Holokaust: byznys na popelu 2. část

I když je počet požadavků o odškodnění BEG více, než je počet individuálních žadatelů, přesto je obtížné sladit tyto údaje s “šesti miliony obětí holocaustu”, a to tím spíš, že nejméně polovina z “přeživších” židů na světě nikdy německé náhrady nezískala.

Až do teď i při velmi liberálním způsob zápisu lidí mezi „oběti holokaustu“, kdy stačí jen prosté konstatování takového zásahu do osudu člověka, počtu „šesti milionů obětí“ není dosaženo. Na internetových stránkách Institutu “Jad Vašem” v Jeruzalémě je na seznamu “obětí holocaustu” zhruba 4,5 milionu jmen, většinou nedoložených doklady, ale jen svědectvím různých osob.
Na těchto stránkách se otevřeně píše, že osud obrovského počtu lidí, jejichž jména byla zapsána do databáze „obětí holocaustu“, není znám.
Uvádí se tu, že jména 2,7 milionu „obětí holocaustu“ jsou získána výhradně z písemných svědectví, ale již nejsou doložena, což významně snižuje jejich důvěryhodnost.

Na těchto stránkách se otevřeně píše:

“Mezi dříve nezveřejněnými informacemi jsou informace o židech, jejichž osud ještě nebyl zjištěn. Patří sem například seznam zhruba jednoho a půl milionu židů, kteří utekli nebo byli evakuováni do centrálních částí Sovětského svazu.
Jejich útěk byl následkem operace Barbarossa, která začala 22. června 1941.
Mnoho z těchto lidí s největší pravděpodobností nepřežilo. Hledání spolehlivých informací o jejich osudu pokračuje.”

S velkou mírou pravděpodobnosti lze tvrdit, že v blízké době bude osud jednoho a půl milionu židů překvalifikován na „nikdo nepřežil v centrálních částech Sovětského svazu“, a jejich jména budou také zahrnuta do seznamu „obětí holocaustu“, tentokrát už „sovětského holocaustu“, a jako viníci zde budou jmenováni Rusové a Rusko.

To vyplývá ze současné interpretace “začátku Operace Barbarosse 22. června 1941“, kterýžto pojem v tichosti nahradil původní pojem „německá agrese Velké vlastenecké války“ předpokládající následovně stejnou odpovědnost za holocaust jak Německa, tak i Ruska.

A právě těch „půl druhého milionu židů“, kteří uprchli nebo byli evakuováni do centrálních oblastí Sovětském svazu se nedostává, aby bylo konečně dosaženo posvátného čísla „šest milionů obětí holocaustu“ a stranou, která bude mět za ně platit, bude konečně jmenováno Rusko a ruský národ.

Taková práce v Rusku probíhá již dlouho a je obzvláště intenzivní v ruském vzdělávacím systému, ve školách. Je řízena prostřednictvím sítě regionálních institutů pro rozvoj vzdělávání ředitelem Federálního institutu
pro vzdělávání, akademikem A. G. Asmolovem.
Praktické provádění, financování a poskytování učebních a výukových materiálů zahraničních vzdělávacích institucí a veřejných organizací se realizuje ve spolupráci se sítí regionálních vědeckých knihoven a je financované ze zahraničí fondem Ally Gerber“Holocaust”, který z neznámého důvodu dosud nedostal statut „cizího agenta“.

V březnu 2018 hostil Izrael šesté, každé dva roky konané globálního fórum pro boj s antisemitismem.
Globální fórum je ve skutečnosti světovým think-tankem pro kampaň zaměřenou na zavedení cenzury internetu ve světě a na podporu myšlenek, které jsou nutné a aktuální pro Izrael.
Více než tisíc zástupců všech předních světových židovských organizací se zúčastnil současného fóra.
Fórum rozvíjí intelektuální a politické strategie, nazvané “doporučení” pro západní vlády.
Na předchozím fóru v roce 2015 byla přijata “doporučení” vůči světovým vládám, která zakazují vysílání materiálů kritizujících židy a Izrael a zavedení mezinárodního právního zákazu “faktů popírání holocaustu”.

