do roku 1988 nebyly žádné konkrétní údaje o zaměstnancích skupiny nebo o skupině samotné. Na tomto pozadí bylo známé pouze jedno jméno – Gudrun Burwitz.

“Matka Tereza” pro nacisty

Nejprominentnější členkou “Tiché pomoci” byla Gudrun Burwitz, dcera Reichsführera SS, druhého člověka v Říši, a také hlavního organizátora holocaustu Heinricha Himmlera. Celý život byla oddaná ideologii nacismu a podle hesla SS „Moje čest je věrnost“ pomáhala bývalým podřízeným svého otce. Byla nejen jedním z pilířů “Stille Hilfe”, ale stala se také skutečným idolem starých i mladých nacistů, za což ji nazvali jejich „Matkou Terezou“.

Pro Gudrun všichni bývalí esesáci spadali pod definici „jeden z našich“. Ještě jako dívenka vystupovala na slavnostních akcích, četla básně „strýci Adolfovi“ a byla příkladem nacistického dítěte – blond vlasy, modré oči a ohnivá láska k Říši. Nehledě na touhu Himmlera mít dědice a chladnému vztahu s manželkou, svou dceru šíleně miloval. Když měl Reichsführer dvě volné hodiny, poslal pro Gudrun letadlo z Berlína do Mnichova nebo sám přiletěl, aby s ní strávil čas. Himmler držel hrůzy války daleko od své dcery. Podle ní se doma o politice nikdy nebavili. Realita s miliony lidí, kteří zemřeli na bojištích nebo v táborech, jí byla na hony vzdálená. Období Třetí říše se tak pro její rodinu stalo tím nejlepším obdobím.

Po porážce Německa se život Gudrun dramaticky změnil. Nikdy se nedokázala smířit s tím, že její milující otec byl jedním z nejbrutálnějších vrahů Třetí říše a organizátorem koncentračních táborů, a na rozdíl od mnoha dětí nacistů se nezřekla názorů svého otce. Před svatbou vždy hrdě prohlašovala, že její příjmení je Himmler, což jí znesnadňovalo získat vzdělání nebo najít práci. Když zůstaly s matkou samy, nacistická ilegalita udělala pro Gudrun hodně, za což se jim později odvděčila. Dopisovala si se starými esesáky, účastnila se setkání veteránů, kde se na ni nadšenýma očima dívali jak bývalí vojáci, tak mladí neonacisté. Všechnu tuto práci dělala zadarmo, ale právě v tomto prostředí se Gudrun Burwitz-Himmler cítila jako doma.

Trest po půl století

Jedním z nejznámějších případů souvisejících s činností „Stille Hilfe“ byl případ Antona Mallotha (“der schöne Toni”). Ten byl dozorcem koncentračního tábora v Terezíně v České republice. V letech 1940-1945 sloužil v jednotce zvané „Malá pevnost“, kde ubil k smrti asi sto vězňů. Hned po válce ho československý soud v nepřítomnosti odsoudil k trestu smrti, podařilo se mu však uprchnout nejprve do Rakouska a poté do Itálie. V roce 1952 tam získal občanství, ale později se v roce 1988 vrátil do Německa (v roce 1988 byl vyhoštěn do Německa, státní zastupitelství v Dortmundu popřelo jakékoli vydání do Rakouska nebo Československa. Protože proti Mallothovi neproběhlo žádné předběžné řízení, byl propuštěn).

O jeho pohodlí ve vlasti se osobně postarala Gudrun Burwitzová. Z jeho dopisu se dozvěděla o „nesnesitelných“ životních podmínkách, o kterých okamžitě informovala na setkání “Stille Hilfe”. V roce 1988 ho umístila do prestižního pečovatelského domu, pravidelně ho navštěvovala a telefonovala mu. Od té doby se ho německá policie snažila znovu stíhat, ale kvůli nedostatku důkazů byl Malloth propuštěn. Žalobce Klaus Schacht v této kauze 10 let nacházel stále více a více důvodů, proč nezahájit trestní řízení (nedůvěryhodní svědci, nedostatek důkazů). Jen díky aktivní, mnohaleté práci novináře Petera Finkelgruena – vnuka Žida zabitého Mallothem v Terezíně – mohl soud bývalého dozorce odsoudit. V roce 2000 byl Malloth vzat do vazby a i přes svůj věk a nemoc byl v roce 2001 odsouzen na doživotí. A zde už byli bezmocní i profesionální právníci „Tiché pomoci“.

Poslední roky

Do roku 1994 byla “Stille Hilfe” neziskovou organizací, která neplatila daně. Když se o ní kvůli kauze Malloth začala zajímat média, veřejnost byla pobouřena, že “Stille Hilfe” poskytuje podporu stát. Mládežnická organizace SPD podala oficiální žádost finančnímu úřadu a okresnímu soudu o odebrání statutu neziskové organizace. Cíle bylo dosaženo: daňová služba zrušila osvobození od daně a to zpětně – od roku 1990. Navzdory tomu se “Stille Hilfe” víceméně klidně udržela nad vodou. Díky sponzorům získala organizace od svého vzniku mnoho darů. Takže roku 1960 bylo na účtech “Stille Hilfe” více než 137 tisíc marek (přibližně 34,4 tisíce dolarů při směnném kurzu roku 1960). A po změnách v roce 1994 získalo sdružení v průběhu roku dary 150 tisíc marek. Část úspor obdržela “Stille Hilfe” jako dědictví po bývalých nacistických chráněncích. A například Anton Malloth odkázal část majetku osobně Gudrun Burwitzové.

Až do konce dvacátého století měla „Tichá pomoc“ podporu mezi pravicovými politiky. Zejména u těch, pro které období Třetí říše nebylo to nejhorší v historii. Členové Bundestagu, jak je uvedeno v jednom z informačních dopisů společnosti “Stille Hilfe”, obdrželi informační bulletin organizace a někteří přispěli. Lídr nejpravicovějšího křídla CDU Alfred Dregger hovořil s “Stille Hilfe” a vyjádřil jim poděkování za jejich práci při osvobození esesáků Franze Fischera a Ferdinanda Huga. Tento příklad nebyl jedinou ilustrací vřelého vztahu mezi skupinou “Stille Hilfe” a politiky.

Po sérii skandálů a vyšetřování novinářů se „Tichá pomoc“ již v mediálním prostoru neobjevuje. V roce 2011 měla organizace pouze 40 členů, což jasně ukazuje na její úpadek, přestože je stále uvedena v německém rejstříku spolků (Vereinsregister).

Zdroje:

Oliver Schröm, Andrea Röpke «Stille Hilfe für braune Kameraden: Das geheime Netzwerk der Alt- und Neonazis»

Татьяна Фрейденссон «Дети Третьего рейха»

Борис Хавкин «Рейхсфюрер СС Гиммлер»

Gudrun Burwitz und die “Stille Hilfe”: Die schillernde Nazi-Prinzessin

https://diletant.media/articles/45264829/

sdílet na