Filip Rodić: Nacistické chvosty Evropy

Filip Rodić

Není zvykem hlasitě mluvit o nacistickém rodinném pozadí některých slavných evropských politiků, píše „Pečat“. Nelze to ale skrýt, stejně jako duchovní spřízněnost potomků s jejich předky. V Evropském parlamentu, v orgánech Německa, pobaltských zemí a Chorvatska je spousta nacistických stoupenců.

Jablko nemůže spadnout pod hrušeň, říkají u nás doma. Pokud tomu tak je a ono je, je otázkou, jaká shnilá jablka jsou v institucích a na důležitých pozicích v Evropské unii.

Ověřovatelé faktů všech barev a tvarů se ze všech sil snaží dokázat, že dědeček předsedkyně Evropské komise Ursuly von der Leyenové nebyl nacista, a že neexistuje „žádný důkaz“, že si její babička v roce 1937 potřásla rukou s německým vůdcem Adolfem Hitlerem.

“Ne, dědeček Ursuly von der Leyenové nebyl generál SS.” Pod tímto titulkem Euronews koncem března loňského roku “odhalil” pomluvy a lži vyřčené na adresu předsedkyně Evropské komise.

„Generál SS jménem Karl Albrecht Oberg sice existoval a nařídil deportaci tisíců Židů z Francie do koncentračních táborů, ale nebyl to děd Von der Leyenové. Toto tvrzení pravděpodobně pramení z toho, že její dědeček z otcovy strany se jmenoval Karl Albrecht, což je v Německu běžné jméno,“ uvedla média s odkazem na německé „ověřovače faktů“.

Karl Albrecht je možná v Německu běžné jméno, ale jméno Joachim Freiherr von der Leyen rozhodně ne. A Joachim Freiherr von der Leyen byl od července 1942 okupačním šéfem okresu Lvov v Haliči na Ukrajině a jako takový se zapojil do holocaustu. Zemřel v Drážďanech v roce 1945.

“Fact-checkingové” se tomuto tématu vyhýbají, pravděpodobně proto, že Von der Leyenová není jeho přímým potomkem, ale její manžel zřejmě ano. A u nás doma (miluji lidovou moudrost) říkají “jablko nepadá daleko od stromu”, a i když „neexistuje žádný důkaz“, že žena na dojemné fotografii podání ruky z roku 1937 je Ursulina babička a muž „běžného jména” v Německu“ generál SS Karl Albrecht je děd Ursuly, existují důkazy, že muž, který zemřel v Drážďanech v roce 1945, byl její příbuzný z manželovy strany.

Možná je tento příběh přehnaný, protože tam není přímá pokrevní příbuznost a děti (a vnoučata) by snad neměly nést odpovědnost za činy (zločiny) svých předků, ale o tom, že tam něco je společného, že mentalita je stejná, naznačuje skutečnost, že v červnu 2017 současná předsedkyně Evropské komise z pozice ministra obrany Německa na zasedání Výboru pro zahraniční politiku Evropského parlamentu řekla, že s Ruskem je třeba hovořit z „pozice síly“.

Možná měl tehdejší ministr obrany Ruska Sergej Šojgu nějaké informace, které „ověřovatelé faktů“ neměli, a možná reagoval jen instinktivně, takže odpověděl, že by se měla zeptat svých předků, jaké to bylo pokoušet se mluvit s Ruskem z “pozice síly”.

Možná mohou být jisté pochybnosti o původu a mentalitě von der Leyenové, ale o předcích šéfky německé diplomacie Annaleny Baerbockové a o její hrdosti na ně – nemohou. V únoru německý deník Bild zveřejnil článek s podrobnými archivními dokumenty, v němž se uvádí, že Annalenin děd, plukovník Wehrmachtu Waldemar Baerbock, který byl v roce 1944 vyznamenán Železným křížem, byl „horlivým stoupencem národního socialismu“.

Předtím Baerboková hrdě mluvila o tom, jak poslouchala jeho vzpomínky na jeho vojenskou službu a jak moc se z nich naučila. Německá ministryně zahraničí je tak, řekněme to tak, neinteligentní, že i po zveřejnění těchto, řekněme nepříjemných detailů z dědova životopisu, pokračovala ve stejném stylu. 25. září loňského roku řekla americké ABC, že „byla hrdá na to, že stojí na stejném mostě v Polsku, kde její dědeček bojoval za svobodu Evropy”.

Svoboda pro Bosnu a Hercegovinu a Kosovo

Zdaleka nejde o ojedinělé případy, naopak. Dovolte mi připomenout litevského ministra zahraničí Gabrieliuse Landsbergise, jehož pradědeček Vytautas Landsbergis Žemkalnis byl v roce 1941 ministrem infrastruktury v litevské nacistické vládě, hlavního správce koncentračních táborů v Litvě, a muže, který podepsal dekret o tzv. znárodnění židovského majetku. Bylo to zveřejněno v “Times of Israel” v květnu loňského roku, takže pro “ověřovače faktů” je trochu nepříjemné to popírat.

Nebo evropský poslanec Davor Ivo Stier který byl zvolen vedoucím delegace Evropského parlamentu pro vztahy s Bosnou a Hercegovinou a „Kosovem“, a který mě motivoval k napsání tohoto textu.

Stier – osoba, kterou evropští poslanci považují za tu pravou pro tento úkol, se narodil v roce 1972 v Buenos Aires jako, jak je uvedeno na chorvatské Wikipedii, potomek „politických emigrantů, kteří přišli do Argentiny po druhé světové válce“.

