Souhrnná zpráva o zločinech polistopadového režimu

1. Lichvářská mafie – výkonný pomocník režimu 

Základem současné ekonomiky je úvěrové hospodářství, které zaručuje že po dostatečně dlouhou dobu ( zpravidla u hypoték na bydlení ) musí mladší a střední generace ,, držet hubu s krok“. Jinak přijdou o všechno. Od roku 2008 stouplo zadlužení českých domácností z 875 miliard na současných 1, 7 bilionu, což je ekvivalent státního dluhu. Zatímco před 20 lety z částky, kterou jsme tehdy ročně vydělali, činil dluh 8 procent, podle analýzy EOS KSI v současnosti jde na splátky dluhů průměrně celých 40% příjmů. Chtít zadlužení na celý život po mladých lidech, abych vůbec mohli bydlet ve své zemi, když se doslova neví co bude rok, je zrůdnost. Co takhle obnovit státem podporovaný fond družstevní výstavby bytů nebo bezúročné půjčky pro rodiny? To přeci nejde, pamatujete, co jsem říkal o ,, narušení volného trhu“ v části o potravinářských normách…

Novodobé otroctví, kde se všichni musí tvářit ,, úplně nejvíce cool“. Jenže ve skutečnosti na tom dobře nejsou. I když třeba nadprůměrně vydělávají, tak jsou na ně takové statusově– ideové nároky na vše, co si ,, musí“ koupit, do jakých restaurací chodit, kam a s kým jet na dovolenou. Zní to směšně, ale tyto konzumní faktory závisí na tom jestli je kosmopolitní prostředí přijme, anebo různými způsoby vyštípe z ,,klubu“. Pro tuto sociální vrstvu je bydlení ve vlastní zemi nedostupné. Ale to proto, že chtějí bydlet v ,,těch správných“ městech, nejlépe Praha nebo Brno, ,,zoufalci“ se musí prozatím spokojit s ,,vesnicemi“ jako Liberec, Hradec Králové, Plzeň nebo Pardubice. Jinde pro ně nejsou ta ,, správná“ pracovní místa. Jenže bydlení v těchto městech si mnohdy nemohou dovolit ani střední manažeři. Jejich životní styl je řízen zvenčí, už nemají fakticky možnost rozhodovat se, jak budou žít, co budou dělat, ale přizpůsobují se tlaku médií, kolegů, nadřízených, korporací, co se od nich očekává. Fakticky jsou poražení, a vše co mají jsou sliby, že jednou budou bohatí úspěšní. ,,Teď nemají nic, ale mají úžasnou perspektivu“ hovoří propaganda, zatímco klesá prestiž i hodnota akademických titulů, rostou nároky i rizika, školský systém produkuje pseudoobory. V některých zemích již pochopili nutnost změny zákoníku práce, kdy nově nelze zaměstnance propustit bez udání důvodu, který přezkoumá ( na návrh ) inspekce práce. Neexistují žádné tříměsíční zkušební lhůty, kdy lze propustit zaměstnance bez udání důvodu.  Propuštění z práce představuje závažný krok. Tolik omýlaná ,,výpověď z práce za názor“ za minulého režimu, byla daleko humánnější, neboť i své největší odpůrce nechal režim dožít někde při práci v kotelně a nezabíjel je mrazem a nemocemi lidově řečeno ,,pod mosty“. Navíc, kde bylo adekvátní volné pracovní místo, tam měl podnik povinnost zaměstnance přijmout. Z toho plyne, že existenční ohrožení bezdůvodným propuštěním z práce je dnes nesrovnatelně větší a přitom ochrana žádná. 

