Atomovky: Sešly z očí, sešly z mysli. Je čas začít strašit, jinak to může špatně dopadnout

12.07.2023 17:19 | Komentář

V souvislosti s válkou na Ukrajině se často mluví o hrozbě jaderného konfliktu. A téměř nikoho to už nezajímá. Jak by také mohlo, dnešní generace už neví, jak si má lehnout, když vybuchne jaderná bomba a zajímá ji spíše oteplení o pár stupňů za stovky let. Téma jaderného konfliktu zmizelo z povědomí. A o to je nebezpečnější. Možná je načase opět začít strašit…

Sdílej

Foto: Repro Youtube
Popisek: Odpal jaderné střely

Prohrabávaje starý externí disk, padl mi zrak na složku nazvanou Threads (1984) neboli Vlákna. Pro neznalé, jedná se o film/fiktivní dokument z Velké Británie, který zobrazuje hypotetický scénář jaderné války se Sovětským svazem. Vzpomínám si, že když jsem ho viděl poprvé (a naposled), považoval jsem ho za protijadernou propagandu nejhrubšího zrna. Dokument je extrémně manipulativní už ve svém tónu. Žádný happy end. Každá postava v něm buď zemře, nebo žije extrémně mizerně.

Přežili jste výbuch? Bum, nemoc z ozáření nebo rovnou zavalení v bunkru. Nejste moc ozáření? Chcípnete hladem nebo zimou. Nechcípli jste? Narodí se vám mentálně retardovaní mutanti. Mizérie za mizérií, deprese za depresí. JADERNÉ ZBRANĚ JSOU ŠPATNÉ, JESTLI JSTE TO NEPOCHOPILI, prakticky křičí tvůrci dokumentu. „Threads byl po svém prvním uvedení stažen a dlouho se nesměl ve Velké Británii promítat,“ uvádí ČSFD a není asi nutné moc hádat proč. Jedná se skutečně o produkt své doby.

Přesto je tento film dnes aktuálnější než když jsem ho zhlédl poprvé. Ukazuje totiž, jak se doba změnila. S koncem studené války se z hrozby jaderných zbraní stalo „netéma“. Tu a tam se jaderné zbraně mihly v nějakém filmu či videohře, ovšem jen jako prostředek, nikoliv jako apokalyptický strašák. Na odporu k jaderným zbraním stavěl například slavný americký režisér James Cameron ještě Terminátor 2, který vyšel v roce 1991, obsahuje scénu s jaderným výbuchem a celá série je pak založená na tom, že vzbouřená umělá inteligence vyhladí lidstvo odpalem atomových zbraní.

Jinak nic. Hrozba apokalyptického konfliktu zmizela z veřejného podvědomí. Jaderné zbraně byly okrajově zmíněny, když se hovořilo o Severní Koreji a její snaze je získat. U Iráku pak byly dokonce použity pro ospravedlnění invaze, i když tam se hovořilo pro jistotu o „zbraních hromadného ničení“, které Irák stejně neměl. Ani v jednom případě se však nikdo neobával, že by tyto státy mohly přivodit jadernou apokalypsu.

Takže zatímco ti, kdo zažili studenou válku, si ještě pamatují, co mají v případě jaderného výbuchu dělat, protože je to drilovali ve škole, mladší generace si je jen mlhavě vědoma, že něco jako jaderné zbraně vůbec existuje. Je sice krásné, že tyto generace vyrůstaly beze strachu, že svět najednou skončí, když se politici neshodnou. Že neznají slovo „atombordel“. Ale má to i své nevýhody. Jako například teď, když Západ soupeří s Ruskem v typické ukázce zástupného konfliktu, ve kterém Rusko hrozí těm, kdo by přímo vojensky zasáhli, jadernou odplatou. A mladí, jásající nad pomocí Ukrajině, nevědí, co taková hrozba znamená.

V mezičase se našli jiní strašáci, např. globální oteplování, později přejmenované na klimatickou změnu, aby se každý extrémní jev dal hodit na triko člověka využívajícího fosilní paliva. S nadsázkou se dá říci, že současná generace byla vychována, aby měla panickou hrůzu z oteplení o 2 °C za sto let, ale oteplení o tisíce stupňů za pár sekund ji nechávalo ledově chladnou. Máme tu třicetiletou jaderně-strašecí mezeru.

Ikonický záběr z filmu

Zavítáte-li na twitter, který zdaleka není reprezentativní vzorek populace, ale poskytuje celkem přesný obrázek o tom, kam až lidská blbost může zajít, můžete se setkat s názorem, že Rusové už určitě žádné jaderné zbraně nemají a jenom planě hrozí. Zastánci bývají většinou z řad těch, kdo věří, že do raket Rusové montují čipy z praček či že za dva týdny dojde Rusům munice. A zkušenosti opírají o to, že ruská armáda se nepředvedla na začátku konfliktu v nejlepším světle, mírně řečeno.

Budiž, číslo 5977 hlavic, které udává BBC, pravděpodobně není skutečné a funkčních jaderných zbraní bude mít Rusko ještě mnohem méně. Ale je setsakra rozdíl mezi méně a žádné. Jak poukazují sami Ukrajinci, to, že má nepřítel staré vybavení a nemá ho zdaleka tolik, kolik tvrdil, ještě neznamená, že nemůže napáchat pěknou paseku. Každý, kdo možnosti ruského jaderného arzenálu bagatelizuje, by si měl odpovědět na otázku, zda je ochoten riskovat, že raketa letící na jeho město bude zrovna ta funkční.

A kromě toho by se také měl otázat, v jakém stavu je západní arzenál. Posledních dvacet let strávil Západ bojem s terorismem. A ačkoliv se čas od času objevila obava, že by teroristé mohli použít špinavou bombu, jedna věc byla celkem jistá: na teroristy atomovek netřeba. Na ty jaderné odstrašování prostě nefungovalo. Kolik mají tedy USA funkčních hlavic? Velká Británie nebo Francie? Fungují ještě systémy s nimi spojené? Už si nevzpomínám, kde jsem četl, že v jednom jaderném bunkru v USA musí pancéřové dveře zůstat navždy otevřené, protože nástroje nutné pro jejich otevření se už dávno ztratily nebo zrezly do nepoužitelnosti.

Dostáváme se tak paradoxně do stavu, který je mnohem, mnohem nebezpečnější než ten za studené války. Během ní platil scénář vzájemného sebezničení. Ten odrazoval velmoci i pouhé mocnosti od toho, aby mezi sebou vedly válku, protože v ní nebylo co získat, leda spálenou zem. Účty si proto vyřizovaly v dalekých zemích. Ale nyní ani jedna stran neví, na čem je. Což může svádět k myšlence, „že by to přece jen šlo“. Že by bylo možné protivníka porazit a zůstat naživu. Obyvatelstvo už hrozivé propagandě o jaderných zbraních odvyklo nebo ji ani nikdy nezažilo. Stejně tak v médiích. A politici zblblí svou vlastní propagandou tak nemají v podstatě nikoho, až na starou gardu studenoválečných veteránů, kdo by je zastavil.

A tak, i když jsou Vlákna manipulativní až na půdu, je možná čas je mladší generaci ukázat. A nejen jí. V rámci staré hlášky, která v tomto ohledu nabývá poněkud děsivější rozměr: „Jeď do Pelhřimova. Prohlídni si krematorium. Ať víš, do čeho jdeš.“

Autor je redaktor ParlamentníListy.cz

Zdroj : Parlamentní Listy

sdílet na