Holokaust: byznys na popelu 1. část

Mýty a skutečnost historie likvidace židů v Evropě. 

V 21. století se do světového společenství doslova vedrala nová kultura.
Během krátké doby se stala dominantní v západní společnosti a začala ovlivňovat nejen sociálně-kulturní procesy, ale i společensko-politické a dokonce i civilizační.
Název této nové kultury je – Holocaust.
Je možné vést spory s historickými dokumenty a fakty o významu tohoto jevu a počtech obětí, ale jako hlavní se v této kultuře jeví něco jiného. Neustále se zvyšující počet obětí holokaustu není jen nástrojem propagandy, pro lidstvo se jako hlavní jeví fakt, že kultura holokaustu se stala nástrojem ničivého působení na celou západní civilizaci vedoucí k likvidaci všech národů patřících k takzvané bílé rase (Caucasian people), jejich asimilaci a nakonec zmizení.

Holokaust, to je absolutní základ programu potlačení opozice vůči strategii evropské židovské diaspory,
k masové ne-bílé imigraci a multikulturalizmu a likvidaci bílých
ras a národů.
Přitom jakákoli zmínka o evropské rasové nebo etnické identifikaci nebo solidarita se většinou spojuje s Osvětimí a jejími předpokládanými hrůzami
v hlavách milionů ale spíš miliard lidí.
Veškerý sociální a politický řád současného Západu, založený na falešných představách o rasové rovnosti a údajných výhodách rasové různorodosti a multikulturalismu, byl instalován na morálních základech holokaustu.

• Západní země mají morální povinnost přijímat neomezenou ne-bílou imigraci ze třetího světa, protože “NIKDY VÍCE!”.
• Ve 21. století evropské národy již nemohou být uznávány jako skupiny s vlastními zájmy, protože platí  – “NIKDY VÍCE!”.
• Evropa musí otevřít své hranice nepřátelským nositelům jiných civilizačních hodnot, protože “NIKDY VÍCE!”.
• Bílí musí pokorně přijmout svou naplánovanou asimilaci a konečné vyhynutí, protože “NIKDY VÍCE!”.
• Evropané a Rusové již napříště nemají nárok na vlastní dějiny, tradice, státnost, víru, morálku
  a mravnost, protože „NIKDY VÍCE!“.

Původně byl termín “NIKDY VÍCE!” přijat jako slogan ultrapravé americké organizace Liga obrany židů ((Jewish Defense League, JDL) jako výzva nikdy nedovolit opakování hrůz Osvětimi, Buchenwaldu a dalších nacistických koncentračních táborů. Tento slogan se však časem aplikoval na všechny události, a dokonce i na prostou kritiku politiky státu Izrael a všech židovských veřejných organizací.

Takováto metamorfóza se ani neskrývá, ale je otevřeně prohlašována jako dlouhodobá politika.
Například v článku izraelského vydání Jerusalem Post „NEVER AGAIN: FROM A HOLOCAUST PHRASE TO A UNIVERSAL PHRASE se tvrdí, že fráze, která se původně vázala k holokaustu, je nyní už univerzální a může být použita pro jakékoli události, u nichž to židé budou pokládat za nezbytné.

Už v roce 2002 bývalá izraelská ministryně komunikací, vědy a kultury Šulamit Aloni  přiznala, že holocaust
a obviňování z antisemitismu se používají k manipulaci s těmi, kteří kritizují sionismus a stát Izrael.

Pokud někdo bude namítat, že se jedná jen o soukromý názor prosté Izraelčanky, vyslovený v určité době
ve vztahu k určité události a pro konkrétní publikum, pak jak může někdo vysvětlit, že například Agentura Reuters uvedla, že izraelský premiér Benjamin Netanjahu používá holocaust na ospravedlnění vojenských a teroristických akcí proti Sýrii a Íránu.
Nebo zpráva izraelského vydání The Times Izrael, že při rozhovoru s Vladimirem Putinem  Netanjahu prohlásil, že Írán chce uspořádat další holocaust, což ospravedlňuje jakoukoli akci proti němu, a to navzdory skutečnosti, že v Íránu pokojně žije a nehodlá odtud odejít asi 40 tisíc židů.
Podobným sdělením je ostré potvrzení slov Aloniové, že „NIKDY VÍCE!“ se stalo univerzální výmluvou pro jakoukoli akci Izraele a holokaust již dávno ztratil svůj původní význam, podstatu a smysl.