Mezi doporučeními z roku 2015 byly:

• přijmout oficiální definici antisemitismu platnou v celé Evropské unii a jejích členských státech v souladu se zákonem, včetně odkazů na útoky vůči legitimitě státu Izrael a jeho právu na existenci  a popření holocaustu jako formy antisemitismu;
• řídit ministerstva školství států s cílem zvýšit úroveň odborné přípravy učitelů a přijetí pedagogických programů zaměřených proti antisemitismu a zajistit náboženskou toleranci i památce na holocaust.

Toto je nyní intenzivně zaváděno a implementováno v ruském vzdělávacím systému prostřednictvím snah Asmolova a Gerberové ve spolupráci s vedením v Rusku zakázaného fondu George Sorose „Otevřená společnost“, a to přes systém celoruských oblastních knihoven.

Kde se vzalo číslo “šest milionů”?

Existuje seznam západních knih, novin a časopisů publikovaných v letech 1900 – 1945, v nichž se uvádí počet obětí budoucího holocaustu
na 6 milionů.
Tento seznam obsahuje 243 zdrojů. Tak dlouho před samotnou skutečností holocaustu odhadlo počet jejích obětí na 6 milionů lidí 243 novin, brožur a knih!
Oficiální charakter tohoto čísla přidal Norimberský tribunál. Přestože se v závěrečných dokumentech neobjevilo, zaznělo ve svědectvích dvou účastníků,  kteří se odkazovali na slova třetí osoby. Ale neříká se, v jaké situaci a za jakých okolností byla tato slova řečena –
v oficiální zprávě, anebo při přátelském popíjení?

Obersturmbannführer SS Dr. Wilhelm Hettle, asistent šéfa IV. útvaru centrální bezpečnosti Říše uvedl:

“V dubnu 1944 se mnou mluvil v mém bytě v Budapešti Obersturmbannführer SS Adolf Eichmann, kterého jsem znal od roku 1938… Věděl, že ho spojenci považují za válečného zločince, protože má na svědomí tisíce židovských životů. Zeptal jsem se ho, kolik, a on mi řekl, že i když je toto číslo velkým tajemstvím, řekne mi ho, protože podle informací, které má, lze vyvodit následující závěr: asi čtyři miliony židů byli zabiti v různých vyhlazovacích táborech a další dva miliony našli smrt jinak.”
zdroj: Norimberský proces, díl IV., s. 654.

Sám Hettl byl agentem britské zpravodajské služby Intelligence Service, o čemž svědčí britský časopis Weekend Journals, který na titulní straně svého čísla z 25. ledna 1961 měl portrét Hettla s nadpisem:
„Historie špióna, podivnější než fikce: šéfem tohoto přítele nacistických vůdců byl člověk z britské tajné služby.”

Hettl nebyl odsouzen norimberským tribunálem, ale vzdal se americkým vojskům, pobyl ve vězení a v prosinci 1947 byl osvobozen poté, co se stal zaměstnancem kontrarozvědky USA (Counter Intelligence Corps CIC).

Druhým svědkem byl SS Sturmbannführer, člen SD a gestapa, který pracoval v centrálním imperátorském oddělení pro židovskou emigraci, Dieter Wisliceny.

Ten vypověděl:

“On (Eichmann – autorova pozn.) řekl, že v hrobě bude skákat radostí a zasmát se, protože myšlenka, že má
na svědomí pět milionů lidí, bude pro něj zdrojem mimořádného uspokojení.”
zdroj: Norimberský proces, díl IV., s. 654.

Wisliceny také nebyl odsouzen tribunálem, ale byl vydán do Československa a soudem v Bratislavě byl v roce 1948 odsouzen k trestu smrti oběšením.

