Třicet let tu mají žně kádrováci. Když slyším „umělec“ a „filosof“,

04.08.2019 5:46

mám nutkání mluvit sprostě, přiznal signatář Charty 77 Jan Schneider. POLOČAS HORKÉHO ROKU V naší zemi bychom měli ukončit „třicetiletou studenou občanskou válku“, říká pro ParlamentníListy.cz politický a bezpečnostní expert, někdejší zpravodajec BIS a signatář Charty 77 Jan Schneider. Podle něho se jen neustále ostře hádáme a vzájemně lustrujeme. S blížícím se výročím listopadu 1989 uvádí, co by naše společnost potřebovala, a obává se, že opět uslyšíme mnoho „černobílých až idiotských řečí o Havlovi“.

Budeme si připomínat 30. výročí sametové revoluce, ale zatím tento rok příliš slavnostně nevypadá. Od dubna tato země čelí vlně demonstrací a vládní nestability. Co jsme se v kontrastu k tomuto výročí tento rok zatím dozvěděli o naší společnosti? Co nám schází, co nás trápí jako společnost?

Trápí nás krátkozrakost, netrpělivost a zášť. 

Lidé, kteří jsou mediálně nejvíc vidět (nazývat je něčími reprezentanty nebo něčími lídry by opravdu mohlo někoho urazit), nejsou schopni nadhledu, tolerance ani humoru. Proto nepředkládají lidem nějaké vize, za nimiž by sami stáli, ale spojují lidi jen sdíleným pocitem frustrace. Tato zamindrákovaná stáda by se ale nikdy v takových počtech nesešla, jak sám ten svolavatel přiznal, kdyby zkusil vyjádřit nějaký pozitivní program. 

Netrpělivost je příčinou tragédií, přinejmenším však Potěmkinových vesnic. Pořádné jídlo není fast food, ale slow food. Pořádná demokracie taky nevznikne ze dne na den. Chybí mi tu konzervativní myšlenkový proud, který by lidi mírnil, brzdil, učil je šetřit energii na důležité věci, učil lidi vidět věci v souvislostech a s nadhledem, a hlavně by měl odvahu poučit se z reality, a ne žít v mýtech.

A ta zášť? Třicet let po předání moci se stále lustrujeme a hledáme důvody k nenávisti. Kádrováci, politruci a ideologové mají žně. Třicet let tu panuje ona „blbá nálada“! Dvacet let po „Vítězném únoru“ (1948) dokázala společnost úplně jako v pohádce sama sebe vytáhnout za vlasy z bažiny – a nastalo pražské jaro (1968), ojedinělý fenomén, o němž se dosud mluví na celém světě. Ale my se furt jen lustrujeme! 

Demonstrace, které vyvrcholily koncem června na Letné s účastí zhruba čtvrt milionu lidí, začaly jmenováním Marie Benešové do vlády. Teď to prakticky o Benešové už není, hnutí Milion chvilek pro demokracii usiluje hlavně o konec Andreje Babiše a rovněž se vyslovuje ostře vůči prezidentovi. Bude na podzim vlna tohoto silného odporu se stejnou intenzitou pokračovat?

Já pokládám vládu za velmi stabilní, když ustála toto socdemácké štengrování hraničící se sabotáží. Proto se nepodařily pokusy rozdýmat zárodky barevných revolucí, a že těch pokusů už bylo více. Vláda i většinová společnost se učí žít a pracovat v tomto relativně nestabilním prostředí. Musíme si zvyknout, že toto je normální. Žádný připitomělý „klid na práci“, jak chtěl Husák. Ne, to byly mrtvolné stojaté vody. 

Nejde o žádnou vlnu silných protestů, protože ty lidi nespojuje žádná pozitivní myšlenka. Typově mi celé to hemžení připomíná vesničana zvaného Bohovan z povídky Valentina Rasputina (Loučení s Maťorou). Bohovanova chodidla celoroční chůzí naboso ztvrdla na kámen, dráždil jimi hady a hádky, pochechtával se, jako by ho to lechtalo, a komentoval to blaženým všeobjímajícím citoslovcem „kurrrrva“.

