Brad Pearce: Francie nikdy nepřestala drancovat Afriku, nyní se karta obrací

Jak ukazuje vývoj v západní Africe, frankofonní země již nejsou ochotny akceptovat francouzský neokolonialismus. S definitivním odstraněním faktoru strachu se africké úsilí o skutečnou nezávislost postupně naplňuje.

Brad Pearce

Převrat z 26. července v západoafrickém státě Niger, který hrozí podkopat francouzskou a americkou vojenskou přítomnost v regionu, vrhl světlo na historické vykořisťování a pokračující praktiky Francafrique (Francouzská Afrika, pozn.red.) – termín používaný k popisu přetrvávajícího vykořisťování Afriky bývalou Francouzskou říší.

Francie silně spoléhá na jadernou energii, přičemž 68 procent její energie pochází z jaderných elektráren. 19 procent uranu potřebného pro provoz těchto elektráren získává z Nigeru. 

Navzdory tomuto významnému příspěvku k energetickým potřebám Francie má pouze 14,3 procenta Nigerijců  přístup k elektřině a síť je často nespolehlivá. Tento ostrý kontrast zdůrazňuje rozdíly a vypovídá o tom jak cizí mocnosti pokračují ve vykořisťování celého afrického kontinentu. 

Dědictví Francafrique

Francafrique je známá svými vykořisťovatelskými systémy navrženými k zisku z afrických zdrojů, pomocí tlaku, kapitálu a často přímé síly k udržení kontroly nad svým bývalým impériem. V důsledku toho mnoho afrických států, včetně Nigeru, nadále čelí chudobě a nedostatečnému rozvoji.

Mladý charismatický vůdce Burkiny Faso Ibrahim Traore nedávno vystoupil na rusko-africkém summitu v Petrohradě a odsoudil skutečnost, že Afrika je bohatá na přírodní zdroje, ale její obyvatelé jsou chudí, a kritizoval africké vůdce, kteří hledají pomoc ze západu, čímž udržují a prodlužují závislost a chudobu. 

Popsal také to, co je vnuceno Africe jako forma otroctví, a uvedl:

„Pokud jde o dnešní Burkinu Faso, po více než osm let jsme konfrontováni s nejbarbarštější a nejnásilnější formou imperialistického neokolonialismu. Jsme nadále drženi v otroctví. Naši předci nás učili jednu věc: otrok, který si vzpouru nedokáže představit, si nezaslouží ani lítost. Nelitujeme sami sebe, nikoho nežádáme, aby nás litoval.“

Francie není schopna ospravedlnit svou přítomnost v Africe, svým vyprávěním situaci dále komplikuje. Paříž se nemůže otevřeně přiznat ke své chamtivosti, předstírat „civilizační poslání“ nebo se přiznat k jakékoli odpovědnosti kvůli svým minulým zločinům. To oslabuje sílu Francie v Africe.

Snaha západní Afriky o další nezávislost vyvolala obavy atlantistů z toho, že to otevírá možnost euroasijským mocnostem, jako je Rusko a Čína, zvýšit svůj vliv v Africe. Reakce Západu odráží nedostatek respektu k suverenitě afrických zemí. Západ na kontinent nahlíží pouze jako na arénu pro udržení globální dominance.

Od začátku ukrajinské války na začátku roku 2022 vyjadřují atlantisté znepokojení nad neochotou států globálního Jihu podporovat protiruskou politiku západu, což je trend všude, dále umocněný posunem k multipolarismu. Toto oslabení západní hegemonie otevřelo cestu mnoha národům, aby horlivě prozkoumávaly své geopolitické možnosti a diverzifikovaly své ekonomiky.

Zpráva z Mnichovské bezpečnostní konference, která se konala v únoru, zdůraznila toto velmi reálné schizma:

„Mnoho zemí v Africe, Asii a Latinské Americe trvale ztrácelo víru v legitimitu a spravedlnost mezinárodního systému, který jim nezaručil odpovídající hlas v globálních záležitostech, ani dostatečně neřešil jejich hlavní problémy. Pro mnoho států jsou tato selhání hluboce spjata se Západem. Zjišťují, že řád pod vedením Západu se vyznačoval postkoloniální nadvládou, dvojím standardem a zanedbáváním zájmů rozvojových zemí”.

Frank CFA jako nástroj loupeže

Následky druhé světové války znamenaly významný posun v dynamice globální moci a vítězné mocnosti se snažily nastolit nový světový řád, který by udržoval mír a podporoval ekonomickou rovnováhu. 

V kontextu afrických kolonií, kde koloniální jednotky hrály hlavní roli ve spojeneckém vítězství, se vítězné mocnosti, včetně Francie, snažily udržet ekonomickou kontrolu a těžit ze svých bývalých kolonií, i když svět směřoval k dekolonizaci.

To zahrnovalo vytvoření nových měnových systémů, přičemž francouzský vůdce Charles De Gaulle vytvořil v roce 1945 měnu známou jako CFA frank pro bývalé kolonie v západní a střední zóně.

Jak tlak na politickou nezávislost na konci 50. let zesílil, zorganizovala Francie ve svých afrických koloniích referenda, aby prohlasovala přijetí ústavy navrženou Francouzi. 

Guinea, vedená bývalým odborářem Sekou Tourem, byla proti přijetí francouzské ústavy a hlasovala drtivou většinou proti. De Gaullova vláda v zuřivé reakci stáhla všechny francouzské správce z Guineje a podnikla kroky k sabotáži infrastruktury a zdrojů země. Tvrdá opatření Paříže měla sloužit jako příklad toho, co by se stalo jakékoli bývalé francouzské kolonii, která by vzdorovala francouzské agendě.

