Anticiganismus. Demolice bytů. Diskriminace většiny. Muslimský šátek ve škole. Takový bilanční rozhovor s ombudsmanem tu ještě nebyl

ROZHOVOR „Přesto, že je dobrým zvykem každému, kdo nastupuje do nějaké funkce, dopřát alespoň oněch 100 dnů hájení, než jej začnu kritizovat, pro mne to neplatilo. Uplynula sotva polovina této doby a už snaživý aktivista zorganizoval petici, kterou podepsaly dvě stovky právníků, ve které jsem byl vyzýván, abych řádně vykonával svoji funkci. Rád bych věřil, že se mnozí z nich dnes za podpis stydí, ale chápu to tak, že to byla ta pěna dní v dnešní rozbouřené době,“ řekl v bilančním rozhovoru k prvnímu roku ve funkci ombudsman Stanislav Křeček.

V pátek 19. února to bude rok, co jste začal vykonávat funkci ombudsmana. Anebo, jak říká náš zákon, funkci veřejného ochránce práv. Co po zkušenostech z jednoho roku považujete za nejdůležitější?

Myslím, že to je nutnost zachovat si absolutní nezávislost. Ombudsman má v našich současných politických poměrech smysl jen tehdy, pokud bude schopen si tuto nezávislost zachovat a uhájit. Nebýt ani ochráncem vládních rozhodnutí, ani fandit opozici nebo být mluvčím některé z neziskovek a občanských sdružení, jak se to v minulosti často dělo. Ombudsman nevydává žádná závazná rozhodnutí, neukládá nikomu žádné povinnosti, nenahrazuje státní a jiné orgány veřejné moci. Má se jen zcela nezávisle vyjadřovat k tomu, co se ve společnosti děje. Ale po zkušenostech jednoho roku vím jediné: nebude tato snaha jednoduchá…

Chápu, už Vaše volba nebyla jednoduchá…

To jistě nikoliv.

Můžete být konkrétní?

Nebývá přece obvyklé, aby ještě před demokratickou volbou legálně zvoleným Parlamentem vyhlásila v té chvíli vcelku vlivná organizace, že uspořádá pouliční demonstrace, pokud bude zvolen jeden z možných kandidátů. Zdálo se pravděpodobné, že nebude nikdo zvolen, ale právě ona výhrůžka vedla k tomu, že si mnozí poslanci uvědomili, že noví kandidáti na dlouho neobsazenou funkci by znamenali nové skandální očerňování dalších osob a další negativní emoce, čemuž se značná část z nich s radostí vyhnula.

Co ta výhrůžka?

Že právě ta vedla ke zvolení toho, koho si vyhrožující nepřáli, je jen ono kouzlo nechtěného. Následná mini-demonstrace, která proti zvolenému ochránci, tedy tomu, kdo má například bránit občany před diskriminací z důvodu věku, poukazovala právě na jeho věk, byla jen další kuriozitou těchto kuriózních voleb. Příslovečnou třešničkou na dortu bylo to, že mě někteří vytýkali, že jsem slib složil do rukou Tomio Okamury.

Jako bych si já mohl vybírat, kdo z funkcionářů Sněmovny bude pověřen převzetím nezbytného slibu veřejného ochránce práv. To jen svědčí o tom, že mnohým nejde o věc, ale o osobu.

Ani nástup do úřadu, přestože jste tam předtím sedm let pracoval, nebyl jednoduchý, dá se to tak říct?

V den, ve kterém jsem měl nastoupit do úřadu, se několik aktivistů pokusilo mně „zabránit“ při vstupu do budovy. Událost, ve které šlo jistě také o snahu zviditelnění se těch, jejichž „činnosti“ si jinak nikdo nevšimne…

Mohl jsem se do budovy dostat mnoha jinými způsoby a vysmát se za zády „demonstrantů“. Nestálo by to za zmínku, kdyby nešlo v podstatě o první pokus v naší polistopadové historii, kdy se někteří lidé pokoušeli zabránit ve výkonu funkce tomu, kdo byl do této funkce legálně zvolen.

