Američané se obávají tajemství baškirské hory Jamantau…
Hora Jamantau, která se nachází v Baškortostánské republice, si před několika stovkami let vydobyla velmi špatnou pověst. Dnes strach z ní zažívají ve Spojených státech.
Jamantau je nejvyšší bod jižního Uralu dosahuje 1640,4 metrů. Sníh leží na vrcholu 180 až 205 dní v roce. Vrchol Jamantau je plochý, velikosti dvou velkých fotbalových hřišť.
V překladu z baškirského jazyka znamená „Jaman Tau“ „zlá hora či špatná hora“. Podobně je jedním z překladů z baškirského jazyka název „Ďábelská hora“, protože každý kdo tuto horu navštívil, zemřel.
Navzdory skutečnosti, že Jamantau je velmi podobný ostatním hřebenům Uralu, mezi místními obyvateli se o něm nevedou příliš příjemné rozhovory. Vzhledem k obrovskému množství ostrých balvanů bylo pro pastýře velmi obtížné a v některých případech nemožné zde pást jejich dobytek. Případy úhynu zvířat nebyly neobvyklé, a hora vůbec je považována za prokleté místo….
Legendy a mýty
Místní věří, že hora nedostala své jméno kvůli obtížnému výstupu nebo husté mlze, která obklopuje oblast a komplikuje pastvu hospodářských zvířat na úpatí.
Podle místních legend tam v mlze žijí duše zlých panen, které zabíjejí cestovatele, kteří chtějí dobýt vrchol. Verze je podporována řadou případů pohřešovaných lidí a nepochopitelného úhynu koní.
V baškirském lidovém eposu je hora Jaman-Tau spojována s hrdinou batyrem Šulganem, starším bratrem hrdiny Urala. V mýtech je Šulgan popisován jako negativní hrdina. Poruší zvyky svých předků a stane se vládcem podsvětí .
Se jménem Šulgana je spojen i název největší jeskyně na jižním Uralu – Kapova, lépe známá jako jeskyně Šulgan-taš, stejně jako řeka Šulganka, jejíž voda byla považována za mrtvou.
Ale místo, kde hrdina přešel do podsvětí, není jeskyně nebo řeka, ale hora Jaman-Tau.
Možná to byly tyto legendy o hoře, které jí daly jméno – v překladu z baškirského jazyka Jaman-Tau –
„špatná hora, zlá hora“.
„Špatná“, tedy „hora vedoucí do podzemního, chladného a temného království.“
Zajímavý detail – Šulgan, když odešel do podsvětí, neumírá, ale zůstává naživu.
V bakširských mýtech tedy hora Jaman-Tau působí jako jakýsi portál, kterým může živý člověk procházet do světa jiného (paralelního).
Baškirové jsou přesvědčeni, že hora je portálem do druhého, jiného světa.
Zdá se, že hora v centrálním Rusku by neměla Američany znepokojovat, ale není tomu tak. Již v polovině 90. let díky satelitům byl americký vojenský personál schopen zaznamenat aktivitu v oblasti Jamantau.
Pentagon ji spojil s vojenskými posádkami Beloreck-15 a Beloreck-16, které se po rozpadu Sovětského svazu zasloužily pro vznik uzavřeného města Mežgorje.
Článek v časopise Maxim neříká co přesně Američané viděli. Existuje verze, že na snímcích se ukázaly konstrukce jakéhosi obrovského objektu, kterým by mohl být bunkr nebo jaderná elektrárna.
Nebo možná zachytili to i to.
Dotazy vlády Spojených států do Moskvy situaci nevyjasnily. Orgány Ruské federace se buď vyhnuly odpovědi, nebo vytvořily ještě větší mlhu.
Zejména zaznívala formulace, že ruské vojenské oddělení „nemá praxi sdílení informací se zahraničními zeměmi o výstavbě zařízení, která slouží k posílení obranné síly země“.
Je pozoruhodné, že Spojené státy mají svůj vlastní „bunkr soudného dne“. Zároveň na konci 90. let byli ruští diplomaté pozváni do komplexu letecké obrany USA ukrytého uvnitř hory Cheyenne. Ruské vedení takový velkorysý krok ze své strany odmítlo učinit, což Američany velmi znepokojilo….
