Východní fronta a Rudá armáda část 2
Poměr sil a ztrát
Německo a jeho satelité měli v červnu 1941 celkem 290 milionů obyvatel a odpovídající průmysl, zatímco SSSR pouze 190 milionů. Celkem 60 německých divizí bylo vyzbrojeno kořistní technikou, včetně československé. Dne 22. 6. 1941 měl SSSR nad Německem početní převahu v lidech i výzbroji. Jak vyplývá z výše uvedeného textu a první části článku, pouze papírovou. Poté si rok udržovalo převahu Německo. Ve druhé polovině roku 1942, před začátkem obratu měl Wehrmacht 8,7 milionu vojáků, přičemž na východní frontě bojovalo 179 německých divizí, 22 rumunských, 14 finských, 10 italských, 13 maďarských, 1 slovenská a 1 španělská. V Libyii bojovaly 4 německé a 11 italských divizí. Zbývajících 77 německých divizí konalo okupační a strážní službu po celé Evropě, případně se v Německu vzpamatovávalo z bojů na východě. V uvedeném přehledu není započteno německé letectvo, jehož součástí byly útvary protiletecké obrany, které mnohdy bojovaly jako protitankové. Již v roce 1940 se začala německá armáda soustřeďovat k útoku na SSSR ve Finsku a k přesunům byly využity i železnice neutrálního Švédska.
Z evropských států protinacistické a protifašistické koalice měl procentuálně největší ztráty Sovětský svaz, následovaný Polskem a Jugoslávií. Otázkou je celková výše ztrát pobaltských zemí, Litvy Lotyšska a Estonska. Republiky zažily sovětizaci po obsazení Polska, poté válku, následně německou okupaci a po válce druhou sovětizaci. Emigrovalo mnoho lidí. Bez ohledu na aktuální oslavy nacistů s hájkovými kříži v Pobaltí však situace nebyla jednoznačná. Část obyvatel byla prosovětská a existovaly i partyzáni spolupracující s Rudou armádou. Podle jednoho z emigrantských důstojníků se německá okupace nakonec příliš nelišila od sovětské. Němce zajímala průmyslová a zemědělská produkce, levné pracovní síly a případně kanónenfutr. V pozůstalosti nacistického ideologa Alfreda Rosenberga, který se narodil v Tallinu, se našlo řešení pobaltské otázky. Mělo být vysídleno 50 % Estonců, 60 % Lotyšů a 85 % Litevců, někam do prostor budoucího Ruska za Uralem, nazývaného pracovně Slovansko. Pobaltská inteligence a rasově problematičtí občané měli být zlikvidováni, případně přesídleni především. Prostor měl být osídlen Němci, Dány, Nory, Nizozemci a Angličany. Do Slovanska měla zmizet rovněž většina přeživších Čechů, Slováků a Poláků. To samozřejmě politická reprezentace německé euromarxistické EU nikomu nevykládá a pobaltští politici jako oddaní slouhové a koloniální guvernéři raději oslavují nacisty, protože to přece byli Němci, kteří vládnou v EU. Příjmy obyvatel Pobaltí se pohybují lehce nad úrovní Turecka a především mladí emigrují.
Celkové uváděné ztráty SSSR v době druhé světové války se pohybují mezi 26 až 29 miliony lidí. Podle současných odhadů padlo 8,2 miliony rudoarmějců a 8,5 milionu bylo zraněno. Z toho milion důstojníků padlo a milion si odnesl z války trvalou invaliditu. Ztráty civilistů jsou odhadovány na 8 až 12 milionů. Z celkem 5,7 milionu sovětských zajatců zahynuly, nebo byly zavražděny v německých zajateckých, pracovních a koncentračních táborech (včetně Osvětimi), odhadem 3,3 miliony tedy kolem 57%. Z toho Wehrmacht povraždil 600 000 sovětských zajatců. Nicméně celkové demografické ztráty včetně následných úmrtí na válečné útrapy po válce a poklesu porodnosti jsou profesorem Ericssonem z Edimburgu odhadovány 49 milionů lidí. Hitlerův plán, že má být v Rusku (míněn SSSR) zlikvidováno 30 milionů slovanských obyvatel byl překročen. K tomu je třeba přidat miliony invalidů s doživotní sníženou pracovní schopností. Důvodem značné části ztrát byla vojenská porážka v roce 1941, okupace Běloruska, Ukrajiny a části Ruska, boje na jaře a v létě 1942. Dále Stalinovo ovlivňování práce vojáků 1941-1943 a neefektivně vedený obranný i útočný boj, až do sovětského vítězství u Stalingradu v zimě 1942 a následného vítězství v bitvě u Kurska. Poměr ztrát vojáků Německa a SSSR se pohyboval roku 1941 kolem 1:5 (v počátečních dvou měsících až 1:12), v roce 1943 1:2 a koncem následujícího roku se přiblížil 1:1. Poměr ztrát Německa a západních spojenců USA a V. Británie se od vylodění v Itálii do konce války pohyboval od 1:2 k 1:1,5 až 1:1. Německo ztratilo ve válce na všech frontách 52% vojáků, SSSR 57-58 %. U milionů sovětských vojáků není známo, kde jsou pohřbeni, pokud byli vůbec pohřbeni. Z toho je 44 generálů. Velitelé vykazovali ve ztrátách pouze počty, nikoli jména. Součástí ztrát SSSR je zhruba 1,5 milionu občanů, především padlých a uprchlých zrádců na straně nepřítele, orgány NKVD popravení zběhové, násilníci a další zločinci, dále osoby zavlečené do Německa a dalších zemí na nucené práce, především z Ukrajiny, které se nevrátily a nebyly repatriovány a uprchlí zrádci, kteří nebyli vydáni spojeneckými armádami.
