Je zábavné pozorovat, jak západní média začala nedávno oslavovat „arabské revoluce“. Západní média nikdy nepodporují revoluce, naopak se staví proti revolucím v rozvojových zemích, stejně jako během studené války.

A proč tato antirevoluční západní média začala najednou propagovat „revoluce“? 

Odpověď je jednoduchá. Nejedná se o skutečné revoluce. Západní vlády a média chtějí udělit titul „revoluce“ politickým událostem, které slouží jejich zájmům, aby těmto událostem daly legitimitu a přitažlivost.

Když vláda USA a západní média podporují to, čemu říkají „revoluce“, je jasné, že to není revoluce a nemůže to být revoluce.

Ke konci studené války byly Spojené státy na konci s dechem. Poté, co Clinton (s pomocí EU a západních finančních institucí) zajistil moc pro zkorumpovaného Jelcina, měl jim celý svět padnout k nohám, protože Spojené státy se nyní staly jedinou světovou velmocí. 

Od té doby Spojené státy nepřetržitě začínaly války, pod různými názvy a s různými cíli.

Spojené státy se rozhodly vybudovat svoji dominanci po celém světě. Ani jeden stát ani organizace jim nesměl stát v cestě a všechny metody kontroly (od propagandy po vojenské síly) vstoupily v platnost. 

Ale proč se svět nezměnil v dědictví Spojených států? Americká vláda a její loajální média byly frustrováni.

Arabský svět byl tváří v tvář americké hegemonii hlavním dráždidlem. 
Průběžné průzkumy veřejného mínění v arabských zemích ukázaly, že navzdory mnohaletým válkám a masivním výdajům na propagandu  zůstávají obyvatelé tohoto regionu proti USA a Izraeli. 
http://arabcenterdc.org/survey/arabs-opinion-trump-oct-2017/ )

Od konce studené války Spojené státy bombardovaly tyto arabské země: 
Súdán, Libye, Somálsko, Irák, Jemen a Sýrii. 

A ve stejném období Izrael – spojenec Spojených států – bombardoval tyto arabské země: 
Súdán, Egypt („protiteroristická kampaň“ na Sinaji), Sýrii, Libanon, Irák; zavraždil vůdce Hamasu v Dubaji a předtím se pokusil  zavraždit vůdce Hamasu v Ammánu v Jordánsku.

Ve stejném období USA rozšířily sponzorování arabských despotických režimů. Protože tyto režimy jsou oficiálními sponzory většiny arabských armád, lidé žijící v těchto režimech si uvědomili, že jejich utlačovatelé byli nejen „uvnitř“, ale také zvnějšku.

Po 11. září Bushova administrativa posunula války Říše na novou úroveň:
vznikla příležitost donutit arabský svět, aby se podrobil vůli Spojených států,… jako by byl bin Ládin zvoleným vůdcem arabského světa. 

Invaze do Afghánistánu byla pouhou předehrou.. Následné války měly změnit politickou orientaci na Blízkém východě a učinit tento region vstřícnější vůči hegemonii USA a izraelské okupaci.

Prezident George W. Bush vyslal svého státního tajemníka Colina Powella, aby  vyhlásil ultimátum všem vůdcům tohoto regionu, a Izrael dostal volnou ruku k násilí proti Palestincům.

Počáteční fáze války v Afghánistánu vypadala slibně a to vyvolalo chuť Bushova režimu napadnout více arabských zemí – levně. Útok na Irák měl pravděpodobně vést ke změně moci v Sýrii a Íránu (Spojené státy měly naplánováno napadnout sedm zemí, jak řekl generál Wesley Clark). 

Bylo plánováno, že žádná země na Středním východě nemůže zabránit šíření americké moci.

Takzvaná „Cedrová revoluce“ v Libanonu v roce 2005 (ve skutečnosti protesty stoupenců saúdského režimu po atentátu na Rafiqa Haririho) – je příkladem toho jak USA využily atentát zkorumpovaného pravicového miliardáře pro své politické účely.

V politickém hnutí „14. března“ (pravicová koalice, kterou zřídily americké a saúdské ambasády v Bejrútu) bylo tolik „revoluce“ jako v „Contras„ v Nikaragui.

Počáteční úspěch Spojených států byl však nahrazen selháním, porážkami, paty a různými skandály souvisejícími s porušováním lidských práv americkými jednotkami (a PMC) v Iráku a Afghánistánu. 
USA potřebovaly přehodnotit svůj postup.

Připravenost americké populace na nové války a vítězství výrazně poklesla. Ke konci Bushovy vlády se zdálo, že představa o další válce na Středním východě je nemyslitelná.  Jeho nástupce Obama slíbil ukončit Bushovy války, nikoli je rozšířit.

Ale logika válečné Říše to znemožnila. Obamovi se podařilo rozšířit Bushovy války a přidat nové války do repertoáru Říše. O invazích ve velkém měřítku již nemohla být ani řeč, vzhledem k vytrvalosti a účinnosti lidového odporu proti okupaci USA jak v Iráku tak i v Afghánistánu, jak lze vidět ve snahách  USA „zvládnout“ jejich neúspěšné invaze v obou zemích a neustálé stažení a znovu rozmístění vojsk. 

Současně, široce rozšířená averze k americké okupaci se politickou kulturou ve Spojených státech nepřiznává.

Za Obamy neměly Spojené státy v úmyslu „opustit“ své imperialistické „povinnosti“. 

Novými metodami války a zastrašováním se staly tajné války, útoky dronů, zabíjení odpůrců, atentáty a spoléhání se na místní armády a džihádistické militanty arabských režimů, aby vykonávali tuto práci – a nesli ztráty – místo USA.

