Projev prezidenta republiky při Žofínském fóru

28. května 2019

Vážený pane Vaníčku a také vážený pane Pácho, protože majiteli Žofína je třeba vzdát úctu, dámy a pánové,

dnešní téma má zajímavou historii. Asi před tři čtvrtě rokem mě pan Vaníček oslovil, zda bych nechtěl vystoupit na Žofínském fóru na téma český národní zájem. Téma mě zaujalo a začal jsem o něm přemýšlet. Poté se pan Vaníček polekal, říkal, co asi ten prezident na toto třaskavé téma řekne. A pak mně navrhoval, abych promluvil na poměrně nudné téma patnáct let v Evropské unii. Nenechal jsem se odradit a pravil jsem, že jednou dohodnuté platí a že tedy budu mluvit na téma český národní zájem.

Budu mluvit velice stručně a prosím pana Vaníčka, kdybych se trochu rozpovídal, aby mě tak po třetí hodině mého vystoupení přerušil. Nicméně doufám, že se vejdu do kratšího časového úseku, aby bylo více času na diskusi, protože diskuse bývá často zajímavější než vlastní projev.

Tak tedy, co je společným jmenovatelem jakéhokoli, tedy i českého, národního zájmu. Je to suverenita. Suverenita, která znamená, že národní vlády a národní parlamenty rozhodují o osudu svých občanů. Někdy se tomu říká sacro egoismo, to znamená nesklonit se před jakýmkoli vnějším tlakem, což některé země dělají více, některé méně a téměř žádná to nedělá vůbec.

Pokud jde o Českou republiku, kdysi, asi před třemi lety, jsem pronesl kacířskou poznámku, že existuje určitá podobnost, nikoli ovšem totožnost, mezi Brežněvovou doktrínou omezené suverenity a doktrínou sdílené suverenity v Evropské unii.

Když se mě zeptáte, v čem tuto podobnost vidím, tak v tom, že Brežněvova doktrína vedla k umístění spřátelených vojsk, a sdílená suverenita málem vedla k umístění migrační vlny.

Ale protože Evropská unie je víceméně demokratická, a to musím uznat, tak při tvrdém vyjednávání, které vedla Visegrádská čtyřka, se nakonec migrační kvóty podařilo zrušit. Nicméně ptáte-li se mě, v čem tuto podobnost vidím, tak právě zde. Mimochodem ještě jsou jisté dozvuky, například že bychom měli být pokutováni za to, že nepřijímáme migranty, a podobně. Čím silnější budeme v odolávání vnějších tlaků, tím silnější bude i národní hrdost, národní sebevědomí a tím silnější také bude snaha, abychom nesváděli všechno na Evropskou unii a dokázali si některé své problémy řešit sami.

Proč? Tady se vracím ke kořenům Evropské unie, a to je princip subsidiarity.
Vždy se říkalo, že národní vlády či národní parlamenty mají řešit vše, co spadá do jejich kompetence a co si se znalostí věci mohou lépe vyřešit sami, než kdyby jim to diktoval nějaký nadnárodní, tím spíše nevolený, orgán. Bohužel z tohoto zdravého principu salámovou metodou se postupně odlupovala témata, která už nepatřila do subsidiarity, ale patřila do kompetencí nikým nevolené Evropské komise.

To je důvod, proč podporuji po evropských volbách zásadní reformu Evropské unie, která by spočívala v tom, že rozhodovací pravomoc se přesune z nevolené Evropské komise na volenou Evropskou radu, ať už její členové jsou voleni jako premiéři nebo jako prezidenti. Tam totiž se nemůže stát, že bychom byli přehlasováni, jako se to jednou stalo právě v případě migračních kvót, protože tam platí princip jednomyslnosti.

Můžete mi samozřejmě namítnout, že princip jednomyslnosti je nebezpečný. Často se uvádí, že ve stařičkém polském Parlamentu tento princip existoval a slovo „Nie pozwalam!”, které mohl říci každý jednotlivý poslanec, učinilo tento Parlament zcela neakceschopný. To je sice pravda, ale tady se nebavíme o parlamentu, tady se bavíme o šéfech vlád, případně o hlavách států, a to jsou poměrně rozumní lidé, jak jsem je skoro všechny poznal. No a z toho vyplývá, že se dokáží dohodnout, což se také vždy stalo.

Tím pádem lze doufat, že naším základním národním zájmem bude právě ona nesdílená suverenita, a že na druhé straně dokážeme vyjít Evropské unii nebo Severoatlantické alianci vstříc všude tam, kde je to i český národní zájem. A českým národním zájmem je bezesporu například obrana vnějších hranic Evropské unie před migrační vlnou. Proto jsme také poslali policisty nebo vojáky například do Makedonie a do dalších zemí.

