Státy původní EU zaplavily náš trh potravinami. Naše družstvo chtělo prodat jahody do Rakouska. Jak myslíte, že to dopadlo? Expertka na zemědělství promluvila

POTRAVINOVÁ SOBĚSTAČNOST A SUVERÉNNÍ STÁT Co znamená slovo soběstačnost? Proč se tohoto slova tak obávají někteří zástupci maloobchodu a proč se někteří tváří, že potřebujeme závislost a obáváme se nezávislosti? Proč tvrdí, že pro nás chtějí jen to nejlepší, ale dělají opak? Poukazuje v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz Jarmila Dubravská, expertka pro zemědělství a členka Evropského hospodářského a sociálního výboru.

Vy máte při debatách o české potravinové soběstačnosti vždy zcela jasný postoj. Nechápete, jak ji může někdo zpochybňovat. 

Nestačím se divit, kde žijeme. Ve vystoupeních zástupců různých zájmových skupin (škoda, že ne ve prospěch většiny občanů této země) v médiích, ve zprávách na Facebooku, Twitteru, v dalších sdělovacích prostředcích a mediích se začíná polemizovat o soběstačnosti. Prý ji nepotřebujeme.

Nyní, když se již začínají uvolňovat přísná opatření a když se obnovují zastavené „toky“ zboží po celé Evropě; nyní, když už „máme téměř vyhráno“ nad koronavirem – začíná se ozývat sýčkův hlas… některým je jasné, že co se dělá, je nesprávné. Proč nepřišli se zázračnými řešeními, když bylo nejhůře?

Zemědělci a potravináři požadují zastoupení základních potravin na úrovni minimálně 55 procent, s tím, že se bude toto procento zvyšovat. Podle vyjádření některých obchodníků jde prý jen o vidinu větších zisků. 

Nesmysl. Každý vyspělý stát si chrání svoje území a snaží se být nezávislým, co jen to jde. Můžeme se inspirovat v Německu, Španělsku, Francii, ale také se můžeme podívat i opačným směrem, například do Ruska, Austrálie či jiných vyspělých zemí, které budují zemědělství a snaží se vyrábět co nejvyšší podíl potravin doma, kde si uhlídají podmínky výroby, zaměstnají lidi…

Každá vyspělá země, která má zemědělskou půdu, má vládní politiku, která zajištuje potravinovou soběstačnost, prodej zdravých potravin, a dnes více než jindy výrobu potravin vyráběných šetrně k životnímu prostředí. Ano, i nám jde o to, abychom nevozili potraviny přes půl zeměkoule, abychom neznečisťovali naší krásnou zemi a nezatěžovali životní prostředí uhlíkovou stopou. 

Jak potravinovou soběstačnost vnímají v Evropě? 

Státy staré EU 15 (dnes jen EU 14) se od konce druhé světové války snažily zvyšovat produkci potravin. Po válce byl potravin nedostatek. Máme štěstí, že období nedostatku si většina z nás nepamatuje. Evropa po vítězství nad Německem začala budovat „světlejší“ zítřky. Protože si vlády států uvědomují nutnost posílení postavení v Evropě, založilo šest států první společenstvo (dnes tu máme unii 27 států).

Nechci řešit studenou válku či historii Evropské unie, a kdo koho, kdy a jak převezl na druhou stranu řeky bez lávky. Spíš chci zdůraznit, že vlády států se snažily, aby jejich hospodářství bylo méně závislé, a to se v Unii podařilo. Staré země si vytvořily systém, kterým se zásadně zvýšila produkce (a často bez ohledu na negativní vliv na životní prostředí) a to natolik, že začali zápasit s přebytky.

A tak staré státy EU 15 hledaly nové trhy. A našly, nejdřív trhy deseti států přistoupivších v roce 2004 (včetně našeho trhu), později trhy dalších tří (Bulharsko, Rumunsko, Chorvatsko). Tak se u nás objevují potraviny, které si sice dokážeme vyrobit, ale nedokážeme čelit cenám dovážených potravin, které dotuje domovský stát několikanásobně více, než ty naše, a na které navíc maloobchod často dává vyšší marži než na potraviny z jiných zemí. A tak se u nás přestává vyrábět mnoho komodit, které jsme na konci minulého století vyráběli (příkladem může být droždí, které bylo nedostatkovým zbožím v prvních týdnech pandemie).

