Ententýky dva špalíky …… kdo je hlavním nepřítelem USA: Čína nebo Rusko?

Kolaps Sovětského svazu a konec studené války na počátku 90. let 20. století, ukončilo otázku světové nadvlády. Nikdo jiný už nemohl soutěžit se Spojenými státy ani ve vojenské síle, ani v hospodářském rozvoji nebo v politickém vlivu.

Poslední desetiletí dvacátého století byla doba unipolárního světa, ve které Spojené státy diktovaly svou politickou vůli ostatním zemím, národům, lidem.

Rusko, oslabené post-sovětským chaosem, tržní reformou a zhroucením průmyslu, politickou nestabilitou a konflikty na severním Kavkaze, nemohlo bránit americkému vlivu
a u moci byl “přítel Boris” se svou prozápadní liberální klikou.

Čína tiše řešila problémy spojené
s ekonomickou modernizací
a upřednostňovala v tuto dobu nevyčnívání, aby získala sílu.

Jediné země na světě, které pak otevřeně nerespektovaly americký světový pořádek, byly takzvané „země – zločinci“, které nezapadly do imaginárního Washingtonského obrazu „světové demokracie“:

• Írán, s jeho teokracií ájatolláh
• Irák se Saddamem Husseinem
• Libye s extravagantním Muammarem Kaddáfím
• Severní Korea s ideologií Čučche
• Kuba s ještě žijící legendou Fidelem Castrem.

V 90. letech Spojené státy ještě nevedly rozsáhlé operace zaměřené na svržení politických režimů v „neposlušných“ zemích.
„Pouštní bouře“ neskončila likvidací Saddámova režimu v Iráku, ze Somálska byli američtí vojáci téměř nuceni utéct, a pokud jde o Jugoslávii, Súdán a řadu dalších států, tak zde Američané dali přednost bombardování.

Vypadalo to, že majitelé Bílého domu a Pentagonu se nemusí bát nikoho.
Americká propaganda dlouho žila bez konkrétního obrazu nepřítele – Sovětský svaz byl poražen, Rusko jak
se zdálo, následovalo cestu tržní demokracie a Čína byla stále příliš slabá.

Situace se začala rychle měnit na počátku roku 2000, což se shodovalo s aktivizací radikálního islámu
na Blízkém a Středním východě, s teroristickými útoky z 11. září.
Pak byl hlavním nepřítelem Spojených států prohlášen “mezinárodní terorismus”.
To, co stojí za touto nejasnou formulací je obtížné pochopit, protože i terorismus má “tvář” – buď náboženskou, politickou či národní.
Pod termín “mezinárodní terorismus” ve Washingtonu tehdy zahrnuli nejradikálnější trendy v islámském fundamentalismu, včetně hnutí Taliban v Afghánistánu a al-Káidy.

Boj proti terorismu se stal vhodnou záminkou pro agresivní pronikání Spojených států na Blízký východ – invaze do Iráku a likvidace režimu Saddáma Husajna, a intervence v Afghánistánu se zavedením kontroly
nad částí území této země.
Samozřejmě, Američané se zajímali o ropu a geopolitické možnosti, a ne o mýtický boj proti nějakému abstraktnímu zlu – “terorismu”.
Nicméně, zatímco Američané hledali vousaté vůdce teroristických skupin v Afghánistánu a Pákistánu, Rusko posílilo a připravovalo se na obnovu jako velmoci.

Přelomem byl rok 2008, kdy ruské jednotky provedly operaci v Jižní Osetii, kde po několika dnech neutralizovaly odpor gruzínské armády připravené instruktory NATO.
Tehdy na Západě začali otevřeně mluvit o ruské hrozbě a Rusko se opět vrátilo ke svému obvyklému obrazu pro Američany – k roli “nepřítele progresivního lidstva”.
Ale rok 2008 ještě neznamenal katastrofální zhoršení vztahů mezi Ruskem a Západem.