Naprostá většina nadměrných vojenských ztrát a kapitulantství spadá do období od počátku války do konce roku 1942 a doby ústupu, případně neúspěšných útočných operací Rudé armády. Již na podzim roku 1942 začalo kapitulantství výrazně klesat a v roce 1943 téměř ustalo. Zrady se dopouštěli především Ukrajinci a vojáci neruského původu z jižních oblastí, mnohdy muslimové. Ukrajinci jsou Malorusové a patří do ruské slovanské etnické skupiny. Jejich vztah k SSSR narušila násilná kolektivizace v zemědělství a násilné rekvizice zemědělské produkce. Poté hladomor, který si ukrajinští rolníci částečně zavinili sami masovým porážením hospodářského zvířectva a ničením obilnin na protest proti rekvizicím ve snaze vyhladovět Rusko. Stalin poté zakázal dovážet do vzbouřeneckých oblastí potraviny. Nicméně v Rudé armádě bojovaly miliony Ukrajinců, zatímco na německé straně podle nejvyšších odhadů 180 000, ne vždy dobrovolně. Banderovec Oriško, který přitáhl s Němci a oddílem nacionalistů na Ukrajinu, hlásil ústředí, že lidé jim nadávají do zrádců. Nelze se divit, že nadšení většiny Ukrajinců nad osvoboditeli už za dva měsíce začalo upadat. Němečtí okupanti zabavovali koně a potraviny a kradli zimní oblečení a dokonce postelové povlečení. V rámci odírání obyvatelstva ukládali nakonec daně i z oken a koček a odvlékali obyvatele do pracovních táborů v Německu. Celkem bylo především z Ukrajiny a Běloruska odvlečeno jako levné a otrocké pracovní síly 4, 978 000 lidí.
V sovětských zdrojích uvedené materiální ztráty jsou pro středoevropana nepředstavitelné. Němci zničili, nebo těžce poškodili 1700 měst, 70 000 vesnic, 6 milionů dalších obytných budov, 32 000 průmyslových závodů, 98 000 kolchozů (obdoba JZD), 1 876 sovchozů (obdoba státních statků), 2 800 strojně-traktorových stanic (převzato z USA), 84 000 škol, 40 000 nemocnic a léčebných zařízení, 65 000 kilometrů železniční tratě a 14 000 mostů. Ukradli, případně pobili 7 milionů koní, 17 milionů kusů skotu, 20 milionů vepřů, 27 milionů ovcí a koz, 110 milionů kusů drůbeže a pokáceli 60 000 ovocných stromů. Bez ohledu na řeči o své kulturnosti vykradli a zničili řadu muzeí. Lze předpokládat, že menší část škod má na svědomí ustupující Rudá armáda, která v roce 1941 ničila strategické stavby. Bez německé agrese by k tomu nedošlo. Další škody mohly vzniknout následkem bojové činnosti vojsk i partyzánů. Nicméně ta by se nekonala bez německé agrese. Za menší část loupení a ničení nese odpovědnost rovněž rumunská a maďarská armáda, zrádci a kolaboranti a cizinecké formace SS. Oficiálně přišel SSSR díky německé agresi a válce přibližně o třetinu národního bohatství. Finančně byly škody ohodnoceny na 679 miliard rublů.