Ptám se, jestli není normální vyrábět to, na co máme podmínky, a to co neumíme, si dovezeme. Je „hřích“ dovážet to, co si doma dokážeme vyrobit, a být na dovozech základních potravin závislí. Nemyslíte? Jde jenom o základní potraviny, které si v našem mírném pásmu dokážeme vyrobit, v žádném případě nemluvíme o banánech, koření, kávě, rýži, či jiných potravinách.  

Je vhodné stanovit procento domácích českých potravin na našem trhu? Má to vůbec v Evropě někdo?

Má. Jde nejen o státy v EU. V Evropě se říká, že stanovení jakéhokoliv procenta domácích potravin je proti jednotnému trhu. A Francie, kde to tak mají, není snad v EU? Legislativu pro zvýšení soběstačnosti mají i jiné státy. Mnohé státy jdou na soběstačnost přes zvyšování konkurenceschopnosti, zlepšení životního prostředí podporou lokální a regionální produkce (tedy dosáhnou stejný cíl, zvýšení vlastní domácí produkce). Nejde o stanovení procenta domácích potravin v jiných státech, ale i o stanovení podmínek a požadavků ze strany vlád, či samosprávných krajů, regionů či dokonce starostů. 

Jak důležitá je podle vás propagace domácí produkce?

Velmi důležitá, stejně jako výchova obyvatel k nákupu vlastních potravin. Jsou to desítky let, kdy už děti v mateřských školách a potom na základních, středních a vysokých se učí o tom, že domácí zboží je nejkvalitnější. Příkladem jsou Rakušané, Švýcaři, Němci, Francouzi… hrdí na své vlastní domácí výrobky.

Kromě dlouhodobé výchovy spotřebitelů jsou nastaveny podmínky tak, aby lokální a regionální domácí potraviny měly co nejvyšší zastoupení a zároveň aby přísná pravidla chránila domácí trh. Kolik našich výrobků najdete na pultu v jiných státech EU? Myslíte, že se naši výrobci nesnažili umístit kvalitní potraviny i mimo naše území?

Osobně znám předsedu zemědělského družstva, které se v minulosti pokusilo vyvést kvalitní jahody dokonce v bio-kvalitě do Rakouska. Přestože byly jahody levnější než ty rakouské, nepodařilo se družstevníkům jahody do obchodu dodat a následně prodat. Přestože jsme byli plnoprávnými členy EU, kamion s dodávkou čerstvých jahod byl odstaven a měl dva dny čekat na výsledky testů z odebraných jahod. Co myslíte, že se stalo? Zboží se vrátilo domů a prodalo se na domácím trhu, protože za dva dny by se jahody zkazily.

Státy si prostě chrání vlastní domácí trh, dostat se na něj je v některých případech opravdu nemožné díky různým opatřením. A díky dotacím a vhodnějším podmínkám se nadvýroba ze starých států EU dostává na náš trh. Ačkoliv výroba těchto potravin je dražší, jsou prodávány díky vyšším dotacím v zemi původu a lepším podmínkám pro výrobu, ale i díky dalším opatřením (někdy i díky maržím) levněji, ačkoliv reálně levnější nejsou.

Kde je tedy spravedlnost, když domácí kvalitní výrobek je na pultech dražší, ale výrobce za něj dostane výrazně méně (dokonce někdy pod výrobní náklady)? Zamysleme se, jak je možné, že maso, které se dováží z tisíce kilometrů vzdálených destinací, kde jsou vyšší náklady na pracovní sílu, energie, vyšší daně, vyšší náklady na nákup technologii – je levnější než maso, které si vyrábíme u nás? Jak je možné, že naše maso nechtějí kupovat někteří zpracovatelé, a raději kupují to dovezené? To přeci nedává smysl. Někde je chyba. 

Když některé potraviny nebudeme dovážet, dojde prý k jejich zdražení. Aspoň tak to tvrdí někteří odborníci.

Je to obráceně. Když budeme potraviny dovážet a nebudeme je vyrábět doma, dojde k jejich zdražení. Máme pokřivený trh. Kdysi se tvrdilo, že trh vše vyřeší. Tak to teď jasně vidíme, že nevyřeší. Když státy, které k nám vyvážejí, nemají přebytky, tedy vlastní nadprodukci, tak se k nám zboží nedostane. V první řadě tyto státy zajišťují dodávky doma na vlastní trh, a až potom na trhy jiné.

