Eduard Chmelár: Orgie nedůstojného kýče stačí, na monarchii není nic ušlechtilého.

19 | 09 | 2022 I Gabriela Fedičová

Instagram, Shutterstock, Dávid Grznár pro HD |

 Eduard Chmelár opět nešetřil kritikou.

“Dost bylo těch orgií nedůstojného kýče, co na to říct? Spíše o tom, že na monarchii není nic vznešeného a že jeho uctívání nás vrací k tomu, co generace nejlepších mužů tohoto národa už dávno zavrhly, vysvětluji v následujícím článku,” píše politolog Eduard Chmelár.

Eduard Chmelár píše, že dnešní kýčovité uctívání monarchie nás vrací do doby, kterou jsme dávno zavrhli, a popírá ji. Význam slovenských a českých moderních dějin. Článek zveřejněný na portálu casopisargument.cz uvádíme v plném znění. Tento článek jsem odkládal deset dní, než bude Alžběta II. pohřbena. Velmi dobře chápu veškerou kritiku, ale nebudu to dělat v období smutku. Lidé mají právo truchlit, pokud si to přejí, a krčit se před majestátem smrti není jen součástí dobré výchovy, ale také kultury, která má úctu k lidem a jejich bolesti. To však neznamená, že musíme v dlouhodobém horizontu tolerovat orgie nedůstojného kýče, které nás vracejí do civilizace, kterou jsme už dávno zavrhli. Měli bychom si uvědomit, že když se budeme klanět až k poklonkování před monarchií, zneuctíme tím smysl našich moderních dějin i celou naši historii.  Historický boj za rovnost a spravedlnost.

Spor mezi Masarykem a Štefánikem o republiku

Od Štúra po Štefánika byly celé generace našich vlastenců otevřenými monarchisty.

Štúrova vzpoura (jejíž vypuknutí 19. září 1848 si dnes připomínáme) probíhala pod heslem “Za krále a slovenský národ” a takovéto vzývání monarchie nebylo v tomto revolučním roce v Evropě nikde k vidění. Ale i čeští vlastenci od Palackého až k mladému Masarykovi byli přesvědčeni, že pod habsburskou monarchií jim bude nejlépe. Došlo ke změně názoru teprve postupně na konci první světové války. Masaryk si začal uvědomovat, že vytvoření nového státu musí být politickým a sociálním revoluce a v tomto smyslu byl rozchod s monarchií nevyhnutelný. To se Štefánikovi nelíbilo. V dopise Masarykovi z Tokia ze dne 2. listopadu. 1918 napsal, že je předčasné zřídit Česko-Slovensko jako republiku. Tvrdil, že oni tři (s Benešem) neměli právo reprezentovat vůli národa. Souhlasil se zrušením “archaického feudalismu”, ale upřednostňoval konstituční monarchii a odmítal “feudální” stát. Volební právo pro ženy. V tom ho Masaryk (naštěstí) obešel a na podobě politického režimu se dohodl v Ženevě s Karlem Kramářem. Zde je třeba upozornit na jednu věc. 28. října 1918 v Praze a 30. října v Martině nikdo nemluvil o republice. Česká a slovenská politická reprezentace se dohodla na vytvoření společného česko-slovenského státu, ale jeho charakter ponechala na rozhodnutí národních parlamentů, Česko-slovenská národní rada vytvořená Masarykem, Štefánikem a Benešem. Je však zcela zřejmé, že bez republiky a jejích ideály rovnosti, zavedení výhod v podobě volebního práva pro ženy, svátků a dovolených, nemocenské a sociální zabezpečení nebo zkrácení pracovní doby na osm hodin denně. Prezident Masaryk se snažil vytvořit republikánské tradice, ačkoli zpočátku byl neúspěšný, protože lidé se nedokázali zbavit svých monarchistických návyků a viděli v nich jen náhradou za císaře, který by měl být podobně poctěn. Položil však základy a až do nástupu Václava Havla a Slovensku Zuzany Čaputové se nikdo ani nepokusil latentně otřást monarchistickými prvky.

Monarchie je pozůstatkem tyranie

Rozloučili jsme se s britskou královnou Alžbětou II. jako s mocným symbolem a ikonou jedné éry, ale je nemocné ji resuscitovat.

Úpadek monarchie. Na monarchii není nic vznešeného. Britská monarchie je reliktem tyranie, monstrózním monumentem.

Privilegované hierarchie a drancování národů.