Českým národním zájmem je i prevence před teroristickými útoky. A proto podporuji naše angažmá v Tádžikistánu, opravuji v Afghánistánu. Takové trapné přeřeknutí se mně stává jednou, maximálně dvakrát za deset let, protože jsem si vzpomněl na Mali, kde se angažujeme rovněž.

Takže vidíte, že nejsem izolacionista, že vidím celou řadu oblastí, kde se má Česká republika aktivně angažovat, ale má se angažovat na základě rozhodnutí svobodně zvolených orgánů, a nikoli na základě diktátu shora, jehož někdy komické formy jsme již mnohokrát a mnohokrát zažili.

A nyní mi dovolte, abych se dostal k několika málo konkrétním příkladům českého národního zájmu v ekonomické oblasti.

Vycházím z toho, že jsme malá, otevřená, exportně orientovaná ekonomika, což snad nikdo nezpochybňuje, alespoň na tom bychom se mohli shodnout. A v tomto případě se musíme ptát, jaké jsou bariéry našeho exportu, ale samozřejmě i bariéry našeho importu. Tak jsem si nechal nedávno udělat analýzu plynovodu Nord Stream 2. Zjistil jsem, že je to pro Českou republiku ekonomicky výhodné. Mimochodem tato stavba je už údajně asi z osmdesáti procent dokončena. Já vycházím z toho, že se na tom dohodlo Německo a Rusko, a co jim ti ostatní mají do toho mluvit. Chápu roztrpčení našich polských přátel, protože plynovod vede po dně Baltského moře, které nevybírá tranzitní poplatky, ale na druhé straně to byla otázka předchozího vyjednávání, a to skončilo, jak známo, neúspěšně. A už vůbec nevidím důvod, proč by velký bratr za oceánem se měl vyjadřovat k tomu, zda tento plynovod má nebo nemá sloužit svému účelu. Tak to je příklad číslo jedna.

Příklad číslo dvě, jsme samozřejmě země, která je poměrně chudá na energetické suroviny. Nemáme naftu, nemáme plyn, máme naštěstí jádro. Ale na druhé straně pokud jde o plyn, tak ten musíme dovážet. A máme opět dvě varianty. Buď dovážet ze zámoří zkapalněný zemní plyn, anebo ho dovážet z druhé strany zeměkoule v nezkapalněné podobě. Problém je v tom, že ten zkapalněný zemní plny je minimálně o třicet procent dražší než ten nezkapalněný. A tady platí ta dvě slova, která jsem řekl v úvodu svého vystoupení, sacro egoismo. Mohu vás ujistit, že kdyby zkapalněný zemní plyn byl naopak o třicet procent levnější, tak bych velmi podporoval jeho odběr, a možná, že bych byl dokonce označen za amerického agenta. Ale všechno závisí na ceně, a ten cenový rozdíl je příliš velký, než aby se dal přehlédnout.

A konečně třetí a poslední příklad je často diskutovaná čínská počítačová firma Huawei. Zde jsem pro změnu čínský agent. Mimochodem až se někdy budeme bavit o radarech pro českou armádu, tak vám sděluji, že budu americký, pardon třikrát za deset let, že budu izraelský agent. Nicméně toto není téma naší dnešní diskuse. Nuže firma Huawei je jednička v zavádění počítačových sítí páté generace. Upřímně řečeno já si nemyslím, že tyto sítě by nějak výrazně přispěly k rozmachu samořiditelných aut. Já sám bych se do takového auta bál sednout. Ostatně jedno na Floridě zabilo chodce. A představa že si konvice na kávu bude povídat s vysavačem, mně také připadá poněkud absurdní, i když se tomu říká internet věcí. Ale to, co je důležité, je, že ta síť 5G minimálně desetkrát, ale někdo tvrdí až stokrát, zrychluje internet. A to je nesmírně důležité. No a teď máte opět jednoduchou volbu. Buď budete skutečně prezentovat svoji koncepci digitalizace české ekonomiky, a v tom případě sáhnete po firmě, která je na vrcholu, která je špičková a která vám sama nabízí svoje služby, což je právě ta firma Huawei, nebo se necháte zastrašit výkřiky, že tato firma je bezpečnostní riziko, ale chtěl bych připomenout, že zatím žádný důkaz podán nebyl, alespoň na takové úrovni, jako byl důkaz z opačné strany. Mám tím na mysli odposlouchávání mobilního telefonu německé kancléřky. A to, pokud vím, nebylo z čínské strany. Takže buď budeme hrdí, sebevědomí, ale především dáme přednost té firmě, která je na špici a jejíž aktivita je pro nás ekonomicky výhodná, anebo se skloníme, budeme respektovat zájmy někoho jiného, a v takovém případě se můžeme rozloučit s rychlou digitalizací české ekonomiky.

