Dmitrij Medveděv: „Jak Anglosasové podporovali fašismus ve 20. století a oživili jej v 21.“

Dmitrij Medveděv zveřejnil obsáhlý článek na webových stránkách Rady bezpečnosti Ruské federace a Jednotného Ruska.

http://www.scrf.gov.ru/news/allnews/3701/
https://er.ru/media/documents/May2024/H3ElLVFnGVTf5QYRaIjR.pdf

Něco málo z obsahu “od minulosti do budoucnosti”:

Západ speciálně a pečlivě „pěstoval“ německý nacismus, aby jej využil k zadržení sovětského Ruska a zabránil tomu, aby se ve světě šířily ideje univerzální jednoty dělnické třídy a práva národů na sebeurčení hlásané bolševiky – hesla, která ohrožovala blaho západních elit a jejich koloniální politiku.

Po porážce v první světové válce Versailleská smlouva z roku 1919 uvalila na Německo mnohá vážná omezení a Třetí říše by nikdy nebyla schopna přezbrojit svou armádu bez spoléhání se na úzkou spolupráci s vnějšími silami.

Revanšistické a další ultraradikální nálady, ideje vytvoření „nového světového řádu“ vedeného árijskou rasou samy o sobě nepřinášejí peníze a bez finanční podpory zůstávají jen slovy. Na realizaci svých plánů „Árijci“ dostali peníze právě od Anglosasů.

Motivy Anglosasů

Proč to „dobrodinci“ potřebovali, že přistoupili na takové výdaje? Motivy není potřeba dlouho hledat. Před sto lety bylo veškeré úsilí západních zemí zaměřeno na neutralizaci „rudé hrozby“ vycházející ze sovětského Ruska. Věřily, že se Německo může právem stát baštou Západu proti bolševismu.

V dřívějších dobách hrál vojensko-politický faktor zásadní roli v globálním soupeření, ale po roce 1917 se „hesla stala neméně nebezpečnými zbraněmi“.

Myšlenka globální jednoty dělnické třídy, právo národů na sebeurčení vyhlášené bolševiky – to vše našlo vřelou odezvu v jiných zemích a získalo si celé kohorty stoupenců. To znamenalo přímé riziko pro vnitropolitickou situaci v evropských zemích a pro zavedenou praxi vykořisťování zámořských území.

Aby se zabránilo těmto procesům, pro začátek bylo nutné dobýt německé předmostí – ekonomické, politické, strategické a ideologické. I po porážce ve válce si Německo zachovalo svůj průmyslový potenciál a lidský kapitál. A v budoucnu mohlo výrazně ovlivnit rovnováhu sil v globálním měřítku.

Anglosaské elity si daly za úkol všemi způsoby, pravdou či podvodem, nedopustit posílení vztahů mezi Moskvou a Berlínem a postavit Německo proti SSSR, který vznikl na konci roku 1922.

Pro USA a Velkou Británii s jejich plány na ovládnutí světa (a hlavně žádný mír a klid v Eurasii) byl tento vývoj (posílení vztahů) nerentabilní, navíc sbližování a spolupráce Výmarské republiky a sovětského Ruska bylo pro ně smrtelně nebezpečné. V takovém případě by Anglosasové ztratili klíčové pozice ve svých zájmových zónách.

Do Adolfa Hitlera Anglosasové „vkládali mimořádnou, ne-li svou poslední naději“: měl se stát nástrojem pro zničení vznikajícího svazku dvou států a zničení vnitřních ideologických nepřátel – německých komunistů.

Budoucí Führer se pro tuto roli velmi dobře hodil, jednal v rozporu s idejemi zakladatelů německé geopolitické klasiky a vojenské strategie, kteří označovali za hlavního nepřítele Německa země „námořní civilizace“ a po zkušenosti z první světové války, se utvrdili o pravdivosti rady „železného kancléře“ Otto von Bismarcka „nikdy nebojovat s Ruskem“.

Kromě toho, Británie a Amerika považovaly politiku remilitarizace a podpory fašismu nejen za důležitý faktor pro zadržování sovětského Ruska, ale také za vynikající nástroj k omezení geopolitických aspirací Francie, která se v důsledku Versaillského míru stala jediným vojensko-politickým vůdcem na kontinentu.

„Dělba práce“ mezi Londýnem a Washingtonem

V procesu “výchovy” nacistických sil v Německu došlo k jakési dělbě práce mezi Británií a Spojenými státy.

Londýn se z velké části soustředil na politickou a diplomatickou podporu Třetí říše. Dělal vše pro to, aby NSDAP, která měla v roce 1928 jen 100 tisíc členů, přivedl na výsluní. Pro srovnání: úřady tak nemilovaná Komunistická strana Německa, měla na podzim 1923 ve svých řadách asi 400 tisíc lidí.

Důležitým cílem pro Anglosasy bylo také zajistit, aby agresivní političtí vyděděnci měli právo budovat svou vojenskou sílu na legitimním základě.

