Že by se to už sypalo?
Zajímavý akcent zazněl včera v dlouho očekávaném projevu francouzského presidenta Macrona. Zajímavý i pro nás, státy V4. Nevěříte? Není divu. Většina našich i světových medií nám z té řeči přinesla a předložila pouze pečlivě vybrané střípky, reagující na sociální požadavky tzv. „žlutých vest”. Nižší zdanění, pozastavení některých nepopulárních opatření…
Zkrátka takové, aby to na naše publikum zapůsobilo pozitivním dojmem. Že jako mladý, ale úžasný evropský státník vyslechl hlas svého lidu, onu „velkou národní debatu”, moudře pokýval hlavou a velkoryse daroval Francouzům vše, co bylo v rozumných možnostech jejich státu.
Některá media si k tomu neodpustila citovat i tu jeho nabubřelou chválu dosavadní politiky: „Položil jsem si otázku: Měli bychom skoncovat se vším, co bylo dosaženo v posledních dvou letech? Vydali jsme se špatným směrem? Jsem přesvědčen o opaku….” Takže, jinými slovy: jedeme dál, kočárem černým kol bílých skal… Což je vidět i z toho, že jako hlavní cíl do budoucna, pro, „nové dějství naší republiky”, si Emanuel Macron stanovil „navrátit lidem víru v pokrok”. Asi tím myslel gender, islamizaci a ekošílenství, které ti venkovští zabedněnci se žlutými vestami stále ne a ne přijmout a ocenit.
Ale to není pro nás, středoevropany až tak důležité. To ať si s ním řeší Francouzi. Nás se týkala jeho zmínka o Shengenu. Zmínka nenápadná a většinou medií (záměrně) opomenutá. Podle listu Le Figaro prohlásil: „Musíme hluboce restrukturalizovat naši migrační politiku,” a vzápětí konkretizoval, jak by si to představoval. Po obvyklých obecných řečech o revizi pravidel Schengenu, do toho šlápl naplno. Je prý, podle něj nutné, redukovat počet států v Schengenu. „Už nechci státy v schengenském prostoru, které říkají „jsem tady”, pokud jde o svobodu pohybu, ale „nechci být tady”, pokud jde o sdílení břemene.” (zde a zde).
Ano, chápete správně. Jde o kvóty. A o odpor států V4 k nim. Tvrdé jádro eurozóny, a zejména pak „jádro jádra”, tedy novou smlouvou provázané Německo s Francií, nic nezapomnělo, ani se nic nového nenaučilo. Výhrůžky vyhozením ze Schengenu, dříve jen naznačované, teď znovu sílí a nabývají na intenzitě. Přesto, anebo právě proto, že je před eurovolbami. A to, myslím, není úplně špatná zpráva.
Za prvé to dalším lidem otevře oči ohledně toho bruselského spolku. O čem že je ta „jejich” demokracie. A také, jak je to vlastně s tou islámskou invazí. Když „jim”, Bruselským, stojí vnucení kvótovaných muslimů za všechny ty nevyhnutelné politické problémy a za faktický krach jakýchkoli zbytků přitažlivosti Unie mezi obyvatelstvem střední Evropy.
Za druhé to politiky V 4 zažene do kouta, kde se budou muset zaseknout. Ve vzdoru, ať chtějí, či nechtějí. Protože volbou kvóty, nebo šup ven ze Schengenu, budou postaveni před akutní hrozbu politické sebevraždy.
Za třetí, nám to dává jakousi únikovou možnost. Částečného vypadnutí, bezbolestného oddělení od ohniska nákazy. Protože exit, jak je vidět na příkladu Británie, učinilo Bruselské politbyro natolik neschůdným, že se o to nemá cenu oficiálně pokoušet. Ovšem odchod ze Schengenu by nám vrátil možnost ochrany naší hranice a započal proces fyzického i politického oddělování od vznikajícího chalífátu. Bez oficiálního rozloučení s Bruselem. Za to zdržení dopravců a turistů na hranicích stojí. Šlo to před EU, půjde to i teď.
Za čtvrté pak, by vyhození V 4 ze Schengenu mohlo být, a patrně i bylo, počátkem další destrukce molochu EU. Akce vedou k protiakcím, nátlak ke vzdoru, hrozby k neposlušnosti … To, co si někteří politici představují jako vícerychlostní Evropu by vést k rozpadu a postupnému přechodu na bilaterální model spolupráce mezi zeměmi. Jako kdysi.
Díky, Emane. Díky za upřímnost, otevřenost. A za další hřebík do rakve té slavné Únie.
Lubomír Vylíčil