Holocaust se v moderním světě stal jakousi “posvátnou krávou”, jakýmsi kultem a náboženstvím, nesoucím nyní velmi destruktivní a ničivé tendence vůči všemu, čeho se „dotkne“. Velmi charakteristická jsou prohlášení o holocaustu Elie Wiesela, spisovatele, novináře, veřejného činitele, profesora, předsedy Prezidentské komise pro holocaust a také – jak jinak – nositele Nobelovy ceny:

„Ještě horší je, že lidstvo – nežidovský svět – se z holokaustu nic nenaučilo: je to událost, která v dějinách neměla žádný precedens, kterou lze významem srovnat se zjevením na Sinaji.”
Against Silence: The Voice & Vision of Elie Wiesel, Том 1, стр. 35

“Na začátku byl holocaust. Takže my musíme začít znovu. Musíme vytvořit nový Talmud a vytvořit nový midrashim (legendy, interpretace – autorská poznámka), stejně jako jsme to udělali po zničení Druhého chrámu. Udělali jsme to proto, abychom označili nový začátek: do té doby jsme žili v jednom směru; od té doby je všechno jiné.”
Elie Wiesel, in «Jewish Values in the Post-Holocaust Future: A Symposium». Judaism, vol. 16 no. 3, 1967.

“Holocaust je posvátné téma. Při vstupu do jeho oblasti je třeba si sundat boty, pokaždé, když je toto slovo vyslovováno, je třeba se zachvět.”
Elie Wiesel: Conversations (2002) page 533

“Každý Žid, kdykoli ve svém bytí, si musí vydělovat zónu nenávisti – zdravou, odvážnou nenávist – k tomu, co ztělesňuje Němce a za to, co se v Němcích zachovalo. Jinak by to byla zrada mrtvých.”

“Byl jsem tam (v Osvětimi – poznámka autora), když byl Bůh postaven před soud (samotným Wieselem a dvěma dalšími rabíny – autorova poznámka)… Na konci procesu použili slovo „guilty“, ne „vinen”. To znamená, že nám něco dluží. Pak jsme se šli modlit.”

“Upřímný křesťan ví, že v Osvětimi nezemřel židovský národ, ale zemřelo křesťanství.”

Poslední výrok velmi otevřeně charakterizuje cíle mystifikace, vytvoření nové kultury a současnou propagandu holocaustu – zničení křesťanství.
Židovský historik Peter Novik v knize Holocaust popsal, jak moderní kultura holocaustu vznikla jako součást kolektivní židovské odpovědi na Eichmannův proces v letech 1961 – 62, Šestidenní válku na Blízkém východě
v roce 1967 a zejména válku Jom kipur v roce 1973 (pátá arabsko-izraelská válka).
Ačkoli základ „Holokaustu“ byl položen v Norimberku v roce 1946, tyto pozdější události, stejně jako uměle implantovaný strach, ho utvrdily mezi židy po celém světě.

Novik uvádí hlavní důvod propagandy holocaustu:
židé, s jejich nadvládou v akademickém, mediálním a zábavním průmyslu, fakticky diktují tuto “západní” kulturu, která se stala extrémně postiženou holocaustem. Tvrdí, že holocaust není spontánním jevem, ale vychází z cíleného, dobře financovaného úsilí židovských organizací a jednotlivých židů majících přístup k hlavním médiím.

Ale informační aspekt kultury holokaustu není zdaleka jediným.
Ve většině lidí je holokaust spojován především s platbami a odškodněním obětí, příbuzných obětí, židovských veřejných organizací adokonce i státu Izrael, zatím jen z Německa.
Proces plateb se zdá být nekonečný.
Mezi lety 1953 a 1992 Spolková republika Německo vyplatila izraelskému státu více než 35 miliard marek
v podobě kompenzací a další miliony “obětem národního socialismu”.
Tyto platby trvají až dodnes. Nic proti tomu, ale vyvstávají otázky:

• kdy bude konec těchto plateb a jaká bude konečná suma
• proč státu Izrael?

Máme-li se dopracovat odpovědí na tyto otázky, musíme vědět, jak začal program „Holokaust“, jak se nakonec stal ziskovým, kde se vzala cifra “šest milionů obětí” a jaké jsou jeho společenské a politické důsledky.

V září 1945, krátce po konci druhé světové války, židovský vůdce Chaim Weizmann představil jménem sionistické židovské agentury memorandum vládám USA, Sovětského svazu, Velké Británie a Francie.
Podle názoru Encydopaedia Judaica, «vyžadovalo» “reparace, restituce a kompenzace židovskému národu
ze strany Německa”.
Americká vláda na memorandum téměř okamžitě reagovala pozitivně («Reparations, German», Encyclopaedia Judaica, Vol. 14, pp. 72-73). V důsledku toho německá vláda, vytvořená západními spojenci v Bonnu v roce 1949, neměla žádnou skutečnou volbu než uznat údajnou kolektivní vinu německého národa za Hitlerovo období a zaplatit vše, co je požadováno.

