Doktrína Putina versus doktrína Monroe
Dobrý den, dnes opět něco málo o symbolice a tak trochu o historickém poučení.
Na začátek poměrně dlouhý citát, který stojí za to si přečíst velmi pozorně:
Na návrh Ruské imperátorské vlády… byla vyslanci Spojených států v Petrohradě udělena plná pravomoc a instrukce týkající se zahájení přátelských jednání o vzájemných právech a zájmech obou mocností na severozápadním pobřeží našeho kontinentu… V průběhu jednání… a v dohodách, které mohou být dosaženy, se považovalo za účelné využít příležitosti a potvrdit jako princip týkající se práv a zájmů Spojených států, té pozice, že americké kontinenty, které dosáhly svobody a nezávislosti, by od nynějška neměly být považovány za předmět budoucí kolonizace žádnými evropskými mocnostmi.
… Vždy jsme se znepokojením a zájmem sledovali dění v této části zeměkoule, se kterou máme nejen úzké vztahy, ale s níž je spojen náš původ. Občané Spojených států chovají ty nejpřátelštější city ke svým bližním na druhé straně Atlantského oceánu, k jejich svobodě a štěstí. Nikdy jsme se neúčastnili válek evropských mocností, které se jich týkaly, a to je v souladu s naší politikou… Připravujeme se bránit pouze v případě, že jsou naše práva porušována nebo ohrožena.
Nutně se mnohem více zapojujeme do dění na naší polokouli a vyjadřujeme se k otázkám, které by měly být zřejmé všem dobře informovaným a otevřeným pozorovatelům. Politický systém spojeneckých mocností se v tomto ohledu podstatně liší od politického systému Ameriky… Proto v zájmu zachování upřímných a přátelských vztahů, které mezi Spojenými státy a těmito mocnostmi panují, jsme povinni prohlásit, že budeme muset považovat pokusy z jejich strany rozšířit svůj systém na kteroukoli část této polokoule jako hrozbu pro náš mír a bezpečnost.
Nezasahovali jsme a nebudeme zasahovat do záležitostí již existujících kolonií nebo závislých území jakékoli evropské mocnosti. Ale pokud jde o vlády zemí, které vyhlásily a udržely si nezávislost – ty, jejichž nezávislost jsme po pečlivém prostudování a na základě zásad spravedlnosti uznali, nemůžeme žádný zásah evropské mocnosti za účelem utlačování těchto zemí na území amerického kontinentu nebo nastolení jakékoli kontroly nad nimi považovat jinak než za nepřátelský projev vůči Spojeným státům.
Toto je z projevu prezidenta Spojených států ke Kongresu a ke dvoustému výročí tohoto projevu zbývá méně než dva roky.
Takto 2. prosince 1823 vyhlásil svou doktrínu americký prezident James Monroe. V té době (životně důležitý okamžik pro Spojené státy – stojí za zmínku) jediným spřáteleným státem, který podporoval tuto doktrínu, bylo Ruské impérium.
Poctivě je třeba říci, že samotná myšlenka vyhlásit obě Ameriky zónou uzavřenou před zásahy evropských mocností nepatří Jamesi Monroeovi, ale tehdejšímu ministru zahraničí Johnu Quincymu Adamsovi – prezident ve svém projevu pouze vyjádřil soubor myšlenek na toto téma, které vznikly v rámci jeho administrativy.
Téměř o čtvrt století později, během mexicko-americké války v letech 1846-1848, Monroeova doktrína posloužila jako zástěrka pro drzou anexi více než poloviny tehdejšího území Mexika – Texas, Kalifornie, Arizona, Nevada, Utah, Nové Mexiko, Colorado a dokonce i část Wyomingu.
Jinými slovy, myšlenka nezasahování třetích zemí do záležitostí obou Amerik se zvrhla v myšlenku nekontrolovaného vměšování do záležitostí obou Amerik pouze Spojenými státy – všechny pokusy strany “z venku” o takové vměšování by mohlo být považováno za agresi proti Spojeným státům.