Aktuálně, zcela jednoznačné to bylo v případě vypuknutí pandemie, kdy se státy „rvaly“ o ochranné pomůcky, a až postupně se „chytili“ domácí výrobci. Na začátku se státy bily o dodávky, dokonce jsme viděli případy, kdy vláda Německa zabránila už dohodnuté vývozy, jindy jiný členský stát přeplatil dodávku pomůcek určených dalšímu státu EU.

Trh tedy není všemocný a nevyřeší všechny problémy. Zároveň je třeba zdůraznit ještě jednou, že trh, na kterém fungujeme, je pokřivený, a to jak evropský, tak světový. Jelikož se každý vyspělý stát snaží zajistit základní životní potřeby pro své obyvatele, má mnoho pravidel schválených v rámci EU a nad rámec EU a využívá ještě i vlastní prostředky k ovlivnění trhu. Nejčastěji je to domácí legislativa, podmínky, ale i nepsaná, avšak pevně stanovená pravidla, která není možné porušit. A toto nedokážeme „porazit“.

A že domácí zboží nezdraží na úkor toho zahraničního? Podívejte se dnes na pulty maloobchodů. Domácí vepřové maso je vykupováno od domácích výrobců za nižší ceny, než tomu bylo například před týdnem, dvěma. Viděli jste při nákupu, že by bylo zlevněno české maso? Chovatelé dostali méně za stejné množství a kvalitu, ale na pultě u nás zákazníků jsme to nezaznamenali. Na druhé straně, pokud někde padne zmínka o tom, že bude dražší obilí, hned druhý den jsou zprávy plné informací, že se budou zdražovat rohlíky, chleba, pečivo.

Kolik zemědělců a zpracovatelů zkrachovalo za poslední roky? Asi těžko bychom spočítali, kolik chovatelů skončilo s chovem hospodářských zvířat, neboť nebyli schopni dlouhodobě přežít se ztrátami. Nebylo jich málo. A víte, kolik obchodních řetězců v posledních letech zkrachovalo? Já osobně jsem na našem trhu nezaznamenala ani jeden případ. Zato jsou zveřejněny údaje o každoročně se opakujících miliardových výnosech a dividendách v maloobchodu. Tak kde je pravda? Toto jsou fakta.

Kdo tedy, podle vás, může za stav, že nejsme soběstační v potravinách? 

Jak je možné, že před třiceti lety jsme – s méně výkonnou technikou, za podstatně horších podmínek – vyrobili výrazně více domácích potravin, které uživily Čechy, Moravany a Slováky? A ještě jsme dokázali kvalitní potraviny vyvážet… a dováželi jsme to, na co jsme tu doma neměli podmínky. V minulosti měl stát jinou politiku.

Dnes na to, že politici, kteří byli u vesla a nedokázali za téměř tři desítky let vytvořit pořádné základy k budování hospodářství, doplácíme všichni. A když se o to dnes pokoušejí ti, kteří přemýšlejí o budoucnosti národa, jsou kritizováni. Čím později pochopíme, že pokud si sami nezajistíme základ pro život, tedy dostatek vody a kvalitní potraviny, tím nás to bude více stát. A pokud dnes někdo tvrdí, že nepotřebujeme doma vyrábět a vše si dovezeme (a prý ještě levně), je to magor.

Když si doma zničíme základy výroby, staneme se úplně závislými a ostatní si s námi budou dělat, co budou chtít. Pak nastane zdražování potravin, a to snad nechceme. Nebo ano?

Je, podle vás, z této složité situace nějaká „jednoduchá“ cesta? Změny v zemědělství nelze navíc provést tak, jako v jiných odvětvích průmyslu, během jednoho měsíce.  

Když nemohu svítit, neměl bych stínit. Toto heslo by si měli vzít za své právě ti, kteří straší, že zvýšením podílu domácích českých potravin dojde u nás ke zdražování, nedostatku, zvýšené byrokracii.

Tak přemýšlejme nejen o tom, co kupujeme, ale zejména o tom, proč nám někteří nedopřejí, abychom byli nezávislí. Chci si kupovat potraviny kvalitní, domácí, ale za „férové“ ceny, aby zemědělec mohl zaplatit za všechny vstupy (energie, vodu, lidskou práci), aby mohl hospodařit na půdě, aby za sovu práci mohl žít v důstojných podmínkách. Tak jako vy nebo já. 

Materiál je publikován pod patronací prezidenta Agrární komory ČR Ing. Zdeňka Jandejska, CSc.

sdílet na