Zásadní ustanovení Smlouvy z května 1952, podle které Spojené státy, Velká Británie a Francie přiznaly Spolkové republice Německo “suverenitu”, zavázalo nový stát k restitucím.
Kancléř Německa Konrad Adenauer ve svém projevu v Bundestagu dne 27. září 1951 položil programu reparací emoční a psychologický základ:

“Spolková vláda a drtivá většina Němců si hluboce uvědomují nesmírné utrpení, které prožili němečtí Židé a Židé na okupovaných územích během období národního socialismu… Naším jménem byly spáchány nevýslovné zločiny, které vyžadují restituci, a to jak morální, tak i materiální jednotlivcům i na vlastnictví Židů, kteří byli tak vážně poškozeni… “

Adenauer slíbil rychlé přijetí restitučních a kompenzačních zákonů a oznámil, že jednání o nápravných opatřeních brzy začnou. Delegace zastupující vládu Bonnu, stát Izrael a zástupce židovských organizací zahájily jednání v Nizozemsku v březnu 1952.

Zástupcem židovských organizací byla “Conference on Jewish Material Claims Against Germany, Inc.»,
nyní «Claims Conference”, která byla vytvořena výhradně za účelem požadování maximálních náhrad
od německého lidu. 20 členských organizací zastupovalo Židy ze Spojených států, Británie, Kanady, Francie, Argentiny, Austrálie a Jižní Afriky.
Židé ze Sovětského svazu, východní Evropy a arabských zemí zastoupeni nebyli.

Německá vláda byla pod kolosálním tlakem, aby rychle uzavřela dohodu o reparacích, která by židy uspokojila.
Ve svých pamětech kancléř Adenauer napsal:

„Bylo jasné, že v případě, že jednání s židy nebudou pozitivní, pak jednání o dluhu na konferenci v Londýně (které se konalo ve stejnou dobu) může být rovněž přerušeno, protože židovské bankovní kruhy budou mít na ně vliv, což by nemělo být podceňováno. Zároveň bylo jasné, že selhání londýnské konference o dluzích by vedlo k selhání jednání se židy. Aby německá ekonomika dosáhla dobré bonity a znovu se stala silnou, musela být londýnská konference úspěšně uzavřena. Jen tehdy by se naše ekonomika mohla rozvíjet tak, aby byla schopná platit Izraeli a židovským organizacím.”
Konrad Adenauer, Erinnerungen 1953-55 (Stuttgart 1966), pp. 140-142. Quoted in: K. Lewan, Journal of Palestine Studies, Summer 1975, pp. 53-54.

Sionistický vůdce Naum Goldman, prezident Světového židovského kongresu a předseda Konference
o nárocích, upozornil na celosvětovou kampaň proti Německu, pokud oficiální představitelé Bonnu požadavky sionistů nesplní:

“…nenásilná reakce celého světa, podpořená širokou škálou ne-židů, kteří hluboce sympatizují s mučednictvím židovského národa v době nacismu, by byla nepřekonatelná a zcela oprávněná.”
Quoted in. K. Lewan, Journal of Palestine Studies, Summer 1975, p.54.

The London Jewish Observer byl daleko otevřenější:

“Veškerá materiální masa světového židovstva bude mobilizována k ekonomické válce proti Německu, pokud návrh na reparace předložený Bonnu zůstane neuspokojený.”
Kreysler and K. Jungfer, Deutsche Israel-Politik (Munich 1965); p. 33. Quoted in: K. Lewan, Journal of Palestine Studies, Summer 1975, p. 54.

Vyjednávání bylo završeno Lucemburskou dohodou, která byla podepsána 10. září 1952 německým kancléřem Konradem Adenauerem, izraelským ministrem zahraničí Mošem Šaretem a prezidentem Světového židovského kongresu Naumem Goldmanem.

***

Tato dohoda mezi federální vládou Německa na jedné straně a Izraelem a “Konferencí o nárocích” na druhé byla historicky bezprecedentní a neměla v mezinárodním právu žádné odůvodnění ani analogie.