Dnes vypadá území Spojených států docela objemně, ale ukousněte z něj ten ropný jih – o dominanci ve světě by nemohla být řeč.
Téměř dvě století Washington kormidloval s různou mírou úspěchu ve Střední a Jižní Americe – každopádně Washington tohle všechno považoval za svůj dvorek, ve kterém panuje pouze on.
Idealismus otců zakladatelů přešel v pragmatismus synů-osvojitelů, jednajících jako při osvojení Divokého západu – nejprve došlo k zabrání země a ke genocidě místního obyvatelstva, poté přicházeli migranti ze staré Evropy a vytvářeli na tom místě nová města a průmyslové oblasti.
Sovětský svaz se také snažil nezasahovat do Monroeovy doktríny a raději přeformátoval země blíže svým hranicím – tak se ve světě objevily socialistické (samozřejmě slovy) státy Blízkého východu a Afriky. Jedinými výjimkami v Jižní a Střední Americe byly Chile, Kuba a Nikaragua. Zbytek, který měl na paměti osud prezidenta Allenda, raději šel v brázdě Spojených států.
První posun v Monroeově doktríně nebyl, kupodivu, vůbec vinou Sovětů. Třetí default Argentiny v srpnu 1982 donutil sousedy začít přehodnocovat svůj postoj k americké ekonomické „pomoci“ – tento proces nebyl rychlý, ale v době čtvrtého defaultu v prosinci 2001 se již zformoval v plném rozsahu, který nakonec vedl k současnému stavu.
Celkem Argentina zažila devět plnohodnotných defaultů, od roku 1828 do roku 2020. Světový rekord, abych tak řekl – zatímco v socialistické části světa takové věci neexistovaly. Existovalo jedno rozhodovací centrum v podobě Moskvy, která si z ideologických a imageových důvodů nemohla dovolit připustit bankrot svých „spojenců“ – ale pro Spojené státy byly a stále jsou suverénní defaulty něco jako legální těžba, v důsledku čehož se odčerpávání zdrojů z dlužných zemí jen urychlovalo.
Mimochodem, k devátému defaultu Argentiny došlo poté, co země nezaplatila pravidelné kuponové platby ve výši pouhých 503 milionů dolarů na tři emise dluhopisů vydaných podle práva státu New York. To je tak – informace o povaze závislosti.
Po osmém neúspěchu Argentiny v roce 2000 se ve Venezuele objevil Hugo Chávez, kterého nahradil Nicolas Maduro. Socialisté a sociální demokraté se „najednou“ stali lídry mezi voliči: Lula da Silva v Brazílii, Evo Morales v Bolívii, Nestor a Cristina Kirchnerovi v Argentině, Daniel Ortega v Nikaragui.
Levice sílí v Peru, Paraguayi a Uruguayi – a velmi sílí, troufám si říct.
Kolumbie zůstala po velmi dlouhou dobu hlavním pilířem Spojených států na kontinentu – zdá se, že i zde se schyluje k dalšímu obratu – dnes vůdce kolumbijské levice Gustavo Pedro (nebo podle jiných zdrojů Petro) je považován za hlavního kandidáta na prezidenta země ve volbách v květnu 2022.
Je možné, že seňor Gustavo se „úplnou náhodou“ voleb nedožije, což je v této části světa celkem normální, ale to už je jedno – i Kolumbie je připravena odvrátit se od zchátralého hegemona, obrací své modlitby a oči na východ – k novému lídru světa. Samozřejmě, že mluvíme o Číně.
To byla jen nezbytná preambule – ale teď si povíme o možných důsledcích ruského ultimáta „celému civilizovanému světu“.
Činnost Bílého domu ve vojenském a „demokratickém“ rozvoji sousedů jejich geopolitických oponentů se odehrává nejen v blízkosti Ruska – například dnes Spojené státy „houpají“ Myanmarem a Thajskem, vážně interagují s Vietnamem a lákají Indy na svou stranu.
Je jasné, že Rusko a Čína tyto nehoráznosti prostě nemohou snášet donekonečna – proto nastal čas vytvořit pro Ameriku protihrozby. A je jasné, že ideální variantou pro realizaci tohoto společného rusko-čínského plánu je Latinská Amerika.