Nikde jinde číslo “šest milionů obětí holocaustu”, stejně jako slovo “holocaust” v materiálech tribunálu není. Právní status těchto prohlášení byl stanoven postavením samotného soudu, v jehož stanovách byly tyto články:

• Článek 19. Tribunál nebude vázán technickými pravidly týkajícími se poskytování důkazů. Bude přijímat a co nejvíce uplatňovat urychlený, nikoli však formalistický postup a přijme jakoukoli metodu, kterou bude považovat za důkazní.
• Článek 21. Tribunál nebude požadovat, aby byly předloženy důkazy o veřejných věcech, které byly veřejnosti známy, ale aby byly již považovány za prokázané. Rovněž považuje dokumenty a oficiální zprávy vlád spojeneckých zemí za skutečné důkazy.

To jsou právní důvody pro číslo “šest milionů obětí holocaustu”.
Každý si tedy může sám posoudit úroveň jeho věrohodnosti.

***

Abych nebyl obviněn ze zaujatosti ve věci počtu „obětí holokaustu“, navrhuji, abychom zvážili dva autoritatívní zdroje – židovské a mezinárodní. Po více než jedno století je jedním z nejpřesvědčivějších zdrojů počtu židů na světě Světový židovský almanach (Jewish World Almanach). Při různých výzkumech se mnoho vědců světového významu zvyklo spoléhat na informace právě z tohoto almanachu. Materiály z něj používá i Encyklopedie Britannica (Encyclopedia Britannica).

V roce 1933 uvedl Almanach počet židů ve světě: 15 315 000 lidí:

 

Tentýž Almanach pak v roce 1948 uvádí, že na světě žije 15 753 000 židů:

Podle těchto údajů se tedy za uvedené období počet židů ve světě zvýšil o 438 tisíc.

I když vezmeme v úvahu přirozené příčiny a válečné období, „šest milionů obětí holocaustu,“ není kde najít, jinak vzhledem k židovskému populačnímu růstu v tomto období by se počet obyvatel v dnešním světě musel skládat výhradně z židů, což samozřejmě není pozorováno.
Podle článku «Jewish global population approaches pre-Holocaust levels» (“Židovská světová populace se blíží úrovni před holokaustem”) v britském listu The Guardian se ve výroční zprávě “Institutu plánování politiky židovského národa” (Jewish People Policy Institute) uvádí, že v současné době (2015) žije ve světě 14,2 milionu židů, a pokud vezmeme v úvahu potomky smíšených manželství a identifikujeme je jako židy, toto číslo
se zvětší na 16,5 milionu.

Jistě souhlasíte s tím, že pokud během mírového a prosperujícího období k nárůstu počtu židů za 70 let nedojde, pak náhlé zvýšení o 6 milionů (téměř 50 %) mezi lety 1933 a 1948 během holokaustu je silně nepravděpodobné.
Čísla Almanachu odrážejí obecný trend změny počtu židů za 100 let a perioda holocaustu do tohoto trendu zapadá.

V roce 1948 vydal Mezinárodní výbor Červeného kříže v Ženevě třídílnou zprávu nazvanou Report of the International Committee of the Red Cross on its activities during the second world war (September 1, 1939 – June 30, 1947, Volumes 1 – 3), v níž je uvedeno, že v německých koncentračních táborech zemřelo „jen“
272 000 vězňů, z nichž pouze polovina byli židé.
Počty sovětských válečných zajatců a civilistů MVČK nesledoval, protože se na ně nevztahovala Ženevská úmluva.

 

Toto číslo bylo potvrzeno certifikátem ICRC vydaným v roce 1979 a certifikátem vydaným v roce 1984 pro druhou studii proti “odmítači holocaustu” E. Zündelovi.
Celkový počet úmrtí v Osvětimi je odhadován na něco málo přes padesát tři a půl tisíce lidí.

