Putin varoval Západ, ale ten ho neposlouchal
Ať se to ruskému prezidentovi líbí, nebo ne, zdvojnásobuje své křížové tažení proti americké hegemonii.
Autor: Paul Robinson, profesor na Ottawské univerzitě. Píše o ruských a sovětských dějinách, vojenské historii a vojenské etice a je autorem blogu Irrussianality. Na Twitteru píše pod přezdívkou @Irrussianality.
Před patnácti lety v Mnichově Vladimir Putin šokoval Západ ostrým útokem na jeho snahu podřídit svět své vůli. Západ se rozhodl neposlouchat. V době, kdy se nad Evropou stahují válečná mračna, se musíme ptát, zda to bylo moudré.
Když američtí představitelé anonymně informují novináře, že Rusko během několika dní napadne Ukrajinu, člověk se ptá, jak k tomu došlo. Optimismus, který panoval po pádu Berlínské zdi a Sovětského svazu před 30 lety, vystřídaly zcela reálné obavy z války v Evropě. Něco se ošklivě zvrtlo. Co přesně?
Zhruba v polovině období mezi koncem studené války a dneškem pronesl ruský prezident Vladimir Putin projev, který poskytuje vysvětlení a na který budou historici možná vzpomínat jako na něco přelomového. Projev, který byl přednesen na Mnichovské konferenci o bezpečnostní politice 10. února 2007, tedy minulý týden před 15 lety, mnozí interpretovali jako vyhlášení války Západu. To byla chybná interpretace. Putin Západu ničím nevyhrožoval. Místo toho mu pouze vyslovil varování – pokud bude pokračovat stejnou cestou, zaseje semena své vlastní zkázy. Čas mu snad dal za pravdu.
Putin ve svém projevu uvedl řadu konkrétních výtek. Za prvé se ohradil proti myšlence unipolárního uspořádání, v němž jedna země, USA, dominuje všem ostatním. Tento model je podle něj “v dnešním světě nejen nepřijatelný, ale také nemožný”. Na jedné straně docházelo k přesunu moci, na druhé straně unipolární model neposkytoval “žádné morální základy pro moderní civilizaci”.
Akt pocty Thatcherové v Moskvě propadl
Číst dál Akt pocty Thatcherové v Moskvě propadl
Zadruhé si Putin stěžoval na “téměř nezřízené hyperpoužívání síly – vojenské síly – v mezinárodních vztazích”. Ačkoli nezmínil žádné konkrétní příklady, je pravděpodobné, že angloamerická invaze do Iráku byla na jeho seznamu vysoko.
A zatřetí ruský prezident hovořil o “stále větším pohrdání základními principy mezinárodního práva. … Jeden stát, a samozřejmě především Spojené státy, překročil své národní hranice ve všech směrech”. Výsledkem bylo, že “nikdo se necítí bezpečně … protože nikdo nemůže mít pocit, že mezinárodní právo je jako kamenná zeď, která ho ochrání”.
Tyto stížnosti od té doby tvoří základ ruského zahraničněpolitického diskurzu a podobná prohlášení se znovu a znovu objevují v projevech a oficiálních dokumentech. Každého, kdo před 15 lety v Mnichově dával pozor, nemělo následné ruské chování překvapit, protože Putin své cíle vytyčil velmi jasně.
Mezi ně patřil konec unipolárního systému a návrat ke globálnímu uspořádání, v jehož středu by nestála jediná země, ale Organizace spojených národů. V Mnichově Putin požadoval přehodnocení “architektury globální bezpečnosti”. To by znamenalo systém, který by zajišťoval “rozumnou rovnováhu mezi zájmy všech účastníků mezinárodního dialogu”, použití síly “by mělo být skutečně výjimečným opatřením” a “jediným mechanismem, který může rozhodovat o použití vojenské síly jako poslední možnosti, je Charta OSN”.
Někdy se říká, že Putin je ideologicky flexibilní pragmatik, který je ochoten měnit své veřejné postoje podle toho, co mu v danou chvíli vyhovuje. Ve skutečnosti, pokud jde o mezinárodní vztahy, je dlouhodobě mimořádně konzistentní. Základní obrysy vytyčené v mnichovském projevu se nezměnily a lze je vidět například v nedávném společném prohlášení Putina s čínským prezidentem Si Ťin-pchingem. To zahrnuje výzvu “chránit mezinárodní architekturu řízenou OSN a světový řád založený na mezinárodním právu [a] usilovat o skutečnou multipolaritu, v níž by ústřední a koordinační roli hrála OSN a její Rada bezpečnosti”.
Mnichovský požadavek na novou “globální bezpečnostní architekturu” je také hlavním prvkem nedávné ruské diplomatické ofenzívy, přičemž Moskva trvá na tom, že Ukrajina není jejím hlavním zájmem. Spíše si přeje kompletní revizi způsobu, jakým je řízena mezinárodní bezpečnost. Ruští komentátoři poněkud odmítavě reagovali na tvrzení Západu, že se země chystá k invazi na Ukrajinu, a tvrdili, že Západu zcela uniká podstata věci.
Ve světle toho všeho stojí za povšimnutí, co by ruská invaze na Ukrajinu vlastně znamenala. Již patnáct let, od mnichovského projevu, se ruští představitelé staví proti jednostrannému použití síly a požadují bezpečnostní systém založený na mezinárodním právu, jehož centrem je OSN. Kdybychom se jednoho dne probudili a zjistili, že se ruské tanky bez jakékoli záminky valí na Kyjev, znamenalo by to naprosté opuštění patnáctileté argumentace a také popření celé právní/morální pozice, kterou si Ruská federace v tomto období vybudovala a kterou právě tento měsíc posílilo prohlášení Putina a Xi.
Bylo by to také velmi zvláštní. Těžko totiž můžete dosáhnout cíle multipolárního světa založeného na principech nadřazenosti OSN a mezinárodního práva masivním porušováním týchž principů. Bylo by to mimořádně sebezničující. Určitá skepse vůči údajně “hrozící” ruské invazi na Ukrajinu je tedy na místě. Není to vyloučeno, ale je třeba se ptát, proč by Putin po tolika letech důslednosti najednou tak drasticky změnil svůj postoj.
Pokud jde o Západ, při pohledu na jeho sebedestruktivní chyby v posledních letech by bylo možné považovat Putina za jakéhosi proroka. Ale pokud ano, pak je to prorok v podobě trojské princezny Kassandry, které bylo souzeno mít vždy pravdu, ale nikdy jí nevěřit. Místo aby vzali Putinovo varování na vědomí, západní vůdci tupili dál, svrhli plukovníka Kaddáfího v Libyi, pomáhali povstalcům v Sýrii, pokoušeli se o změnu režimu ve Venezuele (a neuspěli), bojovali a prohrávali s Talibanem, sankcionovali Írán, podporovali revoluci na Ukrajině atd. Nedopadlo to dobře. Nemůžeme říci, že jsme nebyli varováni.