Demonstrace patří k demokracii. Tito milionoví chvilkaři jsou důkazem, že přece jenom tu je něco víc než potěmkinovská „reálná demokracie“. Paradoxně by ti demonstranti měli pravdu, kdyby nedemonstrovali. Tím, že demonstrují, zeslabují vlastně svou argumentaci.

Jsou Miloš Zeman a Andrej Babiš, nadneseně řečeno, „vrahy odkazu 17. listopadu“, jak naznačuje liberální část společnosti? Co oba přinášejí Česku, a hlavně jejich partnerství, které se letos prohloubilo? Co i z emocionálního či psychologického hlediska přinášejí svým voličům?

Vrahy odkazu 17. listopadu by mohli být ti, kteří takto někoho drze označují – jenže demokracie je tvrdá, a i tito duševní impotenti mají v demokracii své místo. Jak říkal Werich, svět musí být plný nejrůznějších lidí. Nesnáším řeči o jednotě a podobně. První, co musíme udělat, je zřetelně vyznačovat meze chování, za jejichž překročení společnost rychle uplatní sankce, aby se ubránila a nerozpadla. A to druhé je, že se musíme naučit tady spolu žít i s těmi nejrůznějšími nositeli nejnemožnějších názorů, protože – to nám budiž útěchou – oni s námi mají podobné trable jako my s nimi. 

Babiš a Zeman jsou fenomény, na nichž se to dá dobře učit. Drahošovi příznivci by jistě chtěli, aby v případě vítězství Drahoše jej za svého prezidenta uznali i voliči Zemana. Takže je spravedlivé totéž chtít po nich. Podobně je tomu s obsazením funkce premiéra. A na základě starodávného pravidla „nečinit druhým, co bych sám nerad strpěl“, je pak možné od nich požadovat úvahu, zda by strpěli, aby jejich favorité byli napadáni takovým stylem jako tito dva. 

„Babiše a Zemana volili zejména lidé z venkova, starší a méně vzdělaní,“ opakují jejich oponenti. Jsou tito lidé nevědomí a zmanipulovaní, jak naznačují třeba umělci Mádl a Geislerová? Až jejich voliči odejdou, nastane vláda stran typu Piráti, kteří vévodí mezi mládeží? Je letošní odpor proti prezidentovi a premiérovi generační věcí?

Víte, já jsem alergický na „umělce“ a podobně to mám s lidmi, kteří si za jméno napíší „filosof“. Jelikož jsem strávil léta, kdy se významnou měrou formoval můj charakter i slovník, mezi železničními dělníky, naučil jsem se nevybíravými slovy reagovat na lži a falše a aroganci a podobně. Tentýž jev popsal Magor Jirous vybranými slovy pro vybranou společnost: „Já jsem v podstatě jemný člověk, ale dávám to dost komplikovaně najevo.“

Jo, a skvělá undergroundová kapela „Bílé světlo“ má skladbu „Umělec“, kde se praví: „Jsem umělec vznešeného ducha / stvořila mne tvůrčí muka / výroba umění, nad to není / a když to vládce nedocení / stačí malý poklonění / a hned je zase plno práce!“

Takže když slyším o filosofech a umělcích, nastává u mne cosi, co se lékařsky nazývá „koprolalie“ neboli nutkání mluvit sprostě. Velmi sprostě. Je to ale úlevné, a zde by to bylo velmi příhodné! 

Takže takto jsem se slušně vyhnul odpovědi na první část vaší otázky.

A pokud jde o Piráty, myslíte ty vyšlechtěné, sice navenek třeba s dredy, ale ve značkových košilích apod.? Tedy ty pseudopiráty, z nichž někteří už mají perfektní eurofazónku a jsou z nich byrokrati jedna … ne, radost z toho nemám. Smutek.

Ale něco z té původní vzpurnosti by si měli aspoň někteří zachovat, protože protestovat je vždy oprávněné. Ale s Piráty to dopadne jako s komunisty, v Parlamentu zestárnou, občas se užitečně zablýsknou a budou je volit jejich voliči, kteří je volili, když byli mladí, protože byli mladí. 

