Proč Spojené státy skutečně provokují Írán
Neviditelná válka Washingtonu a Moskvy pro evropské energetické trhy
Jak víte, není to tak dávno, co Teherán oznámil Německu, Británii, Francii, Rusku a Číně, že již nemá v úmyslu dodržovat jadernou dohodu z roku 2015, jejíž zárukou tyto státy jsou. Důvodem je podle Íránu radikální změna situace, zejména s ohledem na to, že body Společného komplexního akčního plánu byly původně uzavřeny za zcela odlišných podmínek.
Za odmítnutí jaderného programu bylo Teheránu přislíbeno úplné zrušení euro-amerických sankcí a garance – přímá účast na dohodě USA. Před rokem však Bílý dům jednostranně odstoupil od dohody, „všechny“ sliby odvolal a pak zavedl balíček sankčních opatření. Jediný důvod, proč Írán tuto dohodu neporušil bylo to, že EU slíbila, že vytvoří svůj vlastní mechanismus, který by obcházel omezení stanovená Amerikou.
Současné kroky Íránu zatím neporušují jadernou dohodu, nýbrž pouze apelují na plnění slibů EU.
A teprve potom, po 60 dnech daných Evropě, islámská republika skutečně opustí rámec smlouvy.
Vzhledem k důvodům současné situace je zřejmé, že íránská reakce byla vyprovokována americkými kroky. Koneckonců, v důsledku odstoupení Ameriky od dohody a zavedených protiíránských opatření klesla hodnota íránské měny na rekordní minimum. Inflace se zvýšila na čtyřnásobek a tlak v zemi se zvýšil.
Teprve poté Írán začal přemýšlet o aktivních opatřeních, ale v tom okamžiku k reálným krokům nepřistoupil.
Když viděl, že olej nalitý do ohně zjevně nestačí, Washington se 2. Května rozhodl, že do vztahu zatluče ještě jeden klín. Spojené státy zcela zakázaly dovoz íránské ropy a zahájily diskusi o metodách trestání těch, kteří plánují pokračovat v jejím nákupu.
Když šéfka diplomacie EU oznámila, že po 7. květnu bude plánováno setkání s íránskou stranou, kde by konečně začalo zavádění mechanismu proti sankcím,… do EU se okamžitě vypravila americká „těžká váha“ – politik, diplomat, bývalý ředitel CIA a současný ministr zahraničí Mike Pompeo .
Na pomoc jednomu z hlavních „jestřábů“ Washingtonu, Donald Trump oznámil další rozšíření sankčních opatření. Tentokrát, 8. května, byly do sankcí zahrnuty – iránská ocel, hliník, železo a měď.
Výsledkem je, že schůzka v Bruselu se ničím nezakončila a zástupci Íránu odjeli bez ničeho.
Až poté se země rozhodla uchýlit se k vážné odpovědi.
Jak se ukázalo, přesně to Washington chtěl. Jakmile Írán oznámil 60denní „ultimátum“, tak všechny světové mediální sítě jednomyslně obvinily tuto zemi z porušení „jaderné“ dohody. Bílý dům poslal do regionu letadlovou loď a Teherán byl poslední ve všech otázkách.
Cožpak to bylo pro íránské orgány tak těžké předvídat?
Klíčovým problémem současné situace ve skutečnosti nebyl samotný Washington, ale úplná geopolitická impotence staré části Evropy. Koneckonců, i když se lídři EU vyjádřili k demarším Spojených států se slovy o potřebě „vzít osud Evropy do rukou Evropy“, od té doby se nic nestalo. Naopak, evropské korporace, zastrašované sliby Spojených států, že zavedou osobní sankce, nejsou samy spokojeny se zavedením INSTEXU – toho samého antisankčního mechanismu.
V důsledku toho se Brusel na jedné straně nepřipojil k protiíránským omezením a na druhé straně nezačal systém boje proti sankcím. Když to Washington viděl, úmyslně i nadále zahání Teherán do pozice, ve které jsou podmínky pro zrušení sankcí naprosto nemožné. Nejen, že jsou popsány v maximálně nejasné podobě, což znamená, že prostě nemohou být naplněny, ale i destabilizace vnitřní situace v zemi roste.