Tato souhrnná Zpráva je z naprosto neutrálního zdroje; zahrnula a rozšířila závěry dvou předešlých prací: «Documents sur l’activité du CICR en faveur des Civils détenus dans les tábory de koncentraci en Allemagne 1939-1945 (Ženeva, 1946)» a Inter Arma Caritas: the Work of the ICRC during the Second World War (Geneva, 1947).
Skupina autorů v čele s Fredericem Siorde v úvodu této zprávy vysvětlila, že jejich cílem byla striktní politická neutralita v tradicích Mezinárodního Červeného kříže. Při přezkoumávání této objemné třídílné zprávy je důležité zdůraznit, že delegáti Mezinárodního Červeného kříže nenašli žádný důkaz, že v táborech okupované Evropy se prováděla záměrná politika vyhlazení židů. Na žádné z 1600 stran se ve zprávě nezmiňuje ani taková věc jako plynové komory. Zpráva však uznává, že židé, stejně jako mnoho jiných národností, trpěli těžkostmi a útrapami válečné doby.

Veškeré informace, údaje a závěry této zprávy byly potvrzeny pod přísahou v procesu s Ernstem Zündelem (9, 10, 11 a 12. února 1988) delegátem Mezinárodního výboru Červeného kříže a ředitelem Mezinárodní pátrací služby Červeného kříže  Charlesem Biedermanem.
Zajímavé je, že jak uvádí Haaretz v článku
«The Crumbling Consensus That Jews Were the Ultimate Holocaust Victims», dokonce i v izraelské společnosti se nyní rozpadá konsensus o tom, že Židé byli hlavní obětí holocaustu.
A v jiném článku tohoto vydání «’Fewer Than 1 Million Jews Killed in Holocaust,’ ultra-Orthodox Outreach Rabbi Says» se píše, že ultra-ortodoxní rabín Josef Mizrači tvrdí, že ve skutečnosti při holokaustu zemřelo méně než jeden milion Židů.

Navíc v rozhovoru pro egyptskou televizi v prosinci 2017 známý egyptolog Bassam El-Šammaa dokonce řekl, že to byli sami židé, kdo z důvodů pomsty organizovali holocaust pro Němce v Německu a zabili 60 – 80 tisíc lidí:

“Židé v Evropě zatýkali Němce, zavřeli je do táborů a začali je zabíjet. 60 – 80 tisíc Němců bylo zabito a dva až tři miliony jich bylo židy pronásledováno a mučeno. Ale nikdo o tom nehovoří.”

O slovech El-Šammaie je samozřejmě možné diskutovat a nazvat ho neadekvátním antisemitou, ale tato slova jsou kupodivu nepřímo potvrzena samotnými židovskými zdroji, které vyprávějí příběh o zcela neuvěřitelné a světovému společenství neznámé historii poválečného Německa.

***

Dne 20. ledna 2018 britské vydání Daily Mail zveřejnilo senzační článek “Long-lost tapes reveal details of plan hatched by the ‘Jewish Avengers’ to kill six million Germans by poisoning the country’s water supply in revenge for the Holocaust“.
Uvádí se v něm, že  režiser Avi Mercado našel v izraelském muzeu deset filmových pásků, v nichž jsou zachyceny plány židovské skupiny „Mstitelé“ otrávit vodovody velkých německých měst a zabít tak 6 milionů Němců – ničím se neprovinivší civilní obyvatelstvo.

Tyto filmy byly natočeny v roce 1985 a sestávají z rozhovorů s izraelským básníkem Abbie Kovnerem.
Kovner v nich tvrdí, že izraelští prezidenti Chaim Weizmann a Efraim Katsir hráli důležitou roli v pomoci Mstitelům při získávání jedu, který potřebovali pro své odvážné spiknutí. To, že činnost Mstitelů výrazně podpořili, naznačuje státní podporu Izraele masových teroristických útoků v Německu za pomoci zbraní hromadného ničení.

