Účel a význam „Majdanu“ v Hongkongu

Nevím, proč ukrajinští „patrioti“ v posledních měsících nezažili kognitivní disonanci. 
Vnitřní rozpory by už měly roztrhat jejich mozky na kousky.

Možná pod vlivem majdanských technologií nervový systém „patriotů“ prošel evolucí a nyní reaguje na vnější podněty ne zcela lidsky nebo zcela nelidsky. Možná je důvodem něco jiného. Studii nikdo neprovedl, takže nyní můžeme předkládat pouze verze a spekulovat.

Situace je však tragická.
Například Lukašenko přijíždí na Ukrajinu na oficiální návštěvu (jeden z mála, který se stále potkává se Zelenským z vlastní svobodné vůle, a ne pod tlakem okolností).

Prezident Běloruska nazývá ukrajinskou občanskou válku ukrajinsko-ruským konfliktem a nabídne přilákání Spojených států jako účastníka jednání o urovnání.

„Patrioti“ se radují a zcela ignorují, že tato prohlášení byla učiněna dlouholetým nepřítelem Západu a „posledním diktátorem Evropy“ (podle verze stejného Západu).

Kdyby si jen položili otázku: pokud je Lukašenko podle západních odhadů „posledním diktátorem“, pak Putin podle standardů stejného Západu je demokrat.

Měla by tedy Ukrajina být v konfliktu s demokratem a přátelit se s diktátorem?

Navíc se Lukašenko v Minsku během setkání s ukrajinskými novináři nazval „sovětským člověkem“.

Ale v pořádku Baťka. Je sousedem, skrze něj jdou dodávky ruského paliva a maziv pro kyjevské ozbrojené síly, stejně jako řada dalších příjemných a užitečných věcí.

… lze se smířit s výstředností staršího muže, který pro ukrajinský režim přináší tolik výhod.

Totéž se však děje i ve vztazích s Čínou.

Zatímco vlády a prezidenti Ukrajiny již deset let vyprávějí lidem o nevyhnutelném blížícím se čínském investování, což zemi poskytne bezprecedentní růst a prosperitu, na majdanu v Kyjevě „aktivisté“ (stejní příjemci grantů jako ti ve vládě, jenom ještě stojí ve frontě na posty) pořádají akce na podporu protivládní vzpoury, která trvá půl roku v čínském Hongkongu.

1. října vyšli s deštníky (symbol hongkongské „revoluce“) a fotoaparáty, aby zachytili svůj „odvážný boj“ proti „pekingské totalitě“. A 6. října, během nepokojů v Hongkongu, čínská policie zadržela devět ukrajinských občanů, bylo proti nim vzneseno obvinění z napadení policie během neoprávněné demonstrace.

Náhoda? Nemyslím si to. Kromě toho oficiální Kyjev opravdu očekává, že jednoho dne se dostane k čínským penězům, a proto se snaží nijak nereagovat na události v Hongkongu a čeká až se to tam vyřeší.

Neoficiálně to znamená, že v nepřítomnosti tisku a dalších nežádoucích svědků ukrajinští diplomaté dokonce vyjadřují plnou solidaritu čínským soudruhům s oficiálním kurzem a ujišťují, že jsou připraveni vyjádřit porozumění veškerým opatřením, které se legitimní čínské úřady rozhodnou podniknout, aby zastavily nezákonné protesty.

A teď tohle! Koneckonců, pořádají antičínské akce v Kyjevě a na čínskou policii v Hongkongu útočí „patrioti“
– tělo současné vlády.

Peking si možná ani nevšimne „žertů“ v Kyjevě – domorodci na okraji civilizace.

Může však Kyjev dopustit, aby devět „patentovaných patriotů“, kteří šli pomáhat čínským „demokratům“ svrhnout „tyranii“, hnilo v čínských věznicích? V Hongkongu sedět nebudou.

To místním (občanům Hongkongu) se podařilo z toho vyvléknout zrušením zákona o vydávání zločinců na pevninskou Čínu, ale cizince vydají raz dva.