Oblíbenou likvidací je vytvoření nějakého dluhu, falešné či neoprávněné pohledávky a záměrné držení dotyčného v nevědomosti skrze justiční zrůdnost, které se říká ,,fikce doručení“. To, že řádně platíte daně a jednáte dle zákona, ještě v této republice neznamená, že nemůžete přijít o všechno. Ukradnou vám doklady. I když ztrátu/krádež občanského průkazu nahlásíte na policii, tak je to k ničemu. Vy musíte dokazovat, že jste to nebyl vy, vaše děti, manželka, apod., kteří před 10 lety spáchali přestupek a prokázali se tímto průkazem. Vražda je promlčitelná, ale neoprávněná exekuce nikoli, ta se jen neustále obnovuje. Tady na váš OP může někdo založit firmu, v lepším případě ,,jen“ potom neplatí sociální a zdravotní pojištění na zaměstnance, v tom horším rovnou založí nějakou kriminální ,,pračku na peníze“. Opět platí presumpce viny – na vás je dokázat, že jste firmu nezaložili! Můžete se s nimi roky soudit s nejistým výsledkem, takže zaplatíte jak původní částku, výpalné 1000% +, tak soudní výlohy, náklady obhájce… Tak či onak, systém z vás peníze dostane. A Rozsudek bude nakonec znít: …zločinče, ty máš tu drzost dovolávat se spravedlnosti?…tak teď si tě podáme…Navždy vinen i s celou rodinou, žádná pokuta, žádné penále není dostatečně velké, abys chudákovi exekutorovi a justiční mafii splatil jejich trápení s tebou!

Zmařené lidské životy, nepoznané dětství v boji o jídlo a přežití, které známe dosud jen z hororových filmů. Co myslíte, že vyroste z dětí, které každý den slyší rodiče hovořit o tom, že cokoli formálního je zlo, že vše musí být ,,na černo“, jinak rodiče přijdou o vše, včetně dětí, které skončí v ,,převýchově“ juvenilní justice a totalitních institucí jako narkomani, bezdomovci nebo asociálové. Nejenže z mnoha z nich vyrostou různí podvodníci, ale velká část bude mít opovržlivý přístup k České státnosti. Toto bezpráví se přeci děje ,,ve jménu republiky“. A tím je to dané.

V principu jsou exekuce jen dalším pokračováním nenažraného finančního trhu. Pravá tvář polistopadového kapitalismu ( ,,exekuce je státem uměle dosazený ekonomický systém, jenž počítá se zcizováním v prostředí tržní ekonomiky za účelem dosažení cizího zisku řídícího stát“ – citace Jan Bokšay, Ekonomika lidského zdroje ) . Exekuce vede k tomu, že je dlužník nucený stáhnout se do šedé zóny, dělat načerno, nedanit své příjmy, skrývat se před státní byrokracií. Jeho schopnost vydělávat, a být tak příjmem pro státní kasu, se minimalizuje. Stát se snaží lidi obklopit hlídacími prostředky, jako například chystaný registr účtů, který bude pro lidi s exekucí a v šedé zóně rozsudkem smrti.

Prioritou musí být, aby se dlužník mohl co nejdříve vrátit do normálního života a podnikání a nikoli, aby živil soukromou exekuční mafii, kdy soukromý exekutor by neměl buď vůbec existovat, anebo mít takový tarif za práci jako ostatní státní zaměstnanci. Současné exekuce již tvoří 25% HDP republiky. V Rusku, Kanadě nebo Německu nemůže exekutor obstavit nebo prodat byt nebo dům, kde má dlužník trvalé bydliště. V těchto zemích se jedná podle toho, co bude maximálně užitečné pro celou společnost. Otázka, jestli věřitel dostane zpět své peníze, je až na druhém místě. Proto ve většině zemí nikdy nezavedli vězení pro dlužníky. Ten, kdo si půjčuje, totiž zpravidla potřebuje tak naléhavě, že od něj nelze očekávat odpovědné rozhodování. To znamená, že žádné „výchovné opatření“ nezabere. Jak rovněž vidíme u nás. Fakticky to znamená, že se musíme zbavit hloupého fundamentalistického hesla „co bylo půjčeno, musí být vráceno“. Rozumný princip zní: „je-li možné, aby půjčka byla vrácena bez toho, že někdo bude uvržen do bídy nebo dojde k jiné nespravedlnosti, pak musí být půjčka vrácena. V opačném případě nechť je vráceno tolik, kolik je možné bez zničení dlužníka.“