Číňané tam už pronikli dávno. Nejprve pod rouškou nákupů potravin pro obrovský čínský trh, později přišly investice a čínské společnosti. Projekt “jeden pás – jedna cesta” obvykle omezujeme na hranice Eurasie, ale ve skutečnosti je tento pohled velmi vzdálen realitě – Číňané se zajímají o celý Indo-pacifický region, který kromě Austrálie, Afriky a spousty ostrovních států, zahrnuje Spojené státy americké a Latinskou Ameriku.
Jinými slovy, Čína začala ekonomicky rozvíjet celý svět.
Teď si nebudeme dělat vrásky na čele nad morálností či nemorálností takového přístupu, protože Rusko je s tímto plánem zatím spokojeno – a místo naší země v něm je také jasně definováno: Číňané jsou připraveni zaplatit za bezpečnost, kterou jsou Rusové schopni zajistit a poskytnout.
První zemí Jižní Ameriky, kde se toto vše testuje, byla právě Venezuela. Ve své podstatě společný projekt, v němž čínské investice chrání ruští vojenští poradci. Rusko ale od Caracasu získalo mnohem více, než čekalo – například 70 % veškeré tam vyrobené ropy patří společnosti Rosněfť.
To je velmi imperialistické, ale taková je současná realita – Moskva v reakci také zajišťuje bezpečnost vlády Nicoláse Madura.
Zhruba řečeno, všechna tři kola jednání mezi Ruskem a Západem podle očekávání selhala, přičemž v Kremlu smutek vidět není. Všichni jsou tak usměvaví, že to pro naše západní „partnery“ začíná být trochu děsivé. Rétorika také přitvrzuje – pod hebkou přikrývkou diplomatických výrazů se tuší ocelové úmysly.
V pátek na tiskové konferenci o výsledcích práce ruského ministerstva zahraničí za rok 2021 byl Sergej Lavrov dotázán, jaká by mohla být vojenská reakce naší federace.
Lavrov odpověděl velmi stručně a výstižně – jakákoli…. Nyní hádejte, co toto slovo zahrnuje, kromě přímých jaderných úderů na území protivníka.
Je docela možné, že v reakci na to, že Západ ignoruje legitimní požadavky Ruska odejít ke všem čertům z naší zóny vlivu, začnou naši šéfové vážně tlačit a rozrušovat protivníka na územích, která považoval a stále považuje za své léno. Jinými slovy, teze o ruských raketách na Kubě, Venezuele a Nikaragui se již nejeví jako něco neobvyklého – navíc přání přetáhnout na svou stranu Američany v měkkém podbřišku USA se stává jednou z hlavních myšlenek procesu přinutit “výjimečné” k novému světovému řádu.
Je-li tomu tak, pak nastolení protiamerických režimů na západní polokouli, vojenský, politický a kulturní rozvoj Latinské Ameriky a Afriky je nejkratší cestou k požadovanému výsledku.
A zde je to zvláštní: Západ je zvyklý hrát podle pravidel, která si sám stanovil. Západní politici si ani nedokázali představit, že by někdo jiný také začal hrát podle těchto pravidel, jednal podle stejných metod a řídil se stejnými principy.
Ještě kurióznější je ideologie postupu Ruska v zemích Latinské Ameriky.
Na rozdíl od západních hodnot jsou Rusové vnímáni jako konzervativci, zastánci tradiční rodiny a biblických pravidel – skuteční zastánci a ne političtí panáci s přeslazenými plastovými úsměvy.
Další důležitá poznámka: když v prosinci Rusko předneslo své nároky a požadavky kolektivnímu „civilizovanému“ světu, rubl se ani nepohnul. Ano, teď trochu klesá, ale to je způsobeno inflačními procesy, ale ne drzostí Kremlu – a to je jeden z nejdůležitějších znaků stability ruské ekonomiky. A kurz rublu začne růst tehdy, když pod vlivem vnitřních rozporů a vnějších faktorů začne hyperinflace již v samotné Americe – a odpojení Ruska od SWIFTu je jedním z nejlepších faktorů pro nastartování hyperinflace ve Spojených státech.