Ale pak začala arabská povstání v roce 2011. Spojené státy byly zpočátku v rozpacích, protože si byly jisté, že proameričtí tyrani jsou věční. Ale když byl svržen v Tunisku prezident Zine el Abidine Ben Ali a poté v Egyptě Hosni Mubarak, začala ve Washingtonu panika.

Kontrarevoluce

Poté se Spojeným státům podařilo zorganizovat arabské kontrarevoluce.  Spojily se se Saúdskou Arábií a SAE (stejně jako s Katarem), aby zabránily skutečným revolucím. 

Spojené státy stanovily tři klíčové zásady pro parametry přijatelné změny: 

1) Žádné ústavní zákazy normalizace vztahů s Izraelem a žádné uzavření izraelských ambasád tam, kde existují.

2) Velení armád nebude nahrazeno ani postaveno před soud v proamerických režimech.

3) Hlavy arabských centrálních bank budou vybrány / schváleny ministerstvem financí USA

Muslimské bratrstvo bylo schopno dosáhnout moci v Tunisku, Libyi a Egyptě poté, co Rashid Gannushi v Tunisku a zástupce egyptské pobočky BM v Egyptě ujistili sionisty v americkém Kongresu a ve Washing-
tonském institutu pro politiku Středního východu (WINEP), že nebudou usilovat o konfrontaci s Izraelem,
ani o zákaz normalizace.

USA byly schopny obchodovat s režimy muslimského bratrstva za předpokladu, že jejich zahraniční politika a armády byly kontrolovány generály vybranými USA. To platí zejména v Egyptě, kde USA platí roční úplatek  armádě, takže i nadále ukládá egyptskému lidu dohodu s Izraelem. (Na začátku povstání v roce 2011 protestující v Egyptě zapálili izraelské velvyslanectví a chystali se zaútočit na izraelské „diplomaty“, když egyptská armáda zasáhla na žádost americké vlády.)

Spojené státy si rychle uvědomily, že dokážou zvládnout změnu, za předpokladu, pokud budou použity jejich pěšáci – místní generálové.

Spojené státy se dívaly skrz prsty, když SAE v roce 2014 zorganizovaly státní převrat v Tunisku generálem  Rašidem Ghannushim a když se SAE pokusily svrhnout pro-katarskou vládu v Libyi.

Spojené státy deklarovaly „revoluce“ podle svých vlastních podmínek a podle svého vlastního obrazu. 

Za pomocí chapadel nevládních organizací Spojených států šíří agendu „místních otázek“ a „pokojných změn“ (pouze pro klienty USA, protože násilí proti americkým nepřátelům je povoleno), a zároveň zakazují jakoukoli podporu odbojovým skupinám v regionu.

Na rozkaz Spojených států zakázaly všechny jejich vazalské arabské režimy finanční podporu Palestincům a jakékoli vyjádření podpory odporu vůči izraelské okupaci a agresi. 

Pokud mají tyto zákazy podobu sektářské anti-šíitské rétoriky, Spojeným státům to nevadí a tak úřady (jako v SAE a Saúdské Arábii) přešly z antisemitismu na nepřátelství vůči šíitům a Alawitům. 

V Sýrii Spojené státy povolily proamerickým arabským režimům Perského zálivu vyzbrojit povstání, což nakonec vedlo k zvýšení možností politického přežití Asada.

V posledních měsících se v Iráku a Libanonu stalo to, co někteří místní protestující nazývají (komicky nebo tragicky) „revolucemi“. V Iráku protesty začaly propuštěním amerického „klienta“ – generála Abdula Wahaba Assadiho (který byl USA vyškolen v boji proti terorismu). 

Západní média rychle podporovala demonstranty v Iráku, protože oponovali Íránu. 

Když někteří demonstranti zapálili íránský konzulát v Najafu, událost byla vítána západními médii . 
(Porovnejte popis těchto žhářství konzulátu Íránu s popisy pokusu o útok na velvyslanectví USA v Iráku).

Obrazy několika stovek (a někdy i desítek) protestujících proti Íránu byly zveřejněny a šířeny více – jako důležitější, než stovky tisíc Iráčanů (nebo Íránců) protestujících proti Spojeným státům.

Západní média nejsou v tomto případě ničím jiným než zbraní vládního aparátu USA. 

Co je však na těchto protestech revoluční? V Libanonu probíhá skutečné lidové povstání, ale zatím se nepodařilo svrhnout zkorumpovaný sektářský systém, ve kterém převážnou část vládnoucí třídy tvoří klienti amerického a saúdského režimu.

Spojené státy proměnily to, co začalo jako skutečná masová vzpoura proti tyranům, na příležitost k politickému vykořisťování na podporu proamerických regionálních režimů a proti nepřátelům Izraele. 

Utrpení obyvatel Libanonu a Iráku je z velké části prací americké vlády.  Spojené státy jsou  připraveny ještě více ublížit obyvatelům regionu, pokud to slouží zájmům jejich hegemonie a izraelského okupačního projektu.

Autor:
As’ad AbuKhalil je libanonsko-americký profesor politologie na California State University, Stanislaus. 
Je autorem: 
“Historical Dictionary of Lebanon” (1998), “Bin Laden, Islam and America’s New War on Terrorism (2002), and “The Battle for Saudi Arabia” (2004). 

https://consortiumnews.com/2020/02/19/the-angry-arab-the-sham-of-arab-revolutions/
https://bit.ly/3bUzuCi

sdílet na