Alžírsko hodilo vidle do evropské energetické pohádky “O diverzifikaci plynu”
Gevorg Mirzajan
Alžírsko bylo jedním z mála úspěšných příkladů evropské strategie diverzifikace plynu, tedy alternativním dodavatelem zemního plynu.
Bylo – a nyní končí, jako mnoho jiných projektů této strategie.
Alžírské úřady 31. října odmítly prodloužit smlouvu na tranzit jejich plynu přes Maroko do Španělska (tzv. plynovodem Maghreb-Evropa) a oznámily, že nyní budou posílat plyn jiným potrubím vedeným pod Středozemním mořem. Důvodem byly podle alžírské strany vážné politické rozpory mezi Marokem a Alžírskem ohledně území Západní Sahary, které první strana považuje za svou zem, a druhá strana podporuje skupiny bojující za tamní nezávislost.
Maročané však mají jiné vysvětlení – hovoří o banálním poklesu objemu alžírského exportu (kvůli vyčerpání zásob, neefektivní práci státu s potenciálními investory a prudkému nárůstu domácí spotřeby). Proto prý Alžířané již nemohou efektivně naplnit ropovod Maghreb-Evropa a přešli na plynovod s nižší kapacitou.
Ve Španělsku toto rozhodnutí Alžírska, přijaté na pozadí stále vysokých cen plynu, vyvolalo opravdovou paniku – tato africká země totiž zásobuje Španěly a ze 40 až 50 % pokrývá jejich spotřeby plynu. Napjatá byla i celá Evropa. A to nejen proto, že se Španělé potýkají s problémy, ale také proto, že alžírský plynový příběh zasadil další ránu hlavní evropské energetické pohádce – diverzifikaci plynu.
Na samotné diverzifikaci samozřejmě není nic špatného. Naopak je vždy lepší, když máte několik rovnocenných zdrojů dodávek a nejste závislí na žádném z nich.
Evropská diverzifikace však měla dvě klíčové charakteristiky.
První je nedostatek ekvivalentních zdrojů. Objektivně Evropa neměla a nemohla najít žádného potenciálního dodavatele s kapacitami podobnými jako má Gazprom (připomínáme, že ruský plynárenský monopol vyváží do Starého světa o něco méně než 200 miliard metrů krychlových).
Nebylo příliš mnoho alternativních možností, které by se rovnaly ruskému plynu, pokud jde o cenu/spolehlivost.
A za druhé – v těchto podmínkách se Evropská unie stejně rozhodla zapojit do nucené diverzifikace, to znamená, že všemi možnými způsoby zasahovala do zvýšení spolehlivosti a objemů ruského exportu plynu. Úspěšně pohřbila projekt South Stream (Jižní proud), zpozdila realizaci „Nord Stream – 2“, omezila tzv. Třetím energetickým balíčkem propustnost ruského plynovodu o 50 % od nominální kapacity.
A to vše na pozadí pravidelných výkřiků a záchvatů vzteku, že Rusko je nespolehlivý dodavatel, který hodlá využít plyn jako prostředek nátlaku na Evropskou unii.
S čím v této situaci EU počítala?
Brusel sázel na to, že část ruského plynu nahradí za pomoci řady dalších dodavatelů ze zemí severní Afriky, Blízkého východu a Kaspického regionu a také za pomoci dodávek amerického zkapalněného zemního plynu. A samozřejmě za pomoci přechodu Evropy na zelenou energii – šetrnou k životnímu prostředí a politicky korektní. Bohužel pro evropské vypravěče se však nyní jejich diverzifikační design bortí jako domeček z karet ve větru.
Alžírsko se svými politickými přáními a nedostatkem plynu je přitom jen extrémní (ne poslední, ale extrémní) padlou kartou. Před ním padlo mnoho dalších.
Libyjská plynová alternativa je tedy velkou otázkou kvůli chaosu, který se nyní odehrává v bývalém lénu Kaddáfího. Několikrát došlo k situacím, kdy místní kmeny zabraly infrastrukturu vyvážející plyn ve snaze vytlačit z centrálních úřadů nějaká privilegia.
Nikdo nemůže říci, kdy se Libye opět stane spolehlivým dodavatelem plynu – zřejmě až s objevením nového Kaddáfího.
Pokud mluvíme o velkých šelfových zásobách plynu ve východním Středomoří (ve vodách Izraele, Egypta, Kypru a Libanonu), pak se stále jedná pouze o zásoby. Je třeba je efektivně rozvinout a poté uskutečnit export do Evropy – a realizovat to druhé, možná nebude až tak jednoduché.