Jaký smysl má práce, pokud z ní nemá užitek zaměstnanec, ani obchodníci, ani stát? To je stav, který převládá v České republice. Jedině v České republice je možné provádět exekuci všemi způsoby naráz, čímž nezůstane povinnému z jeho práce vůbec nic. Nejprve je mu stržena částka mimo nezabavitelné minimum a pak mu je z bankovního účtu zabaven zbytek, který mu přijde od zaměstnavatele po srážce. Něco, co nedovede pochopit žádný právník v zahraničí. Soukromý exekutor v ČR nadělá náklady pouhými administrativními úkony, které stojí jen tři minuty a nula korun. Ovšem účtuje si tisíce. V podstatě jde o vymáhání výpalného, které je však částečně ,,legalizováno“ hned na počátku Exekučním řádem a Občanským soudním řádem, na rozdíl od Ruska, Itálie a USA, kde toto činila v minulosti mafie ilegálně a zisky později zlegalizovala již „normálním“ podnikáním s vymoženými penězi. Exekuce se staly v Česku běžnou součástí, jen v loňském roce se exekutoři dobývali do sedmi set tisíc českých domácností, což je nárůst o 30 procent. ,,Je to nebývalý nárůst, a to ještě nejsou celková čísla. Jedná se pouze o naši statistiku exekutorské komory. Dluhy vymáhají i soudy nebo městské úřady“, potvrdila Deníku mluvčí exekutorské komory Zajícová.

V roce 2003 bylo exekucí něco přes sto tisíc. Minulý rok už pět milionů na skoro milion občanů. Lze hovořit o státem organizované a umožněné lichvě, kde se usídlili právně zdatné společnosti, jenž si utváří vlastní pravidla, která pochopitelně nejsou v zájmu většiny občanů.  V exekuci jsou dokonce tisíce dětí. Exekuční řízení navíc podléhá občanskému soudnímu řádu z roku 1963 a exekuční řád ( z. č. 120/2001Sb.) připravil statisíce lidí o základní lidská práva, kdy je dlužník pomalu, nemilosrdně a perverzně mordován a vycucáván na kost bez časového omezení, jsou mu odepřeny základní lidská práva, je poškozena jeho lidská důstojnost a z dluhové pasti není úniku až do smrti (která je navíc často uspíšená poškozeným zdravím).

Celkové zotročení dluhem a výběrové likvidace nepohodlných však nestačí. Je potřeba ,,vychovat“ cílovou skupinu pro represe, nejlépe v populaci, která prošla justičním nebo vězeňským systémem. Déle jak 25 let lže Ministerstvo spravedlnosti s vězeňskou službou o svém poslání. Namísto alespoň částečně „sociálně reintegrovaných“ jedinců, celou dobu chrlí zástupy „sociálně dezintegrovaných“ jedinců, kteří postupem času naplňují různá ghetta. Po čtvrt století této „záslužné“ činnosti si tak stát vyrobil cílovou skupinu pro další represi. Ruku v ruce se od této skupiny „obouvají“ různé civilní party, ať již pod praporem takovým, nebo onakým a vděčná média se tohoto chytají a odsuzují všechny (pravičáky, levičáky, cikány, bezdomovce). Toto vyvolává objednávku na více policistů, více bachařů, více zbraní pro represivní složky – tudíž více peněz pro spoustu státních zaměstnanců. A díky tomu se zvýšila kriminální recidiva z 29 % roku 2000 na současných 75%, což znamená o 60 000 víc obětí trestné činnosti ročně. 

Lichvářská mafie této situace plně využívá. Když se ocitnete ve vězení, lhostejno zda jste něco spáchali, či zda místní nechvalně proslulá justice ,,nabyla přesvědčení“ a vy jste zapomněli soudci zaplatit výpalné, které občas požadují skrze spřátelené advokáty ( viz. Např. Ivan Novák z Chomutova, Berka z Ústí n/L a mnoho dalších ), tak vám podivná organizace ,,Generální ředitelství vězeňské služby“ začne tvrdit různé bláboly. Třeba, že se na vězně nevztahuje zákoník práce, zákon o existenčním minimu, hygienické normy nebo anti-diskriminační zákon, ačkoli na jejich aplikaci obdržela mezi lety 2008 – 2018 téměř 100 miliard korun ze státního rozpočtu! Ocitnete se jako „otrok svévole“ soukromých firem, často vlastněných ex-bachaři, či firem, které tyto ex-bachaře zaměstnávají (na základě řádné pracovní smlouvy). Jste zcela „bezprávný“ a pracujete pro tzv. „Středisko hospodářské činnosti VSČR“ – což je opět pojem, jež nezná žádný český zákon! Jednoduše – skrze vyhlášku č. 93/2001 sb., která vědomě obchází mezinárodní zákaz nucených prací – prý pracujete pro „stát“, ačkoliv vaše přidaná hodnota se ocitá na výrobcích jež jsou vlastněny vězeňsko-průmyslovým komplexem soukromých firem. Jelikož si stěží vyděláte v rozmezí od 3-6000,-Kč ač dřete jako vůl, tak na vás VSČR neodvede ani „sociální základ“ důchodového pojištění. ( tunel do státního rozpočtu). A tohoto nezákonného stavu si nezachováte nic – natož pracovní návyky. Dluhy z almužny neuhradíte. Zdraví si zničíte. Valná část vězňů je takto likvidována, přesto, že jsou ve vězení za přečiny, za které se takové tresty v zahraničí téměř nedávají ( nedbalostní, ,,maření výkonu úředního rozhodnutí“ apod. ). 

