… teprve teď se začínám skutečně bát!

josh-xy 28. 9. 202128. 9. 2021 Jaroslav Štefec, terorismus

Spolupracuji na studii, identifikující existenční hrozby pro ČR. V souvislosti s touto prací se samozřejmě dostanu ke spoustě materiálů ministerstev zahraničí, obrany i vnitra a přiznám se, že ačkoliv znám dobře reálný stav bezpečnostního systému ČR, teprve teď se začínám skutečně bát. Jejich neaktuálnost, nekonkrétnost a někdy i ideologická hloupost a zaslepenost je do očí bijící a nedává nám, občanům tohoto státu, příliš růžové vyhlídky do budoucna v případě, že se některá z těch byť “méně existenčních“ hrozeb bude skutečně realizovat. Jak se říká, papír snese všechno.Tak například terorismus. Riziko teroristických útoků v Evropě, a tudíž i v ČR radikálně roste a MV ČR na to samozřejmě adekvátně reaguje.

ně výši konkrétního rizika útoku v naší zemi (celkem oprávněně se domnívám, že ho ani nedokáže vyčíslit), ale pouze adekvátně schopnostem jeho vedení a úředníků.V materiálu Bezpečnostní hrozby, v části „Terorismus“, jsem se tudíž dočetl například, že … “Úroveň připravenosti České republiky na případný teroristický útok na jejím území nebo proti jejím zájmům v zahraničí je možné označit za odpovídající. Přitom je třeba zdůraznit, že současná situace v České republice je z hlediska teroristických projevů klidná. Vzhledem k zapojení státu do současné fáze protiteroristického úsilí a v souvislosti se členstvím země v Evropské unii a Severoatlantické alianci je ovšem třeba případná rizika nepodceňovat a odpovídajícím způsobem se na ně připravovat.

Veškerá protiteroristická opatření, ke kterým je v České republice přistupováno, jsou koncipována s respektem k ochraně základních lidských práv a svobod.”Naprosto mě šokoval už sám fakt, že stěžejní dokument, o který se ochrana ČR před teroristickými útoky opírá, nazvaný „Strategie České republiky pro boj proti terorismu“, pochází z roku 2013 a je tedy nejméně 8 let starý. Nereaguje proto logicky ani na migrační vlny, ani na radikalizaci muslimské populace západoevropských zemí, ani na neslavný konec afghánského dobrodružství USA a jeho ocásku NATO. Soudím proto, že ani MV, ani vláda ho vlastně k ničemu nepotřebují.Samotný materiál nemá cenu rozebírat. Jako člověk, zabývající se dlouhá léta bezpečnostními riziky na úrovni státu, jsem nevěděl, jestli se mám nad tou sbírkou vzorově formátovaných floskulí, jalových školometských definic a špatně přeložených zahraničních materiálů, poskládaných bez ladu a skladu, smát, nebo spíš brečet.Stačí se podívat na výše uvedený obsah textu, který se na něj odkazuje.

Co si například myslet o úrovni „připravenosti ČR“, popsané slovy … ” je ovšem třeba případná rizika nepodceňovat a odpovídajícím způsobem se na ně připravovat.” Konstatování, že … “Veškerá protiteroristická opatření, … jsou koncipována s respektem k ochraně základních lidských práv a svobod” jsou už jen takovou třešničkou na dortu. Jaká lidská práva může mít terorista, jehož výbušné zařízení zabije deset, dvacet nebo padesát lidí?! Stejná, jako ti mrtví? Tohle mě skutečně dostalo. Ať žije politická korektnost! Nemohu pominout ani (objektivně doložitelnou) lživost slov o „odpovídající úrovni připravenosti ČR na teroristické útoky na našem území“. Ano, v principu souhlasím – naše připravenost je skutečně na odpovídající úrovni.

Ovšem na úrovni, odpovídající znalostem a schopnostem vedení našeho státu, zpravodajských služeb a policie terorismu skutečně čelit a připravit na něj i občany. Kdo z nás například ví, jak se chovat během teroristického útoku a bezprostředně po něm? Máme utíkat? Schovat se? Kam? Kdo umí poskytnout první pomoc raněným, kteří by bez ní zemřeli, nebo ji dokonce organizovat do příjezdu sanitek (kterých bude určitě nedostatek). Tohle neumí ani řadoví policisté, nebo „měšťáci“ (při skutečné úctě k jejich nelehké práci). Čili suma sumárum – připraveni nejsme! A to ani v nejmenším.

