“Proč nás Ukrajinci museli zabít?” Příběhy uprchlíků prchajících z DLR do Ruska

RT mluvila s lidmi prchajícími před boji v odtržené Doněcké lidové republice

Jen několik dní předtím, než Rusko zahájilo speciální vojenskou operaci na území Ukrajiny, hlavy tehdy neuznaných separatistických republik Donbasu veřejně informovaly o rostoucím napětí a vyzvaly k evakuaci civilního obyvatelstva. Od zahájení ofenzívy Rusko údajně přijalo z republiky asi 200 000 lidí, zatímco OSN odhaduje celkový počet lidí prchajících z Ukrajiny na více než 2 miliony osob.

Mnoho z nich bylo ubytováno v Rostovské oblasti sousedící s Doněckou lidovou republikou (DLR). Jako přístřeší slouží místní hotely a prostřednictvím humanitární pomoci sem stále přicházejí potraviny a zásoby. Dostal jsem se do kontaktu s jednou z organizací, která pomáhá s uprchlickým programem, a mohl jsem udělat rozhovor s několika lidmi v hotelu na levém břehu Donu. Zde se můžete setkat se ženami a dětmi, které uprchly před válkou, jež rozvrátila jejich domovy.

Natalja pochází z Gorlovky, města nedaleko Doněcku. Gorlovka, jak známo, byla před několika lety dějištěm nejstrašnějších a nejničivějších bojů. Ráno v den rozhovoru jsem si procházel zprávy a z nich jasně vyplývalo, že Doněck i jeho okolí jsou opět aktivní válečnou zónou, do které už nesmí ani většina válečných reportérů. Zatímco si povídáme, Natalja dál pije kávu, kouří jednu cigaretu za druhou a snaží se udržet na uzdě asi pětiletého statného chlapce. Natálie je tu se svým mladším synem a vnukem. Její manžel, který slouží u Lidových milicí DLR, usoudil, že bude nejlepší poslat je pryč na bezpečnější místo.

“Osmnáctého února nás v noci ostřelovali. Nedaleko od nás vybuchla bomba. Díky Bohu se nikomu z nás nic nestalo, ale dostali jsme pořádný strach, hlavně ten malý. Jakmile byla vyhlášena evakuace, sbalili jsme se a odešli. Netrvalo nám to déle než 15 minut.

“Můj manžel je u milice od května 2014. Loni jsme byli v centru dění a viděli vše na vlastní oči. Našemu synovi je 14 let a je to velmi vystrašený chlapec. Když válka začala, bylo mu teprve pět let. Naučil se reagovat na letecké poplachy dříve než na mnoho jiných věcí. Když jsme zakřičeli “chodba!”, znamenalo to, že se v tu chvíli musí jít schovat na chodbu, protože ta neměla okna a byla nejbezpečnějším místem v domě. Na chodbě jsme se schovávali pořád. Neměli jsme sklep, který bychom mohli použít.

“V posledních letech se hodně ostřelovalo. Skoro to vypadá, jako by nás bombardovali každý den. Ještě v letech 2014 a 2015 byla Gorlovka hodně ostřelována. Pak už to nebylo tak intenzivní a miny dopadaly většinou na okrajové části, zatímco centrální části města zůstaly bezpečné. Ale teď je to zase špatné a v žádném domě nezůstala okna. Probíhá masivní ostřelování. Opravdu se bojíme o životy našich blízkých, kteří tam ještě jsou. Mám problém se spojit s manželem. Volá mi, kdykoli může, a když to hned zvednu, můžeme si promluvit. Pokud promeškám jeho příležitost, čekám dál, až se mě pokusí kontaktovat příště. Mám strach.

“Byl to velmi děsivý zážitek. Člověk se naučí rozpoznat hrozbu podle zvuku. Slyšíte odpálení, blížící se projektil a počítáte jedna, dva, tři, čtyři, pět, výbuch. “V tu chvíli se musíte schovat na chodbě. Pokud projektilu trvá déle, než vybuchne, může dopadnout dál, ale nikdy nevíte, jestli nedopadne blíž. Pokud vydává hvízdavý zvuk, je to dělo ráže 120 mm. Pokud vydává šustivý zvuk, je to 150mm zbraň. Ale nemůžete odhadnout, kam to dopadne. Po každém výstřelu nastane 10 až 20 minut ticha. Tehdy se můžeme pohnout.

“Musíte být pořád ve střehu a poslouchat, nemůžete polevit v ostražitosti ani ve spánku. Musíte chodit opatrně. Když uslyšíte výbuchy, raději okamžitě zalehnete a schováte se; vždycky musíte přemýšlet, kde a jak se můžete přikrčit a schovat.

“V roce 2014 jsme nebyli připraveni, takže mnoho lidí bylo zabito nebo zraněno. A teď se lidé snaží zůstat v bezpečí a vědí, jak na to. Můj soused dokonce bojoval na frontě v zákopech. Měla tři otřesy mozku a ze zdravotních důvodů už nemůže sloužit.