Do Rudé armády bylo mobilizováno 14 milionů občanů SSSR. Sloužilo tam více, než milion žen, z toho 530 000 bylo mobilizováno. Stovky úspěšných pilotek a odstřelovaček. Tvořily značnou část obsluh protiletecké obrany a téměř polovinu dělníků ve zbrojovkách. Většina lékařů, zdravotníků a spojařů Rudé armády byly za války ženy. Dostaly 100 000 vojenských vyznamenání a 86 získalo Zlatou hvězdu hrdiny Sovětského svazu. Rudá armáda zvítězila díky vlastenectví, ničemu jinému. Bojovalo se za existenci a svobodu slovanských národů. Sovětský svaz rozdrtil arogantní německý rasistický protislovanský nacismus a umožnil boj početným polským (Berlingova armáda) a československým (1. čs armádní sbor) vlasteneckým ozbrojeným formacím. Podporoval partyzánský boj v Polsku, Československu a Jugoslávii. Rudá armáda obsadila německé továrny na smrt a tím do značné míry ukončila holocaust.
Pro zajímavost lze uvést ještě některé další názory protivníků. Finský maršál Mannerheim hodnotil v rozhovoru s německým generálem Erfurthem roku 1943 Rudou armádu následovně. „Rusové se od vás hodně naučili. Sám Timošenko to po Zimní válce řekl našim zmocněncům. To znamená, že sovětští generálové jsou schopnými žáky a že to, co se naučili, rychle uplatňují v praxi. Velitelé Rudé armády dnes útočí odvážně a agresivně, uplatňují obkličovací taktiku stejně jako němečtí generálové.“
Generál pěchoty Erfurth, specialista na válku v zimě a na severu se rovněž zúčastnil programu German Report Series. K rudé armádě uvedl, mimo jiné:
„Překvapivou věcí je fakt, že Rudá armáda neztratila v průběhu druhé světové války sílu a energii, jak tomu často za dlouhých konfliktů bývá. Navzdory vážným krizím a enormním ztrátám si udržela schopnost obrany i útoku a dokonce ji v některých ohledech kvalitativně zvýšila, což v té době vyplynulo z rychlé aplikace technického vývoje. Co ztratila na bojové síle pěchota, to více než vyrovnal rychlý růst tankových vojsk. Velikost tohoto obdivuhodného výkonu nemá obdobu v historii válek ani u současných armád.“
„Boj o motti (finsky, obklíčené centrum odporu-pozn. autora) byl vždy velmi houževnatý a vedený s krajní statečností. Končil buď vítězstvím, nebo zničením, poněvadž ruský voják pokračoval v tvrdošíjném odporu, i když měl nepatrné vyhlídky na úspěch. Bojoval statečně až do chvíle, kdy se jeho osud naplnil.“
„Pak 10. června 1944 Finy zcela překvapila ofenziva na Karelské šíji, kterou ve velkém měřítku připravila Rudá armáda. Ruský útok byl veden podle nejmodernějších zásad, uplatňovaných v technických vědách a ve vojenské taktice. Ruská metoda útoku, tak úspěšně uplatňovaná od podzimu 1942 proti německé východní frontě, totiž rozdrcení omezeného úseku postavení kombinovaným útokem mnohem silnějších leteckých sil a soustředěného dělostřelectva a následným průnikem početných tankových sil do takto vytvořené mezery, vedla k rychlému a naprostému úspěchu.“
Vítězství Rudé armády umožnilo spravedlivý a zasloužený odsun nejaktivnějších nacistů z okolních zemí do Německa a Rakouska, především většiny českých takzvaných sudeťáků a rovněž Němců z Polska a Jugoslávie, kde se provinili zradou a válečnými zločiny. Tím se na 45 let minimalizovala možnost návratu německého revanšismu a kolonialismu, ohrožení stability zemí střední Evropy a Balkánu a agrese na východ, jako základu třetí světové války v Evropě. Bipolární bezpečnostní stabilitu v Evropě ukončil a možnost vzniku třetí světové války zahájil rozpad SSSR zaviněný Gorbačovem, který zradil sovětské hrdiny i oběti druhé světové války.
Pamětníci uvádějí, že se nikde při útoku nevolala sláva Stalinovi a podobné komedie z poválečných filmů. Vojáci prý nanejvýš sprostě nadávali. Aby ne, když po porážce Německa museli ještě pokládat životy při osvobozování Československa, kde dnes chtějí stavět pomník nacistům a zrádcům a kladou věnce k hrobům vrahů a násilníků z SS.