Následující “černá linie” prošla mezi Ruskem a Západem v roce 2011, kdy Blízkým východem a severní Afrikou otřásly vlny “oranžových revolucí” – tzv. “Arabské jaro”.
“Oranžové revoluce” vedly k nárůstu násilí, terorismu a poklesu ekonomiky v Egyptě a Tunisku, ke krvavým občanským válkám v Jemenu a Libyi.
Přičemž, po vraždě Kaddáfího, Libye prakticky přestala existovat jako jednotný stát.

Nakonec rok 2014 s událostmi na Ukrajině, znovu sjednocením Krymu a začátkem války na Donbassu, začalo rapidní zhoršování vztahů Ruska se Západem.
Spojené státy konečně označily Rusko za hlavního nepřítele “americké demokracie” v moderním světě, a poté proti Rusku začala skutečná informační válka.

Je třeba říci – to, že Rusko dostalo roli nepřítele, velmi usnadnilo fungování amerického politického systému. Protože celý americký politický systém funguje na základě opozice Spojených států vůči někomu “jinému”. Klasický model “negativní identity”, tj. sjednocením proti něčemu a nikoli za něco.
Takto se Amerika rozvíjela od prvních let své existence jako nezávislého státu.

Během studené války, role hlavního nepřítele Spojených států jednoznačně patřila Sovětskému svazu.
Když bylo místo nepřítele № 1 prázdné, začala krize americké ideologie a politického systému.
Proto, jakmile se Rusko vrátilo do role nepřítele, Washington skutečně mohl vydechnout úlevou – americký propagandistický stroj, vojensko-průmyslový komplex a ozbrojené síly opět začaly fungovat jako obvykle.

V poslední době se však americké elity začaly domnívat, že nejen Rusko, ale i Čína představuje hlavní hrozbu pro Spojené státy.
Na rozdíl od ideologické konfrontace
s Ruskem má zhoršování vztahů
s ČLR nejen politickou, ale hlavně ekonomickou podobu.
A vztahy s Čínou se zhoršují.
Důvodem je hospodářská soutěž.
Nyní je ekonomika Číny nejrychleji rostoucí v moderním světě.
Poté, co se Donald Trump stal novým prezidentem Spojených států, jedním
z nejambicióznějších kroků, které podnikl, byl začátek “obchodní války” s Čínou.

V Bílém domě se politika Číny považuje za expanzivní. Spojené státy přicházejí na adresu ČLR s tradičními obviněními – porušování lidských práv, náboženských a národních svobod v Tibetu a zasahování do sporných území v jižním Čínském moři.
Nicméně nedávno americký viceprezident Mike Pence vystoupil s projevem, v němž zdůraznil, že v Pekingu chtějí vidět “jiného amerického prezidenta”. Ve skutečnosti to znamená, že viceprezident obvinil Čínu,
že zasahovala do domácí politiky USA.
Dříve stejná obvinění vznesli odpůrci Trumpa proti Rusku – ruští hackeři se aktivně podíleli na americké volební kampani, aby ovlivnili výsledek voleb a zabránili tak tomu, aby vyhrála Hillary Clinton.

Ve skutečnosti postavení prezidenta Trumpa a viceprezidenta Pence naznačuje nesoulad v americké politické elitě. Nyní je americká politická organizace rozdělena do dvou velkých “stran” – to jsou pravicoví konzervativci a kosmopolitní liberálové.
Zájmy prvních vyjadřuje Donald Trump. Pro ně je hlavním nepřítelem Čína, pro ně je důležité, aby byla zajištěna ekonomická nadvláda Spojených států a v Nebeské říši vidí nejnebezpečnější hrozbu pro svou hospodářskou nadvládu.
Proto se Trump zaměřuje na obchodní válku s Čínou.

