Proč zrovna tohle novinář Švamberk opomenul?

Proč zrovna tohle novinář Švamberk opomenul?

Vede se ve světě polemika: Je současný režim v Kyjevě skutečně režimem fašistickým, jak tvrdí Moskva, nebo režimem demokratickým, jak tvrdí všechna oficiální média západoevropská a angloamerická, včetně našich internetových Novinek.cz, kde se tento druhý pohled na uvedený problém pokusil do našich hlav vpravit Alex Švamberk? A to v komentáři „Válka na Ukrajině a neonacisti“ z 28. března t.r.

A jakže se o to snaží? Inu – jde na to od lesa. Čili zdánlivě férově. Tzn.že na jednu hromadu klade ony ruské argumenty svědčící o fašistické orientaci Ukrajiny, a proti nim klade argumenty opačné, jejichž cílem je ony argumenty první vyvrátit. A tak dospět ke kýženému cíli, jímž je přesvědčit čtenáře o tom, že ruská strana lže. A že tedy o fašizmu na Ukrajině nelze mluvit.

Uvedu příklad této argumentace, který do svého komentáře – a to nejspíš pro jeho neoddiskutovatelnou závažnost – zařadil sám Švamberk: „Když v letošním únoru v ukrajinské jednotce, cvičící u běloruských hranic, namalovali ukrajinští vojáci trámové kříže na tanky, nechali je následně přetřít. Šlo o chybu jednotlivce“, přiznal Kyjev.

Opravdu světoborná záležitost, pane Švamberku, gratuluji, přesvědčivější argument o demokratickém systému na Ukrajině jste ve svém novinářském zápisníku zřejmě nalézt nedokázal. Ale škoda, že jste se mě nezeptal. Poradil bych vám. Byl by to projev prvního pomajdanovského ukrajinského premiéra Jaceňuka v německé televizi ARD, přednesený 8. ledna 2015 v předvečer jeo návštěvy v Berlíně, na který izraelský ministr zahraničí reagoval těmito slovy: „Pokusy přepisovat historii jsou nepřijatelné“.A já jsem k tomu tehdy v článku „Opravdu toho tolik musíme spolknout?“ reagoval takto:

„Mělo to sílu výbuchu atomové pumy, ale v reakcích západnich médiíí a politiků to nezpůsobilo větší hluk, než splynutí kapky vody. Jako by se nic nestalo. A přitom tohle opravdu zaznělo z úst ukrajinského premiéra Jaceňuka v německé televizi, jak už je shora uvedeno:

„Německo a Ukrajinu pojí společný osud. My všichni si ještě dobře pamatujeme sovětský vpád na Ukrajinu a do Německa na podzim roku 1944. Tomu je třeba zabránit“.

Takže to je, milý čtenáři, ta puma. Protože Jaceňuk měl na mysli válečné události z roku 1944, kdy sovětská armáda osvobozovala svou i další Hitlerem okupované země z nacistické nadvlády. Ale Jaceňuk to jako osvobozování, jak je z jeho výroku jasno, nevidí. On to vidí přesně opačně – čili tak, jak to viděl i Hitler. Protože on, stejně jako celá jeho z US zafinancovaného puče vzešlá vláda, nejsou nic jiného než novodobí hitlerčíci, anebo, jak to vyjádřil někdejší vysoký úředník EU Němec Verheugen, čistokrevní fašisté z masa a kostí. Což je hrůza už sama o sobě, ale ještě hrůznější je, že tito Hitlerovi žáci, jak je z popsané situace s Jaceňukem zřejmé, se už dnes odvažují pronášet své prohitlerovské názory takříkajíc na plná ústa. A činí tak, protože vědí, že se to už smí. Že je to trend, který Západ a hlavně pak vládnoucí neokonzervativci v USA neodvolatelně přijali za svůj, a v budoucnu se pojede již jen podle něj. Čili že za strůjce války bude označeno Rusko a nacistické Německo bude pojednáváno jako jeho oběť. Že Roosevelt a Churchill vejdou do učebnic i vědeckých pojednání (už se to v nich i dnes už objevuje), jako naivové a slaboši, kteří sedli na lep Sovětům a slabomyslně ubližovali Německu, namísto toho, aby tyto Sověty na špicích bajonetů spojených armád US , Velké Británie a wehrmachtu vypakovali na smětiště dějin, kam patřili, a kam dnes patří i jejich ruští pokračovatelé. Že jenom Hitler tyhle zločince z Euroasie prokoukl, ale narazil na krátkozrakost tehdejších západních vládců, což se – díky bohu – už v historii opakovat nebude.

