Co se dnes děje v Americe

„Něco slavíš?“ zeptal jsem se Jacka, když jsem uviděl na jeho stole mezi kupou papírů láhev Bourbonu a skleničku. „Máš narozeniny?

„Mám problém,“ zamručel Jack a vytáhl ze šuplíku druhou sklenku a nalil mi slušnou dávku, neskrblil.

„Taky důvod k napití,“ přisvědčil jsem.

Přiťukli jsme si. A zatím, co kentucký životobudič  mi stoupal do hlavy přemýšlel jsem, proč mě Jack vytáhl před půlnocí z postele.

„Naletěl jsem jim jako malý kluk na lízátko,“ řekl vyhaslým hlasem Jack, když nám dolil skleničky. „Prý vybrali tři osobnosti, mě jako prvního,  kterým dají celou stránku, aby mohli vysvětlit svůj názor na to, se dnes v Americe děje

„Můžeš upřesnit o koho jde?“

„New York Times, volal mě sám Sulzberger.

„Proč jsi ho neposlal někam. Měl jsi výpadek soudnosti, nebo co jiného“

„Záchvat marnivosti. Napadlo mi, že bych se mohl octnout vedle třeba takového Kissingera, trochu reklamy v mém byznysu neuškodí.  Mám napsat osm set slov do zítřejšího rána, aby to stihli dát do prvního vydání v sobotu, bastardi. Něco už jsem nadrásal a potřebuji tě jako ozvučnou desku, protože ty ten plátek čteš. Můžeš mi říct, jestli nešlapu do něčeho, co jim nevoní.“

„Rád,“ přisvědčil jsem. „Ale musím tě upozornit, že na videa z Mineapolis jsem se nedíval a žádné zprávy o tom bordelu nesleduju. Protiví se mi vidět a slyšet věci na jedno brdo znovu a znovu. To je ten žánr, v němž bílý antagonista, který je od počátku považován za viníka, zabíjí anebo mrzačí černého protagonistu, považovaného předem za nevinného.“

„Poslyš, čím chci začít,“ Jack zašátral v kupě papíru a poslepu našel, co hledal. „ To, čeho jsme, bohužel, svědky, není o George Floydovi nebo o napravení nerovností. Toto je organizovaný útok s cílem destabilizovat občanskou společnost.“

„Hm, to, kamaráde musíš dobře vysvětlit, jinak tě přibijí na pranýř jako anarchistu.“

„Co třeba tohle,“ vylovil Jack další papír.“ „Zabití George Floyda byla pouhá záminka pro bojůvky Antifa, aby začaly uskutečňovat své plány celonárodního povstání. Portland, Okland, Los Angeles, New York, Boston, Dallas a Atlanta jsou  jen některá z mnoha dalších měst, jejichž občané se probudili do  kalného rána doutnajících trosek vyloupených obchodů. Antifa, extrémní anarchisticko-komunistické hnutí chce změnit systém a skončit s vládou práva. Nyní spolupracuje s organizací Black Lives Matter, byť dočasně, aby se pád společnosti urychlil.“

„Bravo!“ Neudržel jsem se, abych zatleskal. „Tohle se bude čtenářům New York Times líbit. Už to jistě znají, ale člověka potěší, když slyší něco, o čem je přesvědčen. Všichni ostatní tě roznesou na kopytech, protože spatřují skutečné příčiny jinde, v rozdílech příjmů, možnosti sociální mobility a rasové rovnosti…

„Nóbl ideály,“ přerušil mě Jack. „ Pár jich utrousím, buď bez obav. Chci ale hlavně mluvit o tom, co Solženicin nazval „úpadek odvahy“ na Západě. Konkrétně, většina našich politiků se bojí kritizovat černochy, i když je zcela zřejmé, že mnoho ze svých dnešních problémů si naši černí spoluobčané způsobují sami a co je horší, jsou k tomu vychováváni. Mám například na mysli zvrácenou kulturu rapu nebo vymývání mozků v uličních ganzích o tom, co znamená být „cool“ v chování, řeči a oblékání.

Ale co mne nejvíce znepokojuje jsou projevy anti-bílého rasismu. Ani ne samotný fakt, ale tabu, které na něj bylo uvaleno. Jev byl zdokumentován v řadě knih, za nejlepší považuji dílo Colina Flahertyho  „White Girls Bleed A Lot“: The Return of Racial Violance to America And How the Media Ignore It.(1) Přitom každý, kdo se odváží byť jen naznačit, že američtí černoši jsou alespoň částečně zodpovědní za svoji nepříznivou pověst je okamžitě označen za rasistu, postaven před soud—“

Zbytek věty utonu v ohlušujícím řevu sirén policejních aut a záchranek na K Streetu. Využili jsme mrtvého času, abychom se pokojně napili.

