Začněme s podáním ruky. Tato událost je poměrně nicotná, ale významná:
během mezinárodní konference v Istanbulu potřásl Erdogan rukama zástupců Státní dumy z Krymu. 
Vypadalo by to jako maličkost. 
Turecko ale neuznává ruský status Krymu, respektive neuznává ani zvolené poslance.

Erdoganovo podání ruky je uznáním oficiálního postavení zástupců Státní dumy z Krymu de facto, což zpravidla předpokládá uznání de jure.

Ministerstvo zahraničních věcí Ukrajiny už uvedlo, že se údajně dozvědělo od Turků: že podání ruky byla nehoda, Erdogan nevěděl koho zdraví, Turci nevěděli kdo byl v delegaci atd. 

Jistě takto turečtí diplomaté takovou situaci vysvětlili Ukrajincům. Ale ještě v letech 2014-2018 by toto vysvětlení způsobilo v Kyjevě výbuch vzteku. 

I při své neprofesionalitě si ukrajinští diplomaté dobře uvědomují, že hostitelská strana si musí být vědoma složení delegací na mezinárodních konferencích na vysoké úrovni. A prezidentovi nemůžou přivést jen tak nějaké lidi. 

Vyžaduje se alespoň koordinace s bezpečnostními a protokolovými službami. Rovněž je vždy diskutována otázka politické výhodnosti schůzky. Turci jsou v těchto věcech tradičně ostražití. A Rusku by nestálo za to,
aby pašovalo zástupce státní Dumy z Krymu do Istanbulu. Navíc není ve stylu ruské diplomacie někoho klamat potřesením rukou (nebo uspořádat placené focení s prezidentem USA).

Ale v nových podmínkách ukrajinští diplomaté toto vysvětlení spolkli a předstírali, že věří v náhodu. Uvědomili si, že hysterie by jen zhoršila jejich postavení v tureckém směru, že Turecko postupně přehodnocuje své postavení k ukrajinské krizi a nelze s tím nic udělat. 

Co udělalo kyjevské diplomaty tak uvědomělými? Poslední hřebík do rakve jejich naděje zatloukla turecká operace v Sýrii. Poté, co rusko-syrské jednotky, (jejichž koncentrace v oblastech Manbij a Tabka byly hlášeny dlouhou dobu), začaly po dohodě s Kurdy obsazovat území Rodžavy (opuštěné Američany), v prvních několika dnech bylo možné ještě mít iluze o možném střetu zájmů v regionu mezi Moskvou a Ankarou. 

Když však vidíme, jak úhledně (bez spěchu a rozepří) je vytvořena hranice vymezení mezi Asadem a Erdoga-
nem v Rodžavě, není pochyb o tom, že dohoda mezi Moskvou a Ankarou byla dosažena předem a byla součástí širšího plánu na konečné vyhození Spojených států ze Sýrie (a soudě podle výsledků Putinovy návštěvy zemí Perského zálivu a celého Blízkého východu).

Turecko je aktivním regionálním hráčem na Blízkém východě. Za posledních sto let opakovaně měnilo spojence a odpůrce, ale nikdy neopustilo své ambice. 

Z historického, ekonomického, politického a psychologického hlediska je Blízký východ pro Turecko o několik řádů důležitější než stovka Krymů a tucet Ukrajin k tomu. Pouze slepý člověk nevidí, že pokud se Erdogan dohodne s Moskvou na klíčových bodech syrského urovnání a po kompetentní operaci vytlačení Američanů
z Rodžavy, tak je jasné, že strany naleznou společný jazyk i v otázce Krymu. 

Ukrajina tak ztratí podporu dalšího „věčného“ (jak věřili v Kyjevě, a přitom zapomněli, že pouze Pán je věčný) spojence.

Operace, kterou provedl Erdogan, ještě nedosáhla svého vrcholu, ale je již možné shrnout:

1. Spojené státy konečně opouštějí Sýrii. Sice oznámily svůj záměr ponechat 300 lidí na hraniční základně v oblasti At-Tanfa, ale to je agónie. 
   
   Z globálního hlediska znamená uznání porážky USA v Sýrii a na Středním východě jako celku také uznání porážky v globální konfrontaci s Ruskem. 
   To neznamená, že v budoucnu nebude konfrontace s Washingtonem pokračovat. 
   
