Žvásty a Koudelka. Jan Schneider: Co čeká Pavla v BIS

13.03.2023 4:44 | Rozhovor

Jaké změny přijdou s novým prezidentem v čele státu? Bezpečnostní analytik, bývalý zpravodajec BIS a signatář Charty 77 Jan Schneider pro ParlamentníListy.cz analyzuje první kroky Petra Pavla. Coby někdejší zpravodajec varuje Pavla před možnými nástrahami ze strany Bezpečnostní informační služby a doporučuje mu, co by po tajné službě měl chtít. Pozor si má dát na „pavlačové žvásty“ v podobě tzv. non-paperů a požadovat užitečné a pravdivé zprávy s analýzami a návrhy řešení. Schneider připomíná, že by prezident Pavel díky své minulosti a dřívější kariéře měl tomuto oboru rozumět.

Petr Pavel se ujal prezidentského úřadu. V poměrně dlouhém projevu mluvil spíše obecně o naší budoucnosti, spolupráci, odvaze, hodnotách atd. Nejprve tedy k tomu, jak se vám první prezidentský projev líbil?

Inspirován výrokem Woody Allena, odpovím takto: Demokracie je pořád ta nejlepší forma vlády. V demokracii jsou alespoň chráněny občanské svobody. Žádný občan nemůže být svévolně mučen, uvězněn anebo přinucen sledovat projevy prezidenta republiky.

Ze současných dní mám ale takový snový dojem. Jako bych se vzbudil po dlouhém, dramatickém, nepříliš sice optimistickém, přesto však zajímavém snu. Zazvonil budík, spustilo se rádio. „Vítejte, drazí posluchači. Dnes je sobota, 18. listopadu 1989. Včera sice došlo v Praze k nějakým výtržnostem a potyčkám s demonstranty, ale představitelé vlády prohlásili, že situace je již klidná. Nenechte se vyrušovat pochybami, které podvratně šíří různí dezoláti s cílem rozvrátit náš klid na práci. Naše životy se neomylně vracejí do osvědčených kolejí. Klid a pořádek si rozvracet nedáme.“

Krátce se ve své řeči prezident dotkl také Ukrajiny s tím, že její nezlomné odhodlání v boji s agresorem nám může být inspirací. Vítězství Ukrajiny podle něho pomůže i nám samotným. O tom asi těžko pochybovat. Nebo to vidíte jinak?

Ano, to je to klíčové slovo: POCHYBOVAT. Euroatlantická civilizace se hlásí k tradicím řecké filosofie, která je – slovy mluvčího Charty 77 a filosofa Ladislava Hejdánka – jedinou vědou, která principiálně a systematicky zpochybňuje i samu sebe, své základy i závěry. K Chartě 77 i k filosofii se česká vláda sice slovy přiznává, ale svými činy spíše připomíná Antichartu a barbary, kteří ve své natvrdlosti o ničem nepochybují.

Například Josef Skála a jeho komplicové byli prvoinstančně odsouzeni za to, že pochybovali o odpovědnosti Sovětského svazu za katyňský masakr za druhé světové války – a budou asi odsouzeni i pravomocně, protože se svých pochybností dosud veřejně nevzdali, nekáli se a postavili svou kacířskou zatvrzelost proti laskavému soudci, který je sice trochu urážel, ale činil tak zcela zřejmě ve snaze zapůsobit na ně dostatečně výchovně, aby nebylo potřeba přistoupit k použití palečnic, španělských bot nebo natahování na žebříček.

Čili módním trendem je nepochybovat, ani když to rozum nebere. Že třeba zpochybňování odpovědnosti za zločin předpokládá naproto jistě existenci zločinu, a nikoliv jeho popírání, za což však byli Skála a spol. odsouzeni. Přesně ve stylu zle proslulého prokurátora Urválka: obžalovaní sice řekli to a to, čímž ale mysleli ono a ono – za což se odsuzují… Avšak, jak říkám, módním trendem (nebo snad již zase sebezáchovným pudem?) je nepochybovat.