Na základě materiálů z objevených filmových pásků televizní kanál 4 pověřil Caravana, aby vytvořil dokumentární film nazvaný „Holocaust: The Revenge Plot“, který by zahrnoval rozhovory se šesti zbývajícími Mstiteli, kteří přežili, a věnoval jej ke Dni památky obětí holokaustu.
Série z filmu nazvaná „Tajná historie“ věnovaná přípravám otravy 6 milionů Němců oddílem Mstitelů byla natočena společně s Global Road Entertainment.

Kanál natočil a na síť umístil pouze trailer filmu.
Video s tímto filmem však bylo zablokováno na všech video hostingách a nezávislé zdroje, na nichž byl film zveřejněn, byly blokovány i v Rusku, což naznačuje, jak obrovský vliv má izraelské lobby na Roskomnadzor. Můžete se pokusit v jakémkoliv vyhledávači nalézt tento filmu a ujistit se o tom, co bylo řečeno.
Můžeme sledovat pouze filmy pořízené na motivy “Holocaustu: Revenge Plot” a nic víc:

Film popisuje, jak se agenti Mstitelů infiltrovali do vodárenských struktur čtyř německých měst – Hamburgu, Norimberku, Frankfurtu a Mnichova, aby mohli otrávit výstupy, ale jejich plány byly zmařeny a samotný Kovner byl zatčen.
Ve filmu je popsána i jiná akce Mstitelů.
Otrávili arzénem chléb a jídlo pro 50 000 válečných zajatců, včetně důstojníků SS držených v norimberských
a mnichovských táborech. Tento pokus byl pro Mstitele úspěšný a asi 2000 lidí zemřelo. Financování operace bylo provedeno kromě jiného i cestou podvodů. Mstitelé koupili bankovky padělané v koncentračních táborech a prodali je v Itálii na černém trhu.

Pak se skupina vydala na jednoduchou misi.

“Zabijte Němce,” řekl kategoricky Harmatz.

„Kolik?“

„Co nejvíce,” odpověděl okamžitě.

Nejzajímavější je, že dokonce i izraelská media publikovala články s podrobným popisem tohoto filmu. Například The Times of Israel zveřejnil článek s názvem «Film to show new details of Jewish post-war revenge plot to poison German cities» а Jewish Telegraphic Agency článek „Jewish survivor reveals plan to murder 6 million Germans“
Přitom členové oddílu Mstitelé, kteří se chystali na vykonání teroristického aktu, kdy mělo být otráveno
6 milionů civilistů, byli pokládáni za hrdiny!

Právě tyto události a tito lidé jsou heroizováni v našich školách za pomoci už 8 let existujícího programu fondu Ally Gerber „Holocaust“, nazvaného „Formování tolerance přes studia o holocaustu“, který je financován
ze samotné organizace „Claims Conference“ vytvořené pro odškodnění z Německa.
Nyní je frontou Rusko.
Četné semináře, konference a soutěže založené nikoli na ruských vzdělávacích a výukových programech,
ale na těch ze zahraničí, zejména na programu „Holocaust“ muzea Jad Vašem v Jeruzalémě.
Jak jsem ukázal výše, byl tu již vytvořen základ pro uznání ruské odpovědnosti za holocaust spolu s Německem s cílem dostat z nás v budoucnosti různé dávky a miliardy dolarů reparací. Vítězové soutěží, naše ruské děti, navštěvují Izrael a Institut holocaustu, kde se také účastní různých akcí. Práce našich dětí věnované holocaustu jsou publikovány v různých sbornících.

Například podle výsledků mezinárodních soutěží, které pořádá fond Ally Gerber „Holocaust“, a regionální instituce vzdělávání „Paměť holocaustu – cesta k toleranci“ se vydávají sborníky prací vítězů – našich děti.

Na podzim roku 2017 byla celá země rozhořčená slovy ruských školáků, vyslovená v německém Bundestagu,
a to zejména Kolji Děsjatničenka.
Po prostudování sborníků dětských prací – vítězů soutěží, mohu s jistotou říci, že slova Kolji jsou absolutní nevinnost ve srovnání s pracemi našich 14 až 15letých, napsaných pod vedením zkušených a vyškolených učitelů a zveřejněných v posledních sbornících „Paměť holocaustu – cesta k toleranci”.