Jak poznamenává jeden z největších kritiků britské monarchie v historii, anglo-americký filozof Thomas Paine, jehož dílo se podílelo na založení Spojených států – je více než pravděpodobné, že se jedná o to, že kdybychom mohli vystopovat historii královského rodu až k jeho kořenům, nenašli bychom nic lepšího než primitivního násilníka, mistrný zločinec, který si svými gangsterskými způsoby zajistil moc a šířením své kořisti přemohl bezbranné, že si svou poslušností vykoupili vlastní bezpečnost.

Na námitku, že nemůžeme vinit krále Karla III. za zločiny jeho předků, odpovídám: nemusíme, pokud se zřekne královská práva jeho předků. Pokud si však nárokuje jejich práva na základě původu, musí být na základě původu také odpovědný za jejich zločiny. Navíc bigotnost a těžkopádný rasismus rodu Windsorů by rozhodně neměly být něčím, co by demokratický státy stojí v hluboké úctě. Až do roku 1969 měli “barevní přistěhovalci a cizinci” zakázáno pracovat v Buckinghamském paláci.

Princ Phillip byl známý svými častými rasistickými prohřešky. A skandál, kdy královská rodina vyjádřila znepokojení nad barvou pleti dítěte. Barva pleti Harryho a Meghan vyvolala šok po celém světě. Rasismus Windsorů však rozhodně není žádným okrajovým jevem. Ve skutečnosti jsme se dozvěděli o chování tohoto chování této rodiny nám to říká: Ano, kapitalismus je v krizi. Ano, vládnoucí ideologie je v krizi. Ano, podmínky přežití se kolem nás mohou hroutit civilizace. Ano, miliony lidí již umírají na to, co je pravděpodobně první z řady civilizačních pohrom. Ano, demokracie je v úpadku a sílícího neofašismu se pravděpodobně střetnou v krvavém střetu. Přesto je monarchie věčná. Není zkažená dočasností. Rozmnožuje se prostřednictvím pokrevní linie. Dokud bude fungovat britský kapitalismus, dokud bude existovat imperiální stát, dokud bude vlát britská vlajka, tak dlouho bude žít Británie a lidé, kteří ji zosobňují…

Ale pokud tomu někdo v 21. století věří, žije ve lži. Ve lži, kterou historie už dávno překonala. Myšlenka, že si každý jednotlivec zaslouží zaujímat nejvyšší postavení ve společenské hierarchii jen kvůli svému pokrevnímu původu, by mělo být stejně urážlivé jako skutečnost, že žijeme ve světě v němž se někteří lidé rodí do bohatství a jiní do chudoby.

Kéž by britský stát přestal teatrálně oslavovat tuto odpornou myšlenku,to by byl docela slušný začátek transformace této společnosti. Lidstvo historicky opustilo éru monarchií, aby se všechny politické a společenské pozice byly otevřeny všem mužům a ženám, byla zrušena všechna privilegia plynoucí z bohatství a aby každý muž a každá žena, kteří se v takové zemi narodí, měli stejnou příležitost dosáhnout nejlepšího postavení ve státě. Všechna tato práva, kterých jsme dosáhli jsme dosáhli díky republice.

Historický boj za svobodu byl bojem proti monarchii.

Britská královská rodina nijak nepřispěla k povznesení lidstva. Žádný její představitel nepomohl k morálnímu pokroku, intelektuální nebo materiální pokrok společnosti. Ani ve vědě, ani v umění, ani v literatuře, ani ve výzkumu, ani ve vynalézání, ani v humanizaci zákonů, ani v žádném jiném oboru lidské činnosti. Naopak. Tato královská rodina se postavila proti veškerému pokroku, každou reformu, pronásledoval každého vlastence a intrikoval proti každé užitečné věci. Jeho historii provázejí vraždy, loupeže, útlak, cizoložství, incest. Když se král Karel I. pokusil vládnout bez parlamentu, vyvolal revoluci. Jeho pointa nespočívala v tom, že byl sťat, ale že se Anglie stala na několik desetiletí centrem nejvýznamnějších světových debat o nezcizitelnosti  práva člověka: svobodu projevu, svobodu shromažďování, svobodu svědomí a svobodu náboženského vyznání. Občanská válka byla existenčním bojem  mezi absolutismem a konstitucionalismem. Ti, kdo se postavili se zbraní v ruce proti králi, věděli, za co bojují a umírají. Proč na to vedoucí představitelé dnešních údajně demokratických států zapomněli? Kam se poděla republikánská hrdost z dob, kdy bylo nejhorší urážkou obvinění, že byl krypto-monarchista?Thomas Jefferson tak urazil Alexandra Hamiltona

Dnes by za to byli v Bílém domě ve Washingtonu nebo v prezidentském paláci v Bratislavě spíše pyšní.