Když si to vše uvědomíme, je jasné, proč se Trump z počátku ze všech sil snažil vyhnout uvalení nových sankcí proti Rusku a nyní udělal totéž Biden – každé neopatrné kýchnutí může vyvolat „domino efekt“ na již tak přehřátých amerických akciových trzích.
Kongresu USA je nemožné vysvětlit tyto jednoduché věci, takže jestřábi ve Washingtonu budou nadále eskalovat rozhořčení vůči Rusku – a to vše může skončit pouze tehdy, když Spojené státy přestanou dostávat zdroje ze zemí, které jsou Američanům nejbližší – zdroje prostě změní směr a zamíří na perspektivnější asijské trhy. V každém případě se čínští soudruzi pokusí těmto zemím vysvětlit principy nové ekonomické reality nejdostupnějšími metodami, především cenami.
O obrovském odporu Západu vůči možným plánům Ruska a Číny by se přitom nemělo vůbec pochybovat – zde se sluší připomenout, že systém vlivu na jiné země je budován desítky let. Všechny ty fondy, nadace, nevládní organizace, instituce, struktury Sorose mají velmi významnou moc – a proto je nutné se tohoto vlivu zbavit v první řadě, jinak bude boj s americkým vlivem velmi obtížný.
Posuďte sami: v Kazachstánu právě došlo k pokusu o státní převrat – a ti co jsou v Kazachstánu u moci spěchali zakázat, nebo alespoň prověřit všech těch 22 tisíc západních struktur a jejich vliv na neúspěšné povstání? … Přirozeně ne – proto existuje velká šance na opakované pokusy.
Je úplně jedno, kdo přesně skončí v čele zemí Latinské Ameriky. Nezáleží ani na tom, zda jsou tyto režimy proruské nebo pročínské, protože standardně by měly být protiamerické.
Pro hodné a poslušné děti má Rusko dárky v podobě komplexů S-400 a dalších zábavných hraček. Samozřejmě ne zadarmo, ale na úvěr nebo za zabezpečení určitých zdrojů – a teď si představte Střední Ameriku, posetou ruskými bateriemi protivzdušné obrany, jako ježek bodlinami. Jakási projekce autentického ruského dikobraza schopného zastavit jakýkoli útok ze vzduchu – a bez předběžných útoků ze vzduchu se duhová americká pěchota nikam nepohne. Protože je to velmi děsivé a psychoterapeuti jsou nyní drazí.
A na závěr ještě jeden postřeh: Bidenův poradce pro národní bezpečnost Jake Sullivan minulý čtvrtek varoval Moskvu před invazí na Ukrajinu, dokonce, pozor (!!!) i v případě státního převratu v Kyjevě.
Zdá se, že kvílení americké ambasády má stále menší a menší vliv na ukrajinské politické procesy – oligarchové jsou upřímně unaveni panprezidentem. Porošenko upevňuje pravici, Achmetov do hloučku shromažďuje levici – například minulý týden koupil Rinat Leonidovič “Svaz levých sil” Vasilije Volgy.
Majdan je úspěšný jen tehdy, když je v něm zastoupeno celé politické spektrum společnosti – tak se vytváří dojem, že každý příští hejtman je otrávený celou populací Ukrajiny, bez výjimky. To není daleko od pravdy – Pan President (Zelenskij) hrál diktátora, uzurpátora, demokrata, libertariána a cara-baťušky zároveň. Ten, kdo přijde po něm, bude jistě ještě horší – a víte, to je dokonce dobře. To je velká ukrajinská tradice a porušování tradic je velký hřích.
Obecně jsme všichni pro tradice, včetně těch nových, ale vycházejících z těch starých. Například, podporovat a posilovat tradiční hodnoty a upevňovat je dodávkami ruské wunderwaffe.
A všem bude dobře, kromě nepřátel – a nepřátele ty vůbec nemusíme litovat.