Uvádím práci žáka, vlastně ještě dítěte, z mého rodného Saratova:

„Tragédie našeho současného ruského člověka je v tom, že není prostě jen nemorální, ale on si zvykl na zlo, přizpůsobil se mu, vidí násilí jako běžný prvek svého života – jako rozbředlý sníh v listopadu.
A klidně přežvykuje svou večeři a při pohledu na televizi bezmyšlenkovitě polyká stovky vražd za večer.
Je nemorální ne proto, že je zloduch, ale protože neví, co je morálka.
Přizpůsobil se díky své schopnosti vše nějak zfušovat, se vším souhlasit, nekonat. Setrvačnost naší moderní ruské společnosti poskytuje právě tento člověk, který se přizpůsobil.
Násilí je průřezovým tématem v současném ruském filmu: „Cargo-200“, „Euphoria“, „9. rota“, „Bratr-2“, „Válka“, „Vorošilovský střelec“ nekonečný seriál o zločinu a jeho hrdinech, nekonečný typ pořadů jako “PE”, “Zvlášť nebezpečný” atd.
Šíření násilí se stalo jazykem komunikace; násilí se stalo algoritmem sociálnosti – a my jsme konfrontováni s fenoménem fašismu ve své vlastní zemi, která ještě ne tak dávno pod ním trpěla. Objevení se fašismu v Rusku je známkou vlády cynického vědomí…

Fašismus způsobil Babi Jar, ale my jsme měli také svůj holokaust – tábory pro jinak smýšlející. Holocaust je konkrétní koncept, ale je to také koncept symbolický.
Měli jsme policisty, kteří spolupracovali s fašisty.
Měli jsme GULAG.
Měli jsme hrdiny a měli jsme partyzány – ale byli také ruští členové sonderkommand.
Měli jsme “Mladou gardu” – ale byli také ti, kdo ji zradili.
Pořádali jsme shromáždění, kde byli označováni nepřátelé lidu, na něž jsme sami psali udání, a měli jsme
i děti, které se vzdaly otců…

Odpovědnost znamená, že srdce musí bolet, musí plakat a bolet. A to je možné jen tím, že nastolí otázku jeho osobní odpovědnosti, jeho osobní angažovanosti ve společnosti, jeho osobního přístupu k obětem holokaustu a obětí Stalinových táborů, jeho osobního přístupu k popravám těchto i jiných.”

Jak moc člověk musí nenávidět svou vlastní zemi, historii, lidi, Vlast, aby napsal takové věty?
Chápe tohle dítě, jakým manipulačním technologiím bylo vystaveno ze strany učitelů a jak daleko jsou jím přijaté “znalosti” od skutečné historie země a učebních materiálů Ministerstva školství Ruské federace?
Trochu uklidňuje jedno – pokud si přečtete tuto práci celou, pak musí být každému naprosto jasné, že jejím autorem není 15leté dítě, ale minimálně kandidát filosofických věd.
Ale zodpovědnost za tyto řádky neponese onen dospělý filozof, ale dítě spolu se svými rodiči.

A ještě jeden úryvek ze školní práce:

“V románě „Životu a osudu” (V. Grossman) tematika holocaustu zní plným hlasem. Je to obraz dvou totalitních systémů: hitlerismu a stalinismu zobrazených v popisu německých a sovětských táborů, které byly, jak se ukázalo, velmi podobné svým krutým postojem k osobnosti člověka.”

Zcela otevřeně se tu klade rovnítko mezi “hitlerismem” a “stalinismem” a stejnou odpovědností Německa
a SSSR, nyní Ruska, za holocaust.