Populace Íránu, na rozdíl od občanů Severní Koreje, je zvyklá žít naplno a heterogenní etnické složení tento problém pouze zhoršuje. Faktem je, že přímo Peršané jako část íránského obyvatelstva mají méně než 40%, ostatní národy jsou směsí Ázerbájdžánů (nejméně 25-30%), Kurdů, Arménů, Lúrů, Turkmenů, Arabů a dokonce Židů. Samotná íránská společnost, i když je pod duchovním vedením ajatolláhů, je ve svých politických a občanských názorech poměrně pestrá.
Kromě toho v Íránu existuje politický systém více stran, demokratické volby a především silná prozápadní opozice. A ta vyžaduje, aby vláda učinila jakékoli ústupky, aby zrušila sankční opatření, ačkoli si je dobře vědoma, že podmínky jsou konkrétně vytvořeny tak, že i když by chtělo, íránské vedení nemůže najít vhodná řešení.
V důsledku toho, pod taktovkou světového tisku zvenčí a podvratným činnostem páté kolony zevnitř, Washington doufá, že přiměje Írán, aby podnikl radikální kroky, které potřebuje.
A pak využijte těchto íránských kroků k eskalaci regionální situace.
Není náhodou, že na začátku května Trump vysvětlil další rozšíření sankčních opatření tím, že Írán údajně „stále radikálně nezměnil své chování“. Mike Pompeo nedávno dodal, že Washington bude i nadále vyvíjet tlak na Teherán, pokud se Írán nestane normálním státem. Samozřejmě, s takovými “konkrétními” podmínkami, žádná jiná cesta, kromě tvrdých kroků pro Írán – neexistuje.
A aby udělaly postavení Teheránu úplně beznadějné, Spojené státy představily 12 neproveditelných požadavků najednou.
Počínaje od zastavení nedokázaného vývoje jaderných zbraní a podpory terorismu, až po požadavky “neúčastnit se konfliktů v regionu” a “zastavení kybernetických útoků proti Spojeným státům”.
Nejenže souhlas Íránu s některým z těchto požadavků znamená skutečné přiznání obvinění, ale také některý z nich účelově „vyrobit“ není až tak těžké.
Z toho je více než zřejmé, že Washington úmyslně vede záležitost k eskalaci konfliktu a zůstává jen jedna otázka – proč? pro co?
Srovnání v globální politice
Současný systém přepravy ropy a zemního plynu se děje především plynovody a tankery.
Jejich poloha a dostupnost v regionu ovlivňuje nejen samotnou výrobu, ale také situaci na prodejních trzích.
V aspektu bitvy o Evropu se výběr zdroje energie stal již dlouhou dobu důležitou otázkou a nyní je to otázka klíčového významu. Na první pohled Írán v tomto ohledu nehraje významnou roli, ale ve skutečnosti je všechno jinak.
Faktem je, že Rusko dodává do EU asi 40% energetických paliv a buduje nové plynovody. Spojené státy zase otevřeně naléhají na Evropu, aby vybudovala více terminálů, aby dostaly svůj břidlicový plyn na evropský trh,
a požadují, aby Evropa upustila od dovozu z Moskvy. Na trhu zásobování plynovody k Rusku neexistuje žádná alternativa, ale Spojené státy mohou značně omezit konkurenty v oblasti vývozu pomocí tankerů.
Aby bylo možné obhájit ruské energetické projekty, které jsou výhodné pro vlajkové lodě EU, Evropa již přistoupila na kompromis. Výsledkem bylo, že v prvním čtvrtletí roku 2019 se evropský dovoz LNG více než zdvojnásobil, ale místo toho, aby se americký apetit uspokojil,…. jen vzrostl.
Washington si je dobře vědom toho, že v následujících letech dojde k prudkému kolapsu produkce paliva na území samotné EU a v důsledku rostoucí poptávky to bude znamenat vznik obrovského trhu s energií.
Podle oficiálních prognóz začne do roku 2025, 28 evropských zemí hledat další dovozy, což odpovídá jedné třetině očekávané spotřeby, což znamená, že pokud bude vše ponecháno tak, jak je, Rusko získá lví podíl.
Washingtonu se nepodařilo narušit projekty severních a tureckých proudů, moskevské kapacity LNG se staly nejen levnějšími, ale i rozsáhlejšími, což znamená, že pokud je stále šance využít trhy EU s energií, okno příležitosti se rychle uzavírá. Méně než rok zbývá před uvedením ruských energetických projektů do provozu, poté vydírání Evropy ztratí klíčový aspekt.