Co mě ale dostalo asi nejvíce, byl popis činnosti Odboru bezpečnostní politiky MV, který odpovídá za realizaci výše zmíněného materiálu. Ten se (vedle toho) údajně „ … věnuje celému spektru dalších aktivit, které s problematikou boje proti terorismu souvisí (příprava podkladů a účast na pracovních skupinách Evropské unie zabývajících se problematikou boje proti terorismu, reakce na dotazníky mezinárodních organizací, účast na domácích a zahraničních konferencích, reakce na dotazy novinářů, publikační činnost atd.). Zajímavé svědectví o tom, kam vlastně jdou miliardy z našich daní. Myslím, že je nejvyšší čas se nad tím zamyslet. Za půl roku už může být pozdě. Volby jsou za pár dní, a určitě stojí za to se podívat, kteří jejich aktéři mají bezpečnost jako svou prioritu.
https://www.facebook.com/profile.php?id=100016828963330

24.9.2021 Dnes jsem si na serveru Novinky.cz přečetl článek Alexe Švamberka „Tálibán bude popravovat a sekat ruce.“ Jde v podstatě jen o mírně upravený přepis rozhovoru staronového afghánského ministra vězeňství Núrruddína Turabiho pro agenturu AP, v němž propaguje vládu Tálibánu na základě myšlenky „zcivilizování“ trestů podle islámského práva šaríja během posledních 20 let. Nemohu si pomoci, ale silně mi to připomnělo scénu z proslulé Brdečkovy komedie „Tajemství hradu v Karpatech“, v níž baron Robert Gorc přikazuje svému sluhovi, aby zabil hraběte Felixe Telekeho, slovy: „Zastřel ho jako psa! Ale civilizovaně!“.Důvod zveřejňování podobných článků si dovedu poměrně dobře představit. (Nejen) evropské státy se chystají uznat islámskou vládu Tálibů v Afghánistánu a je tudíž třeba provést důkladnou ideologickou přípravu.

Ukázat Tálibán v lepším světle a připravit půdu pro politické zdůvodnění tohoto kroku. Přitom Turabi neřekl nic jiného, než že chystá formalizaci a sjednocení postupů provádění tvrdých trestů za porušení jednotlivých ustanovení práva šaría do jakési „civilizované“ podoby. Tedy to, co například ve „spřátelené“ Saudské Arábii existuje už desítky let. Sice se tam také stínají hlavy, odborně chirurgicky odstraňují zlodějům ruce a popravují ukamenováním nevěrné ženy, ale má to svůj řád. Takže je to jak z pohledu USA, tak EU nejspíš v pořádku.

Článek sám má však i další roviny. Nejspíš nezamýšlené, ale u soudných lidí musí jeho poselství nutně vyvolávat husí kůži. První rovina je dána dvěma Turabiho prohlášeními. V tom prvním se jednoznačně vymezuje proti pokrytectví a poručníkování Západu slovy: „Každý nás kritizoval za tresty na stadionu, ale my jsme nikdy nic neřekli o jejich zákonech a trestech. Nikdo nám nemůže říkat, jaké by měly být naše zákony. Budeme se řídit islámem a vytvoříme naše zákony na základě koránu.“. V tom druhém jasně říká, že Afghánistán se připojuje k “moderním” zemím, veřejně šířícím ideologii islámu všemi dostupnými prostředky: „Oproti minulosti jsme se změnili.

Tálibán povolí televizi, mobilní telefony či videa, protože je to potřeba. Místo toho, abychom působili jen na stovky lidí, můžeme působit na miliony“.Kdyby se stejnou vehemencí uplatňoval český právní řád, jeho ochranu a požadavky na nevměšování odkudkoliv kterýkoliv seriózní český politik, samozřejmě v gardu kořenů naší civilizace a nikoliv islámu, s chutí bych mu zatleskal a měl by můj hlas jistý. Bohužel, nikdo takový není aktuálně na obzoru, i když některé kroky Andreje Babiše, zejména jeho prohlášení v kontextu společné schůzky s Viktorem Orbánem, mohou naznačovat jak v ČR, tak minimálně v našem středoevropském prostoru „mírný obrat k lepšímu“.Druhou, ještě podstatně děsivější rovinou, je (velmi zaobalený) popis vývoje uplatňování práva šaría v Afghánistánu během posledních 20 let.