„Patrioti“ Zelenského i tak nemají rádi. Myslím, že v Kyjevě se najde někdo, kdo jim řekne, že kromě boje
s abstraktní „Steinmeierovou formulí“, stojí za to předložit Zelenskému požadavek na propuštění „patriotů“
z čínských sklepení – tak efektivně, jak je osvobodil z ruských.

Navíc to nejsou žádní námořníci, kteří se vzdali místo hrdinského umírání.
Tito až dokonce bojovali s hongkongskou policií.

Je jasné, že pokud se ukrajinští „patrioti“ zabývají čínským „Majdanem“, na rozdíl od pozice vlastní vlády to znamená, že to za ně někdo vymyslel.

Sami nejsou schopni vymyslet nic jiného než rozzlobené výzvy na adresu „vatniků“ a „Moskalů“, kteří je okradli o Krym a Donbas a teď pod hlavní samopalů nutí tamní obyvatelstvo přijmout ruské občanství. A to místní obyvatelstvo trpí nemožností vrátit se pod vládu Kyjeva a tam dostat vymoženosti jako čistky, filtrace, koncentrační tábory a navždy ztrátu práva.

Ano… a většina „patriotů“ ani neví, kde se tato Čína nachází. Na jahody jezdí do Polska, na stavby – do Ruska
a Čína je pro ně neznámá a nepotřebná.

Hned se pokusím uhádnout. Ti kdo navedli „patrioty“, aby pomohli čínskému „Majdanu“ (který místní nazývají „deštníková revoluce“), zjevně nejsou Evropané. Evropané nepotřebují čínskou krizi, při konfrontaci s Ruskem bylo již dost ztrát. 

A protože kromě Evropanů a Američanů „patrioti“ nemají žádné vlastníky a každý ví, že Američané jsou hlavními vlastníky, nebudeme se mýlit, pokud řekneme, že Američané začali na Ukrajině vařit antičínskou kaši. Navíc je to jedna z mála oblastí, kde se zájmy pravicových konzervativních trumpistů (podmíněných republikánů) a levicových liberálů (demokratů) shodují.

Trump zpočátku (ještě před jeho zvolením do funkce prezidenta) navrhl přesunout těžiště boje proti Rusku
na Čínu (snížit schodek zahraničního obchodu a vrátit do USA některé podniky a pracovní místa, které se přesunuly do Podnebeského království a současně zastavit růst vojensko-politického vlivu Pekingu v asijsko-tichomořském regionu / ATP). 

Demokraté, přestože považují Rusko za hlavního nepřítele, také podporovali politiku omezování s ohledem
na Čínu. A nejrůznější „revoluce“ ve formátu „Majdan“ jsou zcela know-how Demokratů. 
Sami se pokusili Trumpovi zařídit „vaginální majdan“ v listopadu až prosinci 2016 (bezprostředně po volbách
a dokonce před inaugurací).

Je třeba poznamenat, že hongkongské nepokoje, které začaly na jaře, vyvrcholily v srpnu, poté protestujícím začaly jasně docházet nové myšlenky a protesty se zpomalovaly, postupně se proměňovaly v nudný a bezperspektivní formát francouzských „žlutých vest“, které již rok svrhávají „tyranii Macrona“ , kterému z nich není ani zima ani horko (když hoří auta, on dychtí po pozici celoevropského vůdce, protože německá „mutter“ Merkelová odchází do důchodu). 

A hle, na začátku září nějaké “dobré duše” přivezly do a Hongkongu a začaly promítat místním demonstrujícím film „Ukrajina v plamenech“, natočený v Kyjevě, hned po únoru 2014 (převrat z grantových amerických peněz a částečně na vlastní náklady).

A tam „lidé s jasnými tvářemi“, které „patrioti“ jednoduše oklamali a použili jejich „revoluční impuls“, aby zvýšili své zisky. Protestující si osvojovali ukrajinskou zkušenost, a začali mít „kreativní nápady“. 

