Ropa, islám, USA. Martin Koller shrnuje vše, co potřebujete vědět o Íránu, který dnes řeší celý svět

ROZBOUŘENÝ SVĚT MARTINA KOLLERA K otázce, zda je Írán nebezpečný, je nutné přistupovat z více pohledů a rovin, upozorňuje ve svém komentáři pro ParlamentníListy.cz analytik Martin Koller. Rozdílné je podle jeho slov ohrožení naší republiky, Iráku, nebo Izraele. Rozdílné je rovněž ohrožení z hlediska vojenských prostředků a prostředků terorismu. Navíc je třeba vycházet z historického vývoje a zájmových vazeb, které se vždy a všude promítají do současnosti i budoucnosti. Popírání těchto faktorů, ať už z jakéhokoli důvodu, vede obvykle ke katastrofám.

Především je třeba uvést, že Írán, historicky jeden z nejstarších států světa, do roku 1935 Persie, patří k nejvyspělejším a nejcivilizovanějším islámským zemím. Tento stát, jejž obývají Peršané, nikoli Arabové, by byl vývojově pravděpodobně dál, kdyby po dočasném křesťanském rozkvětu ve středověku nebyl kdysi brutálně islamizován a totéž se opakovalo po pádu šáha Páhlavího a nástupu vlády ortodoxních šíitských ajatolláhů vedených Ruholláhem Chomejním v roce 1978. Na rozdíl od převážné většiny ostatních islámských zemí je Írán obýván méně početnou skupinou muslimů, kteří jsou označováni jako šíité. Dříve byli vnímáni jako agresivnější komunita ve srovnání s početnější druhou skupinou muslimů, která nese označení sunnité. Současná realita je však opačná, především díky podpoře islámského terorismu a ortodoxního islámského primitivismu Saúdskou Arábií, která je centrem sunnitů. Větší šíitské komunity lze nalézt především v Iráku, Jemenu a Sýrii.

Kromě ortodoxního islámu jsou prokletím Íránu velké zásoby kvalitní ropy a zemního plynu, které dlouhodobě přitahovaly zahraniční kolonizátory. Dále se jedná o měď, zinek, chrom, molybden, hliník, uran, kobalt, zlato a lithium. Jako první získala kontrolu nad touto oblastí Velká Británie, a to již před první světovou válkou. V jejím průběhu byla země obsazena nejprve Tureckem a poté britskými a ruskými vojsky. Za druhé světové války byla země okupována armádami Británie, USA a SSSR. Sovětský svaz se zde pokoušel zůstat na základě snah o získání licence k těžbě ropy, ale to se mu nepodařilo. Zasloužil se o to mimo jiné vlastenecký politik a premiér Muhammad Mosaddeh. Jmenovaný navíc provedl roku 1951 zestátnění britsko-íránské ropné společnosti, která stát nestydatě okrádala. To vedlo ke konfliktu s Británií, blokádě a embargu prováděnému britským loďstvem. Do hry v té době vstoupily USA, které označily s velkou nadsázkou Mosaddeha za komunistu, zařídily jeho svržení cestou vojenského puče a uvěznění, a nakonec se zbavily i britské konkurence. Touto pravděpodobně zbytečnou kovbojskou akcí proti oblíbenému vlasteneckému politikovi, která z dlouhodobého hlediska nepřinesla nic dobrého, si USA vytvořily mezi vlasteneckými Íránci mnoho nepřátel.

Íránu v té době vládla dynastie Páhlaví. Jednalo se o kozáckého plukovníka čerkeského původu Rezá Chána, který se roku 1925, po sesazení vládnoucího chána, chopil moci a nechal se prohlásit šáhem, přesněji šáhinšáhem Persie. Roku 1935 byla Persie přejmenována na Írán. Od roku 1941 vládl jeho syn Muhammad Réza Páhlaví, který byl svržen revolucí v roce 1978 a uprchl. V době svojí vlády navštívil rovněž Československo a měl zájem o některé naše zbraně, především raketomety vz. 70. Dynastie trvala velmi krátce a důvodem byl nejen fakt, že se jednalo o cizince, ale rovněž úzká spolupráce šáha s cizími velmocemi, Británií a USA a v neposlední řadě snahy o modernizaci země v rozporu s ideologií islámu. Díky ziskům z ropy nakoupil druhý šáh obrovské množství zbraní z USA, takže Írán se stal dočasně nejmoderněji vyzbrojenou zemí v regionu. Na druhé straně narůstalo rozdělení společnosti, chudoba značné části obyvatel a policejní teror vůči opozici. Výsledkem byla roku 1978 revoluce pod prapory islámu jako jednotící ideologie, mnohdy brutální zúčtování se šáhovými úředníky a policisty a ostrý protiamerický politický kurz nového vedení. Symbolem nové politické orientace se stal ajatolláh Chomejní. Ke zlepšení situace nepřispělo rovněž obsazení americké ambasády v Teheránu islámskými aktivisty, zadržování diplomatů jako rukojmích v rozporu s mezinárodním právem a následný neúspěšný americký vojenský pokus o jejich osvobození z roku 1980, známý jako operace Orlí dráp.

Írán, který dostal v době šáhů všemožnou podporu, a to reaktor z USA a pomoc při vývoji raket z Izraele, se rozhodl za vlády ajatolláhů vybudovat strategické jaderné síly. To vedlo i k ohrožení Izraele, spojence USA, a odchodu části početné židovské komunity, která tam žila už v době křesťanských Zoroastriánů.