Nepřeceňuji svoji osobu, ale budeme-li takto chápat demokracii, je na místě otázka: kdo bude další?

Mělo to ještě jiný rozměr. V jednom okamžiku skupina mých odpůrců i skupina mých příznivců skandovala „fašisti, fašisti“ a myslela tím ty druhé. To je, myslím, pro dnešní diskurz o celospolečenských problémech skoro typické.

Někteří se s Vaší volbou jen tak nesmířili, že?

To mi povídejte…

Přestože je dobrým zvykem každému, kdo nastupuje do nějaké funkce, dopřát alespoň oněch sto dnů hájení, než jej začnu kritizovat, pro mne to neplatilo. Uplynula sotva polovina této doby a už snaživý aktivista zorganizoval petici, kterou podepsaly dvě stovky právníků, ve které jsem byl vyzýván, abych řádně vykonával svoji funkci. Rád bych věřil, že se mnozí z nich dnes za podpis stydí, ale chápu to tak, že to byla ta pěna dní v dnešní rozbouřené době.

A mnoho se na tom nezměnilo dodnes. Stačí sdělení mé zástupkyně, že jsem jí „odebral kompetence“ nebo jí „zabránil vyšetřovat“ a novinářky z Deníku N nebo Respektu již startují.  

Rozumím. Nyní odjinud. Covid zasáhl do života nejen Vám, ale celé společnosti. Plyne z toho nějaké poučení?

Samozřejmě i do naší činnosti zasáhl, a to v několika směrech. Museli jsme omezit osobní styk s občany, kteří od nás žádají pomoc, nemohli jsme provádět kontroly na řadě míst, kde tak při běžné činnosti činíme. Ale to jsou technické věci. Mnohem důležitější je zkušenost, kterou nejen my, ale celá společnost učinila. Především je to potvrzení faktu, že společnost se nemůže řídit doporučeními věhlasných odborníků, neboť žádné takové jednoznačné doporučení neexistuje.

Dovedu si představit zmatek v hlavách obyčejných lidí, když čtou a slyší zcela protichůdné názory renomovaných akademiků a vědců, kteří i na jednoduché věci publikují zcela protichůdné názory. A nejde jen o právníky, kde se rozdílné právní názory předpokládají a kde řada věcí a pojmů je předmětem výkladu, ale i o medicínu, vakcinaci, biologii a další vědní obory, kde o výklad jít, jak se domnívám, i nemůže. Co má pak vláda, která musí rozhodovat, dělat? Tato tragická ztráta jakékoliv autority, jejíž názor by byl obecněji akceptován, neboť většina lidí nemá žádnou možnost si pravdivost některých tvrzení ověřit, se nám rozhodně nemůže vyplatit a bude se podepisovat na dalším rozvratu společnosti.

Druhým problémem je smutné zjištění, že vlastnosti, které nám pomáhaly přežít útlak jiných, se nyní obrací proti nám. Ono švejkováni, ona schopnost přežít a obejít každý předpis, doběhnout úřad neuvěřitelnými nápady, nám moc pomohly v dobách, kdy vlády jaksi nebyly „naše“. Ale dnes? Spějeme k rozvratu státu, toho státu, který jediný je schopen garantovat i jiná práva občana, než je „právo“ silnějšího.

Třetí problém, který naléhavě vidím, vychází z prohloubení existujících sociálních rozdílů ve společnosti, rozdílů, které zvýraznila například distanční výuka na školách. Mnoho dětí se nemohlo zapojit prostě proto, že nemají s ohledem na sociální situaci rodičů nejen potřebné technické vybavení, ale rodina jim není schopna zajisti potřebnou spolupráci.

Nesouvisí to s Vaší kritikou Strategie romské integrace, která také byla ve veřejnosti dost diskutována?