A v té době přišla jedna banda „patriotů” z Ukrajiny majdanovat do Hongkongu a druhá banda zahájila v Kyjevě teatrální podporu „čínským protestům“ (opět přicházeli idioti s „jasnými tvářemi“).

To znamená, že Američané potřebovali, aby protesty neustupovaly, aby stav vzpoury v Hongkongu trval co nejdéle, takže využili své ukrajinské rezervy.

Vyvstává otázka:
Proč Američané potřebují trvalou nestabilitu v Hongkongu (a toto není první vzpoura místních prozápadních křečků proti Pekingu)? Koneckonců, jenom prozápadní mládež protestující proti integraci Hongkongu do Číny, která se (naprosto ukrajinsky) nepovažuje za Číňany, ale téměř za domorodé poddané britské koruny, může upřímně uvěřit, že díky jejich snahám se londýnská moc se vrátí do Hongkongu nebo (konečný sen) je vezme pod křídla Washington. Spojené státy ani Británie o tom ani neuvažují. 
Nemají sílu ani v Sýrii, tak jak by provedly vojenskou konfrontaci s Čínou.

Na první pohled je chování Američanů nelogické. Kdo potřebuje povstání pro vzpouru? Koneckonců, dříve nebo později bude potlačeno, všichni účastníci budou zaregistrováni, v důsledku toho budou blokováni v přístupu na vedoucí pozice v čínské administrativě (včetně hongkongských orgánů). 
Západ ztratí obrovské množství potenciálních agentů vlivu.

Ale ono to není vůbec absurdní. Agenti vlivu, pokud je to nutné, mohou být znovu vytvořeni. 
Dnešní hongkongští protestující by mohli v budoucnu velmi málo a v malém množství ovlivňovat moc Číny. 
Mezitím Amerika potřebuje omezit růst vojensko-politických možností Pekingu v Asii a Tichomoří již teď. 

Číňané vytlačují Američany z této oblasti. Blokovat výstavbu čínské flotily je již příliš pozdě. USA již také nemohou nijak přerušit nárůst vojenských schopností Číny (včetně raketových zbraní). 
Jediný způsob je v regionu vytvořit vážnou opozici vůči čínským aktivitám.

Čína má se zeměmi regionu spoustu územních problémů. Pekingu, který se snaží překonat tyto rozpory,
se daří rozvíjet hospodářskou a vojensko-politickou spolupráci, při provádění poměrně tvrdé, ale flexibilní politiky. Ekonomiky zemí tohoto regionu se postupně začleňují do čínské oběžné dráhy a čínské námořnictvo
a letectvo se mohou v regionu v případě potřeby spolehnout na získání potřebných výchozích bodů. 

Mimochodem, povstání v Hongkongu začalo na jaře roku 2019 a rozhodnutí Pekingu významně rozmístit síly
a aktiva na základnách v zahraničí (což vyžadovalo prudký nárůst počtu těchto základen) bylo učiněno v roce 2018 (a dosud nebylo provedeno).

Ptáme se: co požadují hongkongští protestující? Není problém, který zahájil protesty, již dávno vyřešen? 
Zákon o vydání domorodců Hongkongu na pevninu byl stažen. 
Protestující nyní potřebují odstranění čínské suverenity nad Hongkongem. 
Pravděpodobně si tito infantilní mladí lidé myslí, že dokáží dosáhnout takového řešení. Kromě toho si můžeme být jisti, že jejich vůdci dostávají relevantní signály a sliby od Washingtonu a případně z Londýna. 
Ale profesionální političtí hráči, kteří podporují tento protest, chápou, že takový výsledek není možný. 
Při prvním skutečném nebezpečí ztráty kontroly nad Hongkongem použije Peking ozbrojenou sílu.

