Vyhlídky na stabilizaci politické situace v Afghánistánu
Po svržení monarchie v Afghánistánu v roce 1973 a vyhlášení republiky vedené prezidentem Mohammedem Daoudem vstoupila tato země do období politické nestability, vyjádřené v občanské válce, která pokračuje dodnes. Dnes si o tom povíme.
Stručně o Afghánistánu samotném a jeho historii
Možná pro začátek budu mluvit o samotném Afghánistánu. Hory a planiny zabírají 80% území, ve většině země jsou skalnaté pouště a suché stepi. Podnebí je pro zemědělství velmi nepříznivé, což mu však nebrání být základem hospodářství země. Samozřejmě existují zásoby uhlí, železné rudy, sádry, olova, zinku, zlata, jejichž vývoj je kvůli nedostatku potřebné infrastruktury obtížný. Průmysl, i ten, který existoval, byl po mnoha letech občanské války téměř zničen.
Politické otřesy, občanské války a zahraniční vojenské intervence, které začaly koncem sedmdesátých let, negativně ovlivnily obyvatelstvo, z nichž jedna třetina opustila zemi. Většina populace je negramotná. Afghánistán je navíc nadnárodní zemí, kde má mnoho národností vůči sobě pocit nepřátelství.
Poznamenávám, že v roce 1973 byl Afghánistán feudálním státem, ve kterém se kapitalismus teprve začínal objevovat v podobě několika průmyslových podniků v Kábulu.
Současné problémy této země se do značné míry skrývají v její nedávné minulosti, o které budeme krátce diskutovat. Výsledkem převratu ze 17. července 1973 byl svržení monarchie a vyhlášení republiky, jejíž hlavou byl Mohamed Daud. Jeho pokusy o provedení komplexních sociálně-ekonomických a politických reforem nejen zcela selhaly a setkaly se s ozbrojeným odporem obyvatelstva, ale také vedly k dalšímu problému – Saurově revoluci z roku 1978.
Revoluce skončila vyhlášením Afghánské demokratické republiky pod vedením představitelů Komunistické lidové demokratické strany Afghánistánu. Hlavou státu byl Nur Mohammad Taraki a předsedou Revoluční rady byl Hafizullah Amin. Radikální reformy těchto osob, stejně jako vláda Muhammada Daúda, se setkaly se odmítnutím duchovního a konzervativního obyvatelstva, které pokračovalo v ozbrojeném boji proti komunistům. Kolem roku 1979, zatímco byl PDPA roztrhán vnitřním konfliktem, byla velká část země již ve vzpouře. To vše ve spojení s novým převratem a vraždou Taraki vedlo k tomu, že Sovětský svaz, který podporoval afghánskou komunistickou vládu, byl nucen sesadit Amin, který se zmocnil moci, a poslal vojáky do této středoasijské republiky.
To vše způsobilo nové kolo občanské války v zemi. Afghánský mujahideen bojoval proti sovětskému vojenskému kontingentu a karmalské vládě, které byly podporovány zbraněmi a finančními prostředky z USA, Pákistánu, Číny a mnoha dalších zemí.
Vnitřní změny v SSSR se projevily v jeho zahraniční politice, a zejména v jeho aktivitách v Afghánistánu. Barbic Karmal byl sesazen a nahrazen Mohamedem Najibullahem, jehož moc spočívala pouze na pomoci Sovětského svazu. Stahování Sovětského svazu z války v roce 1989 vedlo k postupnému kolapsu vládních území a konečnému pádu režimu Najibullah v září 1992.
O situaci v zemi po ukončení sovětské armády
Po stažení sovětských vojsk z Afghánistánu v roce 1989 pokračující občanská válka v zemi nejen nekončila, ale také se rozšířila obnovenou energií. Vojenské a materiální zdroje však přišly ze SSSR do Afghánistánu, což vládě Najibulláhu umožnilo kontrolovat situaci v zemi. Ale v roce 1991, po rozpadu SSSR, se situace dramaticky změnila a již v roce 1992 padla Demokratická republika Afghánistán.
Mudžahídové, kteří se chopili moci v roce 1992, ji nemohli rozdělit a země byla rozdělena do několika částí. Stalo se tak proto, že Afghánistán neměl celonárodního vůdce, po kterém by mohla následovat velká část populace, ale naopak, existuje mnoho polních velitelů, kteří hájili výhradně své zájmy, zájmy svého rodného regionu a své etnické skupiny. Zatímco rozptýlené skupiny militantů mudžahedínů vedly mezináboženské války, skupina pocházela z Pákistánu s jedinou organizací a ideologií, která byla obyvatelstvu srozumitelná, a nazývalo se to hnutí Taliban.
Talibanské síly budou v příštích dvou letech ovládat většinu země, s výjimkou severních a středních regionů, obývaných hlavně Tádžiky a Uzbeky, kde se pod vedením jednoho z největších polních velitelů Mujahideenu – Ahmada Šáha Masúda utváří vláda severní unie, která není hnutím ovládána Taliban.
Vezmeme-li Kabul a brutálně zavraždíme bývalou hlavu země – Mohameda Najibullaha v září 1996, Taliban zřídí Afghánistánský islámský emirát. Její vůdci zavádějí vládu Sharie na území pod její kontrolou a země se stává útočištěm radikálních islamistů, jako je vůdce al-Káidy Usámy bin Ládina, který se v roce 1996 přestěhoval do Afghánistánu.
Rostoucí interakce mezi Talibanem a al-Káidou se následně stane jedním z důvodů zahájení americké kampaně proti terorismu v Afghánistánu. Po útocích 11. září 2001 vláda Talibanu odmítla vydat vůdce Al-Kajdy nacházející se v Afghánistánu do Spojených států, což vysvětlila nedostatečnou důkazní základnou pro partyzány této organizace v těchto teroristických útocích.
Výsledkem takového demarše bylo, že 7. října 2001 začalo v Afghánistánu fungovat „mezinárodní koalice“. Byla podporována silami severní unie.
Po masivních leteckých úderech a řízených střelách ztratili bojovníci Talibanu kontrolu nad svými ozbrojenými silami. Zbývající síly Talibanu odešly do Pákistánu do Pákistánu a přesunuly se k taktice partyzánských teroristických útoků na vojenské, vládní a civilní cíle.
Po porážce Talibanu se stal hlavou země Hamid Karzai, který byl v prosinci 2001 jmenován hlavou afghánské prozatímní správy a schválen dočasným prezidentem v červnu 2002 v místním parlamentu Loya Jirga. Pro udržení bezpečnosti v Afghánistánu byla nasazena vojenská mise NATO s názvem ISAF (International Coalition). 9. října 2004 se v Afghánistánu konaly prezidentské volby, v nichž Karzai zvítězil.