V závěru mého vystoupení bych rád, i když si myslím, že už, pane Vaníčku, těch kacířských myšlenek bylo dost, já si vzpomínám na Jana Patočku a jeho Kacířské eseje, a tomu se samozřejmě hloubkou myšlenek zdaleka nemohu rovnat, ale chtěl bych připomenout ještě jednu bariéru, o níž se domnívám, že je přinejmenším zbytečná, ne-li škodlivá. A to je bariéra ekonomických překážek při obchodu. Vy dobře víte, že například tady čelíme sankcím proti Ruské federaci. Když jsme nedávno byli na jednání v Maďarsku, tak Viktor Orbán, já bych snad měl to kouření omezit, Viktor Orbán naší delegaci oznámil, že spolu s Itálií teď navrhne, aby se ty sankce projednaly a aby nebyla tak zvaná tichá procedura, kde se to automaticky prodlužuje o půl roku. Nuže uvidíme, jak to dopadne. Já jenom vždy uvádím příklad sankcí proti Kubě, které trvaly padesát let, než je Barack Obama zrušil, a ty sankce k ničemu užitečnému nebyly. Stejně tak bych mohl uvést i příklad sankcí proti Íránu, i když režim ajatolláhů nemám rád, tak to ještě neznamená, že ty sankce budu podporovat prostě proto, že jsem meritorně přesvědčen o neužitečnosti sankcí. To je tak zvaná lose-lose strategy jako protipól win-win strategy a vy dobře víte, že se vlastně žádná sankce nesetkala s pozitivní reakcí. Naopak často vedla k vytvoření tak zvaného mýtu obklíčené pevnosti a k upevnění režimu, který bylo sankcemi nějakým způsobem vhodné destabilizovat.

Úplně poslední poznámka se týká obchodních válek, které teď začínají zuřit, a to jednak mezi Spojenými státy a Evropskou unií, jednak mezi Spojenými státy a Čínou. Myslím si, že v obou případech nepovedou k ničemu jinému než ke zpomalení ekonomického růstu, a to na obou stranách. Konec konců, i když přímo nevyvážíme automobily do Spojených států, tak dodáváme významnou část komponent, a tím pádem může být ohrožen náš automobilový průmysl. A totéž se samozřejmě týká i celé řady dalších vazeb.

Vážení kolegové, v učebnici pro první ročník vysoké školy ekonomické se dočteme o riziku protekcionismu. Obávám se, že někteří politici tyto učebnice nečetli. Takže je v zájmu otevřené a malé české ekonomiky, a i toto je náš národní zájem, aby těch sankcí bylo co nejméně, pokud možno aby nebyly vůbec. Vzdor nejrůznějším politickým tlakům, které, jak ukázal příklad Kuby, stejně nemají význam. Když jsem byl v Miami, říkal jsem kubánským emigrantům, je to výborné, vaše strategie blokády, sankcí a embarga je naprosto uspokojivá, akorát, tehdy, Fidel Castro je čtyřicet let kubánským prezidentem. Hodnoťme tedy jakákoli opatření včetně sankcí podle jejich úspěchů, podle jejich výsledků a ne podle velkohubých deklarací, bu bu bu, kdy nakonec musím po těch padesáti letech uznat, že to k ničemu nebylo.

Pane Vaníčku, končím, já bych sice měl správně pronést na závěr nějaký bonmot, ale místo toho jsem si pro Vás připravil citát lorda Palmerstona, který, jak jistě dobře víte, byl britským ministerským předsedou, poněkud inteligentnější, než je dnešní situace, ale o tom srovnání ani nechci mluvit. Lord Palmerston pravil, Velká Británie nemá přátele, Velká Británie má pouze zájmy. Je to kruté, je to cynické, a je to pravdivé.
Přeji si, aby Česká republika měla ve světě přátele a spojence, ale nikoli na úkor svých zájmů.

Děkuji vám za vaši pozornost.

Miloš Zeman, prezident republiky, Palác Žofín, 28. května 2019

https://www.hrad.cz/cs/prezident-cr/soucasny-prezident-cr/vybrane-projevy-a-rozhovory/projev-prezidenta-republiky-pri-zofinskem-foru-14824

sdílet na