„Když bílý zahyne následkem policejního násilí, nejsou žádné protesty a rabovačky , které se rozšíří po celé zemi,“ pokračoval potom Jack ve své samomluvě. Vzpomínám si velmi dobře na video z Dallasu před pár roky, kdy při policejním zákroku byl ležící muž přitlačen k zemi, ne kolenem, ten chvat naši policajti pochytili od izraelských později, tak tvrdě, že zemřel. Místní deník Dallas Morning News napsal, že oběť, jistý Tony Timpa křičel a prosil o pomoc nejméně třicetkrát policisty, kteří na něm leželi a „připíchli“ jeho krk, ramena a kolena k silnici. „Zabijete mě!,“ opětovně křičel. Když ztratil vědomí, spoutali ho aniž se někdo obtěžoval přezkoušet  jeho dech a puls. Než přijela ambulance byl Tony Timpa mrtev. Žádné celostátní demonstrace a bouře se po této smutné události nekonaly…. Každé neúměrné policejní násilí na občanech je odsouzeníhodné a trestné. Ale u nás černoši jej dokáží mnohem lépe politicky využít s pomocí elity Demokratické strany a organisací jako jsou Antifa a Black Lives Matter. Jak řekl velký černošský ekonom  Walter Williams: Vždy jsou jiní prospěcháři z rasových potyček a sporů. Tyto incidenty jsou zneužity politiky a aktivisty, kteří se snaží šířit  víru mezi liberály, že diskriminace a útisk jsou jedinými hnacími silami žalostného údělu našich černých spoluobčanů…Spíš?“

„Jak bych mohl, poslouchá se to jako detektivka, „řekl jsem.

„Co jsem vyslechl bylo jistě bezmála sedm se slov. Máš aspoň matnou představu, jak článek skončíš?“

„Žádný burbon není zdarma, jak dobře víš. Čekám, že mi něco nadřekneš  do pera.“

„Pro mě je to identitární politika živená emocemi,“ vysoukal jsem ze sebe. „Rasová nespravedlnost plus policejní násilí je   droga zdivočeného davu a lůzy.  Ale jsou  jiné nespravedlnosti, které postihují daleko víc lidí a mnohem tragičtěji. Padesát milionů Američanů požádalo o podporu v nezaměstnanosti během posledních deseti týdnů. To je zdaleka nejprudší nárůst lidí bez práce v naší historii a znamená, že víc jak čtvrtina všech pracovních míst ve Spojených státech už zmizela.“

„Berou slušnou podporu,“ podotkl Jack, „šest set dolarů týdně.“

„Souhlasím. Pro mnohé je to víc než dostali  za celodenní dřinu. Jenomže tahle výpomoc skončí v srpnu a zatím prezident Trump a republikánská elita o prodloužení ani nešpitnou. Mezitím hází biliónové záchranné pásy bankám a Wall Streetu, aby krach přišel co nejpozději. Uvidíme, co se stane, ale brzy můžeme mít desítky milionů velice rozhněvaných lidí v ulicích, kteří přišli o práci a o střechu nad hlavou. Kdo si myslí, že policejní zásahy jsou dnes brutální a neúměrné, uvidí, zač je toho loket až začnou sociální a hospodářské nepokoje…až vláda přestane házet lidem peníze z helikoptéry…až mocným a bohatým poteče do bot.“

„Myslíš, že následky pandemie koronaviru  budou katastrofální?“ Jack zamával buclatými ručičkami, jako by odháněl dotěravou mouchu. „Nestraš.“

„ Naši vládci šíří faleš a klam, jako když sépie vypouští černidlo, aby skryli skutečnost, že kdyby pandemie Covid-19 nevypukla, museli by ji sami vyvolat,“ řekl jsem. „Přivedli svět na buben a teď křičí my ne, my ne, to pandemie! Lepší příležitost si přát nemohou. Koronavirus je ideální hejl, na kterého lze svést vše, nejen důsledky systémových vad a vlastních chyb, ale i celou novou Kalvárii. Tím mám na mysli skluz ekonomiky do deprese a rozpad světového finančního systému.

Předpovědi krachu houstnou a jsou stále časově přesnější. Investiční banka JPMorgan varuje: „Příští finanční krize udeří v roce 2020.“ Forbes dodává: „“Čeká nás nejhorší desetiletí v US historii, odstartované prasklými dlužními bublinami.“ Jak by ne, když svět je zásluhou centrálních bank zamořen měnou vyrobenou na počítačích a topí se v dluzích, které nikdy nemohou být splaceny! Jak by ne, když na burzách selhává super ruleta zvaná „hedge funds“ , v níž se denně točí  víc jak jeden bilion  dolarů!“

„Kruci, přece nechceš… nemůžeš vážně myslet, že bych tohle mohl nabídnout New York Timesům,“ rozhorlil se Jack. „Chtěl jsem od tebe nápad pro krátký závěr k tomu co se teď  u nás v Americe děje, ne tirádu.“

„Co se dnes děje v Americe“ opakoval jsem po něm s hořkostí, „ není jen pokus rozpoutat všeobecný chaos, nebo jak jsi kulantně řekl destabilizovat občankou společnost. Děje se mnohem víc: 
je to organizovaný násilný odpor a rebelie proti autoritě státu. Žádná poslední bitva nevzplála, z toho se dostaneme, a někdo, nejspíše Trump, si polepší.  Ale co se dnes v Americe děje můžeš taky považovat za předzvěst toho, nač máme zaděláno, a co časem vykvasí v revoluci nebo občanskou válku. Nezapomínej, že v téhle zemi má kolt každé nemluvně.“

Drahnou chvíli jsme mlčeli. Unaveni, bezradní, bez inspirace, Jack se neměl k tomu, aby přinesl novou láhev. Zívl a řekl:

„Jsi tu autem?“ Když jsem přikývl dodal: „Dej mi klíče, zavolám ti taxíka a můj šofér ti přiveze auťák zítra dopoledne, teď k ránu bude policajtů  všude jako kozích bobků.“

V sobotu jsem otevřel New York Times. Na šesté straně byly šplechty  tří nýmandů pod titulem Boj proti rasové diskriminaci nekončí. Jack mezi nimi nebyl.

Jan Vítek
Vaše věc
https://bit.ly/2UqrCS5

sdílet na