Oni, chudáci, museli uprchnout před komunistickým terorem v Jugoslávii, protože „tyrani“ by jim jistě nedali pokoj “jen” kvůli tomu, že Davorův děd Ivan Stier byl plukovníkem ustašovské armády a pomocníkem Vjekoslava (Max) Luburić velitele koncentračního tábora Jasenovac, který byl „bezcitně“ zavražděn v Madridu.

Komunistickým „katům“ se Davorova dědečka v Buenos Aires pravděpodobně nepodařilo najít a možná ho ani nehledali, Davor se tak mohl narodit a v roce 1990 se poprvé vrátit do vlasti a nakonec v roce 1996 na pozvání chorvatského ministerstva zahraničních věcí se v roce 2009 stal poradcem pro zahraniční politiku chorvatského premiér Ivo Sanadera.

Není to jen domácí politická arogance, která je důvodem, proč chorvatský prezident Zoran Milanović v roce 2021 ve Vukovaru prohlásil, že “ví”, kdo byl Stierův děd.

“Vím, kdo byl jeho děda. Čepinský vrah a válečný zločinec. Už je to jedno. Snažím se to překonat,” řekl.

Čepin je vesnice ve východní Slavonii, kde se ustašovci za druhé světové války dopustili strašných zločinů na Srbech a zopakovali to v roce 1991.

Nejde jen o vnitropolitickou aroganci, ale určitě jde i o žárlivost, protože Stier zjevně na rozdíl od Milanoviće, nemá důvod si vymýšlet, že jeho děd byl ustašovcem – to je historický fakt, ale také doporučení pro politický postup v Chorvatsku a zřejmě i v Evropské unii.

A co kromě původu pomohlo Stierovi do čela delegace Evropského parlamentu pro vztahy s Bosnou a Hercegovinou a “Kosovem”? Podobná nekompromisnost vůči Srbům, jen za jiných okolností. Zřejmě proto, jak uvádí Klix.ba, Chorvatská demokratická unie intenzivně lobovala za to, aby její člen tento post zaujal.

Růže Chorvatska

Stier není prvním ani jediným takovým poslancem Evropského parlamentu z Chorvatska. Před ním slávu ustašovců do této evropské instituce přinesla například Ruža Tomašić, která byla od vstupu Chorvatska do EU v roce 2013 až do svého rozhodnutí odejít do důchodu v roce 2021 poslankyní Evropského parlamentu, nejprve za Chorvatskou stranu práv – Dr. Ante Starčeviće (ano, připomínám, že Ante Starčević je tím, kdo věřil, že Srbové jsou “plemeno, které by mělo být z národa vyhlazeno”), pak za Chorvatskou konzervativní stranu a nakonec za Chorvatské suverénní.

Ruža Tomašić se narodila v roce 1958 ve vesnici Mladoševica nedaleko Maglaj v Bosně a Hercegovině a v 15 letech odešla do Kanady, kde žila její sestra a kde se v 80. letech oblékla do ustašovské uniformy a recitovala ódu na Anto Paveliće. Své básně publikovala v časopise „Nezavisna Država Hrvatska“, který vedl Srećko Pšeničnik, Pavelićův zeť a první muž ustašovské organizace Chorvatské osvobozenecké hnutí.

Podle listu Srbské národní rady „Novosti“ ve vydání těchto novin z roku 1985 publikovala tehdy šestadvacetiletá Tomašić báseň “Chorvatsko” pod svým dívčím jménem Budimir, ve které popisuje „odvahu a pýchu na Anta Paveliće, a slibuje, že „srdce budou znovu bít jako jedno, Vlast pro tebe a pro „poglavnika“ (analog Führera)”, a končí slokou: „Ach, bratři chorvatští, po celém světě, / zůstaňme navždy věrni vlasti / máme-li za ni život položit / s ustašovským pokřikem: Navždy připraveni za domov!” …. S takovým životopisem získala Ruza Tomašić ve volbách do Evropského parlamentu v roce 2019 nejvíce preferenčních hlasů v Chorvatsku.

Od svého přesvědčení se neodchýlila ani jako poslankyně Evropského parlamentu, což v roce 2019 potvrdila „Novosti“ slovy: „Nikdy bych nevystoupila proti ustašovskému hnutí před rokem 1941 a nezřeknu se obyčejných ustašovců, kteří bojovali za Chorvatsko, ale nepáchali zločiny. Proč bych se jich měla vzdát?”

Ustašovec, který se nedopustil zločinů… Něco jako jednorožec?

https://1url.cz/k1btX
Původní článek

PS.

Dva příbuzní německého vicekancléře a ministra hospodářství Roberta Habecka byli důstojníky v nacistickém Německu, píše časopis Bunte.

Málokdo ví: Dědeček vicekancléře byl aktivní nacista a jeho pradědeček byl blízkým přítelem ministra propagandy Josepha Goebbelse.

Dědeček Roberta Habecka Kurt Granzow (1912–1952) byl Obersturmführer SA ve Třetí říši. Jeho pradědeček Walter Granzow (1887–1952) dokonce patřil k nejvnitřnějšímu vedení teroristického režimu a přátelil se s Josephem Goebbelsem. Byl velitelem brigády v SS a byl odsouzen jako válečný zločinec.

https://1url.cz/t1btv

sdílet na