Nu a právě že se bude už brzy vše vykládat tak a ne jinak, Jaceňuk spolehlivě ví. Vždyť o novém přístupu Západu k Rusku s desítkami evropských a hlavně amerických vůdců dopodrobna mluvil, je si jejich zreformovaným postojem stoprocentně jist, takže proč by jej neměl vytroubit do světa právě on? A právě v zemi, která chtěla před časem nenáviděné Rusko vymazat z mapy světa stejně lačně, jak po tom teď touží i on sám?

A tak promluvil, nu a protože šlo o záležitost tzv. předjednanou, nikdo v západním světě se jeho vyjádření nepodivil a rozhostilo se nad ním ticho, které bylo ještě děsivější než to, co Jaceňuk řekl. Protože to ticho vyjadřovalo souhlas. Či, jak to charakterizoval vysoký ruský politik Kosačev, Jaceňukova slova byla testem. Ospravedlnil jimi hitlerismus – a Evropa k tomu mlčela. A mlčí dál. A ruský novinář Mizerov napsal: „Evropa Merkelových, Cameronů a Hollandů byla už dlouho připravena na Jaceňukova slova, už dávno v hloubi duše chtěla tato banderovská slova vyřknout“.

Ani komentátorka Atalyová, která s Jaceňukem v ARD předmětný hovor vedla, nehnula po jeho výroku brvou, a kritickým slovem jej den poté neokomentovala ani kancléřka Merkelová, Naopak, zřejmě se jí ten svérázný chlapík líbil, protože mu slíbila, že německá vláda půjčí Kyjevu na obnovu východních oblastí země (rozuměj těch oblastíí, včetně Krymu,, které se od Kyjeva odtrhly a ukrajinská vláda je skálopevně rozhodnuta zbombardovat je zpět pod svoji jurisdikci), půl miliardy dolarů, což představuje 14 miliard Kč.

A jak se v Evropě i ve světě na Jaceňukův signál reagovalo dál? Lotyšsko zahájilo své předsednictví EU zákazem výstavy, která měla v sídle UNESCO v Paříži nabídnout pohled na holocaust očima dětských vězňů lotyšského koncentračního tábora Salaspills. You Tube zrušila svůj jediný antifašistický program Anti-fascist Archive, a zcela originálním pohledem na historii Druhé světové války přispěl polský ministr zahraničí G. Schetyna, když k neúčasti prezidenta Putina na plánované oslavě k osvobození koncentračního tábora v Osvětimi uvedl, že jej stejně osvobodil 1. ukrajinský front, čili Ukrajinci. Jako kdyby neměl tušení, že Sověti nenazývali fronty podle národnosti vojáků, ale podle míst, kde tyto fronty působily.

A jak jsme nové uspořádání světa z itineráře washintonských neokonzervatistů přijali my, Češi? To znamená ti, kterým byla v oběžníku říšského vedoucího Martina Bormana určena tato poznámka č. 28/42 z 8. března 1942: Jakmile se dokončí deportace Židů, musí se začít s vysídlením Čechů!

Měli jsme jít tedy do pecí těsně po Židech, ale po Jaceňukových slovech se z nás nevydralo slovo protestu. Mlčely naše presstitutky i teltitutky a mlčela i česká vláda. Ona ve své většině zřejmě ne proto, že by s Jaceňukem souhlasila, ale držela jazyk za zuby při vědomí toho, o čem už byla řeč. Ze totiž Jaceňukovi by nepřešla přes rty hláska z toho, co v Berlíně řekl, kdyby k tomu neměl pevné posvěcení z Washingtonu. Čili ta vláda byla a je zticha proto, že se třese hrůzou z pomyšlení, že by si to vyjádřením vlastního názoru mohla s Washingtonem rozházet. Drží zkrátka populárního bobříka ze zbabělosti a ani ji zřejmě moc nevadí, že s tou zbabělostí kráčí ruku v ruce i její hanba. Která ovšem nepoznamenává jen vládu, ale ulpívá na každém z nás. A tak, když vláda – v jejíž gesci zahraniční otázky jsou – téměř celý leden zimomřivě a ostudně předstírala, že špatně slyší i vidí, vycítil povinnost vyjádřit se náš president a učinil tak hned dvakrát. Podruhé řekl: „Jde o úmyslný pokus o přepsání historie 2. světové války.“

Lubomír Man

sdílet na