Za prvé, stát Izrael neexistoval během událostí, za něž byly vraceny restituce. Navíc Konference o nárocích neměla právní zmocnění jednat jménem všech židů, kteří byli občany řady suverénních států.
Židé byli zastoupeni v mezinárodně uznávané smlouvě s cizím státem nikoliv vládami zemí, jejichž jsou občany, ale nadnárodní a sektářskou židovskou organizací.

Znamená to právní incident, protože Lucemburská dohoda právně znamená, že židé všude bez ohledu na jejich občanství tvoří samostatnou a jedinečnou národní skupinu a že “světové židovství” je oficiální stranou
ve druhé světové válce.

Nahum Goldman, koreferent dohody, byl jednou z nejvýznamnějších židovských osobností doby.
V letech 1951 až 1978 byl prezidentem Světového židovského kongresu a od roku 1956 do roku 1958 byl prezidentem Světové sionistické organizace.
Ve své autobiografii si Goldman připomněl svou roli v jednáních a pozoruhodnou povahu dohody:

“Moje jednání s německým kancléřem Konradem Adenauerem a jeho partnery, která vyvrcholila Lucemburskou dohodou z roku 1952, představuje jednu z nejzajímavějších a nejúspěšnějších kapitol mé politické kariéry.
Prakticky neexistoval žádný precedens, který by přesvědčil stát, aby převzal morální odpovědnost a udělil rozsáhlou kompenzaci za zločiny spáchané proti neorganizované etnické skupině bez suverénního postavení. V mezinárodním právu neexistovaly pro kolektivní požadavky židů žádné důvody…”
The Autobiography of Nahum Goldmann, p. 249.

V rozhovoru s Le Nouvel Observateur v roce 1976 Goldman uvedl, že dohoda “představuje mimořádnou inovaci ve věci mezinárodního práva” a pochválil se, že od bonnské vlády získal 10 – 14krát více, než čekal.

Dohoda vytvořila ekonomický základ nového sionistického státu. Jak napsal Goldman ve své autobiografii:

“To, co Lucemburská dohoda znamenala pro Izrael, by měli stanovit historici mladého státu. Skutečnost, že zboží získané Izraelem z Německa bylo rozhodujícím hospodářským faktorem jeho vývoje, nelze zpochybnit. Nevím, jaké hospodářské hrozby by mohly ohrozit Izrael v kritických okamžicích, ne-li německé dodávky. Železnice a telefony, doky a zavlažovací zařízení, celé oblasti průmyslu a zemědělství by nebyly vybudovány bez reparací z Německa. A stovky tisíc židovských obětí nacismu obdržely značné částky podle zákona o restituci.”
Goldmann, Autobiography, p. 276.

V roce 1976 Goldman řekl:

“Bez německých reparací by stát Izrael neměl polovinu své současné infrastruktury: každý vlak v Izraeli je německý, všechny lodě jsou německé, stejně jako elektřina, většina průmyslu… a to nezmiňuji jednotlivé důchody vyplácené těm, kteří přežili… V některých letech částky peněz, které obdržel Izrael z Německa, dokonce překročily celkovou částku financí získaných od mezinárodního židovství – a to dvakrát až třikrát!”
Le Nouvel Observateur, 25 Oct. 25, 1976, p. 122.

Židovský historik Walter Lacker tvrdí, že v důsledku západoněmeckého programu reparací:

“…lodě nabité německým průmyslovým zbožím začaly regulérně a pravidelně připlouvat do Haify a stávat se tak důležitým a rozhodujícím faktorem při stavbě země. Dnes (v roce 1965 – autorská poznámka) je izraelská flotila téměř celá “made in Germany”, stejně tak moderní železniční zařízení, velká slévárna oceli u Akko a mnoho dalších podniků. V padesátých a počátcích šedesátých let asi třetina investičního zboží dovezeného do Izraele pocházela z Německa… Kromě toho mnoho Izraelců získalo osobní restituci.”
Walter Laqueur, Commentary, May 1965, p. 29.

Zveličovat částku restitucí Izraeli je těžké. Jak napsal Nikolaj Balabkin v knize „West German Reparations to Israel“, pět elektráren, které Německo postavilo a instalovalo v letech 1953 až 1956, čtyřnásobně zvýšilo generovanou kapacitu Izraele. Němci položili 280 kilometrů obřích potrubí o průměru 2,25 a 2,5 metru pro zavlažování pouště Negev, což rozhodně pomohlo “rozkvést poušť”. Sionistický stát obdržel 65 německých lodí, z toho čtyři osobní.