   Rusko se dokázalo vzpamatovat poté, co Sovětský svaz prohrál studenou válku, rozpad SSSR a krizi 80. let. Dokud budou Spojené státy naživu, budou mít šanci na znovuzrození a pokus o pomstu. 
   Ale toto kolo byla výhra pro Rusko, stejně jako předchozí kolo (které zničilo SSSR) bylo pro USA. 
   
   Washington už není globálním hegemonem. De jure nikdy nebyl a de facto to přiznal, evakuací vojenské skupiny ze Sýrie.
   
   
2. Ve své podstatě  to znamená, že všichni spojenci USA (od EU a řady latinskoamerických režimů až po Ukrajinu a syrské Kurdy), kteří se na USA spoléhali jako na hegemona – prohráli, ponesou ztráty
   a budou muset hledat nového patrona. 
   
   Nejvíce zasažení budou Kurdové a Kyjev. Kurdská nezávislá území a Kyjevský režim bez amerického sponzorství jsou v zásadě neživotaschopné a zjevně není a nepředpokládá se, že ti co nahradí USA budou patronem Rodžavy a Ukrajiny. Myslím, že by se Ukrajina měla podrobněji podívat na kurdskou zkušenost. Může se jí stát něco podobného, ​​byť ne totožného. 
   
   
3. Turecko a Rusko prokázaly svou schopnost navzdory existenci významných rozporů způsobených objektivně existujícími národními zájmy najít vzájemně prospěšné kompromisy.
   
   
4. Mezinárodní autorita Ruska jako celku a zejména jeho autorita na Blízkém východě prudce vzrostla. V této oblasti dominuje Moskva.
   
   
5. Asad je blíž než kdykoli předtím plnému obnovení územní celistvosti Sýrie. Dovolte mi připomenout, že kritici ruské operace v Sýrii nejprve nevěřili, že syrský režim lze v zásadě zachránit. Věřili, že Asad ztratil občanskou válku a že jeho agónii lze pouze prodloužit. 
   

Potom museli připustit, že tím, že se Asad spoléhal na ruskou podporu tak vyhrával občanskou válku. Kritici však nevěřili v obnovení jeho moci po celé zemi a tvrdili, že Spojené státy by nikdy neopustily své strategicky výhodné postavení v Rodžavě. 

Nyní musíme přiznat, že Asad má  všechny šance znovu získat kontrolu nad všemi syrskými územími. 
Mimochodem, … možná nebude překvapením, kdyby Asad za těchto podmínek se zaměřil na návrat Golanských výšin…  a dosáhl svého cíle. 
Během posledních deseti let se izraelská podpůrná skupina ztenčila a výrazně oslabila.

Obecně vyjmenovávat ruské úspěchy díky „operace Erdogan“ by bylo na dlouhou dobu, ale hlavní věc je,
že strategie zvolená ruským vedením byla brilantně potvrzena. 

S mnohem menší zdrojovou základnou než SSSR a polo-izolovaností na mezinárodní scéně bylo Rusko schopno dosáhnout toho, čeho nebyl SSSR schopen dosáhnout po celou dobu své existence – stát pevnou nohou na Blízkém východě – v geopolitickém středu planety. Rusko na rozdíl od SSSR, který vynakládal nerozumné prostředky, zároveň provádí hospodářskou a úspornou politiku, která vydělává na posílení jeho geopolitických postavení díky kontraktům.

Vítězství v Sýrii je nejlepší odpovědí na kritiky, kteří požadují, aby Rusko buď obsadilo Ukrajinu, pak vedlo válku s Tureckem, nebo nikdy nezasáhlo do syrské krize. 

Hlavně kvůli diplomatickému manévru (ačkoli armáda přispěla), Rusko místo toho, aby bylo vtaženo do několika nesmyslných nekompromisních vojenských konfliktů spotřebovávajících zdroje, reklasifikovalo řadu nepřátel (od Turecka po Saúdskou Arábii) do situačních spojenců. Moskva je posílena díky jejich možnostem (nebo kvůli skutečnosti, že tyto schopnosti nejsou využívány proti Rusku). 

Mezitím Spojené státy – geopolitický protivník Ruska, se snaží být silný všude a vyvíjí tlak na ty, kteří nesouhlasí (jako alternativa k ruskému systému hledání vzájemně prospěšných kompromisů), ztratily spojence (s jejich zdroji) a trvale oslabily. V určitém okamžiku se kvantita změnila na kvalitu a my jsme viděli americký útěk ze Sýrie pod rusko-tureckým tlakem.