1. Místo práva vláda zločinného syndikátu

Přijetí Listiny základních práv a svobod do Ústavy ČR i ratifikace Úmluvy o ochraně základních práv a svobod, byly v tomto ohledu jen kosmetické akce zakrývající shnilost našeho vnitrostátního práva. V reálu se více než čtvrt století buduje, soustavně a organizovaně, protiústavní koncept, založený na strukturální deviaci ( dysfunkci ) právního řádu, českými vládami za součinnosti organizačních složek ČR jako celku. Tyto věci v souhrnu znamenají snahu zcela eliminovat práva jedince, pokud jde o odpovědnost orgánů státu a společnosti, pokud jde o rozhodování o  celospolečensky důležitých věcech. Pokrytecké české vlády se přitom zavázaly uvést české právo do souladu s evropskými standardy. Status Úmluvy o ochraně základních práv a svobod a dalších mezinárodních smluv je v právním řádu definován článkem 10 Ústavy, podle něhož ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy, jimiž je ČR vázána, jsou bezprostředně závazné a mají přednost před zákonem. Stát na sebe vzal závazek z mezinárodních smluv, což samo o sobě předpokládá, že buď je jeho právní řád již v souladu s nimi, anebo že tento soulad dodatečně zabezpečí adaptací svého vnitrostátního práva. Stát ale v reálu dělá pravý opak:

Česká vláda dne 4. května 2006, ve svém stanovisku, slibovala Radě Evropy a Evropskému soudu pro lidská práva (,,ESLP“), že české orgány budou respektovat standardy ESLP, jakož i konkrétně, že ,,bude možno aplikovat standard z rozsudku ESLP ve věci Apicella vs. Itálie ze dne 29. března 2006″. Ten stanovuje, že Úmluva o ochraně základních práv a svobod a protokoly k ní, společně s judikáty ESLP, tvoří nedělitelný celek a vnitrostátní soudy v rámci EU musí být schopné aplikovat evropskou judikaturu přímo a její znalost musí být soudům státem usnadněna. O 4 roky později, dne 19. května 2010 v nálezu sp. Zn. II ÚS 862/10 v bodu 16, Ústavní soud ČR upozornil na ,,Alarmující skutečnost, že obecné soudy neznají ( ignorují ) judikaturu ESLP, čímž nejenže negují vnitrostátní prostředky nápravy porušení úmluvy… ale též vystavují ČR riziku nastoupení mezinárodněprávní odpovědnosti za porušování závazků plynoucích z úmluvy…“. Realita je však daleko horší, neboť nejde jen o obecné soudy, ale i o činnost moci výkonné ( např. Ministerstva spravedlnosti ČR – viz. Nález Ústavního soudu ČR sp. Zn. I. ÚS 1531/11 ze dne 5. října 2011, bod 22 ,,Ministerstvo spravedlnosti, resp. Jeho odbor odškodňování, tak i přes opakovaná upozornění ze strany ústavního soudu… evidentně i nadále neguje účel institutu náhrady škody způsobené státem ) či dokonce moci zákonodárné a lži vlád, které jsou předkládány Radě Evropy v rámci jednotlivých stanovisek vlád ke stížnostem před ESLP.

