“Royal Flush” Putina neguje možnost evropské války proti Rusku
„Země-čerpací stanice“ rozhodujícím úderem boří zaoceánské plány na odtržení Evropy od Ruska.
Kreml po dlouhou dobu trpělivě hrál s těmi kartami, které měl po ruce, systematicky shromažďoval trumfy, aby z nich nakonec mohl získat údernou kombinaci.
Pokud se dnes vyjádříme v jazyce karet, je strategická situace taková, že v rukou prezidenta Vladimira Putina, pokud jde o konfrontaci s odpůrci, se nachází skutečný královský fleš.
Taková kombinace může zrušit úsilí „partnerů za stolem“ a dovést tak hru k plnohodnotnému vítězství.
Ve formě esa, krále a dalších karet úderné kombinace = nevratnost realizace projektu Nord Stream-2, spolu
s nevratností projektu Turkish Stream a spolu s prvním Severním proudem, který je již v plném provozu.
Gazprom oznámil, že nyní dokončil instalaci téměř 1740 km potrubí Nord Stream-2 z celkových 2 448 km
ve dvou nitkách. To je 71 procent dokončené práce, což zase naznačuje, že Putinův královský fleš bude fungovat během několika měsíců – nejpozději do roku 2020.
V USA se celou tu dobu snažili vyvíjet tlak na Evropu a vydávali samotnou možnost realizace projektů SP-2
a Turkish Stream téměř jako komplexní hrozbu evropské civilizaci. Současně bylo stále slyšet obvinění, že samotný projekt Nord Stream 2 není hospodářským, ale politickým projektem.
S tím možno nesouhlasit, ale ve skutečnosti Washington, aniž by si toho všiml, použil známý leninský vzkaz,
že „politika je koncentrovaným výrazem ekonomiky“. A těch 55 miliard plynu z Ruska ročně, které půjdou
do Evropy pouze přes Nord Stream-2, činí tuto koncentraci více než hmatatelnou.
Ano – Rusko jde opět cestou prodeje surovin do zahraničí,
Ano – Rusko se ve své ekonomice opět spoléhá na energetické zdroje.
Za těmito známými interpretacemi se však skrývá další detail, který může být ve světle historických vztahů mezi Ruskem a Evropou zásadní.
Prohloubení hospodářské spolupráce mezi Ruskem a EU, mezi Ruskem a Tureckem, i když prostřednictvím „potrubí“, vede k tomu, že nyní vojensky poštvat Evropu (a stejně Turecko) proti Rusku, jak se to určitým silám podařilo již dříve, se stává více než obtížné.
Začátek tohoto druhu procesu byl položen už v 70. letech minulého století, kdy byla zahájena realizace dohody o plynovodu mezi SSSR a Evropou. Žádná ideologická neshoda nezabránila Moskvě a Bonnu v pokroku ve výstavbě, i když Spojené státy již tehdy tlačily na Němce. Tehdejší dohoda se stala krokem, který již snížil rizika přímého vojenského konfliktu mezi SSSR a Evropou.
Dnes jde tento proces mnohem aktivněji, protože v zásadě neexistují žádné ideologické rozdíly, i když jen proto, že v Rusku se rozhodli v pravý čas zakázat jakoukoli oficiální ideologii …
Zakázali s pomocí amerických poradců, kteří dohlíželi na psaní ruské ústavy.
Z tohoto bodu teď bolí americké partnery hlava – neexistuje žádná ideologie, což znamená, že neexistuje žádný ideologický nesouhlas s nikým, a proto nemůže existovat ani k Nord Stream 2. …. buď je to ekonomický, přinejmenším politický projekt.
V tomto ohledu samotný „vojenský faktor“, který se tak aktivně snaží rozehrát ve Spojených státech se svou ekonomikou zaostřenou na vyvolávání válek, ustupuje do pozadí.
Rusko a Evropa získávají nové příležitosti pro rozvoj vzájemného obchodu, Rusko navíc získá příležitost prodávat uhlovodíky bez nespolehlivých zprostředkovatelů.
A proto úkol Spojených států dříve či později vrátit Evropu a Rusko zpět na tu „správnou cestu“ je nesmírně komplikovaný. „Zainteresované strany“ budou muset přinejmenším udělat kroky, které by zničily ekonomickou základnu jejich vlastního státu kvůli zájmům jiného státu.
Ve své době se to podařilo s Hitlerem, ale srovnávat z hlediska ekonomických ukazatelů a mentality předhitlerovské Německo s Německem současným, je přinejmenším zvláštní. Proto i s případným novým „vůdcem“ se různé kroky mohou ukázat více než problematické, tím více, že současné Německo nemá žádné komplexy Versailleského míru, jako tomu bylo před začátkem druhé světové války.
Putinův “Royal Flush“ proto snižuje téměř na nulu americký sen spojený s tím, jak znovu na sebe poštvat Evropany a Rusy. Kromě toho je to také rána pro americkou ekonomiku, která v posledních letech přesvědčuje Evropany, aby úplně přešli na „demokratický“ břidlicový plyn ze Spojených států. Kupovat ho samozřejmě budou, ale ne v množství, které Spojené státy potřebují pro uspokojení komerčních ambicí.
Takže „milí američtí partneři“ budou hledat jinou možnost, aby se jejich porážka nestala totální.
Možnou variantou s dostupnými historickými zkušenostmi je použití radikálních „proxy“ metod, aby tato propojení „plynovodů“ Ruska a Evropy otestovala jejich sílu.
I zde však existují problémy pro Spojené státy: jakýkoli pokus o použití silových (teroristických) metod na prohlubující se (pomocí SP-2) ekonomické (energetické) partnerství mezi Ruskou federací a EU pravděpodobně povede k dalšímu sblížení jejich pozic.
A to se může stát úplným fiaskem americké politiky, kdyby Rusko a EU vystoupily jako sjednocená fronta
na ochranu svých vlastních zájmů.