Tajný objekt v útrobách hory
Poprvé se začalo hovořit o tajné výstavbě koncem 90. let.
16.dubna 1996 The New York Times publikoval článek o záhadné vojenské základně ve výstavbě v Rusku.
“Podle oficiálních západních představitelů a ruských svědků Rusko v tajném projektu připomínajícím morbidní období studené války buduje obrovský vojenský komplex v podzemí pod Uralem. K obrovskému komplexu ukrytému uvnitř hory Jamantau v oblasti Belorecka (dnes – město Mežgorje) na jižním Uralu, se buduje železnice a dálnice. Do práce jsou zapojeny tisíce pracovníků,“ napsal deník.
Téma bylo zachyceno dalšími zahraničními médii.
1. dubna 1997 The Washington Times publikoval článek „Moskva staví bunkry pro případ jaderného útoku“, ve kterém se uvádí, že „zatímco Spojené státy uzavřely většinu těchto zařízení, Rusko rychlým tempem uskutečňuje nákladný program výstavby podzemních krytů, tunelů a velitelských stanovišť, zděděný z dob studené války. Pokračují zejména práce na vytvoření podzemního velitelského stanoviště pro strategické síly na Uralu poblíž města Belorecka.“
Zahraniční publikace se snažily získat vyjádření od ruských úředníků. Samozřejmě nenásledovala žádná srozumitelná vysvětlení. Ruští novináři zachytili senzaci o tajném zařízení na hoře Jamantau:
následovalo několik materiálů, ve kterých předpokládali těžbu uranové rudy v pohoří Jižního Uralu, skladování státních pokladů a rezerv potravin. Mimo jiné byla předložena verze konstrukce bunkru pro ruskou vládu pro případ jaderné války.
Postupně však téma zvláštního zařízení v Jamantau zmizelo.
Tajné zařízení jižního Uralu se nachází nedaleko lyžařského střediska Abzakovo, kde je častým návštěvníkem ruský prezident Vladimir Putin. Kolem horského zařízení se šíří pověsti a dokonce ani obyvatelé nedalekých osad neví, jaký druh zařízení byl v horách od studené války vybudován.
Na začátku 21. století se ruský prezident Vladimir Putin stal častým hostem v lyžařském středisku „Abzakovo“, které se nachází asi 60 km od Magnitogorsku. Je zajímavé proč si hlava státu vybrala zrovna toto místo.
Oficiálně tam prezident Putin rád lyžuje.
Existuje však také neoficiální verze. Prezident přišel dohlížet na dokončení stavby tajného zařízení nacházejícího se v nejvyšší hoře masivu jižního Uralu – Jamantau.
Často se spekuluje, že zařízení umístěné pod horou Jaman-Tau by mohlo být zapojeno do tajného vědeckého vývoje. Tyto předpoklady dávají smysl. Je dobře známo, že laboratoře fyziků se v posledních letech dostávají hlouběji a hlouběji do podzemí.
Několik faktů naznačuje, že takové práce lze provádět i pod nejmohutnější horou jižního Uralu. Několik vysokonapěťových vedení se táhne k tajnému zařízení. Je docela možné, že vysoká spotřeba energie je způsobena různými druhy detektorů, akcelerátorů a dalších zařízení instalovaných uvnitř.
Z geologického hlediska je Jaman-Tau navíc jedinečným místem pro experimenty s gravitačními poli, elementárními částicemi, atd. Tloušťka zemské kůry zde dosahuje téměř maximálních hodnot, pod horou nejsou geologické zlomy a samotné skály jsou velmi husté a tvrdé. Taková „zemská podzemní obloha“ nejenže odfiltruje veškeré nežádoucí (pozadí) kosmické záření, ale sama ohne prostor a čas – a portál do jiného světa je otevřený.
V tomto ohledu stojí za to se na závěr znovu vrátit k mýtům. Jedním z nejstarších textů na Zemi je staroindický epos Mahábhárata. Starodávní Indové věděli, že bohové, aby získali sílu pro tvoření v našem světě (nebo spíše pro jejich projev v našem světě a seberealizaci), potřebují horu obrovských rozměrů.
Tuto horu nazývali Mandara („obrovská“ nebo „pevná“).
https://bit.ly/33cmC8l
https://bit.ly/2GaN0H1