Zahraniční investice bychom měli brát jako něco, co nás ohrožuje

Když máte chudou a zaostalou zemi, může být výhodné, že do té země přijdou investoři, postaví silnice, vodovody, školy, továrny, vštípí lidem pracovní návyky a tak dále. Mohou neskutečně urychlit vývoj a jejich pozdější zisky jsou zasloužené.

Jenomže do českých zemí zahraniční investoři přišli, když už neměli co dát. Infrastruktura byla vybudována, místní zaměstnanci byli schopnější a vzdělanější než jejich zaměstnanci. A že přivezli modernější stroje nebo pokročilejší organizaci výroby? To si dokázaly české firmy pořídit zrovna tak.

Jenomže do českých zemí zahraniční investoři přišli, když už neměli co dát. Infrastruktura byla vybudována, místní zaměstnanci byli schopnější a vzdělanější než jejich zaměstnanci.

Je pro nás těžké si to uvědomovat, protože jsme mechanicky naučeni chápat zahraniční investice jako něco jednoznačně pozitivního. Ve skutečnosti bychom je měli brát spíš jako něco, co nás ohrožuje, pečlivě třídit, pouštět sem jenom ty nejvýhodnější nabídky a místo podpory investic řešit obranu před zahraničními investicemi.

A co pracovní místa?

Analýza paní Zamrazilové z České národní banky ukázala, že podpora zahraničních investic nevytvořila ani jediné nové pracovní místo. Lidé se pouze přesunuli z českých firem do zahraničních montoven.

S tím souvisí otázka, zda jsme v pozici kolonie Německa či obecně západních nadnárodních korporací, jak o tom píše například ekonomka Ilona Švihlíková?

Obojí. Korporace se neprosazují tím, že by poskytovaly tak úžasné služby nebo nabízely našim lidem tak skvělé možnosti. Prosazují se, protože za nimi stojí politická, a někdy i vojenská moc. Protože německá kancléřka je faktickou nadřízenou českého předsedy vlády, mají tu německé korporace privilegované postavení. Ale Američani jsou jen těsně pozadu.

Kde se vlastně vzala ta naivní víra v zahraniční investice a globální korporace?

Myslím, že se spojily dva momenty. Prvním z nich byla určitá naivita, kdy jsme po roce 1989 věřili, že západní svět nám chce pomoci s budováním vlastní demokracie a kdy jsme si odmítali připustit, že v očích západních politiků a bankéřů jsme jen snadná kořist.

Ale stejně podstatné bylo to, že nadnárodní skupiny vynaložily obrovské peníze na to, aby ovlivnily české intelektuály a novináře. Začalo to ještě před rokem 89, kdy byla vybraná část disentu placena ze západních nadací, a později se to ještě zrychlilo.

…podstatné bylo to, že nadnárodní skupiny vynaložily obrovské peníze na to, aby ovlivnily české intelektuály a novináře. Začalo to ještě před rokem 89, kdy byla vybraná část disentu placena ze západních nadací.

Jediný významný český politik, který zpochybňoval smysl zahraničních investic a chtěl klíčové části ekonomiky udržet v českém vlastnictví, byl Václav Klaus. Je tragédií, že ho tehdy žádná významnější politická síla nepodpořila v opozici proti nadnárodním strukturám a nakonec převládla propaganda, že každý, kdo se staví na odpor globálním korporacím, je zloděj. Tím neříkám, že se nekradlo – ale darovat ten majetek zahraničním investorům, jak to udělaly pozdější vlády, to není řešení.

A tedy není potřeba, aby byl v ČR silný český kapitál, aby čeští kapitalisté reinvestovali své zisky v ČR a měli zájem na tom, aby naše země vzkvétala?

Měli bychom si uvědomovat, že to nejcennější není kapitál ve smyslu peněz a strojů, ale lidé – jejich znalosti, dovednosti, snaha, kreativita. Když čeští lidé pracují na českých projektech, země bohatne. Když své schopnosti vkládají do cizích projektů, bohatne někdo jiný.

Od toho platíme vládu, aby vytvořila takové podmínky, že Češi budou moci snadno zakládat vlastní podniky a že nebudou nuceni pracovat pro zahraniční korporace. Že vláda tento úkol ignoruje, to je obrovské selhání s vážnými důsledky nejen ekonomickými, ale i bezpečnostními a sociálními.

Jediný významný český politik, který zpochybňoval smysl zahraničních investic a chtěl klíčové části ekonomiky udržet v českém vlastnictví, byl Václav Klaus.

sdílet na