Sýrie je strategický bod, střed globální pozice… a vítěz v Sýrii zvítězí všude.

Rostislav Iščenko  
https://ukraina.ru/opinion/20191016/1025341679.html

Američtí vojáci spěšně opustili Sýrii a zmařili poslední naděje Kurdů, kteří jsou už dlouho trnem v oku nejen pro syrskou stranu, ale i pro tureckou. Jde nejen o nezákonně zabrané syrské území “Kurdistánem”, ale také
o to, že bojovníci ISIS nacházejí útočiště na těchto územích.

Již v roce 2017 Kurdové (mluvíme o části Kurdů) poškodili svou pověst spoluprací s teroristy. Poté uzavřeli dohodu s „chalifátem“ o rozdělení sfér vlivu “za Eufratem”. Tato dohoda však není ničím jiným než fikcí, protože ISIS byl ve fázi vytvoření naplánován ve spojení s Kurdy. Bojovníci museli svými agresivními operacemi rozšířit hranice budoucího kurdského státu.

A do jisté míry všechno šlo podle zamýšleného scénáře. 
V Iráku zvýšili Kurdové své podíly 40krát a v Sýrii o stovky. V období války s ISIS – ze tří malých kantonů
se syrský Kurdistán rozrostl v mnoha provinciích na obrovská území. 

Nejprve to bylo zaměřeno na rozebrání Sýrie podle národního náboženského principu. 
Navíc Spojené státy a jejich evropští spojenci úspěšně rozpoutali náboženskou válku. 

Syrský Kurdistán se proto začal vytvářet v koordinaci s ISIS na severovýchodě země. 
Kurdové pak laskavě nabídli pomoc v boji proti militantům, ale místo toho dál uhryzávali damašské země,
do kterých nikdy nepatřili.

Tento plán praskl ve švech. Turecko zahájilo rozsáhlou protiteroristickou operaci. 
Žháři žhářů v osobě Spojených států, Británie, Francie a Německa však nejsou spokojeni, a tak se všemožně snaží narušit proces návratu území do Sýrie.

Ve středu má Rada bezpečnosti OSN v úmyslu diskutovat o situaci kolem turecké operace a podle složení
se pravděpodobně jedná o setkání kritiků Ankary. Skupina amerických politiků také plánuje přímo vyděsit Erdogana během návštěvy Turecka ve čtvrtek. Je zřejmé, že kromě hrozeb turecký prezident nic neuslyší, zejména po příslibu Spojených států zničit ekonomiku jeho země.

Spojené státy již na seznamu sankcí uvedly ministerstvo obrany a ministerstvo energetiky Turecka. Očividně
se je rozhodli vyděsit, ale zjevné pokusy Washingtonu zastavit ničení kurdských teroristů vypadají absurdně. 

Stejně vtipné bylo slyšet obvinění hlavy Pentagonu, Marka Espera, že teroristé ISIS unikli z vězení zaviněním Sýrie a Turecka. Ačkoli již dříve, se sami zajímali se o 15 určitých postav (čínské Ujgury) z této teroristické skupiny, které evakuovali nejspíš pro pozdější použití. Kromě toho je známo, že kurdské věznice pro militanty nejsou místem uvěznění, ale druhem polního tábora, kde získávají sílu.

Vzteklina v USA je posílena skutečností, že kromě takového nesmyslu nic dělat nemohou. Turecko nemůže být obviňováno z rozšíření, protože země Kurdů jsou navráceny do legálního vlastnictví Sýrie. Je zřejmé, že nikdo neočekával takovou rozhodnost od Ankary, hlavní roli však hrála Moskva, která přesvědčila tureckou stranu
o potřebě konat.

V nejbližších dnech přijde Erdogan do Ruska, zjevně za účelem získání nových instrukcí od Putina, který kontroluje probíhající procesy. Ve skutečnosti Turecko nyní vrací Sýrii do oblasti kontroly a vlivu Ruska. 

Proces již běží. Syrská arabská armáda a ruská vojenská policie zaujaly pozice ve městě Manbij v provincii Aleppo. Dříve byla tato území okupována Američany, ale hegemonie Spojených států se před našimi očima rozpadá a způsobuje skutečnou paniku. 

https://cont.ws/@evalis/1475905

sdílet na