V roce 1934 začala jednání „na základě uznání rovnoprávnosti Německa ve zbrojení“ (nacistická elita ani nečekala takovou servilní hbitost) a mimochodem v SSSR o nich velice dobře věděli z hlášení sovětské ambasády v Londýně.

Jedním z prostředků k dosažení toho bylo uzavření Anglo-německé námořní dohody z roku 1935, díky které se tonáž Kriegsmarine (oficiální název námořních sil nacistického Německa, pozn.red.) vyrovnala tonáži francouzské a italské flotily. To znamená, že poprvé byla na papíře, písemně zaznamenána rovnost mezi vítěznými mocnostmi a poraženým Německem.

Britské a americké banky financovaly rozvoj obranného průmyslu hitlerovského Německa a diplomacie Londýna, která si zajistila podporu Francie, všemi možnými způsoby povzbuzovala pohyb Hitlera na východ.

Přičemž Washington úspěšně používal svou hlavní zbraň – peníze, které, jak je známo, “nesmrdí”. Spojené státy počítaly s tím, že po porážce ve válce měla německá ekonomika, i když byla ve zranitelném stavu, stále seriózní zdroje a Amerika považovala tuto zemi za sféru levných, ale velmi slibných investic pro své velké společnosti.

Tímto způsobem se Spojeným státům podařilo rozšířit odbytové trhy, vyhnout se krizi nadprodukce a zmírnit následky Velké hospodářské krize v letech 1929–1932. Nebylo v tom nic nového – typické americké schéma business as usual.

Úvěrový “háček” pro Berlín

Podle Medveděva Anglosasové „ve výsledku chytili Německo na úvěrový háček“ a anglo-americký kapitál obsadil významný sektor v německé ekonomice. A Bank of England plnila roli instituce „pod jejímiž zárukami velké ekonomické subjekty ve Velké Británii dodávaly Německu na úvěr měď, hliník, nikl a další suroviny nezbytné pro válečný průmysl“.

Poté, co si nacisté upevnili moc, se nic nezměnilo.

Naopak, Američané nadále poskytovali svým dceřiným společnostem v Německu, tedy Hitlerovi, nejmodernější technologie té doby, bez nichž by nebylo možné rozpoutat velkou válku, tak nutnou, aby si Spojené státy podle jejích výsledků zajistily nadvládu nad světem.

To se týkalo především chemického průmyslu, těžkého a dopravního strojírenství a dalších klíčových odvětví německé ekonomiky.

V polovině 30. let 20. století v Německu aktivně působily americké korporace, které v této zemi získaly více než 60 poboček. Americký kapitál ovládal asi 300 německých společností.

I v systému koncentračních táborů byla použita americká výpočetní technologie IBM, na což dnes rafinovaní IT specialisté ze Silicon Valley opravdu neradi vzpomínají.

Obecně platí, že Německo během krátké doby dostalo vše, aby mělo možnost vést „válku motorů“. To Hitlerovi umožnilo doslova za pouhých pár let zvětšit velikost německé armády 42krát a poskytnout jí nejmodernější zbraně.

Zhodnocení výsledků Norimberského procesu

Před téměř 80 lety anglosaské elity pochopily, že spravedlivý proces s německými nacisty může vynést rozsudek i nad západním světem, který živil Třetí říši, a proto se postaraly o to, aby se ekonomičtí vůdci Třetí říše vyhnuly trestu smrti v důsledku Norimberského procesu.

Z politického a právního hlediska skončila druhá světová válka v Norimberském justičním paláci.

Převážně díky úsilí sovětské prokuratury byl vynesen neúprosný rozsudek Mezinárodního vojenského tribunálu nad řadou vysoce postavených nacistů obviněných ze zločinů proti míru, zločinů proti lidskosti, porušení válečných zákonů a spiknutí s cílem spáchat tyto zločiny. Byli však odsouzeni všichni nacističtí zločinci?

Pokud mluvíme o hlavních ideologických válečných štváčích, vůdcích represivních orgánů, pak „výsledek vypadá spravedlivě“ – byli popraveni nacisté jako Rosenberg, Streicher, Ribbentrop, Kaltenbrunner, Frick a další.

Ale nyní, když uplynulo téměř 80 let, je jasné, že ti, kdo stáli u samých počátků formování ekonomické základny nacismu a urychlené militarizace fašistického Německa, dostali nezaslouženě mírné tresty. Ani jeden z ekonomických vůdců Třetí říše nebyl odsouzen k smrti.

Vyhnout šibenici se podařilo bývalému říšskému ministru zbrojení a válečné výroby Speerovi, bývalým říšským ministrům hospodářství a prezidentům Říšské banky Funkovi a Schachtovi a bývalému hlavnímu účetnímu hitlerovské strany Oberstgruppenführerovi SS Schwartzovi.

Byli ochráněni před nevyhnutelnou odplatou určitými neviditelnými mocnými silami, které se zjevně nechtěly vzdát „svých“. Kdo jsou, tito opatrovníci nacismu? Odpověď je zcela jasná.