Základní prostředek řešení občanských sporů ( mimo basebalové pálky a střelce z Uherského brodu ) – občanský soudní řád je z roku 1963 a vůbec nezná Evropské standardy. Je podroben pravidlům s ,,horizontálním účinkem práva“ a silnému formalismu, přičemž je mimo jiné využíván i k řešení sporů občan – stát – dle zákona č. 82/1998Sb. ( O odpovědnosti veřejné moci za škodu způsobenou rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem ) , tedy sporům s ,,vertikálním vzestupným konfliktním účinkem práva“. Stát využívá svého údajně rovného postavení a je tedy na úrovni vašeho souseda, který vás ruší hlukem: vůbec se nebe v potaz nerovnost postavení mezi státem, coby rušitelem práva a občanem, coby poškozeným. Režim se navíc rozhodl vydělávat na svých obětech. Zákonem č. 296/2017Sb. Bylo zrušeno osvobození od soudních poplatků.

Exemplárním příkladem nástroje na likvidaci nepohodlných je český trestní řád. V trestním řádu ( zákon č. 141/1961Sb. ) neexistuje kvalitní ochrana presumpce neviny. V trestním řádu dále neexistuje absolutní důkazní povinnost státního zástupce. České trestní řízení není kontradiktorní ( tj. o konfrontaci stran ) z důvodu existence souhrnného pojmu orgány činné v trestním řízení. Tento pojem zahrnuje jak orgány moci výkonné ( policie, státní zastupitelství , tak orgány moci soudní ( trestní soudy ), což je v rozporu s požadavkem nezávislosti soudní moci a v důsledku toho i s celým principem dělby moci, jež je základem demokratických států. Ustanovení §2 odst.5 trestního řádu nerozlišuje ,,soud“ a ,,procesní strany“, ale mluví o ,,orgánech činných v trestním řízení“. Z toho plyne, že neexistuje žádné ,,řízení před soudem“, když soud má ,,povinnost dokazovat“. V právním státě je však nepřípustné jakékoli zasahování soudu do povinností procesních stran. V opačném případě soudům nic nebrání a nezakazuje použití ,,nezákonného způsobu prokázání viny“ skrze modifikaci důkazů a jejich selektivní odstraňování, neboť ústavní ochrana presumpce neviny neobsahuje garanci, že vina musí být ,,prokázána zákonným způsobem“ ( tak jako Úmluva o ochraně základních práv ), ale pouze ,,vyslovení viny pravomocným rozsudkem soudu“. Podle § 89 odst. 2 trestního řádu může za důkaz ,, sloužit vše“. Přeloženo: koho chceme zlikvidovat, tam lze VŠE. A teď mohou předvést své mistrovské chupce a vyčítat, že režim před rokem 1989 porušoval ,, lidská práva“, když využívají ty samé nástroje jako on, ale v daleko větším měřítku a pro horší cíle. 

Kam to vede víme, ze špičky ledovce kauz jako ,,Nečesaný“, ,,Kramný“ nebo ,,Vitásková“. Když mají ale státní struktury ,, jít“ po skutečných zločincích a mafii, způsobující mnohamiliardové škody, tak najednou jakoby nevěděli, co mají dělat! Dne 6. června 2019 ( ten den bylo shodou okolností odhlasováno Usnesení PSP o tom, že privatizaci provázely excesy a zločiny se stamiliardovými škodami ) jsem do Sněmovny donesl Účetní uzávěrku OKD, ze které plyne, že dne 25. července 2003 česká vláda obdržela oficiální výroční závěrku OKD za rok 2002 na základě hodnocení společnosti Ernst & Young. Ta odhadla majetek OKD v hodnotě 47,832 miliard korun. Podle dokumentu z 25. července 2003 podepsaného firmou Ernst & Young ( i manažery OKD ) tato společnost oceňuje majetek OKD rok před privatizací na 47,832 miliardy. Státní podíl 45,88% pak na 21,9 miliardy. Vláda přitom prodala státní podíl OKD dne 15. září 2004 za ubohých 4,1 miliardy! Ani tehdejší vláda, ale ani Zdeněk Bakala, Viktor Koláček, nebo Petr Otava se nemohou vymlouvat, že kupovali podíl OKD spolu s byty ( a dalším příslušenstvím, vč. nemovitostí, v hodnotě dalších 35 miliard ) v dobré víře, protože všechny zainteresované osoby musely prokazatelně tyto dokumenty ze zákona znát dopředu, před uskutečněním prodeje, a vědět, že celá privatizace byl plánovaný kolosální podvod. Všichni, kdo pracují na kauze OKD a tvrdili ve svých oficiálních prohlášeních a zprávách, že neexistují materiály prokazující toto zločinné spolčení, lžou. 

sdílet na