Letos pokračuje hospodářský růst, nezaměstnanost je rekordně nízká. Čím to je, že společnost je rozhádaná a lidé nevypadají šťastní? Jsou čísla o růstu jen iluzorní, protože ve skutečnosti se lidem nežije dobře díky vysokým cenám za bydlení či jídlo, či díky hrozbě exekucí? Budou výročí 17. listopadu nadšeně oslavovat třeba i lidé v Ústeckém či Moravskoslezském kraji, senioři, samoživitelky či nízkopříjmoví?

No jestli to není právě proto, že se lidem žije v podstatě lépe, mohou cestovat, stará omezení už nejsou a od nového chomoutu ještě nemají sedřenou šíji. Pomalu jim dochází charakter současné situace, která je tolik odlišná jak od minulosti, tak i od očekávání reálných v době změn –, protože od té doby se ohromně změnil celý svět a nejsme sami, komu se z toho trochu točí hlava. Nicméně některé konstanty zůstávají, například devótnost kariéristů, takže člověku k tomu točení hlavy je ještě i šoufl z těch starých známých věcí. A do toho se ještě přidávají další normalizační prvky jako autoritativní ovládání veřejnoprávního mediálního prostoru, nota bene se stejným normalizačním zdůvodněním, že jde o boj proti dezinformacím.

No a k tomu přistupují skutečné existenční problémy lidí s nízkými příjmy, které jsou často prohlubovány jejich vlastními chybami, z nichž nelze vinit vládu. Na druhou stranu každá vláda by vždycky mohla dělat víc, aby se těmto excesům předešlo… 

Letošní program Poslanecké sněmovny zahrnul i komunistický požadavek na „vyšetření zločinů privatizace“. Komunisté prosadili usnesení, že „privatizaci 90. let provázely excesy, chyby a zločiny“. Lze se s tím ztotožnit? A měli by to právě komunisté navrhovat? Co naši společnost tíží více: zločiny komunismu, nebo zločiny privatizace?

Toto je, myslím, trefa do černého! Bude dobře srovnat načasování tohoto legislativního procesu s načasováním různých demonstrací! 

Mimochodem, to usnesení neprosadili jen komunisté. Za ANO nebyl jediný hlas proti, ani za Piráty, ani za socdem, ani za SDP, ani za komunisty. Jediných 12 hlasů proti bylo z ODS. Hrdinové z KDU-ČSL, TOP 09 a STAN se vypařili jak pára nad hrncem, nikdo z nich nebyl ani pro, ani proti.

A ještě na jednu věc upozorním. Roky volám po tom, abychom uzákonili regulaci lobbingu a působení neziskových organizací, jak to mají v USA od roku 1938 (takzvaný zákon FARA, the Foreign Agents Registration Act). Nedávno to uzákonili v Rusku, joj, to bylo vřískotu! Pak to uzákonili v Izraeli, a to bylo potichu kroucení! A teď – no čtěte sami, co uvedla po úterním zasedání vláda na svém webu:

„Lobbování v Česku by mělo dostat jasná pravidla, jejich návrh včera schválila vláda. Zákon z pera Ministerstva spravedlnosti kabinet rozšířil o povinnosti týkající se neziskových organizací.“

A to bude teprve zle! Zákon má platit od počátku roku 2021 čili za rok a půl. A jestli to dobře domýšlím, tak mají některé neziskovky už jenom půldruhého roku na to, aby své pokladničky vyfutrovaly penězi odkudkoliv ze zahraničí, jak byly doposud zvyklé, a pak to budou muset pravidelně přiznávat. Ve Spojených státech se musejí prohlásit za zahraniční agenty, což nikterak nevadí těm, kteří mají čisté svědomí a jejich zájmy jsou obchodní. Ale potrefené husy, ty se ozvou, protože to je jejich neuralgické místo! Ony se vydávají za hlásné trouby nejtoužebnějších přání většiny lidu, a přitom to jsou ze zahraničí placené partičky. 