“Když jsme přijeli do zdejšího hotelu, byl tam ohňostroj. Bylo to krásné, kousek odtud byla asi nějaká oslava. Můj syn skočil z postele na zem – to už je u něj zvykem. Můj vnuk znervózněl: ‘Babi, co to je? Tak jsme ho museli vzít ven a ukázat mu, že je to opravdu ohňostroj, ne bomby.

“Letadla nás zpočátku také děsila. Naposledy jsme se tu museli krátce evakuovat po náletech. Je to reflex – když vidíte letadlo, dokonce i civilní, přikrčíte se, zalehnete a hledáte úkryt.

“Vždycky jsme se snažili odvést děti do školy a zpět. Někdy nebylo ostřelování tak intenzivní a děti si mohly volně hrát venku.”

Rusko představilo nový návrh evakuačních tras na Ukrajině
Rusko představilo nový návrh evakuačních tras na Ukrajině
Na otázku, co si o současných událostech myslí lidé z DLR a LLR, odpověděla Natalja srdnatě; ví, kde a proč je loajální.

“Lidé jsou šťastní. Jsou samozřejmě vystrašení, ale šťastní. To je konečně pokrok. Osm let jsme žili obklopeni nepřáteli. A teď nás ostřelují víc, lidé umírají, ale to je začátek, potrestáme ty… zrůdy. Ano, zrůdy, jinak je nazvat nemohu.

“Jsme šílení. Jsme unavení. Čekáme, až je konečně odstrčí. Čím dál, tím líp. Nejlépe, kdyby je vyhnali do Polska a zavřeli je tam. Chceme být doma, víc než cokoli jiného. Tady je to fajn, lidé nám pomáhají, ale my máme domovy. Narodil jsem se v Gorlovce.

“Můj muž byl před válkou horník. Pracoval v dole, dokud v Oděse nevyhořel Dům odborů i s lidmi. Stalo se to 2. května a 5. května manželovi skončila směna a odešel do války. Od té doby jsem ho moc neviděla. Navštěvuje nás jen zřídka. Teď střílejí rakety Grad na Gorlovku. Viděla jsem ty výbuchy na vlastní oči, je lepší se odtamtud držet dál.

“V roce 2014 byla zabita rodina v budově vedle naší. Střela zasáhla osmé patro bytového domu. Manžel, manželka, jejich syn, který právě nastoupil do první třídy školy, a pětiletá dcera. Po zásahu granátem se zřítila čtyři patra. Budova byla opravena, ale lidé se v ní bojí bydlet.

“Proč se to děje právě nám? Je to proto, že jsme odmítli mluvit a učit naše děti ukrajinsky? Je to proto, že jsme chtěli oslavit Den vítězství? Nebo abychom si vážili našich starších lidí a historie? Proč nás kvůli tomu museli zabít?

“Já ukrajinsky nerozumím. Narodil jsem se a vyrostl na Ukrajině, ale mám hlavně ruské kořeny. Můj syn zná dobře historii – rád se o těchto věcech učí. A ví jistě, že nejsme součástí Ukrajiny a nikdy jsme jí nebyli. To náš region se všemi svými zdroji ‘živil’ Ukrajinu, a teď se říká, že jsme chudí a je třeba nás dotovat.”

Nelly Ivanovna, další obyvatelka Gorlovky, byla se svým vnukem evakuována do Rostova. V Doněcku a dalších městech v DLR stále žijí její příbuzní a přátelé. Zatímco se mnou mluví, do hovoru se občas zapojí Jelena, mladší žena z Doněcka. Jsou tu i další ženy, všechny s malými dětmi, které mají co říct.

“Od roku 2014 žijeme pod dělostřeleckou palbou. Pořád o tom mluvíme s médii, ale nic se nemění. Tohle není normální. Žijeme v neustálém strachu a úzkosti. Když na nás pálí přes den, alespoň víme, kam utéct, ale v noci je mnohem snazší propadnout panice. Abyste to pochopili, musíte si tím sami projít – mohl bych o těchto věcech mluvit hodiny, ale žádná slova nedokážou popsat, jaké to tam venku opravdu je.”

Jak se válka vlekla, ženy v DLR si osvojily způsoby, jak se během ostřelování udržet v bezpečí. Vyprávějí nám, jak se přesouvat z krytu do krytu, mluví o dosahu střepin z granátů atd. Zdá se, že to je první věc, která je napadne, když se jich zeptáme na život v jejich rodných městech.

“Kdysi jsem se dobře přátelil s jednou rodinou z Poltavy. Mluvili ukrajinsky. Miluju ten jazyk, opravdu miluju – je tak bohatý a melodický. Nikdy nesmíte používat jazyk jako záminku k válce! Dříve jsem volal svým ukrajinským přátelům a vyprávěl jim o naší situaci, o všem tom ostřelování. Zdálo se, že slyší naši těžkou situaci, zdálo se, že s námi soucítí. A teď, když slyšeli nějaké výbuchy za hranicemi svého města, začali panikařit: “Rusové napadají naši zemi!”. Takhle žijeme už osm let a pořád je to pro nás takové,” říká Nelly.