Federální repatriace Německa byly vypláceny v rámci několika různých programů, včetně federálního zákona o náhradě škody (BEG), federálního zákona o restitucích (BRUE), izraelské dohody a zvláštních dohod s dvanácti zahraničními zeměmi, včetně Rakouska.
Nejdůležitější z nich je zákon o náhradě škod (BEG), který byl poprvé přijat v roce 1953 a revidován v letech 1956 a 1965. Byl založen na zákoně o odškodnění, který byl dříve vyhlášen v americké okupační zóně.

Podle zpravodajského článku týkajícího se programu reparací, který vyšel v oficiální publikaci bonnské vlády Focus On v roce 1985, zákony BEG “kompenzují ty, kteří byli pronásledováni z politických, rasových, náboženských nebo ideologických důvodů, lidi, kteří utrpěli fyzická zranění nebo ztrátu svobody, majetku, příjmu, profesního a finančního postupu v důsledku tohoto pronásledování”. Zákon také “zaručuje pomoc pozůstalým po mrtvých obětech”.

Jak napsal Raul Hilberg v knize The Destruction of the European Jews, „zákon o kompenzacích (BEG) definoval “pronásledování” a “ztrátu svobody” velmi liberálně.
Poskytoval platby židům, po nichž bylo pouze požadováno, aby nosili žlutou hvězdu, a to dokonce
i v Chorvatsku, kde toto opatření nepocházelo od Němců.
Platby byly určeny také pro každého žida, který byl někdy v koncentračním táboře, včetně Šanghaje v Číně, který nikdy nebyl pod německou kontrolou.
Zákon BEG povolil platby jakémukoli židovi, který byl někdy zatčen, bez ohledu na důvod. To znamenalo, že i židé, kteří byli vzati do vazby za trestné činy, měli nárok na německé “odškodnění” za “ztrátu svobody”.

V revidovaném znění BEG z roku 1965 se uvádí, že Německo by mělo být zodpovědné také za opatření přijatá Rumunskem, Bulharskem a Maďarskem v dubnu 1941, jestliže tato opatření úplně zbavují oběť svobody. Skutečnost, že se tyto země v roce 1941 postavily proti židům bez ohledu na Německo, nebyla brána v potaz.

To všechno umožnilo připsat na seznam “obětí holokaustu” v muzeu holocaustu “Jad vašem” v Jeruzalémě jasné zločince, zloděje, vrahy, maniaky, násilníci a pedofily, jak jsem psal v článku “Proces odůvodňování sexuálních zločinů byl zahájen na Západě“.

Je třeba poznamenat, že přeživší židé žijící v Sovětském svazu a dalších komunistických zemích východní Evropy nikdy nebyli do německého kompenzačního programu BEG zahrnuti.

Koncem roku 1980 německá vládní agentura uvedla, že počet vyřízených žádostí činil 4 344 378, přičemž platby dosáhly 50,18 miliardy německých marek. Asi 40 % žadatelů mělo bydliště v Izraeli, zhruba 20 % žilo
v západním Německu a 40 % jinde. Od října 1953 do konce prosince 1983 zaplatila německá spolková vláda
56,3 miliardy marek, které v souladu se zákonem BEG splnily nároky 4 390 049 jednotlivců.

Nicméně noviny The Atlanta Journal and Constitution v březnu 1985 napsaly, že asi polovina z „přeživších“ židů na světě peníze jako reparace nikdy nedostala.
„Odhaduje se, že 50 % “obětí holokaustu” po celém světě se odvolává na důchody v Západním Německu.”
Kromě přeživších židů v komunistických zemích, kteří nárok na náhradu škody v Německu neměli, uvádí se
v dokumentu, že ani mnozí z přeživších židů žijících ve Spojených státech nikdy žádné reparace nedostali.
Podle dokumentu bylo zjištěno, že 79 % z židovských „obětí holocaustu“ žijících v Atlantě, se svého času obrátilo na vládu v Bonnu s žádostí o restituce.
Přibližně 66 % z nich něco obdrželo.

Asi 40 % z těch, kteří dostali peníze na odškodnění z BEG, žije v Izraeli, informuje článek Focus On, zatímco
20 % žije v Německu a 40 % v jiných zemích. Z toho tedy vyplývá, že přibližně 80 % – nebo 3,5 milionu
z celkového počtu 4,399 milionů žádostí pochází zpoza hranic Německa.

autor: Alexandr Nikišin
zdroj: http://kolokolrussia.ru/duh-istorii/holokost-biznes-na-peple
překlad: Vlabi
https://myslenkyocemkoli.blogspot.com/2018/08/holokaust-byznys-na-popelu-1.html

…..pokračování

sdílet na