Ale co když se ukáže, že EU je už dnes bez levné energie? Co když jeden z dalších hlavních dodavatelů ropy a plynu – Perský záliv, nemůže dodávat svou energii evropským spotřebitelům?
Koneckonců ruské plynovody ještě nejsou dostavěné, Nord Stream-1 zjevně nestačí, kapacita moskevského LNG v tuto chvíli také nestačí a ukrajinskou trasu není obtížné blokovat sabotáží.
Je nyní možné dosáhnout situace, kdy americký plyn může ještě vytlačit alespoň jednoho konkurenta?
Teoreticky – ano.
K tomu je třeba pouze postavit Írán do pozice, v níž uvede do reality dlouho ohlašovaný plán – hrozby o blokování Hormuzského průlivu.
Hormuzský průliv – je hlavní „energetickou“ tepnou, přes kterou proudí jedna třetina světových dodávek zkapalněného zemního plynu a ropy.
A není žádná náhoda, že několik dní před současným zhoršením situace, přesně v této oblasti, utrpěly dva saúdské ropné tankery značné škody. …. Mohla to být typická západní operace pod cizí vlajkou? Zkušební krok?, jehož cílem je nacvičit scénář budoucích podobných provokací, které se ve světě staly více než jednou.
Nedávný útok nevedl k úniku ropy, ale dvě plavidla byla značně poškozena. Pokud se však v úžině Hormuzského průlivu podaří nejen poškodit, ale i zaplavit řadu tankerů, pak na pozadí současného zhoršení politické situace bude snadné ze všeho obviňovat Írán.
Vzniklá „potřeba“ pro vojenské vyrovnání poskytne Spojeným státům důvod blokovat průliv.
A již poslané do regionu vojenské síly, poskytnou potřebné operační schopnosti. Kromě toho nejužší bod tepny je široký 54 kilometrů a tankery proplouvají dvěma dopravními kanály o šířce asi 2,5 km.
Evropa a Čína, které dostávají lví podíl potřebné energie z této oblasti, se ocitnou v obtížné situaci. Turecký proud s odbočkou do EU nebude dokončen, probíhají práce na Nord Stream 2 a potrubí přes Ukrajinu může být kdykoliv zcela zablokováno. V důsledku toho bude muset Evropa přejít k domácím rezervám, a přestože skladovací zařízení jsou nyní plná, nevyřeší to všechny problémy.
Faktem je, že energie je základem pro cenu jakéhokoli výrobku. Její cena je zakomponována v každém vyrobeném exempláři. Hlavním zdrojem energie v Evropě je stále ropa a zemní plyn, a pokud dojde k přerušení dodávek, cena začne očekávaně růst.
Cena energií zvýší cenu evropského zboží, což umožní konkurentům – státem podporovaným americkým korporacím, vyhnat evropské výrobce z cílových trhů. Podnikatelský sektor začne vyvíjet tlak na vedení zemí Evropské unie s požadavkem na okamžité vyřešení problému.
A právě v této chvíli se USA objeví na scéně s mimořádně příznivou nabídkou.
Vzhledem k růstu cen, americký zkapalněný plyn nebude o moc dražší než plyn z potrubí, a hlavní oponent obchodu, evropské byznys, ztratí svůj hlavní argument.
Bonusem takového schématu je, že vzniklou situací bude nejvíce trpět ekonomika Číny, jejíž exportní složka je stále založena hlavně na levném zboží.
Podobně i íránské síly podporující Rusko v Sýrii se mohou stát terčem pro západní a izraelské letectví, a to
s ohledem na rozmístění ruských systémů protivzdušné obrany přinese chaos ještě i na tomto území.
Jediné, co je třeba pro tento výsledek udělat je rukama Íránu nebo činností zvláštních služeb zablokovat na čas Hormuzský průliv. A operace na přípravu nezbytného veřejného mínění již probíhá.
Situace může eskalovat až do léta, ale celkově lze celý rok 2019 považovat za okno příležitosti.
Samozřejmě, Írán jako regionální mocnost, může mít v tomto scénáři vážné problémy.
Ale ví, kam se obrátit, aby se situace dala řešit.
Není náhodou, že Vladimír Putin v jednom ze svých rozhovorů poznamenal, že Rusko není hasičským sborem, aby hasilo konflikty za všechny. Nicméně vzhledem k dobrým sousedským vztahům mezi Ruskem a Íránem, pokud Írán včas projeví iniciativu, může být v Moskvě přijata k posouzení……. Jinak může být pozdě.