Co se bezpečnostní politiky týče, můžeme být v klidu, když prezident je zároveň bývalý šéf armády i vojenského výboru NATO? Minimálně má jistě dobré kontakty ve světě.

To, že člověk někde seděl, ještě neznamená, že byl ve své funkci dobrý. Petr Pavel si vysloužil vyznamenání při své balkánské misi, kdy však nebyl na nijak závratné velitelské funkci. A někdy stačí někoho dobrého povýšit o špricli výš, a je to tragédie. To, že se člověk osvědčil na určité úrovni, není žádnou zárukou, že obstojí i na velitelské úrovni vyšší. Ale není to žádná ostuda, různé funkce prostě vyžadují různé vlohy.

Petr Pavel ve vojenském výboru NATO byl jeho předsedou, čili organizátorem, nikoliv velitelem. Dobré kontakty po světě jistě mít může, to jsou ale stále dvě odlišné roviny – organizační a velitelská, které se nikde vzájemně nevážou tak, aby dávaly recipročně nějaké záruky.

Co se bezpečnostní politiky týče, budeme moci být v klidu až v okamžiku, kdy začneme důsledně budovat armádu obrannou, nikoliv útočnou, formovanou na mise nebo vybavující se nosiči jaderných zbraní. To je sebevražedná cesta do pekel.

Pokud jde o budoucí vývoj ve světě, bezpečnostní situaci a našeho nového prezidenta, jsou dle vašeho mínění namístě nějaké obavy? Co nejhoršího by nás v tomto směru mohlo potkat?

Nejhorší by bylo, kdyby nabyli rozhodujícího vlivu politici. Je sice pravda, že na kraj vojenské konfrontace svět dostali vojáci, to je ale jejich modus operandi, jak ze společnosti vyždímat prachy pro sebe a kamarády z vojensko-průmyslového komplexu, který v současné době trpí komplexem méněcennosti, protože jeho zisky proti farmaceuticko-průmyslovému komplexu šly do kopřiv.

To je něco jako koloběh přírody, malý vodní oběh a velký vodní oběh. Jeden je periodický – každé jaro se nepřátelé naší (nebo v podstatě kterékoliv) země zmenšují, až jsou docela malí, trapní, komičtí, prostě papíroví tygři. Naši hrdinní generalissimové je dokonale odhalili, svlékli do naha a definitivně zastrašili. Zasluhují si proto vyznamenání a povýšení (mimochodem, za posledních 33 let byl zhruba každý měsíc jeden člověk jmenován do generálské hodnosti nebo povýšen do vyšší generálské hodnosti – a to jsme prosím v míru). Toto se odehrává jen na jaře. Avšak na podzim – ouha! Nepřítel jak fénix vstává z popela, nabírá na síle a obludnosti a je třeba okamžitě přisypat do kapitoly obrany státního rozpočtu, který se – jistě jen náhodnou shodou okolností – právě na podzim schvaluje.

No, a pak je velký vodní oběh, příležitostný, kdy se musí veřejnost čas od času postrašit celosvětově, globálně, aby si různí vykukové nemysleli, že ty vojensko-rozpočtové manévry rozklíčovali nějakými kecy o malém vodním oběhu. To je myslím současná fáze, která je sice nebezpečná, ale zase ne natolik, protože již dlouho je pověstný americký červený čudlík v Oválné pracovně napojen nikoliv do Pentagonu, ale do prezidentského buffetu, kvůli Cole Light. Kdoví, co pak mají prezidenti v tom jaderném kufříku? Cihličku, řekl bych, kvůli váze, protože lehký kufřík by docela pochopitelně prostě nemohl být důležitý. A pak se mezinárodní zostřená situace uklidní péčí koho? No opět generálů, kteří těm různým válkychtivým magorům a hysterkám vysvětlí, že vůbec nevědí, o čem je řeč, neboli, slovy známého internetového odstřelovače, vůbec nevědí, „kde je páčka“. A za to nakonec ti generálové dostanou třeba i Nobelovu cenu míru.