Do jisté míry ano. Já nejsem odborník na problematiku integrace Romů do většinové společnosti, ani úřad ombudsmana nemá tuto problematiku nějak zvlášť v popisu práce, ale text Strategie jsem dostal k připomínkování, a tak jsem připomínkoval. Odhlédnu-li od otázky, proč by se vlastně Romové měli integrovat, nikdo jim nemůže bránit žít po svém, pokud tím nezasahují do práv jiných, zaujalo mne v dokumentu především to, že zde zcela chybí důraz na potřebnou spoluúčast Romů na řešení těchto problému; chování v domech a bytech, veřejný pořádek, posílání dětí do škol…

Bez úsilí a zájmu samotných romských organizací se tento stav napravit nemůže. Nelze přece jen konstatovat, že „odhadovaný počet lidí žijících v sociálně vyloučených lokalitách se pohybuje mezi 95 000 až 110 000, přičemž podle odhadu 80 procent tvoří Romové “, ale je třeba zodpovědět otázku, co vedlo k tomu, že se z lokality stala sociálně vyloučená lokalita a co je potřeba k tomu, aby to nepokračovalo dále. O tom zde není ani slovo. A nelze přece donekonečna volat o odpovědnosti jen majoritní společnost.

Příkladem toho je další citovaná část dokumentu: „Romové tvoří jednu z nejohroženějších skupin na trhu s bydlením nejen z důvodu jejich velkého zastoupení mezi nízkopříjmovými domácnostmi, ale především z důvodu diskriminace a anticiganismu.“

Je nepředstavitelné, že by někdo, kdo je obeznámen se životem v našich obcích, mohl něco takového považovat za reálnou skutečnost. Každý, kdo je třeba jen povrchně seznámen s problematikou bydlení Romů, přece ví a potvrdí, že problémy s bydlením někteří Romové skutečně mají, ale nikoliv z důvodů diskriminace, ale proto, že část z nich devastuje bytový fond a přeměňují tak části obcí ve vyloučené lokality.

Diskriminace s tím nemá vůbec nic společného. Řešíme tento problém v atmosféře, k níž velmi přispěly v minulosti i instituce, které byly vytvořeny k ochraně lidských práv všech občanů, což si některé vyložily jako ochranu práv jen některých.

A v tom já pokračovat nechci. Ale byl bych moc rád, kdyby celá tato nešťastná diskuse vedla k restartu vzájemných vztahů mezi romskými organizacemi a občany a také bych k tomu rád přispěl….

Objevila se v této souvislosti kritika Vašich názorů, pokud jde o vztah k menšinám…

Ano, vím o tom. Kde kdo, a to včetně právníků ve shora zmíněné resoluci, mě vyzývá, abych chránil práva slabších a práva menšin. Takto řečeno to zní pěkně, ale není tím zastírána podstatná skutečnost, totiž že v demokratické zemi všichni, nejen menšiny a lidé bez ohledu na své sociální postavení, mají a musí mít stejná práva? A ta musí být chráněna bez ohledu na příslušnost k některé z mnoha menšin, kterými je – ke své škodě – rozdělována společnost?

To byl například problém oné šátkové kauzy, která stále bloudí veřejným a právním prostorem, aniž by bylo správně pochopeno, o co vlastně jde. Nikoliv o to, zda žákyně –  muslimka může, nebo nemůže při vyučování mít na hlavě šátek, ale o to, že pokrývku hlavy zde nesmí mít nikdo jiný! Jsme přece sekulární stát a právo vyjadřovat své nejen náboženské, ale třeba i politické přesvědčení musí být zachováno všem. Pokud nějaký žák může mít na hlavě šátek z náboženských důvodů, pak může jiný žák mít na hlavě třeba červenou čepici s nápisem „Ano, bude líp“ jako výraz svého politického přesvědčení. A to již není chápáno tak jednoznačně.

Není tomu u nás tak, že pro menšiny nevidíme většinu, která v demokratické společnosti má rozhodující slovo?

Parlamentní listy
https://bit.ly/2MaIafY

sdílet na