Turecko (které chce na sebe soustředit veškerý tranzit plynu z východních a jihovýchodních směrů do EU) se snaží sabotovat alternativní projekty plynovodů – například podpisem dohody (v roce 2019) o rozdělení mořských vod s libyjskou vládou, kterou Turecko ovládá.
Navíc rozdělení mořských vod takovým způsobem, že jakýkoli podvodní plynovod z území východního Středomoří do EU povede tureckými nebo libyjskými vodami kontrolovanými Tureckem.
Evropská unie může jak chce odmítat uznat tuto dohodu a označovat ji za nezákonnou – Ankara opakovaně prokázala, že je připravena bránit “svoje” se zbraní v ruce.
Na druhou stranu, Evropa zase nepotřebuje turecký tranzit – ostatně Ankara nejednou dokázala, jak je připravena využít svých tranzitních možností (uprchlíci, plyn a vše ostatní) k vydírání a donucení Evropské unie „respektovat“ Turecko. Čím více příležitostí a možností bude, tím více bude i tureckých přání, pokud jde o respekt – až po případný požadavek začlenit Turecko do EU.
Všechny projekty zakavkazské plynové alternativy také zavání nenaplněnými fantaziemi.
Středoasijský plyn (především turkmenský) byl kontraktován Čínou, která z regionu odčerpává všechny možné zdroje. Navíc, vývozu těchto energetických zdrojů na Západ brání Kaspická úmluva – teoreticky, podle dohody podepsané kaspickými státy, může kterákoli členská země z „ekologických důvodů“ vetovat stavbu potrubí na mořském dně.
A Moskva pravděpodobně, pokud se něco stane, bude stavbu vetovat.
Ano, toto veto nebude bránit vývozu například ázerbájdžánského plynu – pokud by Baku mělo kapacitu na zvýšení tohoto vývozu do té míry, která by byla pro Gazprom nebezpečná, ale to Ázerbájdžán nemá.
Írán je ve skutečnosti jedinou skutečnou alternativou k dodávkám Gazpromu z hlediska kapacity, ale íránskému vývozu do Evropy stojí v cestě mnoho překážek. Jsou to sankce a nespolehlivost Íránu jako dodavatele (vzhledem k jeho vztahům se Západem a specifikům úřadů v Teheránu) a konečně chybějící potrubní infrastruktura pro přepravu plynu z jižních polí k severním hranicím.
Pokud jde o americký LNG, Washington již prokázal svou spolehlivost. V hodině “H” – evropské spotřeby a nedostatku plynu – Spojené státy, které vyzývají Evropu ke společnému kroku proti čínskému nepříteli, poslaly svůj LNG do Číny a také do dalších zemí východní Asie. Jednoduše proto, že tyto země zaplatily o sto nebo dvě stě dolarů více…. Obchod, nic osobního.
Možná by si měla Evropa vzít příklad z Američanů? Zastavit politické hry a uvědomit si, že přes všechny rozpory ve 20. století, přes všechny současné evropské hrubosti a sankční hry, si Moskva nikdy nedovolila použít plyn jako zbraň proti Evropě.
Nikdy nevydírala Brusel, Paříž a Berlín možným přerušením dodávek plynu. Gazprom své závazky striktně plnil – s výjimkou krátkého období na konci 20. století, kdy Ukrajina začala krást tranzitní plyn a ruská strana byla nucena utahovat ventil, dokud se nevyřeší problémy s tranzitní zemí.
Poté v Moskvě učinili konečné rozhodnutí zbavit se nespolehlivé tranzitní země vybudováním obchvatů „Severní“ a „Jižní” proudy, které Kyjev – a s ním Evropská unie (sužovaná ukrajinskými tužbami) – prohlásil za další nástroj kremelské agrese.
Velmi bych si přál, aby se Evropa poučila ze současných plynových lekcí a svou strategii „diverzifikace“ vyhodila na smetiště dějin. A přestala vytvářet problémy pro Moskvu i pro sebe.
Koneckonců, pohádky jsou samozřejmě dobré, ale je lepší vyprávět je ve vytopeném a osvětleném domě.
Gevorg Mirzajan.
Politolog, novinář, docent katedry politologie Finanční univerzity při vládě Ruské federace
https://bit.ly/31fJB3I