V roce 1980 vypukla válka mezi Irákem a Íránem, kterou zahájil Saddám Husein s podporou sunnitských arabských zemí, výzbrojí ze západní Evropy a SSSR a s informační podporou USA. V době jejího ukončení byl výsledkem zhruba milion mrtvých, faktická porážka Iráku, přestože Írán byl znevýhodněn americkým embargem na zbraně a nakonec snaha ropných království vymáhat zpět peníze poskytnuté Iráku na zbraně. To byl oficiální důvod pozdějšího útoku v Iráku na Kuvajt. V době války mezi Irákem a Íránem proběhla takzvaná válka tankerů (1984–1986). V ní si Irák a Írán vzájemně ničily tankery, vlastní i zahraniční, které přepravovaly jejich ropu na zahraniční trhy s cílem způsobit protivníkovi ekonomické problémy. Celkem bylo útoky letectva a námořnictva obou zemí zasaženo 451 tankerů a jiných obchodních lodí. Bylo zabito 116, zraněno 167 a zmizelo 37 členů posádek napadených lodí. Větší počet útoků, celkem 283, provedl Irák.

Spojené státy se pokusily chránit některé lodě, ale roku 1987 byla v Perském zálivu zasažena jejich fregata Stark řízenou střelou Exocet z íránského letounu a byla těžce poškozena. V následujícím roce sestřelil americký křižník Vincennes civilní dopravní letoun společnosti Iran Air při letu 655. Vzhledem k omezenému manévrovacímu prostoru v Perském zálivu a především v jeho Hormuzském průlivu tam USA nenasadily letadlové lodě.

Je třeba připomenout ještě jednu íránskou válečnou avantýru, s níž se tamní režim v současnosti asi moc nechlubí, když potřebuje ruskou pomoc. Je to účast na válce proti sovětské 40. armádě, která působila v letech 1979–1989 v Afghánistánu. V Íránu byly cvičeny teroristické skupiny, vyzbrojovány a vysílány do Afghánistánu a jižních svazových republik tehdejšího SSSR. Írán při tom bez skrupulí spolupracoval se Saúdskou Arábií i americkou CIA. Zde můžeme rovněž připomenout ostudnou aféru z roku 1986, známou jako Írán-Contras, kdy plukovník Oliver North, poradce prezidenta Reagana, zorganizoval dodávku amerických protitankových řízených střel a dalšího vojenského materiálu do Íránu s cílem vyplatit americká rukojmí držená v Libanonu. Z výnosu tohoto obchodu financoval latinskoamerické teroristy v Nicaragui, známé jako Contras.

Nepřátelství mezi Íránem a USA je tedy dlouhodobou záležitostí. Oficiálním nepřítelem je z hlediska Íránu rovněž Izrael, což je zdůvodňováno íránskou ochranou Palestinců. Projevuje se to dlouhodobou íránskou podporou palestinských a libanonských teroristů, kteří se díky tomu v rámci dlouhodobého vývoje výrazně islamizovali. V jimi vedených školách se už malé děti učí, že mají zabíjet Židy. Jedná se především o Islámský džihád v Gaze a Hizballáh v Libanonu. Podporu z Íránu dostávají rovněž al-Kaidá a dlouhodobě od osmdesátých let minulého století Tálibán. Írán a Saúdská Arábie dlouhodobě soupeří z hlediska podpory a ovládnutí hlavních islámských teroristických organizací. Rovněž soupeří z hlediska vlivu v Turecku. Zde nelze přehlédnout rovněž společný boj Turecka a Íránu proti ideji takzvaného Velkého Kurdistánu, který prosazují Kurdové. Tento stát by zabíral značnou část rozlohy jižního Turecka, severozápadního Iráku a severovýchodního Íránu. Po koaliční válce proti Iráku v roce 2003 a obsazení země především americkou armádou podporoval Írán šíitské teroristy v Iráku a vysílal tam ozbrojené jednotky. Zároveň tam pronikaly bandy íránských lupičů. V šíitských oblastech jižního Iráku má Írán dlouhodobě velký vliv, který se opírá především o rodinu islámského teroristy, později iráckého politika Mukhtády Sadra.

Je logické, že Izrael se dlouhodobě cítí těžce ohrožen, jestliže Palestinci dostávají dlouhou dobu všemožnou hospodářskou, ale i vojenskou pomoc z mnoha islámských zemí, především z Íránu, ale rovněž z EU pod záminkou jakéhosi multikulturního boje proti sionismu, za nímž se skrývá obyčejný antisemitský revanšismus, především ze strany Německa. Ukázkou byla nedávná návštěva socialistického ministra současné vlády Petříčka, který v jejím rámci vyjádřil v souladu s ideologií německé EU pomoc a podporu palestinské reprezentaci proti Izraeli z hlediska odmítnutí možnosti umístění naší ambasády v Jeruzalémě, který je nepopiratelným historickým hlavním městem Izraele už tisíce let. Vedení EU se dlouhodobě snaží přehlížet a mediálně bagatelizovat nebezpečí íránského islámského terorismu, stejně jako jeho jaderného programu ohrožujícího jeho sousedy, což logicky vytváří další možnost přímé, či nepřímé destabilizace Evropy.

sdílet na