Takže těm zvoní umíráček, respektive hrozí jim to, o co samy údajně usilují: více demokracie, více transparentnosti. Z tohoto – i z předcházejícího – důvodu si myslím, že se in puncto demonstrací máme na co těšit. 

Debata o tzv. dezinformacích a fake news se dále vyvíjí. Eurokomisařka Jourová varovala před nebezpečím ovlivnění našich seniorů, protože „bez dozoru“ sedí u počítačů a čtou řetězové e-maily, které zneužívají jejich samotu a frustraci. Je takováto formulace šťastná? Snaží se někdo zmást starší generaci, která přestala rozumět dnešnímu světu, či jde o urážku našich seniorů?

V řetězových e-mailech jde často o manipulaci se strachem, což je každopádně svinstvo, a v horších případech jde o odsouzeníhodné obchodní praktiky, na něž už mnoho starších lidí doplatilo, protože přesně na ně jsou tyto sviňárny šity. Počítají s tím, že se starší lidé méně orientují v tomto bizarním světě virtuálních realit, které však často mají až katastroficky reálné finanční důsledky. Možná ta použitá formulace není šťastná, ale je burcující, což je ještě lépe, než kdyby byla politicky korektní tak, že by si jí nikdo nevšiml!

S tím souvisí i téma vztahů s Ruskou federací. Zeman přijal na příští rok pozvání Vladimira Putina na oslavy konce války. Je dobré současnému Rusku prokazovat takovou čest? Vnímáte Vladimira Putina v jeho současné podobě jako nepřítele, nebo jako vhodného vládce pro Rusko? Podporuje Putin evropskou ultrapravici a rozvrat EU?

Myslím, že náš prezident udělal důstojné státnické rozhodnutí, když toto pozvání přijal. Je třeba vzdát čest těm, kterým vděčíme za to, že se tady vůbec můžeme takto hádat. Netřeba se zabývat tím póvlem, který se chová stejně jako za minulého režimu, kdy se zase veřejně nevzdávala čest západním spojencům (tedy myslím těm, kteří bojovali, ne těm, kteří do poslední chvíle dostávali dividendy ze svých předválečných investic do německého zbrojního průmyslu).

Myslím, že Putin je vhodným ruským prezidentem, i když mu klesá popularita, protože to znamená, že má odvahu dělat nepopulární věci, a že v tom vytrvá. Z politiků, kteří jen sledují průzkumy své popularity, je mi šoufl.

Myslím, že to je velký žvást, že Putin chce rozložit EU. K čemu by mu to bylo dobré? Aby se jednotlivé státy bývalé EU nechaly vlivově pozřít Spojenými státy? Naopak si myslím, že Rusko by ocenilo dobré vztahy s rozumnou a stabilizovanou EU, která by měla vlastní zahraniční i energetickou politiku.

Pouze váleční štváči rozněcují nenávist, stále někomu hrozí, rozpínají se, uvalují sankce a chtějí ze všeho těžit. Je velmi obtížné s nimi nějak vyjít, obzvlášť když takovou politiku provozuje stát. Ona to ale velmi pravděpodobně je jedna z posledních fází existence mizícího hegemona, který to ví a zlobí se na celý svět. Musíme ale s ním zacházet důstojně, není to ani první, ani poslední případ v dějinách.

Jak je v současné době vnímána osobnost Václava Havla? Jak ho zhodnotit bez nánosu patosu a povinné oslavy, ale zároveň se vyhnout urážkám a mýtům o jeho osobě?

Těžko. Jsem nakloněn provokativně tvrdit, že zčásti si za to může Havel sám. On tu svou odlišnou pozici už krásně reflektoval ve hře Audience jako salónní spisovatel pivovarskému sládkovi nesrozumitelných her, nota bene o úřednících! 

A pak do té pasti stejně vlezl, přestože mu jeho žena Olga radila zdrženlivost a zřejmě i to, že by měl v nejlepším přestat, prezidentem už jednou byl, už si to zkusil, a měl by se rychle vrátit na Hrádeček a zkusit to všechno napsat tak, aby tomu někdo rozuměl.