Během studené války komunistické státy takové akce využívaly tím, že se prezentovaly jako osvoboditelé a spojenci afrických zemí, které usilovaly o nezávislost na evropském vlivu. Tento postoj vedl k tomu, že někteří Afričané považují země jako Rusko za spravedlivější partnery než Francii.

V průběhu let Francie prokázala vzor vojenského zasahování a vměšování – více než 50krát od roku 1960 – v afrických zemích, aby tam zajistila vlády, které zůstávají v souladu s francouzskými ekonomickými zájmy, zejména v pokračování používání franku CFA.

Systém, kterým CFA frank funguje, byl historicky jedním z pevných směnných kurzů, kde měna má neomezenou směnitelnost, ale je trvale vázána na francouzskou měnu – dříve frank a poté euro. 

Africká měna pod francouzskou kontrolou

To znamená, že africké země nemohou ovlivnit hodnotu své vlastní měny a rozdíl v hodnotě způsobuje, že Francie může nakupovat africké produkty uměle levně, zatímco Afričané si mohou za peníze, které směňují, koupit méně zboží.

Ještě horší je, že Francie měla požadavky na skladování rezerv, a tedy i zisk z devizových rezerv, které vlastní její bývalé kolonie, ačkoli požadavek držet 50 procent jejich devizových rezerv ve francouzské bance byl pro západní zónu v roce 2019 zrušen. 

Podle tohoto schématu africké státy obdržely nominální částku úroku, ale banka těžila z půjčování tohoto kapitálu za vyšší sazby a dosahování masivních zisků z afrických zdrojů a práce. A to navzdory skutečnosti, že mnohé země ve frankofonní Africe jsou hlavními vývozci zlata, a proto mají mnoho možností, jak uložit bohatství na podporu měny v alternativních centrálních bankách.

Nedostatek kontroly nad vlastní měnou brání hospodářskému růstu a činí tyto země zranitelnými vůči globálním ekonomickým otřesům.

Státy severní Afriky jako Tunisko, Alžírsko a Maroko se rozhodly opustit CFA frank po získání nezávislosti a zažily relativně vyšší prosperitu. Podobně úspěch Botswany s vlastní národní měnou ukazuje, že správné řízení může vést ke stabilní demokracii a hospodářskému růstu, a to i pro méně rozvinuté země.

Výhradní práva a výsady

Obchodní a měnová zóna má své výhody, jako je současná unie ECOWAS, která pokrývá západní část kontinentu, ale podle návrhu systému CFA Frank byla nezávislost iluzí. 

Francie je závislá na Africe více než 100 let, aby si udržela svou pozici světové velmoci. 

Mezi další privilegia, která si Francie vydobyla v postkoloniálních smlouvách, bylo výhradní právo prodávat vojenské vybavení bývalým koloniím a požívání prvního práva na jakékoli objevené přírodní zdroje. 

Paříž těchto privilegií velmi využívá: jen jeden příklad: 36,4 procenta francouzského plynu pochází z afrického kontinentu.

Kromě toho  v mnoha afrických zemích dominuje rozsáhlá síť francouzských obchodních zájmů, které zahrnují velké nadnárodní společnosti, jako je energetika, komunikace a doprava. Francouzská vláda také podporuje francouzské podniky v Africe několika způsoby, mimo jiné prostřednictvím obrovské veřejné společnosti s názvem COFACE, která zaručuje francouzský export na tyto nerozvinuté trhy. 

Směrem k nezávislosti a samostatnosti

Tato ekonomická závislost přispěla k zachování systému, kde africké státy zůstávají slabé, poddajné a závislé na vývozu zdrojů, z čehož mají prospěch především francouzské společnosti a zájmy. Africké státy jsou navíc povinny podporovat Francii v jakémkoli velkém konfliktu, což dále narušuje jejich národní suverenitu. 

Africký kontinent trpí mnoha neduhy, ale možná nejvytrvalejší a nejhanebnější je nedostatek suverenity a přístupu ke kapitálu. Mezitím byla velká část prosperity Evropy odvozena z drancování globálního Jihu a to po staletí. 

Případ Bruselu, postavený na bohatství získaném z brutálního vykořisťování Konga za belgického krále Leopolda II., je ostrou připomínkou hluboce zakořeněného dopadu kolonialismu. Když byly odhaleny monarchovy zločiny proti lidskosti, byl nakonec nucen po své smrti odkázat většinu svého jmění belgickému státu. 

Protože to nechtěl udělat, pustil se do obrovské série veřejných prací, aby utratil své neoprávněně získané zisky a vytvořil moderní Brusel. Nyní se tam EU a NATO setkávají a troufale hlásají nepravdivá slova o všeobecných lidských právech, zatímco jsou obklopeny zisky z kořistí jedné z nejbrutálnějších koloniálních loupeží v dějinách lidstva. 

Cesta k vyřešení afrických problémů spočívá ve vůdcích, kteří dokáží setřást dědictví a zbývající okovy kolonialismu a umožnit kontinentu, aby si vytvořil skutečnou, domácí cestu k nezávislosti a soběstačnosti.

Pro Pokec24 přeložila Janinna

https://new.thecradle.co/articles/france-never-stopped-looting-africa-now-the-tables-are-turning
https://colonelcassad.livejournal.com/8565061.html

sdílet na