Mimořádně zajímavá je zpráva vítěze školní soutěže z Čerňachovska v Kaliningradské oblasti:

“Když jedeš po silnici z Kaliningradského letiště do města a z okna automobilu vidíš blikající názvy:
Sosnovka, Malinovka, Medveděvka, Orlovka, na pozadí nerusko-pobaltské, severoměmecké krajiny tato sada jmen, zhoršená Malinovkou, dává operetu.
Vesnické cesty východního Pruska jsou jako aleje: topoly, javory, platany. Vedle řídkých stodol z věčných balvanů se šmouhami cihel jsou domy ze šedých betonových bloků, které jsou narychlo poskládané, není čas ani ochota omítat, malovat, vyzdobit. Šedý beton se hromadí ve městě, pohled kazí jen v ulicích se zachovalou dlažbou. Od německých časů se tento dlaždicový kámen zachoval… Od té doby tu zůstalo tucet nebo více přežívajících domů se štuky, balkony, dlážděnými ulicemi ve většině měst regionu.
Takové domy jsou vhodnější někde v mnichovském Schwabingu.
Takových architektonických památek by bylo mnohem víc, kdyby Konigsberg a další města tohoto regionu nebyly bombardovány a nebyly rozbity na kamennou drť. To, co spojenci zmeškali, přesídlenci dokončili – ruští a běloruští kolchozníci, jejich děti a vnoučata poslaní sem místo vyhnaných Němců.

Přišli do cizí země, zavěsili koberečky nad nízkými cizími lůžky, naučili se točit cizími stroji “Singer”, o svátcích vyndávali z cizích vysokých příborníků cizí špičkový fajáns s růžovými kvítky.
Na místech odklizených ruin postavil své stavby ze šedého betonu. Někdy aby se uvolnilo místo pro novou výstavbu domů, odstřelili staré a snažili se tak vymazat vše, co připomínalo německého ducha…

Je to divné, ale po celá desetiletí nezmizí historická nevhodnost života na cizí, i když po právu, po atavistickém právu silnějšího, okupované zemi…

A když je před námi, Rusy (Rusy ??? !!! – autorská poznámka), cizí nepřátelská kultura, která se snažila vyhladit slovanskou kulturu a národ? Co dělat? Nepřátelská kultura a její zbytky musí být zničeny!
Což se také stalo na východo-pruské zemi, kde úporně a absurdně hledali historická fakta, která by dokázala právo zde potvrdit ruskou kulturu…

Už dávno bylo prokázáno, že se s lidmi nedá manipulovat jako s předměty, zvláště s těmi jež mají náboženství, jako je judaismus. Toto náboženství usilovalo a usiluje dát lidstvu svobodu. Toto náboženství bylo od samotného svého počátku revoluční díky myšlence, která je v něm obsažena, že člověk nesmí být veden do otroctví, že člověk je podoben Bohu…”

Zdalipak chápal autor, v té době dítě, že zodpovědnost podle článku 208.1 za veřejné výzvy k narušení teritoriální celistvosti Ruska nenese učitel-kurátor, ale rodiče? Divíme se, jak hodně dětí přichází na mítinky Alexeje Navalného a odkud se berou. Odtud, z těchto vzdělávacích programů zahraničních vzdělávacích institucí s učiteli, kteří dostávají plat od ruského státu, ale trochu i ze zahraničí.

Devastující tendence nové kultury “Holocaust” již pronikly do ruské společnosti prostřednictvím ruského vzdělávacího systému.
V co vyrostou děti učící se dnes v těchto programech – ve vlastence své země, tvůrce a pracanty, nebo ničitele neschopné pro svou zemi a společnost vytvořit nic pozitivního?
Odpověď na tuto otázku závisí na každém z nás, protože všichni jsme rodiče.

– konec –

autor: Alexandr Nikišin
zdroj: http://kolokolrussia.ru/duh-istorii/holokost-biznes-na-peple
překlad: Vlabi
https://myslenkyocemkoli.blogspot.com/2018/08/holokaust-byznys-na-popelu-2.html

 

sdílet na