Teze, že koruna zajišťuje stabilitu státu, se často používá jako argument ve prospěch monarchie. To ztělesňovala Alžběta II., i když jen navenek, protože ve skutečnosti mohla stejně dobře ztělesňovat postupný úpadek říše, která krátce před jejím nástupem na trůn kontrolovala včetně svých kolonií80 % zemského povrchu, a s jejich postupným zmenšováním  ztrácela na hodnotě nejen britská libra, ale i velmocenské postavení státu.

To, co Alžběta II. symbolizovala v očích rozrušených mas, se však jen málo podobalo skutečným dějinám této monarchie, neboť od občanské války až ke králi Eduardu VII., který byl nucen odstoupit nikoli kvůli svým sympatiím k nacismu (to se nepovažuje za slušné připomínat),  ale protože si chtěl vzít rozvedenou herečku.

Monarchie jako oligarchická struktura založená na kolonialismu

Bylo by hezké, kdyby se obyvatelé demokratických států chovali jako vyspělí občané, kteří rozumějí tomu, že  všechny ty  královské ceremonie, korunovace, svatby, pohřby a další prostředky masové zábavy jsou jen obrovskými propagandistickými kampaněmi imperialistů a protidemokratické politické a sociální struktury. Velká Británie byla založena jako první kapitalistické impérium a jako takové má pevně zakotvenou  strukturu svázanou s monarchií a přijalo její základní principy v koloniálních výbojích. Windsorové nejsou jen královské postavy z pohádky. Je to jedna z nejbohatších rodin s majetkem 28 miliard liber. Král Karel III. je nyní největším vlastníkem půdy na světě, které dohromady vlastní 6,6 miliardy akrů půdy, tedy šestinu zemského povrchu. Pokud tušíte, že královská rodina získala koloniálním drancováním, hádáte správně.

Důstojnost hledejte v tomto cirkusu, který naší prezidentku okouzlil jako pubertální turistku, která se poprvé v životě dostala do Buckinghamského paláce, převlečená se svým partnerem za rodinu Adamsových  a přesto tato údajně “jedna z nejvlivnějších žen světa” (jak se prezidentský palác rád chlubí) nebude americkou tiskovou agenturou Associated Press poznána a její milenec je považován za slovenského prezidenta”…

To je opravdu trapné. Navíc je šokující, že v kolébce demokracie jsou lidé zatýkáni jen za výkřik “Kdo vás zvolil?”. nebo “Pryč s monarchií”,

Jak je brutálně pošlapávána svoboda slova.

Právník a aktivista Paul Powlesland byl zatčen policií na Parlamentním náměstí v Londýně, a to z jediného důvodu, za to, že držel prázdný list papíru s úmyslem napsat na něj “Není to můj král”. Nikoho nenapadlo, že je to úplně stejný způsob, jakým byli před několika měsíci zatýkáni ruští demonstranti protestující proti Putinově válce?

Kdyby se Britové vzpamatovali z této kocoviny, nikdy by neměli lepší příležitost ke zrušení monarchie než nyní. Když v červnu 2014 oznámil španělský král Juan Carlos I. svou abdikaci a desetitisíce lidí vyšly do ulic Madridu, aby provolávaly slávu “Zítra bude Španělsko republika”. Během jediného dne podepsalo petici za zrušení monarchie více než 100 000 lidí. Vůdce levicového hnutí Podemos

Pablo Iglesias vyzval k vytvoření republiky již v roce 2020 jako místopředseda vlády. “Neexistuje žádný důvod, proč by měla pokračovat monarchie, která postrádá etické hodnoty,” prohlásil. Demokratické republiky však s těmito republikánskými hnutími nejsou solidární. Až 80 procent Kanaďané chtějí vytvořit republiku. Přesto premiér Justin Trudeau prokázal svou loajalitu britské koruně. Hnutí za republiku bylo kdysi revolučním hnutím. V dnešních republikách vládnou antidemokratické elity, které se vzájemně podporují. udržení hierarchie a vlastní moci. To však není nic, co by si zasloužilo naši úctu a respekt. V 21. století se starověké monarchie založené na pokrevní a rodové kontinuitě nemají v 21. století místo. A ti, kteří nás údajně “zastupují”, by měli alespoň to zohlednit.

sdílet na