Já osobně rozlišuji velmi statečného (a s undergroundem solidárního) „mladého Havla“ od „starého Havla“. Dělicí rovinou je zřejmě onen moment, kdy odmítl pozvat na prezidentskou inauguraci svého věrného ochránce Johna Boka, s nímž je sice někdy strašně těžké vyjít, ale bez něj by to asi nešlo. 

S tím souvisí i Havlovo přesvědčení o nutnosti rozpustit jak Varšavskou smlouvu, tak i NATO. Pak mu ale srdce ztvrdlo, jak se píše v Bibli (čili zase: nebyl to první případ v dějinách, spíše to už je taková fraška, že se to děje takřka pravidelně). A z téměř pacifisty Havla, který tvrdě odsoudil americké bombardování Libye v roce 1986 (na to údajní odborníci na Havla pravidelně zapomínají), se stal jestřáb vyzývající Spojené státy k útoku na Irák (na základě dojmu z podvržených informací).

Václav Havel byl původně proti lustracím, pak proti jejich prodloužení. To se možná neví, nebo se to rádo zapomíná. Asi věděl, že lustrace jsou výrazem toho, co sám nazýval „blbou náladou“. 

Jinak řečeno – já rád věnuji pozornost kritice Václava Havla od toho, kdo o něm dokáže říci něco dobrého. A stejně i naopak – pozorně vyslechnu oslavné řeči od toho, kdo současně vyjeví, co ho v souvislosti s Havlem tíží, nebo čemu prostě nerozumí. V takových případech nám může být Havlův odkaz velmi užitečný. Jenomže já se bojím, že k třicátému výročí se spustí lavina povrchních, černobílých až úplně idiotských řečí o Havlovi. Už aby to bylo za námi.

Na závěr, co české společnosti chybí k tomu, aby důstojně oslavila výročí 17. listopadu? Co by pro to mohli udělat premiér, prezident, sněmovní opozice či aktivisté Milionu chvilek?

Jak důstojně oslavit změnu režimu před třiceti lety? Ani nenávistnými řečmi, ani posilováním nesmyslných mýtů o nějaké sametové revoluci. Ať si o Petru Pithartovi každý myslí, co chce, což činím i já, cením si na něm velice jeho mýtoboření. Od počátku devadesátých let Pithart důsledně odmítá žvásty o „sametové revoluci“, a mluví o PŘEDÁNÍ MOCI. To je jediný možný začátek důstojné reflexe této části našich dějin.

V této souvislosti bychom už konečně mohli přemýšlet o tom, jak ukončit TŘICETILETOU STUDENOU OBČANSKOU VÁLKU. Nemyslím nějak nablble sentimentálně, to ne, budeme se dál prát, ale s určitou noblesou, nadhledem, možná i humorem a uznáním. Ano, důstojně.

Proto očekávám, že se politici nebudou ztrapňovat oslavami jedněch a haněním druhých a řečmi o tom, jak oni statečně pod peřinou poslouchali Svobodnou Evropu. O takovém typu lidí psal krásně Vladimír Vančura (Konec starých časů): „Dobře počítáno, nebyl ani Josef Stoklasa nějaký hejhola z veřejné čítárny. Proslul daleko široko jako republikán a ve válečných časech stůj co stůj špatně smýšlel o rakouském císaři.“

Očekávám, že politici ocení ty, kteří pomohli udržet MRAVNÍ KONTINUITU společnosti, a současně – jedním dechem! – ocení i ty, kteří pomohli udržet její KONTINUITU ODBORNOU. Jsem přesvědčen, že platí Masarykovo rčení, že stát se udržuje těmi idejemi, na nichž vznikl. A toto – nikoliv nějaké mýty o sametové studentské revoluci! – jsou základy, na nichž by bylo dobře stavět, má-li se stát dobře udržovat a mít budoucnost.
https://bit.ly/2yAtwnF

htt

sdílet na