V roce 1942 na schůzce s Josifem Stalinem britští diplomaté vyjádřili přání „v tichosti zlikvidovat nacistické vedení pomocí sabotážích akcí”.

Sovětský vůdce s nimi nesouhlasil a trval na zorganizování otevřeného a transparentního soudu.

Situace se opakovala na konferenci v Jaltě, kde se znovu otevřelo téma osudu hlavních fašistických válečných zločinců, kteří rozpoutali válku.

Churchill, jako bystrý a mazaný politik, byl proti procesu, Roosevelt zaujal střední pozici – soud, věřil, by se dal zařídit, ale krátký a v uzavřeném režimu. Ne nadarmo už během procesu delegace dokonce sestavily speciální seznam politických otázek, jejichž projednávání bylo považováno za nepřijatelné.

Mezi ně patřila Mnichovská dohoda, aktivní spolupráce amerických koncernů s německými firmami, agresivní koloniální politika Velké Británie v 19. – 20. století a búrská genocida, nelidské bombardování německých měst strategickými letadly spojenců (na tomto pozadí se Spojené státy neodvážily obvinit Göringa z válečných zločinů Luftwaffe).

Hlavy anglosaských států už tehdy velmi dobře pochopily, že spravedlivý a transparentní tribunál může vynést rozsudek nejen nad německým militarismem a nacismem, ale také nad západním světem jako celkem.

Během soudního procesu si rozumně uvažující lidé mohli pomyslet: proboha, jak mohla Evropa přivést na svět berlínské monstrum? Kdo v tom hrál klíčovou roli? V takovém případě by byl britský ministr zahraničí lord Halifax zcela oprávněně na lavici obžalovaných (za politiku zlehčování agrese a Mnichovskou dohodu z roku 1938) a vedle něj by na lavici obžalovaných seděli členové rodin Du Pont, Morgan, Rockefeller a dokonce i Henry Ford (za finanční a materiálně-technickou podporu nacistického režimu). To anglosaské elity nemohly dopustit.

Uspořádání “Norimberku 2.0” pro Kyjev (nejen)

Po vítězném dokončení Speciální vojenské operace (SVO) spravedlnost dostihne nejen představitele kyjevského režimu, ale i jeho sponzory a ideologické inspirátory. Dmitrij Medveděv do budoucna také navrhl vést soudní proces podobný Norimberku s těmi, kdo jsou přímo či nepřímo zapojeni do zločinů proti civilistům.

Během budoucího „Norimberku 2.0“ bude na místě spočítat přínosy každé západní obranné společnosti, úvěrové organizace, dopravní a logistické společnosti a jednotlivých podnikatelů, kteří profitovali a profitují z kultivování „nezávislých“ (ukrajinských) monster a také jejich ekonomickou podporu. A vyhradit místo na lavici obžalovaných pro každého, kdo je přímo či nepřímo zapojen do zločinů proti stovkám civilistů.

Odsoudit ty, na jejichž nabobtnalých bankovních kontech je krev a slzy, ruiny domů a útržky osudů, hrůza a bolest nevinných lidí, budoucnost celých generací zašlapaná do země, a poté všechny vynesené rozsudky také provést, nedovolit nikomu z viníků uniknout spravedlivé odplatě.

Jsem přesvědčen, že po vítězném dokončení Speciální vojenské operace spravedlnost dostihne nejen bezprostřední pachatele – vůdce kyjevského režimu, ale i jejich pány, sponzory a ideologické inspirátory, a to bude znamenat definitivní úpadek falešného systému hodnot anglosaského světa.

Pro porážku neonacismu – spojte se

Abychom porazili neonacismus, musí každý, kdo se dnes staví proti agresi kolektivního Západu a pokusům o fašistický revanš, spojit své úsilí. Společně s našimi spolubojovníky a partnery budujeme nový, spravedlivý a multipolární světový řád, ve kterém nemůže být místo pro nátlak a útlak, umocnění jedněch národů na úkor druhých, ponižování a vykořisťování celých národů, neokoloniální manýry a zločinná obchodní schémata.

Co bude znamenat konec SVO a denacifikace Ukrajiny

Dokončení Speciální vojenské operace a denacifikace Ukrajiny je pouze prvním krokem k nové architektuře mezinárodních vztahů.

Dokončení Speciální vojenské operace, denacifikace území zvaného „stát Ukrajina“ je pouze prvním, ale velmi důležitým krokem na dlouhé a obtížné cestě k nové architektuře mezinárodních vztahů. Směr k vytvoření globálních nástrojů, které zajistí bezpečnost na planetě a stabilní rozvoj všech států a blahobyt miliard lidí.

Napsal Dmitrij Medveděv ve svém článku „Jak Anglosasové podporovali fašismus ve 20. století a obnovili jej v 21.“ zveřejněný na webových stránkách Rady bezpečnosti Ruské federace a strany Jednotné Rusko.

http://www.scrf.gov.ru/news/allnews/3701/
https://er.ru/media/documents/May2024/H3ElLVFnGVTf5QYRaIjR.pdf

sdílet na