Již dříve prezident republiky pronesl ve vztahu k válce na Ukrajině mnohé silné výroky. Například, že bychom Ukrajincům měli dodat všechno kromě jaderných zbraní. Na bezpečnostní konferenci v Mnichově ale sdělil, že Ukrajina vyhrát nemusí. Později, že rozpad Ruska není v našem zájmu. Co se v zahraniční politice naší země pod novou hlavou státu změní?

Topornost nového prezidenta zejména v zahraničněpolitických labyrintech je docela půvabná, protože na oné mnichovské bezpečnostní konferenci mluvil oproti předchozím výrokům docela jinak, že je třeba myslet i na ten „nejhorší“ možný výsledek války, kdy Ukrajina nevyhraje – ale na druhou stranu si dovolil logicky domyslet důsledky případného opačného výsledku, totiž ukrajinské výhry a rozpadu Ruska, na osud ruských jaderných arzenálů. A byl za to seřván ukrajinským zaminírem Kulebou.

Petr Pavel byl zřejmě pověřen otestovat americkou agendu, která není tak fanatická jako ta britská, což by naznačovalo, že jeho pupeční spojení se Spojenými státy by mohlo mít ještě horší alternativy.

A co se změní v naší zahraniční politice? Nezmění se nic, protože žádná česká zahraniční politika není.

Prezident už před inaugurací řekl, že co nejdříve povýší ředitele BIS do hodnosti generála, což jeho předchůdce odmítal. Dá se očekávat blízká spolupráce. Je něco, na co by si Petr Pavel měl dát pozor?

Nevím, nakolik dával Petr Pavel pozor, když se učil být zpravodajcem. Zpravodajština je jedna z nejúžasnějších profesí, tedy může být, protože se mohou vyskytnout okamžiky, kdy můžete využít naprosto nečekaně veškerých svých životních zkušeností. Dobrý zpravodajec je především dobře obeznámen s doporučovanou, ale zejména s nedoporučovanou zpravodajskou praxí. S tou doporučovanou méně, protože by ji neměl kopírovat (to by mohla být fatální chyba), ale inspirovat se jí kreativně.

Předpokládám tedy, protože československá vojenská rozvědka neměla mezi profesionály špatnou pověst, že Petr Pavel mohl nabýt značnou sumu zajímavých a užitečných vědomostí.

Tomuto předpokladu ale neodpovídá jeho servilní vztah k civilní kontrarozvědce, kam se jel nahlásit už jako nově zvolený prezident a hned slíbil „nadplukovníkovi“ Koudelkovi frčku navíc. To vypadá jako velká chyba, když si nebude držet zpravodajské služby důsledně od těla – což ale neznamená, že by se o ně neměl starat. Naopak. Právě on by mohl přispět ke zvýšení kvality zpravodajského systému, zejména tím, že by striktně zamítl hanebnou praxi donášky pozitivních zpráv a „non-paperů“ (informací, které nelze oficiálně zařadit do výměru zákonné působnosti zpravodajských služeb; hrubě řečeno: pavlačových žvástů). A že by začal vyžadovat především ty užitečné zprávy, které jsou sice pohříchu naprostou většinou špatné, ale jsou ověřené, přesné a hlavně doručené včas a správnému adresátovi i s návrhem řešení a analýzou variant, čímž poskytují osobám v rozhodovacích funkcích velkou výhodu. Vždyť to se musel naučit – i když, pravda, v NATO musel asi leccos užitečného zapomenout a lecjaké mocenské manýry si naopak osvojit.

Zdá se tedy, že prezident Pavel volí cestu nejmenšího odporu. Rád bych se mýlil, ale vypadá to, že se od něj ničeho výrazného nedočkáme, kromě toho manekýnského vzhledu a načančaného vousu.

Zdroj : Parlamentní Listy

sdílet na