Pro americké liberální kruhy, ne Čína, ale Rusko je nebezpečnější protivník. To je způsobeno skutečností,
že liberálové se příliš nezajímají o otázky ekonomické nadvlády USA, jako o ideologii.
Zdá se jim, že to je Rusko, které je nyní hlavním oponentem těch kosmopolitních liberálních hodnot, které se šíří po celé planetě rychlostí světla.
A přicházejí s obviněními – porušování lidských práv, svobod sexuálních menšin, pronásledování opozice,…..
To znamená, že liberálové zdůrazňují politické a ideologické složky konfrontace.
Jejich postavení je více principiální a méně závislé na ekonomických podmínkách.
S liberály je dokonce obtížnější komunikovat, protože jsou fanatičtí a plní upřímné nenávisti vůči všem,
kteří se nevejdou do obrazu světa, který formulovali.

Současně, v očích některých amerických konzervativců, se postava Vladimíra Putina, i jeho politika setkává
s porozuměním a dokonce se sympatií.
To je způsobeno skutečností, že i ve  Spojených státech je zakořeněna myšlenka o Rusku jako základny tradičních a konzervativních hodnot, které jsou blízké a jasné i jim.
Tato část amerických konzervativců přemýšlí shodně o existenci společných problémů, kterým čelí Spojené státy, Rusko, Evropa a všechno “bílé” lidstvo.
Proto je pro ně Rusko mnohem menší nepřítel než Čína.

Konečně existuje několik dalších zemí, které jsou ve Spojených státech tradičně považovány za nepřátelské.

• Za prvé, Irán, který se dostal pozici nepřítele bezprostředně po islámské revoluci v roce 1979.
  Pro tento režim Ájatolláha jsou USA “velkým Satanem”, hlavním ideologickým, vojenským a politickým protivníkem a patronem Izraele, kterého Teherán nenávidí.
  Všemi silami se Spojené státy snaží Írán izolovat, usilují o politickou změnu v Íránu, uvalují sankce
  a samozřejmě ropa hraje také roli, Írán je jeden z největších vývozců.
  Ale celkově konfrontace s Íránem je mnohem více motivována ideologickými a geopolitickými faktory.
• Druhou “nebezpečnou zemí” je Severní Korea. Američané jsou hluboce znepokojeni „nepříjemným“ politickým režimem založeným v KLDR před 70 lety. Ale svržení “Kimovské dynastie” není tak jednoduché – KLDR má silnou a početnou armádu a pak je tu její geografická poloha. Čína a Rusko nedovolí rozpoutat válku v plném rozsahu v těsné blízkosti svých hranic.
  A svržení vládnoucího režimu prostřednictvím “oranžové revoluce” nebude fungovat – ne v této izolované zemi.
  Nicméně Washington usilovně pokračoval v démonizaci KLDR, mluvil o severokorejských hackerech a jejich mýtickém zasahování do americké politiky a prezidentských voleb.
• Pokud jde o státy jako Sýrie, Venezuela, Nikaragua a řada dalších „neposlušných“ států,
  tak ty samozřejmě nejsou závažnými oponenty Spojených států.
  Nicméně pokusy Washingtonu o změnu politických poměrů v těchto zemích s cílem svrhnout existující vlády, jsou spojeny především s touhou oslabit ruský, čínský nebo iránský vliv.

Takže v dnešním světě mají USA jen dva vážné nepřátele – Čínu a Rusko.
Zatím nelze mluvit o Rusku jako o vážném hospodářském konkurentovi Spojeným státům, ale pro Washington je ideologická konfrontace s Ruskem velmi důležitá.
Rusko se stalo “jiným” státem a americká propaganda mu dává co nejvíce negativní rysy.
Co se týče Číny, představuje vážnou konkurenci v ekonomické sféře.

Je nutno podotknout, že jde o politickou konfrontaci.
Pokud jde o vojenskou konfrontaci, tak to je samostatný aspekt.
Nyní Spojené státy nejsou připraveny na velkou válku ani s Čínou, ani s Ruskem.

https://topwar.ru/148186-kto-glavnyj-vrag-ssha-kitaj-ili-rossija.html

sdílet na