Úkolem těchto protestů je tedy donutit Čínu, aby použila vojsko (nebo alespoň policejní síly z pevniny) k obnovení pořádku v Hongkongu. Na tuto akci jsou již připraveny stovky obětí (v tiskových zprávách se z nich stanou tisíce), které stále žijí a dýchají, ale zákazníky protestů jsou odsouzeni k tomu, aby zemřeli pod pásy „totalitárních tanků“ nebo z „policejní brutality“ a „neznámých ostřelovačů“ (v závislosti od toho, jaké síly pevninské Číny budou povolány, aby potlačily protesty).

Úkolem, který je třeba vyřešit, je vytvořit prostředí, ve kterém se hongkongská policie nebude moci vypořádat s protestní vlnou, bude ohrožen život a majetek občanů, kteří dodržují zákon, a místní vláda bude ochromena a nebude schopna potlačit další organizovaný odpor.  

V Pekingu nevládne Janukovyč. Pokud k tomu dojde, a dokonce v souvislosti s požadavkem na oddělení od Číny, bude povstání pevninskými silami okamžitě rozdrceno bez ohledu na důsledky.

A právě to Američané potřebují (nikoli vítězství vzpoury, ale její potlačení). 
Čína, jak již bylo řečeno, navazuje konstruktivní vztahy se zeměmi regionu (které se dříve vážně obávaly Pekingské expanze a byly připraveny na spojenectví se Spojenými státy, aby tuto expanzi omezily). 

Je možné, že v budoucnu půjde i Taiwan cestou Hongkongu (a kletba „dvou Čín“ se přeruší). 
Aby Američané zvrátili růst čínské autority v regionu, vyděsili místní režimy, donutili je, aby odmítli znovu důvěřovat Pekingu a obrátili se na ochranu k Washingtonu, potřebují „nové náměstí Nebeského klidu“ (Tiananmen Massacre).

Hong Kong se perfektně hodí. Území, které téměř 100 let nebylo součástí Číny a nyní má práva nejširší autonomie. Nejen Tchaj-wan (s ohledem na možnost jít stejnou cestou), ale většina zemí jihovýchodní Asie
(s určitým stupněm předpokladu) může tuto situaci vztáhnout na sebe. 
Pokud je možné zorganizovat něco, co může být světu představeno jako porušování práv Hongkongu, krvavý masakr čínského totalitarismu nad místní demokracií, v mnoha zemích regionu klesne autorita Pekingu.

Je jasné, že Čína na to neumře a nepůjde s Amerikou. Spojené státy však budou schopny zachránit významné zdroje a propojit významné Číňany (a také snížit tempo rozvoje čínského vojensko-politického a ekonomického vlivu)  k spořádání konfrontace mezi Pekingem a většinou zemí v regionu, které jsou nyní na čínské oběžné dráze, ale dosud nejsou pevně ukotveny. Washington získá čas.

Proto byla zapotřebí ukrajinská zkušenost s ozbrojeným povstáním. 
Hongkong by měl Peking přimět k použití ozbrojených sil za každou cenu. Zbytek je věcí technologie. 

Stejně tak se Američané v roce 2014 pokusili přinutit Rusko, aby obsadilo celou Ukrajinu, aby diskreditovali Moskvu před partnery v Euroasijském svazu, vyděsili ruské spojence, přinutili je hledat sponzorství USA a současně zavěsit na ruský rozpočet nejen sankce, ale také zničenou ukrajinskou ekonomiku, a posílit ruskou pátou kolonu miliony aktivních ukrajinských „evropských integrátorů“.

Rusko projevilo zdrženlivost tehdy, Čína ukazuje zdrženlivost teď. 

Každý však má svůj Krym, který nelze opustit, a Donbas, který nelze nechat padnout. Američané se snaží dotlačit vzpouru na tuto červenou linii, jejímž překročením bude čínská reakce nevyhnutelná, jako byl nevyhnutelný odchod Krymu do Ruska na pozadí úspěchu nacistické vzpoury v Kyjevě. 

Doposud neuspěli, ale snaží se.

Rostislav Iščenko
https://ukraina.ru/opinion/20191009/1025265102.html

sdílet na