Od motorizovaných „samosoudců“, tvrdě a okamžitě zasahujících po nastolení vlády Tálibánu v 90. letech proti hříšníkům, od poprav na místě a na stadionech, až k dnešní „civilizované“ šaríi. Nemění se ani drakonické tresty, ani právní systém, na jehož základě jsou vynášeny, mění se jen vnější forma jejich „realizace“. Samozřejmě ruku v ruce se změnami ve společnosti, s postupující islamizací a ubývajícími oponenty. Prostě, jak údajně říkával svého času jistý Josif Stalin: „Nět čelavěka, nět probléma“.

Tento s lehkostí pera spisovatelky ženských románků podaný hrůzný obraz řádění „pravověrných“ při přebírání moci ve státě, ležícím sice mimo území Evropy, ale ještě v 70. letech žijícím svobodně a v západním stylu, je totiž věrným předobrazem procesů, kterými by nám bylo dáno projít, pokud by v evropských zemích zvítězil islám a stal se vládnoucím ideologickým systémem. Samozřejmě to platí i o České republice.Prosazování práva šaría v oblastech tak zvaných no-go zón ve Francii, Belgii nebo Holandsku se nám může zdát jako problém hodně vzdálený. Ale už před několika lety vznesl veřejně, před kamerami ČT1, požadavek na uznávání možnosti uplatňovat právo šaría „pro české muslimy“ jistý Muneeb Hassan Alrawi, takto zakladatel a šéf Islámské nadace v Brně, šéf Ústředí muslimských obcí ČR a neúnavný prosazovatel stavby dalších a dalších mešit v českých městech. A to aniž by byl vzápětí zatčen za podkopávání principů právního státu, v němž může platit pouze jedno právo. Ať už si o něm myslíme cokoliv.

Tehdy se také poprvé výrazně projevila impotence českého státu vůči infiltraci radikálního islámu do české společnosti a neschopnost jeho orgánů tvrdě zasáhnout v případech, kdy jsou závažným způsobem zpochybňovány základy české státnosti. Což by nás mělo zásadně varovat.Stejným procesem si totiž prošlo mnoho zemí západní Evropy, které se dnes díky politické korektnosti a přezírání narůstajících problémů ze strany jejich vůdců ocitly na hraně kulturního, sociálního a bezpečnostního kolapsu. Jejich radikalizující se „domácí“ muslimové spolu s milióny imigrantů z islámských zemí, které ještě nedávno vítaly s otevřenou náručí, dnes dávají otevřeně a nepokrytě najevo pohrdání obyvateli evropských zemí, západní kulturou, historií, životním stylem i zákony.

Nastolují v zemích, v nichž se již cítí dostatečně silnými, vládu strachu, násilí a teroru. „Tvrdé“ teroristické útoky, ale i „měkký“ teror v podobě násilí na ženách, střelby v ulicích, drog, vražd a ničení náboženských symbolů se začínají stávat každodenní realitou měst nejen ve Francii, Holandsku nebo Švédsku, ale i v sousedním Německu.Česká republika byla podobných excesů zatím ušetřena. Musíme se ale tvrdě postavit snahám zaplavit naši zemi migranty, musíme se tvrdě postavit snahám zavádět u nás praktiky, které způsobily bezpečnostní krizi na západě Evropy. Jinak jim budeme velmi brzy nuceni také čelit. To je konstatování skutečnosti, nikoliv snaha vyvolávat plošnou nenávist nebo volat po odmítání pomoci lidem, kteří ji skutečně potřebují. Musíme ale dobře zvažovat, komu pomoci a zda naše pomoc nebude vnímána jako slabost. O své budoucnosti bychom měli rozhodovat sami. Volby se blíží, a za čtyři roku bude tentokrát už skutečně pozdě.