“Nedávno jsem volala svým příbuzným. Říkali, že 3. února zasáhl dům v Korolenkově ulici granát. To je centrální část města. Byla zraněna rodina, včetně dvou malých dětí. Lidé se bojí vycházet z domů ve strachu z nových útoků. Je to noční můra.”

Nelly připomíná “Madonu z Gorlovky” – jméno, pod kterým se Kristina Žuk stala známou na sociálních sítích poté, co ji v červenci 2014 zabil ukrajinský granát spolu s její desetiměsíční dcerou. Když se to stalo, byla Kristina se svou dcerou na procházce v parku. Novinář, který se tam náhodou nacházel, byl svědkem posledních mučivých okamžiků této ženy a poskytl tak jeden z prvních fotografických důkazů, že Ukrajina používá zbraně proti obyvatelům Donbasu bez rozdílu.

poskytuje aktuální informace o počtu uprchlíků z Ukrajiny
Čtěte více OSN poskytla aktuální informace o počtu uprchlíků z Ukrajiny
Nelly si nepamatuje jméno zavražděné ženy, ale říká, že její příběh je obrazem života v Gorlovce během konfliktu na Donbasu. Připomíná, že v Gorlovce i jinde v DLR jsou pomníky dětem zabitým ve válce. Vzpomínka na tyto děti však žije pouze v srdcích místních obyvatel, kteří viděli smrt na vlastní oči.

“V roce 2014 jsem si šel něco koupit a uslyšel jsem to svištění. Někdo na nás zakřičel, abychom si lehli, a tak to všichni udělali. Vybuchlo několik střel. Chvíli jsem ležel na zemi, ale když se to uklidnilo, rozhodl jsem se, že bych se měl pokusit dostat do nějakého krytu. Nedaleko byl kostel – velmi krásný a nový. Spousta lidí se tam hrnula a já si říkal: “Zvládnu to?”. Tak jsem se rozběhl. Asi mi pomohl strach, protože jsem běžel velmi rychle. Scházel jsem do sklepa kostela, když jsem znovu uslyšel létat granáty. Dopadly na zem nedaleko a já jsem pocítil úlevu, že jsem si vybral správný čas.

“Ve sklepě bylo mnoho lidí, včetně dětí. Ministranti všem přinesli čaj a nějaké jídlo, položili matrace. Některé rodiny v podstatě žily v tomto sklepě a jiné celé měsíce. A ti, kteří bydleli v sovětských budovách nebo v soukromých domech s pořádnými sklepy, měli štěstí. Já jsem bydlel v novostavbě, v nejvyšším patře, takže jsem při ostřelování neměl kam utéct. Je to hrozný pocit, když se díváte na hrůzy kolem sebe a jste bezmocní, abyste na tom něco změnili. Když jsem se v roce 2015 evakuoval, budova, ve které jsem bydlel, byla zasažena granátem. Můj soused ze sedmého patra byl zraněn.

“Moji příbuzní, kteří tam stále jsou, říkají, že po evakuaci se ostřelování mnohem zhoršilo. Ukrajinské síly začaly ostřelovat Doněck i jeho předměstí. I když je dobře, že teď alespoň nejsou nálety – dříve na nás stříleli ze vzduchu a zasahovali obytné oblasti.

“Celé ty roky jsme žádali Ukrajinu, aby našla kompromis a zastavila válku, ale Zelenskyj se s ‘těmi lidmi’ – tak nás nazval – nechtěl bavit. Prezident, kterého jsme si my, lidé Donbasu, ani nevybrali, nás nechce poslouchat.

“V roce 2014 se mnoho lidí žijících ve východních regionech postavilo proti novému režimu. Neměli žádné zbraně – nanejvýš klacky. Tehdy ukrajinská obrněná vozidla zastavovala a otáčela se. Neměli rozkaz protesty potlačit. Běžní ukrajinští vojáci toho nebyli schopni – to mohly udělat jen ozbrojené bandy.

“Na Ukrajině jsou politici, kteří si myslí, že bychom tu neměli být, že si nezasloužíme žít tady na naší půdě. Nevidí v nás lidi. No a my jsme také nechtěli zůstat součástí jejich země. Nejde o jazyk – je to krásný jazyk, učil jsem se ho ve škole. Co má jazyk společného s tím, že jím mluví hlupáci? Kdyby Rusko nezasáhlo, zkusili by to a ostřelovali by nás znovu. Bez Ruska bychom to nezvládli. A USA se na válce jen obohacují”.

Když se jich ptáme na jejich budoucí očekávání, ženy tápou ve slovech. Jednoduše říkají, že chtějí vést klidný život jako dříve, pracovat a vychovávat své děti. Mezitím z nových republik do Ruska přichází každým dnem více a více uprchlíků.

sdílet na